ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.3476.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 3476/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně V. K. , bytem v O. – M. O., K. 19, přechodně bytem v O. – H., V. 58, zastoupené JUDr. Zuzanou Šmídovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Žerotínova 1155/3, proti žalovanému Bytovému družstvu Křižíkova 19 , se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Křižíkova 2628/19, IČ: 61974714, zastoupenému JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem v Bratčicích 137, adresa pro doručování Brno, Slovákova 11, o určení, že žalobkyně je nájemkyní bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 281/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 71 Co 268/2011-297, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.900,- Kč k rukám JUDr. Petra Schlesingera, advokáta se sídlem v Bratčicích 137, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
K odvolání žalobkyně a dřívějšího žalobce V. K. (dále jen „dřívější žalobce“) Krajský soud v Ostravě (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. listopadu 2008, č. j. 42 Co 595/2008-178, potvrdil rozsudek ze dne 7. února 2008, č. j. 32 C 281/2006-138, jímž Okresní soud v Ostravě (dále též jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi žalovaného ze dne 28. května 2006 z nájmu žalobkyně a dřívějšího žalobce k „bytu č. 24, v domě č. p. 2628, na ul. K. č. 19 v O. – M. O.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení tehdejších účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení tehdejších účastníků.
K dovolání žalobkyně a dřívějšího žalobce (který po podání dovolání zemřel) Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 15. července 2010, č. j. 26 Cdo 2076/2009-223, citované rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
V dalším řízení žalobkyně podáním ze dne 7. března 2011 (došlým soudu prvního stupně dne 9. března 2011) změnila žalobu tak, že se napříště domáhala určení, že je nájemkyní předmětného bytu. Změněnou žalobu odůvodnila tvrzením, že nájemní poměr k předmětnému bytu nezanikl výpovědí žalovaného ze dne 28. května 2006, neboť citovaná výpověď je absolutně neplatná pro absenci závazku pronajímatele bytu (žalovaného) zajistit jí (a tehdy i dřívějšímu žalobci) bytovou náhradu ve formě přístřeší.
Soud prvního stupně nejprve usnesením vyhlášeným při jednání dne 15. března 2011 změnu žaloby připustil a poté usnesením ze dne 17. března 2011, č. j. 32 C 281/2006-265, řízení (o změněné žalobě) zastavil a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 71 Co 268/2011-297, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že projednání předmětné věci v občanském soudním řízení brání překážka věci pravomocně rozsouzené (ve smyslu §159a odst. 5 o.s.ř. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. – dále jen „o.s.ř.“). Podle jeho názoru je tomu tak proto, že otázka, zda žalobkyni svědčí k předmětnému bytu nájemní právo (postižené výpovědí žalovaného ze dne 28. května 2006), byla v poměru mezi účastníky řízení již závazně vyřešena v řízení o žalobě na vyklizení bytu, jíž bylo vyhověno (viz měnící výrok II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. července 2010, č. j. 56 Co 171/2010-236, který nabyl právní moci dne 1. září 2010).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání – z důvodů v něm rozvedených – zpochybnila správnost právního názoru, že projednání dané věci v občanském soudním řízení brání překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 5 o.s.ř. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání zastával – z tam vyložených příčin – názor, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění, ukládající žalobkyni vyklidit předmětný byt, představoval „v rozhodné době“ překážku věci pravomocně rozhodnuté pro řízení o určení, že žalobkyně je nájemkyní tohoto bytu. Proto navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. listopadu 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o.s.ř.; za tohoto stavu se již nezabýval přípustností dovolání z pohledu ustanovení, o něž ji opřela dovolatelka.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka napadla správnost právního závěru, který odvolací soud přijal s odkazem na ustanovení §159a odst. 5 o.s.ř.
V ustanovení §159a odst. 5 (ve spojení s ustanovením §159a odst. 1 a 4) o.s.ř. jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla – v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby a též všechny orgány – projednávána znovu. Přitom ustanovení §103 o.s.ř. soudu ukládá, aby k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení (tedy i k tomu, zda zde není překážka věci rozsouzené) přihlížel kdykoli za řízení.
Dlouhodobě ustálená soudní praxe dovodila, že pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není (§80 písm. c/ o.s.ř.), nevytváří – zásadně – překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění (§80 písm. b/ o.s.ř.) vycházející ze stejného skutkového základu (ze stejného skutku); tuto překážku tvoří jen ve vztahu k nové žalobě na určení. Naopak – podle závěrů ustálené soudní praxe – platí, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vycházející z téhož skutkového základu (ze stejného skutku). Je tomu tak proto, že (pravomocný) rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, jež by měla být postavena najisto určovací žalobou, a staví tedy na stejném skutkovém základě (na stejné části skutku) jako žaloba určovací (srov. např. Handl, V. – Rubeš, J. a kol., Občanský soudní řád, Komentář, Panorama Praha 1985, I. díl, str. 709, a v soudní praxi např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. ledna 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazku 2, části II., pod číslem 5, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné pod č. 85 v sešitě č. 10 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 8. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005, ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 26 Cdo 4757/2007, a ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 26 Cdo 3579/2011 /proti posledně uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 19. července 2012, sp. zn. III. ÚS 1038/12/). Přitom pro posouzení existence překážky věci pravomocně rozhodnuté je rozhodující stav v době, kdy o ní soud rozhoduje.
V posuzovaném případě Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. února 2010, č. j. 23 C 412/2008-197, zamítl žalobu, jíž se Bytové družstvo Křižíkova 19 (dále též jen „bytové družstvo“) domáhalo, aby dovolatelce (a dalším žalovaným) byla uložena povinnost k vyklizení předmětného bytu. K odvolání bytového družstva Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. července 2010, č. j. 56 Co 171/2010-236, který nabyl právní moci dne 1. září 2010, citovaný rozsudek mimo jiné změnil tak, že dovolatelce uložil povinnost vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění přístřeší. V uvedeném řízení, vedeném mezi týmiž účastníky (byť – oproti souzené věci – v opačném procesním postavení), byla (a musela být) jako předběžná řešena rovněž otázka, zda dovolatelce svědčí nájemní právo k předmětnému bytu. Bylo-li žalobě na vyklizení bytu vyhověno, byla uvedená otázka vyřešena negativně (jestliže by totiž dovolatelka nájemkyní bytu byla, nemohlo by být vyklizovací žalobě vyhověno právě proto, že by k užívání bytu měla právní důvod). Domáhá-li se proto v současném řízení proti žalovanému – na základě v zásadě totožného skutkového stavu – určení, že je nájemkyní předmětného bytu, tedy řešení otázky, která byla – v době vydání napadeného usnesení – již vyřešena s negativním výsledkem jako otázka předběžná v řízení o vyklizení bytu vedeném mezi stejnými účastníky u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 412/2008, nezbývá – vzhledem k výše uvedené judikatuře – než uzavřít, že v době rozhodování odvolacího soudu (soudu prvního stupně) skutečně bránila projednání předmětné věci v občanském soudním řízení překážka věci pravomocně rozsouzené; tehdejší pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. července 2010, č. j. 56 Co 171/2010-236, v sobě totiž zahrnoval též posouzení otázky, zda dovolatelce svědčí k tomuto bytu nájemní právo, tj. otázky, jež měla být (znovu) řešena určovací žalobou v daném sporu.
Dovolací soud nepřehlédl, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. července 2010, č. j. 56 Co 171/2010-236 (společně s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. září 2011, č. j. 26 Cdo 4904/2010-289), byl k ústavní stížnosti dovolatelky zrušen nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 5. června 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/11. Je-li však pro posouzení existence překážky věci pravomocně rozhodnuté rozhodující stav v době, kdy o ní soud rozhoduje, a citovaný nález byl vydán až po skončení řízení v dané věci, nelze k němu ani v dovolacím řízení přihlížet; tím ovšem není vyloučena úvaha o obnově řízení (ostatně dovolatelka podle obsahu spisu o povolení obnovy daného řízení – s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. června 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/11 – rovněž usiluje). V uvedených souvislostech však nelze ani přehlédnout, že otázka nájemního práva dovolatelky k předmětnému bytu byla – opět s negativním výsledkem – znovu vyřešena následným pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. listopadu 2012, č. j. 56 Co 171/2010-344, jímž byl v poměru mezi bytovým družstvem a dovolatelkou potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na vyklizení bytu dovolatelkou se závěrem, že bytovému družstvu je nutno odepřít (pro tentokrát) ochranu jeho vlastnického práva pro rozpor výkonu tohoto práva s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.750,- Kč (§2 odst. 1, §15 ve spojení s §14 odst. 2 a 4, §13 odst. 1 ve spojení s §5 písm. d/ a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 850,- Kč představující 21 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 14. března 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu