ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.513.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 513/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců a) Ing. L. J., b) A. J., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) L. K., 2) J. K., zastoupeným advokátem, o obnovení přívodu vody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 112/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12.4.2005, č. j. 47 Co 235/2003-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12.4.2005, č.j. 47 Co 235/2003-79, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14.5.2003, č.j. 55 C 112/2002-57, jímž tento soud uložil žalovaným povinnost obnovit přívod vody do kuchyně a WC bytu č. 5 ve 4. podlaží domu čp. 963 postaveného na pozemku parcela č. 1382, vše zapsáno v katastru nemovitostí pro obec B., k.ú. Ř. na LV č. 3031, do 30 dnů od právní moci rozsudku, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně, k rukám jejich právního zástupce, náklady řízení ve výši 2.775,- Kč.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ust. §212, 212a a §214 odst. 1 o.s.ř., jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné. Odvolací soud dále uvedl, že žalovaným je možno dát za pravdu v tom, že regulace nájemného prováděná státem způsobem, jenž brání řádnému hospodaření s nájemními domy, a to včetně jejich udržování ve stavu způsobilém k řádnému užívání, je v rozporu se zájmy a základními principy demokratické společnosti a tržního hospodářství (viz některá rozhodnutí Ústavního soudu). Dle odvolacího soudu ovšem nelze přehlédnout jisté společenské okolnosti související s přechodem od regulované ekonomiky k tržnímu hospodářství, kdy tento přechod má jistá sociální úskalí, a to jak na straně pronajímatelů, tak na straně nájemců. Právě v takovém přechodném období vstupuje do uvedených vztahů významněji stát, který stanoví pravidla, tempo a podmínky postupné deregulace, přičemž by měl činit tak, aby nedopustil nerovnovážné postavení mezi vlastníky nájemních domů na straně jedné a nájemců bytů na straně druhé. Pokud v tomto směru stát neplní svoji roli dostatečně vyváženě, přičemž na jedné či druhé straně mohou vznikat sociálně neutěšené situace, není možno činit odpovědným za tento stav nájemce, eventuelně pronajímatele. Dle odvolacího soudu není požadavek žalobců na naplnění výkonu tohoto práva vyplývající z ust. §687 odst. 1 obč. zák. v rozporu s Ústavou ČR ani s Listinou základních práv a svobod. Pokud se vlastníci domu ocitnou v nepříznivé finanční situaci, pro kterou nemohou udržovat předmětný dům a byty v něm ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, a to z důvodu nepřiměřeně nízkého nájemného, jehož výše je stanovena regulací, což neumožňuje právě investovat do oprav a údržby předmětného domu, nelze tyto nepříznivé podmínky, které mají svůj původ ve vztahu mezi vlastníky domů a státem, přenášet na nájemce předmětných bytů. Odvolací soud proto námitky žalovaných o jejich nedobré sociální a finanční situaci, včetně invalidity žalovaného, nízkého výdělku žalované, půjček žalovaných na koupi a opravu domu, nepovažoval pro posouzení věci za významné. Skutečnost, že pronajímatel s ohledem na své sociální a majetkové poměry na tyto opravy nemá dostatečné prostředky, a to byť i z důvodu, že se v daném případě jedná u předmětného domu o regulované nájemné, nemůže jít k tíži nájemců a z toho důvodu nelze dle odvolacího soudu uplatněný návrh žalobců na obnovení přívodu vody odmítnout. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, když tento zohlednil povinnosti pronajímatelů vyplývající především z ust. §687 odst. 1 obč. zák., přičemž pokud jde o jejich námitky ohledně protiústavnosti regulace nájemného, nebylo možno v projednávaném případě k nim přihlédnout způsobem, který by vedl k odmítnutí výkonu práva nájemců na zajištění přívodu vody do bytu. Odvolací soud rovněž nepovažoval za důvodnou námitku žalovaných, že žalobci jsou oproti nim nadprůměrně situovaní, a jejich požadavek je tak v tomto případě výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Žalovaní se stali vlastníky domu na základě svého vlastního rozhodnutí, dům koupili, přičemž bylo na nich, aby zvážili všechny své možnosti, ale též práva a povinnosti s vlastnictvím domu spojená. Přesto, že momentálně nemusí být jejich finanční situace příznivá, předmětný dům, který společně vlastní, představuje majetek nezanedbatelné hodnoty a požadavek žalobců na zajištění přívodu vody do bytu není výkonem práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Dovoláním datovaným dnem 9.7.2005, doručeným soudu prvního stupně dne 8.7.2005, žalovaní napadli rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jako dovolací důvod označili ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
V dovolání žalovaní zejména uvedli, že za klíčové považují posouzení, zda za situace dlouhodobé, restriktivní a neústavní regulace nájemného z bytů, které objektivně nepostačuje ani na prostou údržbu a běžné opravy bytového fondu, lze po pronajímatelích spravedlivě požadovat podle ust. §687 odst. 1 obč. zák. zajištění plného a nerušeného výkonu práv (nájemců) spojených s užíváním bytu. Dovolatelé dále uvedli, že soudy pominuly jejich argumentaci třemi nálezy Ústavního soudu ve věci regulace nájemného a odmítly jejich aplikaci na souzenou věc. V těchto nálezech (č. 231/2000, 528/2002, 84/2003 Sb.) Ústavní soud opakovaně označil současnou výši regulovaného nájemného za protiústavní. Podle něj cenová regulace přesáhla meze ústavnosti tím, že evidentně snížila cenu nájmu pod úroveň návratnosti všech prokazatelných a nutně vynaložených nákladů. Ústavní soud navíc dle dovolatelů několikrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není přípustné přenášet sociální zátěž jedné skupiny lidí (nájemníci) na skupinu druhou (pronajímatelé). Soudy neprovedly žádný z důkazů, které navrhli k prokázání tvrzení, že nebylo v jejich možnostech provést opravy bytu a domu v požadovaném rozsahu a lhůtách. Odvolací soud se výslovně ztotožnil s citovanými nálezy Ústavního soudu, dále však úvahu nerozvedl, když pouze podotkl, že za nedostatky v plnění exekutivních rolí státu nelze činit odpovědnými nájemce ani pronajímatele. Takové odůvodnění rozsudku považují za kusé a vnitřně rozporné. Jedná se o faktické znemožnění přístupu k soudu, o odepření práva na spravedlivý proces a zjevnou diskriminaci. Soud podle dovolatelů pominul základní ekonomické principy, podle kterých nelze z tržních cen vstupů poskytovat plnění regulovaná pod nákladovou cenu. Takový požadavek považují dovolatelé v rozporu s dobrými mravy. Novodobá nerovnost v právech pronajímatelů oproti právům nájemců a bezvýhradná zákonná závaznost vlastníků bytů k úhradě veškerých nákladů spjatých s bezvadným stavem bytového fondu je nerovností extrémní a současně nerovností samoúčelnou, která zjevně překročila původní účel a smysl ochrany práva na nerušené bydlení. Restriktivní interpretace §687 odst. 1 obč. zák. vede dle dovolatelů k eliminaci dispozičního práva pronajímatele a směřuje k faktickému vyvlastnění. Tím se dotýká ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 Listiny. Neústavní regulace nájemného a z toho vyplývající majetková újma pronajímatelů představují také porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, konkrétně práva na pokojné užívání majetku. Dovolatelé dále vyslovili názor, že pokud doslovná interpretace ust. §687 odst. 1 obč. zák. je v rozporu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem. Požadavek vyjádřený v §687 odst. 1 obč. zák. na zajištění plného a nerušeného výkonu práv spojených s užíváním bytu je za podmínek dlouhodobé, neadekvátně tuhé a bezperspektivní regulace ceny nájemného neústavní a jeho bezvýjimečné splnění je nemožné. Nelze spravedlivě očekávat, že budou prohlubovat vnitřní a vnější zadlužení vlastního majetku. Při zohlednění jejich sociální situace je požadavek nadprůměrně situovaných žalujících nájemců na udržování bytu v prvotřídním stavu také v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelé rovněž uvedli, že soudy nezohlednily jejich situaci, nepřihlédly k hospodářské nemožnosti plnění a nerespektovaly související nálezy Ústavního soudu. Tím se dopustily diskriminace ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny a porušení ochrany práva ve smyslu čl. 90 Ústavy, odepřely dovolatelům právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a pominuly čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle jehož výkladu právní názory Ústavního soudu obsažené v rozhodnutích směřují k ochraně ústavnosti jsou závazné pro všechny orgány i osoby. Oba jsou vážně nemocní, dovolatel pobírá od dubna 2002 plný invalidní důchod, oba mají nízké výdělečné možnosti, což dokládá přiznání sociálního příplatku od října 2002, kromě předmětného nájemního domu nemají jiný nemovitý ani hodnotnější movitý majetek. Dle dovolatelů ze skutkových zjištění vyplývá, že dodávka vody do bytu nájemců je v plném rozsahu zajištěna a že stávající rozvody vody umožňují užívání bytu za podmínek přiměřených výšce regulovaného nájemného (1.784,- Kč za třípokojový byt druhé kategorie), přičemž se rozhodně nejedná o podmínky lidsky nedůstojné. Žalobce přitom nelze považovat za řádné nájemce bytu, když mj. dlouhodobě neplatí ani nízké regulované nájemné a provádějí opakované jednostranné zápočty sporných pohledávek proti nájemnému. Soudy ani nepřihlédly ke skutečnosti, že rozsudkem pod sp.zn. 21 C 39/2003 ze dne 22.6.2005 soud nepravomocně zavázal žalující nájemce k doplacení části neprávem zadržovaného nájemného. Dovolatelé tvrdí, že provedení výměny rozvodů vody v bytu žalobců je z jejich strany ve stanovené lhůtě a rozsahu fyzicky a finančně nesplnitelné a případná exekuce na uložení plnění je existenčně ohrozí, což soudy rovněž nezohlednily. V závěru dovolání pak požádali o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť neprodleným výkonem napadeného rozhodnutí by jim byla způsobena značná újma na jejich právech. Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání žalovaných, jak vyplynulo z obsahu spisu, nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o.s.ř.
Nejvyšší soud o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí nerozhodoval.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelé napadli, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnili.
V projednávané věci dovolatelé výslovně neformulovali právní otázku, se kterou spojují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání lze dovodit, že zastávají názor, že za situace, kdy je nájemné z bytů regulováno neústavním způsobem, nelze po pronajímatelích spravedlivě požadovat plnění povinnosti dle §687 odst. 1 obč. zák., tj. zajištění plného a nerušeného výkonu práv nájemců spojených s užíváním bytu.
Uvedený názor neodpovídá právnímu názoru vyslovenému v rozsudku NS ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 131/2005, od něhož nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v této věci.
Právní názor, že mezi povinnosti pronajímatele vyplývající z ustanovení §687 odst. 1 obč. zák. patří též povinnost zajistit nájemci možnost odběru pitné vody, je dovozován jak v odborné literatuře (srov. Fiala, Korecká, Kůrka: Vlastnictví a nájem bytů, 3. vydání, Linde Praha, 2005, str. 112), tak i v soudní praxi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2008/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 28, pod C 2369). Pokud se v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1412/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 7, pod C 604, uvádí, že vznikne-li na odběrném plynovém zařízení, které je součástí domu, v němž se byt nachází, závada znemožňující nájemci bytu, aby odebíral plyn, je povinností pronajímatele, plynoucí z ustanovení §687 odst. 1 obč. zák., zajistit provedení takových oprav, které povedou k odstranění závady na odběrném zařízení, a že uvedená povinnost, která stíhá pronajímatele, je soudně vymahatelná a může být v žalobním návrhu (a v jemu odpovídajícím výroku soudního rozhodnutí) formulována jako povinnost „zajistit obnovení dodávky plynu”, pak uvedené závěry jen podporují shora uvedený výklad §687 odst. 1 obč. zák. Je-li totiž součástí povinnosti pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu povinnost zajistit obnovení dodávky plynu přerušené v důsledku závady na odběrním plynovém zařízení, které je součástí domu, je obdobně (či dokonce tím spíše) povinností pronajímatele zajistit obnovení dodávky vody přerušené zásahem pronajímatele do vodovodního systému v domě nebo způsobené závadou na vodovodním potrubí v domě. Opačný výklad uvedené povinnosti by byl zcela absurdní, v rozporu s účelem zákona, pravidly logického uvažování i požadavkem souladu výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Omezení dodávky vody pronajímateli nelze považovat za oprávněné ani v případě porušení platebních povinností nájemce, jak namítají ve svém dovolání žalovaní. Povinnost pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu ve smyslu §687 odst. 1 obč. zák. a v jejím rámci povinnost zajistit nájemci možnost odběru pitné vody, totiž není tzv. synallagmatickým závazkem dle §560 obč. zák., tj. její splnění nelze podmiňovat splněním povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu, např. povinnosti platit nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu. V případě porušení platebních povinností nájemcem, nemá regulace dodávky pitné vody pronajímatelem oporu v žádném ustanovení občanského zákoníku. Porušení povinností jednou ze stran závazkového vztahu tedy neopravňuje druhou stranu, aby rovněž porušovala své závazky, a to ani za situace, kdy se jedná o byt s regulovaným nájemným.
Na povinnosti žalovaných nemůže nic změnit ani to, že žalobci jako nájemci jsou dle dovolatelů v lepší sociální situaci. Nájemci nelze odepřít právní ochranu ani za použití §3 odst. 1 obč. zák. (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 25, pod C 1871). Nutno ještě doplnit, že pokud dovolatelé namítají rozpor s dobrými mravy, pak otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3).
Shora uvedené námitky dovolatelů, proto nemohou v daném případě založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pokud dovolatelé dále namítali, že soudy neprovedly žádný z důkazů, které navrhli k prokázání svých tvrzení, že nebylo v jejich možnostech provést opravy bytu a domu v požadovaném rozsahu, pak je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nezakládají. Dovolací soud se proto touto námitkou nemohl za dané situace blíže zabývat.
Ani námitka dovolatelů, že soudy opomenuly jejich argumentaci třemi nálezy Ústavního soudu (publikovaných pod č. 231/2000, 528/2002 a 84/2003 Sb.) nemůže založit přípustnost předmětného dovolání, neboť tyto nálezy se vztahují obecně k problematice regulovaného nájemného a nesouvisí s výkladem ust. §687 odst. 1 obč. zák., které je pro dané řízení stěžejní.
Z obsahu dovolání a z vymezení vytýkaných nedostatků řízení je zřejmé, že jsou bez bližší konkretizace vytýkány vady, které eventuálně mohly být podřazeny pod dovolací důvod spočívající v tom, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady (porušení práva na soudní ochranu, práva na spravedlivý proces, diskriminaci, odepření ochrany vlastnických práv žalovaných), však samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají a mohou se uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaných proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Dovolací soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobcům nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měli vůči žalovaným právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2006
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu