ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2716.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2716/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce M. v. a k. Ú., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému L. A., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 68.090,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 82/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. ledna 2004, č. j. 26 Co 230/2003-341, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (dále též jen „soud prvního stupně“) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 10. února 2000, č. j. 5 C 82/98-195, vyhověl změněné žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří měsíců od právní moci rozsudku částku 68.150,- Kč s tam uvedeným poplatkem z prodlení (výrok I.), vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částek 864,- Kč, 432,- Kč, 432,- Kč, 432,- Kč, 432,- Kč, 432,- Kč, 579,- Kč a 579,- Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (dále jen „vzájemný návrh“) zamítl (výrok II.) a rozhodl o poplatkové povinnosti (výroky III. a IV.) a o nákladech řízení účastníků (výrok V.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 10. dubna 2001, č. j. 26 Co 283/2000-230, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku III. a zrušil jej ve výrocích I., II. a V. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V pořadí druhým rozsudkem ze dne 28. června 2001, č. j. 5 C 82/98-255, soud prvního stupně změněné žalobě vyhověl do částky 68.060,- Kč s tam uvedeným poplatkem z prodlení (výrok I.), vzájemný návrh znovu zamítl (výrok II.), co do částky 98,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně od 2. srpna 1996 do zaplacení řízení zastavil (výroky III. a IV.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok V.).
K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 31. května 2002, č. j. 20 Co 579/2001-273, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně vyjma odvoláním nenapadených výroků III. a IV. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 10. března 2003, č. j. 5 C 82/98-304, žalobě vyhověl ohledně částky 34.450,30 Kč s tam uvedeným poplatkem z prodlení (výrok I.), co do částky 3.084,80 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), ohledně částky 30.524,90 Kč s příslušenstvím řízení zastavil (výrok III.), vzájemný návrh opět zamítl (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok V.).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 22. ledna 2004, č. j. 26 Co 230/2003-341, v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I., III. IV. a V., odmítl odvolání žalovaného proti výroku II. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že právní předchůdce žalobce (V. a k. T., s. p.) jako pronajímatel a žalovaný (tehdejší jeho zaměstnanec) uzavřeli smlouvu o nájmu (služebního) bytu sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, v 2. nadzemním podlaží domu čp. 120 na náměstí T. v Ú. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), že práva a povinnosti pronajímatele bytu a současně zaměstnavatele žalovaného přešly v roce 1994 na žalobce, že žalovaný ukončil pracovní poměr u žalobce ke dni 31. prosince 1994 a že po skončení pracovního poměru byt nevyklidil a nepředal žalobci a i nadále jej se svou rodinou (manželkou a dcerou) užíval k bydlení. Dále zjistily, že koncem roku 1995 se objevily problémy s dodávkou tepla a teplé vody do bytu způsobené nutností ruční regulace kotelny, do níž neměl žalovaný přístup, že žalovaný „se nehodlal žalobce doprošovat“ a na přelomu let 1995 a 1996 přestal byt užívat a žalobci oznámil, že nebude odebírat teplo a teplou vodu, že žalobce s tímto jeho postojem nesouhlasil, že mu zaslal nový evidenční list datovaný dnem 30. prosince 1995 a že následnými přípisy žalovaný žalobci sděloval, že neužívá byt z důvodů vážných nedostatků ve vytápění a dodávkách teplé vody. Poté vzaly za prokázáno, že rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 22. května 1996, č. j. 9 C 55/96-20, bylo pravomocně ke dni 2. srpna 1996 přivoleno k výpovědi žalobce z nájmu žalovaného k předmětnému bytu, že podle citovaného rozsudku skončil nájemní poměr žalovaného k bytu dne 30. listopadu 1996, že již přípisem ze dne 17. října 1996 žalovaný žalobci oznámil, že spolu s manželkou opustil společnou domácnost vedenou v předmětném bytě s dcerou D. A. a že nájem bytu tím přechází na dceru, že současně požádal o snížení nájemného o 50 % za dobu šesti měsíců zpětně a že i nadále má byt pod svým uzamčením a nepředal jej žalobci. Zjistily rovněž, že žalovanému byly doručeny evidenční listy a oznámení o zvýšení nájemného na 501,- Kč měsíčně od ledna 1996, na 598,50 Kč od srpna 1996 a na 753,60 Kč od prosince 1997, že za dobu od března 1996 do října 1999 zaplatil žalovaný na takto stanoveném nájemném v březnu až červenci 1996 po 432,- Kč a v srpnu a září 1996 po 579,- Kč, že dům je vytápěn dálkově a teplo hradí dodavateli žalobce, že náklady na poměrnou část tepla k vytápění v rozsahu 40 % v ceně účtované dodavatelem určené pro bytový sektor přefakturovával žalobce žalovanému od února 1996 do října 1999 v měsíčních splátkách, jejichž celkový součet činil 27.605,- Kč, že předmětný byt nebyl osazen samostatným vodoměrem, že v období od ledna 1995 do ledna 1996 jej užívaly tři osoby a že celková spotřeba vody tak činila při 56 m3 vody na obyvatele ročně a 30 m3 na automobil 214,5 m3 při sazbě vodného i stočného v daném období 6,- Kč/m3. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že žalobce je pronajímatelem předmětného bytu (a je tudíž v dané věci aktivně věcně legitimován), že žalovaný byl do uplynutí výpovědní lhůty (do 30. listopadu 1996) jeho nájemcem a že poté byl v postavení osoby uvedené v ustanovení §712a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“). Dále rovněž dovodily, že předmětný byt byl bytem služebním podle §7 odst. 1 písm. b/ zákona č. 102/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 102/1992 Sb.“), že do zániku nájemního poměru žalovaného nemohlo z důvodu uvedeného v ustanovení §709 obč. zák. přejít právo nájmu bytu na dceru žalovaného v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalovaným – tehdejším nájemcem bytu (§708 obč. zák.), že po zániku nájemního poměru žalovaného nedošlo k vyklizení a předání bytu žalobci proto, že vyklizení nespočívá v pouhém odstranění věcí povinného z bytu, nýbrž i v jeho předání do faktické moci oprávněného, a že za této situace trvala povinnost žalovaného platit nájemné a služby spojené s nájmem bytu. Poté – z důvodů uvedených v rozsudcích soudů obou stupňů – bylo žalobě (po částečném zpětvzetí ohledně částky 30.524,90 Kč s příslušenstvím) vyhověno co do částky 34.450,30 Kč s příslušenstvím v podobě poplatku z prodlení specifikovaného v rozsudku soudu prvního stupně, co do částky 3.084,80 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta a zamítnut byl rovněž vzájemný návrh. Jde-li o otázku slevy z nájemného, resp. z úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, soudy dovodily, že ustanovení §673 obč. zák. se v tomto případě neuplatní, neboť postup pro nájemce bytu je upraven v ustanovení §699 obč. zák., podle něhož je zapotřebí právo na slevu uplatnit u pronajímatele bez zbytečného odkladu. Konstatovaly, že žalovaný uplatnil právo na slevu z nájemného pouze dopisem ze dne 17. října 1996 (požadoval slevu na nájemném za šest měsíců zpětně ve výši 50 %); tento nárok však neshledaly důvodným proto, že neprokázal závady, a dále také proto, že o slevu žádal převážně za období mimo topnou sezónu.
Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky 34.450,30 Kč s tam specifikovaným poplatkem z prodlení, podal žalovaný dovolání, v němž uvedl, že v této části spočívá napadený rozsudek na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání – s poukazem na posléze uvedené okolnosti – především zpochybnil správnost závěru, že žalobce byl pronajímatelem předmětného bytu. Podle jeho názoru právo pronajmout byt vyplývá z vlastnického práva k bytu, resp. k domu, v němž se byt nachází. V daném případě je však nesporné, že vlastníkem předmětného domu včetně provozního střediska a předmětného bytu je město Ú. (a nikoliv žalobce), a to na základě dohody o bezúplatném převodu majetku od předávajícího Fondu národního majetku České republiky. Dovolatel namítl, že odvolací soud se touto otázkou nezabýval přesto, že uvedenou okolnost výslovně zmínil již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Za této situace byla podle názoru dovolatele nájemní smlouva na straně pronajímatele uzavřena pouhým správcem nemovitosti a je proto neplatná. Zde odkázal na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. července 2004, č. j. 26 Co 337/2004, vydané ve věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 7/99, v němž byla řešena otázka neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené na straně pronajímatele správcem nemovitosti. Je-li žalobce příspěvkovou organizací města Ú., jehož předmětem činnosti je též správa svěřeného majetku, neznamená to, že převzal práva a povinnosti pronajímatele bytu včetně práva vybírat nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a popřípadě je rovněž vymáhat. V dovolání zpochybnil rovněž správnost právního závěru, že byl nájemcem předmětného bytu. V této souvislosti uvedl, že smlouvu o nájmu předmětného bytu nikdy neuzavřel, a to ani v jiné než písemné formě, což právní úprava v té době připouštěla, že předmětný byt začal užívat na základě rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 27. února 1992 a na základě evidenčního listu pro výpočet úhrady za jeho užívání, že tyto listiny nemohou nahradit smlouvu o nájmu bytu ve smyslu §685 obč. zák., pro níž byly i v době, o kterou v dané věci jde, předepsány obligatorní náležitosti jako označení bytu a jeho příslušenství, rozsah jejich užívání, způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši, a že rozhodnutí o přidělení bytu vydané dne 27. února 1992, tj. po 1. lednu 1992, je nulitním aktem. Je tedy otázkou, zda vůbec, popřípadě kdy právo nájmu bytu vzniklo. Navíc je přesvědčen, že mu nemohl vzniknout nájem služebního bytu, a proto lze v tomto případě uvažovat o právu společného nájmu bytu manžely (v této situaci by pak musela být dána výpověď z nájmu bytu i jeho manželce). Podle názoru dovolatele soudy nesprávně posoudily také otázku slevy z nájemného. Ve smyslu §698 odst. 1 věty druhé obč. zák. má totiž nájemce právo na přiměřenou slevu z nájemného i tehdy, jestliže nebyla poskytována plnění spojená s užíváním bytu, nebo byla poskytována vadně, a jestliže se v důsledku toho užívání bytu zhoršilo. Podle dovolatele nárok vzniká v tomto případě na základě „faktického stavu a nikoliv na základě upozornění či jak odvolací soud tvrdí na základě žádosti …“. Za nesprávný pokládal dovolatel rovněž závěr, že „předmětný byt nevyklidil, byť ho neužívá, a že tedy trvá jeho povinnost hradit nájem a poplatky za služby spojené s nájmem“. Tvrdil, že „byt vyklidil na základě svého oznámení ze dne 17.10.1996“, že z bytu odstranil jak své věci, tak také věci svých rodinných příslušníků a že poté jej opustil nejen on, nýbrž i manželka a dcera. Vyklizení nelze podle jeho názoru chápat jako předání bytu pronajímateli (včetně předání klíčů); rozhodující je naopak pouze „faktický stav vyklizení“. Skutečnost, že byt vyklidil, vyplývá podle něj i z odhlášky na odběr elektrické energie. Namítl rovněž, že pokud se dobrovolně z bytu vystěhoval, ačkoliv mu byla rozhodnutím soudu uložena povinnost byt vyklidit až po zajištění náhradního bytu, splnil tím svou povinnost a došlo k zániku povinnosti splněním; současně s dobrovolným splněním povinnosti byt vyklidit zanikla i jeho povinnost platit nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Podle jeho názoru je absurdní, aby platil úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, i když mu tyto služby nebyly poskytovány, a to jen proto, že skutečná spotřeba např. vody a tepla nemohla být měřena, neboť v bytě nebyly instalovány příslušné přístroje. V závěru dovolání označil za zásadně právně významné následující právní otázky:
zda žalobce byl a je pronajímatelem předmětného bytu,
zda se žalovaný stal nájemcem bytu a zda poté byl v postavení osoby podle §712a obč. zák.,
zda šlo o nájem služebního bytu, nebyl-li vázán na výkon práce pro pronajímatele a žalovaný se ani nezavázal k výkonu takové práce,
zda vzniklo právo společného nájmu bytu manžely, nešlo-li o nájem služebního bytu,
zda žalovaného, byť je pozici osoby podle §712a obč. zák., tíží povinnost platit úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu přesto, že byt vyklidil, a přesto, že je – z důvodu neužívání bytu k bydlení – nespotřebovával,
zda pro účely slevy z úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu je zapotřebí „výtka žalobci“,
zda v tomto řízení jsou soudy vázány názorem vysloveným v rozsudku ve věci sp. zn. 9 C 55/96 Okresního soudu v Trutnově, že šlo o nájem služebního bytu,
zda uplatněné nároky neměly být posouzeny podle ustanovení o bezdůvodném obohacení.
Navrhl, aby dovolací soud (v napadeném rozsahu) zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu (v tomto rozsahu) vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 22. ledna 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku týkajícímu se povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 34.450,30 Kč s poplatkem z prodlení) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že ohledně napadené částky 34.450,30 Kč s poplatkem z prodlení nerozhodl soud prvního stupně ve svém třetím rozsudku jinak než v předcházejících (odvolacím soudem v tomto výroku zrušených) rozsudcích; ve všech třech rozsudcích bylo změněné žalobě ohledně této částky s poplatkem z prodlení vyhověno.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro závěry, že žalobce jako pronajímatel předmětného bytu je v daném řízení aktivně věcně legitimován, že žalovaný byl nájemcem předmětného bytu a poté byl v postavení osoby podle §712a obč. zák. a že předmětný byt byl bytem služebním podle §7 odst. 1 písm. b/ zákona č. 102/1992 Sb. V tomto směru odvolacímu soudu vytkl, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Tím fakticky uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). výtka nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) je tak zde založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Ve vztahu k případným nově uváděným okolnostem je zapotřebí zdůraznit, že – nemůže-li se skutkový základ sporu v dovolacím řízení měnit – nelze v dovolání ani uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o.s.ř.); jinak řečeno pro dovolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot.
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybnil rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, pro účely právního posouzení otázek specifikovaných v předchozím odstavci odůvodnění nabídl vlastní (zčásti jiný) skutkový stav a z okolností uváděných v dovolání dovozoval nesprávnost závěrů, že žalobce jako pronajímatel předmětného bytu je v daném řízení aktivně věcně legitimován, že žalovaný byl nájemcem předmětného bytu a že předmětný byt byl bytem služebním podle §7 odst. 1 písm. b/ zákona č. 102/1992 Sb., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
K dovolací námitce podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. k námitce, že nárok na slevu podle §698 obč. zák. vzniká v tomto případě na základě „faktického stavu a nikoliv na základě upozornění či jak odvolací soud tvrdí na základě žádosti …“,je zapotřebí uvést následující. To, že právo na slevu z nájemného nebo z úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, je třeba uplatnit u pronajímatele (bez zbytečného odkladu), nečiní v soudní praxi žádné obtíže, a to i vzhledem ke znění ustanovení §699 věty první obč. zák., které možnost jiného výkladu nepřipouští. V této souvislosti nelze ani přehlédnout, že podle §699 věty druhé obč. zák. právo zanikne, nebylo-li uplatněno do šesti měsíců od odstranění závad. Neuplatněním práva v šestiměsíční lhůtě zaniká právo na slevu z té které měsíční úhrady, nikoliv nárok na slevu na úhradu splatnou v dalších měsících. Lze se tedy domáhat při déletrvající vadě slevy jen za šest měsíců nazpět (srov. Občanský zákoník, Komentář, 9. vydání 2004, nakladatelství C.H.BECK, strana 1032). Pro úplnost zbývá dodat, že v soudní praxi se za uplatnění práva na poskytnutí slevy v nájemním vztahu pokládá též oznámení nájemce, že pro vady předmětu nájmu nebude až do jejich odstranění uhrazovat sjednané nájemné v plné výši (případně že část nájemného, které takto zadržel, doplatí po odstranění vad předmětu nájmu). Pro posouzení, zda bylo uplatněno právo na poskytnutí slevy, není podstatné, jestli se pronajímateli nakonec dostane úhrady nájemného v plné výši, ale fakt, že část nájemného není pronajímateli vyplácena v určených lhůtách (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. září 2001, sp.zn. 20 Cdo 2295/99, uveřejněný pod č. 25 v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
V soudní praxi nebyl dosud zaznamenán odklon ani od právního názoru vysloveného v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1987, pod pořadovým číslem 8, podle něhož „jestliže se ten, jemuž bylo rozhodnutím soudu uloženo byt vyklidit, dobrovolně z bytu vystěhuje, splnil tím svou povinnost a došlo k zániku závazku splněním. Nemůže tu už dojít k obnovení tohoto zaniklého závazku, ani k navrácení lhůty k jeho splnění a tím méně k opětovnému oprávnění byt užívat do doby než bude přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování“ (rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 79 v příloze sešitu č. 16 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). K uvedenému právnímu názoru se přihlásil i Nejvyšší soud České republiky např. v usnesení ze dne 10. února 2000, sp.zn. 26 Cdo 1372/99, v rozsudcích ze dne 27. června 2000, sp.zn. 26 Cdo 1330/98, ze dne 13. května 2005, sp.zn. 26 Cdo 503/2004, ze dne 20. října 2005, sp.zn. 26 Cdo 337/2005, a sdílí jej i v projednávané věci. Vzhledem k charakteru dovolacích námitek však nelze přehlédnout právní názor, podle něhož ukládá-li vykonávané rozhodnutí povinnost byt vyklidit, aniž by zároveň stanovilo vyklizený byt odevzdat, vycházejí soudy správně z toho, že ve vyklizení je obsaženo i odevzdání bytu, takže pokud povinný nesplní povinnost také byt oprávněnému odevzdat (např. předáním klíčů), nedošlo k dobrovolnému splnění povinnosti a soudy výkon rozhodnutí nařizují (srov. R 27/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – uveřejněno rovněž pod č. 145 v příloze sešitu č. 22 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura).
Pro úplnost zbývá dodat, že osoba, jíž po skončení nájemního poměru k bytu svědčí podle §712 odst. 6 obč. zák. právo v bytě bydlet do zajištění odpovídající bytové náhrady, má (obdobně jako nájemce bytu) povinnost platit úhradu za užívání bytu, a to ve výši, která odpovídá nájemnému (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. října 2002, sp.zn. 26 Cdo 492/2001, uveřejněný pod č. 20 v sešitě č. 2 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura).
Jestliže na základě výše shrnutých nezpochybnitelných skutkových zjištění odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – mimo jiné usoudil, že jde-li o otázku slevy z nájemného, resp. z úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, je postup pro nájemce bytu upraven v ustanovení §699 obč. zák., podle něhož je zapotřebí právo na slevu uplatnit u pronajímatele bez zbytečného odkladu, že po zániku nájemního poměru žalovaného nedošlo k vyklizení a předání bytu žalobci proto, že vyklizení nespočívá v pouhém odstranění věci povinného z bytu, nýbrž i v jeho předání do faktické moci oprávněného, a že za této situace trvala povinnost žalovaného platit nájemné a služby spojené s nájmem bytu, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r. předseda senátu