ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.4287.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 4287/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné JUDr. Š. V. se sídlem v Hradci Králové, Palackého č. 359/4, identifikační číslo osoby 66240638, insolvenční správkyně dlužníka BERIL - EXIM s.r.o. se sídlem ve Vysokově č. 140, identifikační číslo osoby 25945840, proti povinné Traffictrade s.r.o. se sídlem v Karlíku, Zahradní č. 399, identifikační číslo osoby 27192083, o vydání věci, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 206 EXE 6778/2012, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2014, č. j. 31 Co 72/2014-266, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K návrhu původní oprávněné (BERIL - EXIM s.r.o. se sídlem ve Vysokově č. 140, identifikační číslo osoby 25945840) Okresní soud Praha - západ usnesením ze dne 19. 6. 2012, č. j. 206 EXE 6778/2012-13, nařídil exekuci na majetek povinné podle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 2012, č. j. 47 Co 196/2011-581, ke splnění povinnosti povinné vydat oprávněné čerpadlo betonové směsi AUTOČERPADLO KCP45ZX-170, No.: 001, podvozek MERCEDES-BENZ, Actros 4141, WDB9323251L247250, barva podvozku – bílá, které je předmětem kupní smlouvy č. 02/09/09AB ze dne 29. 9. 2009, uzavřené mezi společností BERIL - EXIM s.r.o. jako prodávajícím a společností Traffictrade s.r.o. jako kupujícím, a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny; provedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. Jiřího Nevřela, Exekutorský úřad Praha – východ.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 8. 2012, č. j. KSHK 45 INS 6406/2012-A-28, rozhodl v insolvenční věci dlužníka BERIL-EXIM s.r.o. (zde původní oprávněná) tak, že se zjišťuje jeho úpadek, na jeho majetek se prohlašuje konkurs a insolvenčním správcem se ustanovuje JUDr. Šárka Vesková se sídlem v Hradci Králové, Palackého č. 359. Podáním oprávněné ve věci návrhu na pokračování v řízení, doručeným Nejvyššímu soudu České republiky dne 7. 3. 2013, se stala oprávněná účastníkem řízení místo společnosti BERIL-EXIM s.r.o.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 22. 4. 2013, č. j. 32 Cdo 2300/2012-684, zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 2012, č. j. 47 Co 196/2011-581 (zde exekuční titul) a Okresní soud Praha – západ proto usnesením ze dne 9. 9. 2013, č. j. 206 EXE 6778/2012-226, exekuci zastavil podle ustanovení §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“), ve spojení s ustanovením §268 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), zrušil příkaz soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce ze dne 25. 6. 2013, č. j. 054 Ex 734/12-642, a uložil oprávněné zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce částku 7 865 Kč a povinnému na náhradě nákladů řízení částku 83 365,50 Kč k rukám právního zástupce povinného, to vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O nákladech exekuce soud rozhodl ve smyslu ustanovení §89 ex. řádu, protože oprávněná zavinila zastavení exekuce, když podala návrh na nařízení exekuce na základě exekučního titulu, který byl dovolacím soudem zrušen. Při rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky postupoval soud podle §271 o. s. ř. a povinnému přiznal právo na náhradu nákladů právního zastoupení za 5 úkonů právní služby.
K odvolání soudního exekutora, oprávněné a povinné Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 4. 2014, č. j. 31 Co 72/2014-266, změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. o nákladech exekuce tak, že povinné uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady exekuce ve výši 282 298 Kč, a ve výroku IV. o nákladech řízení tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že zavinění zastavení exekuce nelze přičítat ani jednomu z účastníků, a žádný z nich proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Povinného však stíhá povinnost k náhradě nákladů exekuce, jelikož nerespektoval pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu, přestože mu takové rozhodnutí bylo známo a exekučním titulem uloženou povinnost měl možnost včas dobrovolně splnit.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná v celém rozsahu dovoláním, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci, že jako povinná je povinna hradit náklady exekuce prováděné na základě nezákonného soudního rozhodnutí. V daném případě by měla nést veškeré náklady související s exekucí oprávněná, protože byla povinnou vyrozuměna o skutečnostech a důvodech nezákonnosti exekučního titulu, a přesto podala návrh na nařízení exekuce. Navrhuje proto, aby dovolací soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2014, č. j. 31 Co 72/2014-266, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva [o nákladech exekučního řízení při zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. b)], která nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §52 odst. 1 ex. řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použije se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže rozhodnutí, které je podkladem výkonu, bylo po nařízení výkonu zrušeno nebo se stalo neúčinným.
Podle ustanovení §89 ex. řádu dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Pro případ zastavení exekuce pro nemajetnost povinného si může oprávněný s exekutorem předem sjednat výši účelně vynaložených výdajů.
Ustanovení §89 ex. řádu umožňuje v případě zastavení exekuce uložit účastníkům nahradit exekutorovi náklady exekuce podle procesního zavinění na zastavení exekuce, a sjednotilo se tak posuzování nákladového režimu s výkonem rozhodnutí podle §271 o. s. ř. i ve vztahu k nákladům exekuce jako nároku exekutora (srov. Kasíková, M. a kol., Exekuční řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 514).
Podle ustanovení §271 o. s. ř. dojde-li k zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, rozhodne soud o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním výkonu rozhodnutí vznikly, podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo. Může také zrušit dosud vydaná rozhodnutí o nákladech výkonu, popřípadě uložit oprávněnému, aby vrátil, co mu povinný na náklady výkonu rozhodnutí již zaplatil.
O náhradě nákladů řízení při zastavení výkonu rozhodnutí soud zásadně rozhoduje podle míry procesního zavinění. Procesní zavinění oprávněného a tudíž i povinnost oprávněného hradit náhradu nákladů řízení lze dovozovat v případě, že oprávněný nevynaložil potřebnou míru pečlivosti před podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, například tehdy, jestliže jeho pohledávka zanikla některým ze zákonných způsobů, ačkoli to při vynaložení obvyklé míry pečlivosti vědět mohl, nebo pokud zahájil výkon rozhodnutí vůči osobě, která není ve výkonu rozhodnutí pasivně legitimována, apod. (srov. Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 959).
Již Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 594/10, dovodil, že vycházel-li oprávněný při podání návrhu na nařízení exekuce z materiálně i formálně vykonatelného exekučního titulu, a zároveň i z vědomosti o majetnosti povinného, nelze založit procesní zavinění oprávněného na zastavení exekuce pouze na tvrzení, že exekuční titul byl pozdějším rozhodnutím soudu zrušen, protože tento vývoj nemohl oprávněný při podání návrhu na nařízení exekuce předvídat ani jinak ovlivnit. O úhradě nákladů exekuce při jejím zastavení se použije ustanovení §89 ex. řádu ve spojení s kritérii obsaženými v ustanovení §271 o. s. ř. o úpravě nákladů řízení při zastavení výkonu rozhodnutí. Na oprávněného by povinnost k náhradě nákladů exekuce měla být přenášena pouze ve výjimečných případech, kdy oprávněný podal návrh na nařízení exekuce, ačkoli byl seznámen s poznatky, z nichž se dal předvídat neúspěch takové exekuce, a nedostál tak požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti. Nestane-li se tak, nelze spravedlivě požadovat náhradu těchto nákladů od oprávněného, který tuto situaci nezavinil. Povinnost hradit náklady takto neúspěšné exekuce pak nastává na straně povinného, který byl v době nařízení exekuce zavázán ke splnění povinnosti uložené mu pravomocným a vykonatelným exekučním titulem a na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že exekuční titul byl později rozhodnutím soudu zrušen. Od tohoto právního názoru dovolací soud nemá důvod se odchýlit.
V posuzované věci podala původní oprávněná návrh na nařízení exekuce na základě vykonatelného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 2012, č. j. 47 Co 196/2011-581, kterým byla žalované (zde povinná) uložena povinnost vrátit žalobkyni (zde původní oprávněná) předmět kupní smlouvy uzavřené mezi těmito účastníky. Oprávněná tudíž při podání návrhu na nařízení exekuce vycházela z existence pravomocného a vykonatelného exekučního titulu. Z tvrzení povinné, že oprávněnou opakovaně upozorňovala na nezákonnost exekučního titulu, nelze vyvozovat, že oprávněná měla k dispozici poznatky, z nichž bylo možné předvídat, že řízení bude zastaveno. Rovněž jí nelze vytýkat nedostatek vědomosti o majetnosti povinné, protože v rámci exekučního řízení byly exekučními příkazy postiženy pohledávky povinné z účtů u třech peněžních ústavů a movité věci v sídle povinné. Z výše uvedeného vyplývá, že oprávněná naplnila kritéria vyplývající z právních předpisů i z judikatury Ústavního soudu, a nelze jí tak klást za vinu, že se rozhodla domáhat svých práv přiznaných pravomocným soudním rozhodnutím prostřednictvím exekuce.
Jestliže bylo od počátku možné považovat exekuční titul za materiálně i formálně vykonatelný, a těchto vlastností pozbyl až následně po zahájení exekučního řízení nikoli vinou oprávněné, jednalo se o situaci, kterou oprávněná nemohla ani při zachování potřebné míry pečlivosti před podáním návrhu na nařízení exekuce ovlivnit. Oprávněné proto nemohou být přisuzovány jak procesní zavinění na zastavení exekuce, tak ani z toho vyplývající povinnost k náhradě nákladů exekuce.
Přestože se může jevit jako nespravedlivé, aby povinná, která v nalézacím řízení osvědčila, že důvodně hájila svá porušená nebo ohrožená práva, byla v souzené věci povinována k zaplacení náhrady nákladů zastavené exekuce, nelze přehlédnout, že v době nařízení exekuce existoval pravomocný a vykonatelný exekuční titul, ukládající povinné povinnost k plnění, kterou tato dobrovolně nesplnila, a tím dopustila, aby oprávněná přistoupila k vymáhání (tehdy) přiznaných práv prostřednictvím exekuce. Jelikož povinná nemohla tento vývoj předvídat, lze jí přičítat zavinění na samotném nařízení exekuce a tím i povinnost podílet se na náhradě nákladů při jejím zastavení. Povinná však má možnost domáhat se náhrady nákladů exekuce po státu z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 2085/08).
Ze shora uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu je správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání povinné podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., kdy dovolatelka s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco oprávněné v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dně 4. srpna 2015
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu