ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.2752.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2752/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Huška a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce s. m. B., zast. advokátem, proti žalované M. K., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 90/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. května 2006, č. j. 19 Co 262/2005-48, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. května 2006, č. j. 19 Co 262/2005-48, pokud jím byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. února 2005, č. j. 55 C 90/2004-25, tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů po zajištění přístřeší, se zamítá.
II. Jinak se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. února 2005, č. j. 55 C 90/2004-25, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 6. 2005, č. j. 55 C 90/2004-38, vyhověl žalobě a výrokem I. přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 3 v domě B., Teyschlova 3 (dále jen „předmětný byt“ a „předmětný dům“), kterou dal žalobce žalované dne 19. 2. 2004 s tím, že nájem bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a dále žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci po zajištění náhradního bytu, výrokem II. rozhodl o nákladech řízení účastníků tak, že žalobci právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu a že dne 19. 3. 2003 byla mezi žalobcem a žalovanou uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu. Dále zjistil, že žalovaná v měsíci květnu roku 2003 uhradila na nájemném místo částky 5.252,- Kč toliko 3.000,- Kč, v následujících měsících červen až listopad roku 2003 nezaplatila na nájemném ničeho, přičemž nepopřela, že nájemné řádně nehradila, naopak tuto skutečnost činila nespornou. Soud prvního stupně z provedených důkazů dovodil, že je na místě přivolit k výpovědi z nájmu bytu dle §711 odst. 1 písm. d) zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), danou platně žalobcem žalované dne 19. 2. 2004, neboť bylo prokázáno, že žalovaná řádně neplatila nájemné a úhrady spojené s užíváním bytu za dobu od května do listopadu roku 2003. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaná pečuje o dvě nezletilé děti ve věku 10 a 13 let. Ve zjištěných skutečnostech, a to, že žalovaná pracovala jako uklizečka s měsíčním příjmem 5.000 – 6.000,- Kč, že rozvedený manžel přispívá na nezletilé děti celkem 3.000,- Kč měsíčně a že byla po delší dobu v pracovní neschopnosti, shledal důvody zvláštního zřetele hodné, neboť je zřejmé, že se žalovaná ocitla v obtížné finanční situaci a s ohledem na to podle §712 odst. 5, 2. věty obč. zák. podmínil vyklizení bytu zajištěním náhradního bytu.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. května 2006, č. j. 19 Co 262/2005-48, k odvolání žalobce uvedený rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. ve věci samé tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů po zajištění přístřeší, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a současně změnil shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 5.025,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce; následně rozhodl o nákladech řízení účastníků před odvolacím soudem.
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, řízení jeho vydání předcházející a ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ohledně přivolení k výpovědi z nájmu bytu včetně povinnosti byt vyklidit, ale změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se bytové náhrady. Odvolací soud především konstatoval, že je nepochybné, že pro přiznání jiné bytové náhrady než přístřeší dle §712 odst. 5 obč. zák. by musely být splněny obě zákonné podmínky v tomto ustanovení uvedené, tj. za prvé musí jít o rodinu s nezletilými dětmi – odvolací soud zde konstatoval, že tato podmínka byla splněna, neboť žalovaná má dvě děti ve věku 11 a 14 let, a za druhé musí být dány důvody zvláštního zřetele hodné, přičemž dovodil, že tato podmínka nebyla splněna, neboť žalovaná za byt neplatila ani poté, co dostala výpověď, ani v době, kdy probíhalo řízení před soudem prvního stupně. V době rozhodování soudu prvního stupně dlužila na nájemném a službách spojených s užíváním bytu za celý rok 2004 a leden 2005. Odvolací soud dále konstatoval, že to byla zejména žalovaná, kdo dlouhodobě porušoval dobré mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., přičemž toto porušování dobrých mravů se ještě zvýraznilo v průběhu odvolacího řízení, jelikož běžné nájemné a úhrady za služby začala dle shodných tvrzení účastníků hradit až od listopadu roku 2005. Odvolací soud dále uvedl, že žalovaná dlužila za 30 měsíců v době od května roku 2003 do konce října 2005, dluhy uznávala, ovšem zaplatila pouze částku 5.000,- Kč koncem dubna 2006. Odvolací soud poté uvedl, že zatímco na začátku sporu šlo o dluh za 9 měsíců, žalobce evidoval v době odvolacího řízení již dluh za 30 měsíců ve výši 138.352,- Kč, což nijak nenasvědčovalo zvýšenému úsilí žalované plnit závazky z nájemní smlouvy. Žalovaná neplatila nájemné ani z části, ačkoli měla příjmy z pracovního poměru a nemocná byla v roce 2004, zatímco dluhy na nájemném a úhradách za služby začaly vznikat již v roce 2003 a posléze narůstaly i v roce 2005. Odvolací soud konstatoval, že žalovaná ani nedoložila, že by vyvinula snahu o výměnu bytu za menší a tudíž i levnější, který by finančně zvládla. Neplnila ani dohody o splátkách, k nimž se zavázala. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že na straně žalované nebyly dány žádné důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání náhradního ubytování nebo náhradního bytu, takže v této části změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně a přiznal jí právo toliko na přístřeší. Odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně též ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) s odůvodněním, že žalobce byl ve věci zcela úspěšný a nejsou zde žádné dostatečné a přesvědčivé důvody, pro které by mu právo na náhradu nákladů mělo být odepřeno.
Dovoláním ze dne 25. 8. 2006 žalovaná napadla uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu (směřuje ho proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu) s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
V odůvodnění dovolání žalovaná především zpochybnila správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, který rozhodl o tom, že jí dle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. nepřísluší jako bytová náhrada náhradní byt, nýbrž pouze přístřeší, neboť neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro přisouzení takové bytové náhrady. Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla především to, že skutkové zjištění, že neplatila za nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu ani poté, co dostala výpověď, ovšem ani v době, kdy probíhalo řízení před soudem prvního stupně, a to ani z části, přestože měla příjem z pracovního poměru, přičemž taktéž nedoložila, že by se snažila o výměnu bytu za menší a levnější, nemají oporu v provedeném dokazování, protože se snažila nájemné hradit alespoň z části, a to dne 4. 2. 2002 ve výši 1.000,- Kč, dne 27. 5. 2002 ve výši 8.000,- Kč, dne 30. 9. 2002 ve výši 6.213,- Kč, dne 16. 10. 2002 ve výši 5.000,- Kč, dne 25. 11. 2002 ve výši 10.013,- Kč, dne 12. 2. 2003 ve výši 500,- Kč, dne 26. 3. 2003 ve výši 900,- Kč, dne 30. 4. 2003 ve výši 900,- Kč, dne 4. 6. 2003 ve výši 3.000,- Kč, dne 28. 5. 2005 ve výši 900,- Kč, dne 30. 6. 2005 ve výši 900,- Kč, dne 12. 10. 2005 ve výši 6.000,- Kč, od měsíce listopadu roku 2005 pak hradí nájemné řádně. Dále v dovolání uvedla, že v období od 2. 10. 2001 do 7. 11. 2005 byla často nemocná, a tak došlo ke snížení jejího čistého měsíčního průměrného příjmu. Dovolatelka následně uvedla, že k úhradě dlužného nájemného uzavřela s žalobcem dohodu o splátkách, kterou však vzhledem ke své tíživé sociální situaci nemohla plnit, přesto však dne 26. 4. 2006 mimo běžného nájemného zaplatila na úhradu dluhu částku 5.000,- Kč, dne 19. 7. 2006 částku 2.000,- Kč a dne 26. 7. 2006 částku 2.000,- Kč, přičemž vyvinula rovněž veškerou možnou snahu zajistit si jiný byt, který by zvládala platit, prostřednictvím realitní kanceláře P. J. – R., s.r.o., nicméně žádného zájemce se nalézt nepodařilo. Dovolatelka dále uvedla, že soud prvního stupně správně posoudil, že jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby jí mohl být ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. přiznán nárok na zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu, spočívající v tom, že sama pečuje o dvě nezletilé děti ve věku 13 a 10 let (v době podání dovolání 15 a 12 let), že její finanční situace je nepříznivá a že byla po delší dobu v pracovní neschopnosti. Dále je dovolatelka toho názoru že skutečnost, že byla v řízení před soudem prvního stupně osvobozena od soudních poplatků, když posoudil její nemajetnost jako okolnost zvláštního zřetele hodnou ve smyslu §150 o.s.ř., na jejímž základě bylo rozhodnuto tak, že se náhrada nákladů řízení úspěšnému žalobci nepřiznává, „měla být vzata v úvahu i v řízení před odvolacím soudem a osvobození od soudních poplatků jí mělo být přiznáno i pro řízení dovolací“. Ze shora uvedených důvodů proto navrhla, aby dovolací soud nejdříve odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a poté zrušil v celém rozsahu rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání. Závěrem žalovaná požádala o osvobození od soudních poplatků v dovolacím řízení.
Podáním ze dne 20. 11. 2006 požádala právní zástupkyně žalované opětně o odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí do doby, než bude Nejvyšším soudem České republiky o dovolání rozhodnuto, neboť se žalovaná obává, že žalobce podá návrh na výkon rozhodnutí či exekuci vyklizením do přístřeší, které žalobce, dle svého oznámení ze dne 8. 11. 2006, adresovaného žalované, zajistil, a rovněž proto, že se žalovaná stará o dvě nezletilé děti ve věku 15 a 12 let.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že tento soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně jednak v části týkající se bytové náhrady, lhůty k vyklizení a odevzdání bytu, a to tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů po zajištění přístřeší (soud prvního stupně stanovil žalované povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobci předat po zajištění náhradního bytu), a jednak ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 5.025,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu k rukám právního zástupce žalobce; jinak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části v níž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu a uložena povinnost byt vyklidit, potvrdil.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, nýbrž o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).
Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění přístřeší, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence těchto vad namítána nebyla a vady tohoto charakteru nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (jehož prostřednictvím namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž zpochybnila správnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud založil právní posouzení věci podle §712 odst. 5 obč. zák.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, správně určenou, nesprávně vyložil, popř. aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o odpověď na otázku, zda ze zjištěných okolností lze v daném případě usoudit na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, tj. zásadních kvalifikovaných důvodů, pro něž může soud ve smyslu ust. §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. výjimečně rozhodnout, že žalovaná má právo nikoli na přístřeší, nýbrž na náhradní byt jako vyšší formu bytové náhrady připadající v úvahu podle citovaného ustanovení právě při existenci důvodů zvláštního zřetele hodných.
Pokud podle §712 odst. 5, 1. a 2. věty obč. zák. skončí nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c), d), g) a h) obč. zák., stačí při vyklizení poskytnout pouze přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c) a d) obč. zák., může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt.
V posuzované věci bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu, kterou dal žalobce žalované z důvodu uvedeného v §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. V případě přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodů uvedeného shora, nájemce právo na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu zásadně nemá, a při vyklizení stačí poskytnout mu pouze přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi, může soud – avšak pouze tehdy, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné – povinnost k vyklizení bytu vázat na zajištění náhradního ubytování či dokonce náhradního bytu podle §712 odst. 5, 2. věta obč. zák. První podmínka (rodina s nezletilými dětmi), jejíž splnění je k prolomení výše uvedené zásady nutné, se týká výlučně okruhu subjektů, v jejichž prospěch tak soud může rozhodnout, zatímco druhá podmínka, formulovaná jako „důvody zvláštního zřetele hodné“, žádné konkrétní kritérium nestanoví. Judikatura Nejvyššího soudu České republiky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 26 Cdo 776/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. BECK, svazek 25/2004/) je zcela ustálena ve výkladu, podle něhož obě podmínky, které občanský zákoník ve svém §712 odst. 5 větě druhé uvádí, musí být splněny kumulativně, tj. současně vedle sebe, a že tedy povinnost byt vyklidit může soud vázat na zajištění náhradního ubytování, případně náhradního bytu, jen u rodin s nezletilými dětmi, avšak i u těch pouze tehdy, jsou-li zde zároveň i důvody hodné zvláštního zřetele. Nejsou-li obě tyto podmínky současně naplněny, aplikace §712 odst. 5, 2. věty obč. zák. nepřichází v úvahu. Toto ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to je právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností. Váže-li soud povinnost žalované k vyklizení bytu podle uvedeného ustanovení na zajištění jiné bytové náhrady než přístřeší, a to náhradního ubytování nebo náhradního bytu, musí v odůvodnění rozhodnutí vymezit důvody zvláštního zřetele hodné, pro které takto rozhodl. Judikatura Nejvyššího soudu ČR je konstantní v tom, že vymezení okolností rozhodných pro právní posouzení věci z hlediska uvedené normy lze mít za nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že určení hypotézy, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, nemůže z hledisek logických nebo věcných obstát (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2004/99, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR /C. H. BECK, svazek 9/2001/). Půjde tedy povětšinou o negativní životní situace nájemce a jeho nezletilých dětí, resp. rodiny nájemce, k nimž bude třeba přihlédnout vzhledem k důsledkům, jež by nastaly či by nastat mohly při poskytnutí přístřeší.
Při posouzení, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, odůvodňující přiznání náhradního bytu ve smyslu ust. §712 odst. 5 věta druhá obč. zák., má svůj význam rovněž výše dlužného nájemného a tudíž i relativně dlouhá doba, po kterou nájemné žalovaná neplatila (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 4/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. BECK, svazek 26/2004/). Nelze tedy ve světle výše citované judikatury přehlédnout, že žalovaná dluží za období od května 2003 do konce října 2005 celkem 138.352,- Kč, tedy za období 30 měsíců, ačkoli na začátku sporu šlo o dluh za 9 měsíců. Rovněž za situace, kdy žalovaná v řízení před soudy obou stupňů nedoložila, že vyvinula snahu o výměnu bytu za menší a tudíž levnější, jenž by zvládla financovat, a taktéž při neplnění dohody o splátkách, kterou uzavřela k úhradě dlužného nájemného se žalobcem, nelze mít za to, že jsou zde dány okolnosti zvláštního zřetele hodné pro přiznání náhradního ubytování či náhradního bytu.
Dovolatelka v dovolání nabízela dovolacímu soudu nové důkazy, jimiž odůvodňovala, že řádné neplnění dohody o splátkách a placení nájemného, jakož i úhrad za plnění spojených s užíváním bytu, bylo způsobeno její tíživou sociální situací vyvolanou častými nemocemi (v roce 2003 v lednu, dubnu, květnu, červenci, září, říjnu a listopadu, v roce 2004 od března do října nepřetržitě, dále v listopadu a prosinci, v roce 2005 od ledna do března a rovněž i v říjnu a listopadu) a s tím spojeným nižším měsíčním příjmem. Dovolatelka tak předkládá nové důkazy o tom, že byla často (krátkodobě) nemocná ve shora uvedených měsících, až v dovolacím řízení, avšak přehlíží, že podle ust. §241a odst. 4 o.s.ř., nelze v dovolacím řízení uplatňovat nové skutečnosti.
Pokud dovolatelka v dovolání dále zpochybňovala správnost skutkových zjištění, je třeba uvést, že podle §241a odst. 3 o.s.ř., je-li dovolání přípustné (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesu účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popř. procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání, 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 – 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka napadá právě způsob hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, na jejichž základě dovodil, že v tomto konkrétním případě po naplnění podmínek pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu dle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. nelze vázat vyklizení předmětného bytu na zajištění náhradního bytu; jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení, zda jsou či nejsou dány takové okolnosti, které by odůvodňovaly podmínit vyklizení předmětného bytu zajištěním náhradního bytu.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se žalované prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud České republiky – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání, pokud jím byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. února 2005, č. j. 55 C 90/2004-25, tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů po zajištění přístřeší, zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které výslovně směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, jak proti měnícímu i potvrzujícímu ve věci samé, tak i proti výroku o nákladech řízení, přičemž konkrétní námitky však dovolatelka vznáší výlučně proti výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů po zajištění přístřeší. Potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu dovolatelka žádnými námitkami nezpochybnila, naopak, jak sama v odůvodnění dovolání uvádí, „je s rozhodnutím soudu prvého stupně srozuměna“ (č. l. 57).
Je-li tedy formálně napadeno rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak proti některému výroku ve skutečnosti žádné konkrétní dovolací důvody uplatněny nejsou, nastává ve vztahu k tomuto výroku situace, jako by bylo proti němu podáno pouze blanketní (neodůvodněné) dovolání, které nebylo o dovolací důvody doplněno ani dodatečně ve lhůtě k podání dovolání. Takové dovolání je třeba ve smyslu §243c odst. 1 o.s.ř. (za přiměřeného použití ustanovení §43 odst 2 věty první o.s.ř.) odmítnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, pod pořadovým číslem 21, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 433/2005).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním rovněž ve výroku o nákladech řízení.
Podle §167 odst. 1 o.s.ř. nestanoví-li zákon jinak, rozhoduje soud usnesením. Usnesením se rozhoduje zejména o podmínkách řízení, o zastavení nebo přerušení řízení, o odmítnutí návrhu, o změně návrhu, o vzetí návrhu zpět, o smíru, o nákladech řízení, jakož i o věcech, které se týkají vedení řízení.
Z citovaného ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, kdy je o nákladech řízení rozhodnuto rozsudkem v návaznosti na rozhodnutí ve věci samé. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. se ale týká jen těch usnesení, jimiž bylo rozhodnuto ve věci samé. Takovým rozhodnutím rozhodnutí o nákladech řízení není. Přípustnost dovolání pro daný případ nelze dovodit ani z §238, §238a a §239 odst. 2 písm. b) o.s.ř. Mezi taxativně vyjmenovanými usneseními uvedenými v těchto ustanoveních není totiž usnesení, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (srov. Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky – právní věty a rejstříky, C 2458, sešit 28).
Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu, účinné od 1. ledna 2001, přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku – tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (před soudem prvního stupně) či o rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího, popřípadě též řízení před soudem prvního stupně (jež není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím) – viz k tomu usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, č.j. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod poř. č. 88.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neboť rozhodnutí o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé. Poučení odvolacího soudu (byť by bylo nesprávné) přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod poř. č. 51).
Nejvyšší soud České republiky proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání, pokud směřovalo do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu a do výroku o nákladech řízení, odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalobci žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. února 2007
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu