ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.2319.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2319/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce P. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) E. K., a 2) I. K., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 10/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2003, č. j. 13 Co 177/2003-36, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. května 2003, č. j. 13 Co 177/2003-36, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně) ze dne 13. ledna 2003, č. j. 12 C 10/2002-19, jímž byla žalovaným uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do šesti měsíců od právní moci rozsudku „byt č. 5 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, II. kategorie, který se sestává ze 3 pokojů, kuchyně, předsíně, koupelny, toalety a komory a který je umístěn ve druhém nadzemním podlaží domu číslo popisné 42 na pozemku parc. č. 55 tak, jak je zapsán na listu vlastnictví č. 50, obec P., katastrální území J., evidenční adresa P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že dne 2. listopadu 1998 byla mezi žalobcem jako pronajímatelem a prvním žalovaným jako nájemcem uzavřena písemná nájemní smlouva ohledně předmětného bytu, že šlo o nájemní poměr na dobu určitou od 2. listopadu 1998 do 31. prosince 2001 s možností jeho prodloužení „po oboustranné shodě“, že žalovaní neprokázali obnovení nebo prodloužení nájemního poměru, a že žalobce ještě před skončením nájemního vztahu jasně a srozumitelně vyjádřil vůli uvedený nájemní poměr neprodloužit. Na tomto skutkovém základě dovodily, že po uplynutí sjednané doby nájmu užívají žalovaní předmětný byt bez právního důvodu, a protože neshledaly podmínky pro použití §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), žalobě – s poukazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – vyhověly; vzhledem k okolnostem případu však stanovily lhůtu k vyklizení bytu v trvání šesti měsíců. Neztotožnily se však s požadavkem, aby vyklizení žalovaných z předmětného bytu bylo za použití §3 odst. 1 obč. zák. vázáno na zajištění bytové náhrady. V této souvislosti dovodily, že „podmínky smlouvy nelze měnit cestou ust. §3 odst. 1 obč. zák. a rovněž nelze žalobcům (správně žalovaným) zakládat více práv, nežli jich měli v době uzavření smlouvy“, jak to výslovně vyjádřil odvolací soud.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání především namítli, že řízení bylo postiženo vadou podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud se soud „nevypořádal s jejich námitkou, že výkon práv v předmětné věci žalobce by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák.“. V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. namítli, že „nenavrhovali ani netvrdili, že je nutno měnit podmínky uzavřené nájemní smlouvy cestou ust. §3 odst. 1 obč. zák., ale navrhovali, aby se soud především zabýval jejich námitkou, jak shora uvedeno, přičemž se bude zabývat všemi okolnostmi daného případu z hlediska dobrých mravů. … Soudní judikatura připouští v úvahu, zda při vyklizení místností sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištění bytové náhrady nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení právě s ohledem na výše citované ustanovení obč. zák. (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99)“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřeli dovolatelé) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno rovněž na následujících právních závěrech:
- V daném případě nejsou naplněny podmínky ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. pro zamítnutí žaloby na vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu.
- Vyklizení žalovaných z předmětného bytu nelze v této věci za použití §3 odst. 1 obč. zák. vázat na zajištění bytové náhrady.
Žalovaní uvedené právní závěry v dovolání napadli. Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázky zásadního právního významu. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že byl-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního důvodu – představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. Lze pouze dodat, že neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by uvedené rozhodnutí nebylo využitelné rovněž pro právní vztahy týkající se užívání bytu bez právního důvodu. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99 (v rozsudku, na nějž v dovolání odkázali žalovaní), uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Při úvaze o tom, zda vyklizení místností sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady, nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila. Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Při rozhodování o žalobě na vyklizení předmětného bytu vyšel odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – rovněž ze zjištění, že dne 2. listopadu 1998 byla mezi žalobcem jako pronajímatelem a prvním žalovaným jako nájemcem uzavřena písemná nájemní smlouva ohledně předmětného bytu, že šlo o nájemní poměr na dobu určitou od 2. listopadu 1998 do 31. prosince 2001 s možností jeho prodloužení „po oboustranné shodě“, že žalovaní neprokázali obnovení nebo prodloužení nájemního poměru, a že žalobce ještě před skončením nájemního vztahu jasně a srozumitelně vyjádřil vůli uvedený nájemní poměr neprodloužit. Jestliže na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – dovodil, že po uplynutí sjednané doby nájmu užívají žalovaní předmětný byt bez právního důvodu a proto žalobě na jeho vyklizení vyhověl, aniž vyklizení podmínil zajištěním bytové náhrady pro žalované, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu