ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.3153.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 3153/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobce D. R., zast. advokátkou, proti žalované A. Š., zast. advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 151/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2005, č. j. 12 Co 282/2005-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.220,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho advokátky.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. října 2005, č. j. 12 Co 282/2005-108, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. února 2005, č. j. 29 C 151/2004-48, jímž tento soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 1 o velikosti 2 + kk, nacházejícího se v prvním nadzemním podlaží domu č. p. 454 v P. 8, Roudnické ul. (dále jen „předmětný byt“), kterou dal žalobce žalované prostřednictvím žaloby, s tím, že nájemní poměr skončí uplynutím výpovědní lhůty, která je tříměsíční a počne běžet prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalované povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený jej předat žalobci do 15 dnů od uplynutí výpovědní lhůty od zajištění přístřeší a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že v nepřítomnosti žalované (§101 odst. 3 o.s.ř.) postupem dle §212 a §212a o.s.ř., ve znění účinném do 31. 3. 2005, přezkoumal napadený rozsudek jakož i řízení, které jeho vydání přecházelo, a po doplnění dovolání neshledal odvolání důvodným. Dále uvedl, že žalobce je vlastníkem domu č. p. 454 v P. 8, Roudnické ulici a žalovaná je na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 3. 2000 nájemkyní předmětného bytu, v němž se žalovanou žije její zletilý syn. V době uzavření nájemní smlouvy bylo sjednáno nájemné a zálohy za služby spojené s nájmem bytu ve výši 3.516,- Kč, v důsledku úpravy výše nájemného a zvýšení nákladů za služby spojené s užíváním bytu činilo nájemné od ledna 2002 částku 3.968,- Kč. Žalovaná již od počátku nájemního vztahu neplnila řádně základní povinnosti nájemce – placení nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním předmětného bytu, a proto žalobce již dne 13. 12. 2001 podal žalobu o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu projednávanou Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 143/2001, jež však vzal zpět, neboť žalovaná dluh uhradila a žalobce jí dluh na úrocích z prodlení prominul. Jelikož žalovaná i přes opakované výzvy žalobce, povolení splátkového kalendáře a prominutí poplatku z prodlení ani následně nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním předmětného bytu neplatila a neuhradila ani ke dni podání žaloby dlužnou částku ve výši 26.877,- Kč (ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu se dluh zvýšil již na částku 79.682,- Kč), domáhal se žalobce žalobou ze dne 2. 7. 2004 přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu dle ust. §711 odst. 1 písm. d) zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), neboť žalovaná hrubě porušovala své povinnosti vyplývající z nájmu bytu tím, že nezaplatila nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Žalovaná svou obranu v řízení založila na tom, že je dlouhodobě vážně nemocná a v důsledku onkologického onemocnění a autohavárie s trvalými následky na zdraví práce neschopná, a proto nebyla schopna pravidelně hradit výše uvedené částky. Odvolací soud dovodil, že byl naplněn výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. a dále posuzoval, zda předmětná výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák. Žalovaná prokázala svou tíživou životní a sociální situaci, do které se nedostala převážně vlastní vinou a která byla zjevně příčinou neplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním předmětného bytu. Vzhledem k rozsahu porušování povinností nájemce, kdy žalovaná nezaplatila nájemné za pět měsíců a dluh narůstal i v průběhu soudního řízení a že již v minulosti neplatila nájemné po dobu více než půl roku, že nevyvinula patřičnou snahu o řešení situace, když nepožádala o příspěvek na bydlení a rovněž nebylo ani patrno, zda pracovala a kolik si vydělávala, popř. proč nepracovala v období od 16. 5. 2003 do 9. 3. 2005, kdy jí byl přiznán částečný invalidní důchod, event. od kdy byla hlášena v evidenci úřadu práce, nepokládal odvolací soud předmětnou výpověď za rozpornou s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák.
Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné v celém rozsahu potvrdil.
Dovoláním ze dne 7. února 2006, doplněným podáním soudem ustanoveného advokáta ze dne 8. srpna 2006 a 5. 12. 2006, napadla žalovaná výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu uvedenému v ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V odůvodnění dovolání žalovaná zejména uvedla, že se soud prvního stupně ve svém rozsudku nezabýval otázkou rozporu přivolení k předmětné výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák. a že odvolací soud, přestože v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že žalovaná prokázala svou tíživou životní a sociální situaci, do které se nedostala převážně svou vinou a která byla příčinou neplacení nájemného, uzavřel, že nelze ust. §3 odst. 1 obč. zák. aplikovat. Dovolatelka se s odkazem na konstantní judikaturu domnívá, že soudy obou stupňů pochybily, když v její tíživé životní situaci neshledaly vážné důvody, pro které by žalobu v rozporu s dobrými mravy zamítly, a současně upozornila na svůj neustále se zhoršující zdravotní stav, jenž je jednou z příčin neplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Brojí taktéž proti tomu, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že otec jejích synů J. K. byl pravomocně odsouzen pro neplacení výživného, neboť jí dluží téměř 150.000,- Kč. Rozsudku odvolacího soudu žalovaná rovněž vytkla, že není pravdou, že by nevyvinula patřičnou snahu o řešení celé situace, jelikož se ucházela o několik zaměstnání nabídnutých Úřadem práce pro P. 8, avšak vzhledem k jejímu vážnému zdravotnímu stavu a toliko základnímu vzdělání nenašla na trhu práce uplatnění. Dovolatelka se dále domnívá, že za situace, kdy výpověď z nájmu bytu může dát platně pouze pronajímatel, není samotná výpověď z nájmu bytu, obsažená v žalobě ze dne 2. 7. 2004, platným právním úkonem, poněvadž zástupkyně žalobce JUDr. T. Ch. jednala za žalobce bez zmocnění. Dovolatelka má rovněž za to, že žalobce byl při dání výpovědi povinen prokázat se plnou mocí nejpozději s doručením této výpovědi žalované.
V podání ze dne 5. prosince 2006 dovolatelka uvedla, že v důsledku nového zaměstnání uhradila dlužné nájemné, nájemné nyní pravidelně platí, je připravena uhradit žalobci ve splátkách náklady na zastoupení a dne 14. listopadu 2006 zaslala zástupkyni žalobce návrh na smír s uvedením výše popsaných nových skutečností.
Dovolatelka proto s ohledem na shora uvedené závěrem navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V podání ze dne 9. 10. 2006 se k dovolání vyjádřil žalobce a ve vyjádření s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky konstatoval, že právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, jestliže tento soud neaplikoval ust. §3 odst. 1 obč. zák., neboť účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti nevyšly v řízení najevo. Žalobce nikterak nezpochybňuje závažnost zdravotního stavu dovolatelky, nicméně má za to, že za situace, kdy se tato pohybuje běžně mimo svůj byt, požívá alkoholické nápoje, vyvolává v domě výtržnosti a členové její rodiny poškozují majetek žalobce, přenáší žalovaná odpovědnost za zhoršení své finanční situace na žalobce. V případě námitky chybějícího zmocnění zástupkyně žalobce k dání výpovědi z nájmu bytu, poukázal žalobce na obsah plné moci ze dne 18. 6. 2004, jež je založena ve spise a z níž je zcela zřejmé, že se jedná o plnou moc generální, opravňující zmocněnce ke všem úkonům.
Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a žalované uložil povinnost nahradit mu náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V posuzované věci není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení dovolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání je tedy podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce. Z toho vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je námitka, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); nesprávnosti skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.) způsobilým dovolacím důvodem v tomto případě nejsou.
Dovolací soud je podle ust. §242 odst. 3 o.s.ř. - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, a pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jsou relevantní jen otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil popř. aplikoval.
Dovolatelka ve svém dovolání přímo neformulovala otázku zásadního právního významu, která by měla mít podle jejího názoru v rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, ale pouze uvedla, že právní otázka byla řešena v rozporu s hmotným právem. Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) lze dovodit, že je toho názoru, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, neboť nepřihlédl ke specifickým okolnostem případu ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák., kterým by případně mohl odstranit nepřiměřenou tvrdost zákona.
Pokud dovolatelka v dovolání namítla, že soudy obou stupňů pochybily, když v její tíživé životní situaci neshledaly vážné důvody, pro které by žalobu v rozporu s dobrými mravy dle ust. §3 odst. 1 obč. zák. zamítly, je nutno poznamenat, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, svazek 3 či usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003), a nemůže tudíž založit přípustnost dovolání.
Z obsahového vymezení dovolacích námitek (důvodů) je dále zřejmé, že dovolatelka, pokud uvedla, že není pravdou, že by nevyvinula patřičnou snahu o řešení celé situace, neboť se ucházela o několik zaměstnání nabídnutých Úřadem práce pro P. 8, brojí proti skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů, a proto je třeba konstatovat, že dovolatelka tímto především napadá skutkový stav věci (jeho úplnost) a následně jeho právní posouzení, přičemž dovozuje, že na základě skutkového stavu jí nabízeného, by právní posouzení věci dle ust. §3 odst. 1 obč. zák. vyznělo v její prospěch. S ohledem na uvedené je zřejmé, že tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť v situaci, kdy je přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení teprve zvažována, nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání relevantní.
Namítla-li žalovaná dále v dovolání, že v době rozhodování věci dovolacím soudem již dlužné nájemné žalobci plně uhradila, je třeba zopakovat, že podle ust. §241a odst. 4 o.s.ř. nelze v dovolání uplatňovat nové skutečnosti, a proto nemůže dovolací soud k tomuto tvrzení přihlížet. Lze ovšem poznamenat, že s tím, že nájemce v průběhu soudního řízení o přivolení k výpovědi splní povinnost, jejíž porušení zakládá důvod k výpovědi (tj. zaplatí dlužné nájemné či úhradu za služby), nespojuje zákon výslovně žádný právní následek, např. že výpovědní důvod zaniká. Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít v řízení před soudem prvního stupně či soudem odvolacím význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (srovnej rozhodnutí uveřejněné pod R 43/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotnou existenci uvedeného výpovědního důvodu však soudy posuzují k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu.
Nad rámec lze dodat, že nepříznivá sociální situace nájemkyně, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná právě pro neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy, neboť nepříznivé důsledky této tíživé situace nelze přenášet na pronajímatele, od něhož nelze spravedlivě požadovat, aby poskytoval nájemci bydlení bezúplatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23, pod C 1702).
Dovolatelka se dále domnívá, že za situace, kdy výpověď z nájmu bytu může dát platně pouze pronajímatel, není samotná výpověď z nájmu bytu, obsažená v žalobě ze dne 2. 7. 2004, platným právním úkonem, poněvadž zástupkyně žalobce JUDr. T. Ch. jednala za žalobce bez zmocnění.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (srov. rozsudek ze dne 14. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2144/98, uveřejněný pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 26 Cdo 420/2002), od níž není důvod se odchýlit ani v posuzované věci, byla-li zmocněnci udělena zmocnitelem písemně plná moc k zastupování ve všech právních věcech a k vykonávání veškerých (tedy nikoli pouze procesních) úkonů, aniž zároveň určité věci či právní úkony byly z oprávnění vyloučeny, jde o obecnou (generální) plnou moc, která zmocněnce opravňuje rovněž k tomu, aby jménem zmocnitele podal výpověď z nájmu bytu, tedy učinil svou povahou hmotně právní úkon. Byla-li tedy v souzené věci zástupkyně žalobce JUDr. T. Ch. dle plné moci ze dne 18. 6. 2004 zmocněna, aby žalobce „ve všech právních věcech zastupovala“ a „aby vykonávala veškeré právní úkony“, pak, pokud soudy obou stupňů dovodily, že byla zmocněna i k dání výpovědi žalované, rozhodly tyto v souladu s ustálenou judikaturou. K tomu je třeba dodat, že řešení dovolatelkou namítané právní otázky nečiní z napadeného rozsudku rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o.s.ř.
Dovoláním dovolatelka napadla i výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení je svojí povahou usnesením, a to i tehdy, je-li obsaženo v rozsudku, v němž je rozhodnuto ve věci samé.
V ust. §238, §238a a §239 o.s.ř. jsou uvedena usnesení, proti nimž je dovolání přípustné; možnost podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zde obsažena není, proto dovolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné.
Se zřetelem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první o.s.ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. tak, že dovolatelce, která po procesní stránce zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.220,- Kč sestávající z odměny advokáta, paušálních náhrad a DPH (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, a čl. II. vyhl. č. 277/2006 Sb., §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, a §137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vymahatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. dubna 2007
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu