ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.5135.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 5135/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. D. H., zastoupenému advokátkou, o uložení povinnosti k zajištění dodávky pitné vody a odvádění odpadních vod, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 261/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. května 2008, č. j. 35 Co 111/2007-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. října 2006, č. j. 19 C 261/2005-54, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zajistit dodávku pitné vody do „bytu č. 5 ve druhém nadzemním podlaží v budově č. p. 1064/5 v ul. Z. v D. I“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) z vodovodních rozvodů nacházejících se v bytě a zajistit odvádění odpadních vod z předmětného bytu; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. května 2008, č. j. 35 Co 111/2007-91, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že pronajímatel je povinen předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit mu plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (§687 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), že povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu dopadá i na povinnost pronajímatele zajistit nájemci bytu a osobám, které s ním žijí, plnění, jejichž poskytování je s užíváním bytu spojeno (§688 obč. zák.), a že mezi uvedená plnění patří poskytování mimo jiné takových služeb jako je dodávka pitné vody a odvod odpadních vod. Dále dovodily, že v ustanovení §8 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), je stanovena povinnost vlastníka vodovodu nebo kanalizace uzavřít písemnou smlouvu o dodávce vody nebo odvádění odpadních vod s odběratelem, že podle §2 odst. 5 tohoto zákona musí být odběratelem (až na určité výjimky) vlastník pozemku nebo stavby připojené na vodovod nebo kanalizaci, a že proto odběratelem podle uvedeného zákona nemůže být nájemce bytu. Na základě výše uvedeného uzavřely, že žalovaný jako pronajímatel a vlastník předmětného bytu je povinen zajistit žalobkyni jako nájemkyni bytu (resp. jako osobě, která není povinna byt vyklidit do pravomocného ukončení řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu – §711 odst. 5 obč. zák.) dodávku pitné vody do předmětného bytu a zajistit rovněž odvod odpadních vod z bytu.
Proti rozsudku odvolacího soud podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”). V dovolání především namítl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V tomto směru uvedl, že „bylo vhodné, aby soudy využily ust. §109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. a přerušily řízení“, neboť probíhalo řízení o určení neplatnosti jeho výpovědi z nájmu žalobkyně k předmětnému bytu, v němž byla řešena otázka („zda žalobkyně je skutečně nájemnicí předmětného bytu“), která mohla mít význam pro rozhodnutí soudu. V dovolání odvolacímu soudu dále vytkl, že odmítl provést rozsáhlé dokazování, které navrhoval, přestože jím označené důkazy – „zejména dokumenty ve formě početných žalob na zaplacení, trestních oznámení atd.“ – potvrzují jeho snahu „řešit vztahy s žalobkyní a ostatními nájemníky, získat od nich nárokové peněžní prostředky, a jsou pro pochopení celého problému nesmírně důležité“. Domníval se rovněž, že povinnosti, které mu uložil soud prvního stupně, nelze splnit a že tyto povinnosti nejsou podloženy žádným zákonným ustanovením. Nesouhlasil s tím, že jejich existenci lze dovodit z institutu chráněného nájmu, a namítal, že takový výklad povinností pronajímatele je nepřiměřeně extenzivní. V této souvislosti uvedl, že není správný názor odvolacího soudu, že z hlediska historického výkladu mají uložené povinnosti oporu ve vyhlášce č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a poukazoval na to, že uvedená vyhláška byla zrušena nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. ke dni 31. prosince 2001 jako protiústavní. Zdůraznil, že pro něj jako vlastníka nemovitosti nevyplývá ze zákona o vodovodech a kanalizacích a ani z žádného ustanovení občanského zákoníku povinnost uzavřít smlouvu o dodávce vody a odvodu odpadních vod. Podle jeho mínění tím, že mu bylo uloženo zajistit pitnou vodu z vodovodních rozvodů, je přinucen uzavřít smlouvu s dodavatelskou společností, což je protiústavním omezením jeho vlastnických práv, neboť se jedná o „nepřiměřený smluvní přímus“. Vyjádřil přesvědčení, že povinnost vlastníka nemovitosti uzavřít smlouvu o dodávce pitné vody a o odvodu odpadních vod za všech okolností (i v případě neplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu) je v rozporu s články 1 a 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a jde zároveň o nepřiměřené omezení jeho vlastnického práva zaručeného čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Konečně namítl, že výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé je nevykonatelný, neboť „poskytnutí pitné vody z vodovodních rozvodů ... je fakticky možné ... jen uzavřením smlouvy s dodavatelem“, a pokračoval, že „způsob event. dodávky vody je na žalovaném, nemůže mu být konkrétně určeno tak, že voda bude dodávána z vodovodních rozvodů“, a proto měl znít citovaný výrok obecněji. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 14. května 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”)
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že v projednávané věci dovolatel uplatnil vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (v podobě námitek, že soudy obou stupňů nepřerušily řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., že je nevykonatelný výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé potvrzený napadeným rozhodnutím a že odvolací soud neprovedl v dovolání označené důkazy). Přitom však přehlédl, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že podle §109 odst. 2 písm. c/ věty před středníkem o.s.ř. může soud řízení přerušit (pokud neučiní jiná vhodná opatření), jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět. Při úvaze, zda řízení přeruší z důvodu uvedeného v §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., soud postupuje podle okolností konkrétního případu. Důvod přerušení řízení podle posledně uvedeného ustanovení spočívá zejména v hospodárnosti řízení (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1066 s., str. 504).
Vhodnost postupu soudu podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. spatřoval dovolatel v tom, že probíhalo řízení o určení neplatnosti jeho výpovědi z nájmu žalobkyně k předmětnému bytu, v němž měla být řešena otázka, zda žalobkyně (ještě vůbec) je nájemkyní bytu. Řešení uvedené otázky však pro rozhodnutí soudu v projednávané věci význam mít nemůže. Práva a povinnosti, o něž v řízení jde, tedy práva a povinnosti vyplývající z ustanovení §687 odst. 1 a §688 obč. zák., totiž zákon přiznává i osobě, jejíž nájemní poměr skončil, a to až do uplynutí lhůty k vyklizení bytu (viz. §712a obč. zák.). V poměrech posuzovaného případu je proto bez významu, zda je byt užíván „řádným“ nájemcem, nájemcem, který není povinen byt vyklidit do pravomocného ukončení řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu (§711 odst. 5 obč. zák.), či osobou, jejíž nájemní poměr skončil, které však dosud neuplynula lhůta k vyklizení bytu. Nelze tudíž ani hovořit o nehospodárnosti zvoleného postupu soudů obou stupňů, naopak vzhledem k předmětu řízení (zajištění dodávky pitné vody do bytu a odvodu odpadních vod) se jeví jako nanejvýš žádoucí bez přerušení řízení a tím i bez dalších průtahů v dané věci rozhodnout. Řízení proto není postiženo vytýkanou vadou a – jak vyplyne z posléze uvedeného – ani jinou vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Napadené potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na právních názorech, že pronajímatel je povinen předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit mu plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (§687 odst. 1 obč. zák.), že povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu dopadá i na povinnost pronajímatele zajistit nájemci bytu a osobám, které s ním žijí, plnění, jejichž poskytování je s užíváním bytu spojeno (§688 obč. zák.), a že mezi uvedená plnění patří poskytování mimo jiné takových služeb jako je dodávka pitné vody a odvod odpadních vod. Protože správnost uvedených právních závěrů byla (prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) v dovolání zpochybněna, mohlo by jít z pohledu napadeného rozhodnutí o otázky zásadního právního významu. Z posléze uvedených důvodů však o takové rozhodnutí jít nemůže.
Právní názor, že mezi povinnosti pronajímatele vyplývající z ustanovení §687 odst. 1 obč. zák. patří též povinnost zajistit nájemci možnost odběru pitné vody, je v rozhodovací praxi soudů zastáván již dlouhodobě a byl opakovaně vyjádřen i v rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky, a to např. v rozsudku ze dne 27. června 2001, sp. zn. 26 Cdo 1412/99, uveřejněném pod C 604 ve svazku 7 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, v rozsudku ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2008/2003, uveřejněném pod C 2369 ve svazku 28 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, v rozsudku ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 26 Cdo 131/2005, (proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 144/06) v rozsudku ze dne 16. února 20006, sp. zn. 26 Cdo 1067/2005 (proti němuž byla podána také ústavní stížnost a Ústavní soud ji odmítl usnesením ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 266/06), v usnesení ze dne 25. dubna 2006, sp. zn. 26 Cdo 513/2006 (proti němuž byla rovněž podána ústavní stížnost a Ústavní soud ji odmítl usnesením ze dne 21. března 2007, sp. zn. II. ÚS 425/06) a nejnověji v usneseních ze dne 8. listopadu 2007, sp. zn. 26 Cdo 3044/2006, a ze dne 20. listopadu 2008, sp. zn. 26 Cdo 499/2007. Nejvyšší soud České republiky ve shora uvedených rozhodnutích opakovaně vyjádřil též názor, že pokud se v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2001, sp. zn. 26 Cdo 1412/99, uvádí, že vznikne-li na odběrném plynovém zařízení, které je součástí domu, v němž se byt nachází, závada znemožňující nájemci bytu, aby odebíral plyn, je povinností pronajímatele, plynoucí z ustanovení §687 odst. 1 obč. zák., zajistit provedení takových oprav, které povedou k odstranění závady na odběrném zařízení, a že uvedená povinnost, která stíhá pronajímatele, je soudně vymahatelná a může být v žalobním návrhu (a v jemu odpovídajícím výroku soudního rozhodnutí) formulována jako povinnost „zajistit obnovení dodávky plynu”; pak uvedené závěry jen podporují shora uvedený výklad §687 odst. 1 obč. zák. Je-li totiž součástí povinnosti pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu rovněž povinnost zajistit obnovení dodávky plynu přerušené v důsledku závady na odběrním plynovém zařízení, které je součástí domu, je obdobně (či dokonce tím spíše) povinností pronajímatele zajistit obnovení dodávky vody přerušené zásahem pronajímatele do vodovodního systému v domě, např. uzavřením přívodu vody do bytu nájemce. Má-li pronajímatel tuto povinnost, je logické, že je jeho povinností zajistit i obnovení dodávky vody přerušené v důsledku neuzavření smlouvy pronajímatele s dodavatelem (provozovatelem vodovodů a kanalizací). Soudní praxe se ustálila rovněž v názoru, že pronajímatel je povinen zajistit nájemci možnost odběru pitné vody v bytě; okolnosti, pro které došlo k přerušení dodávky pitné vody, nejsou v tomto směru významné (srov. již výše zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 26 Cdo 2008/2003, sp. zn. 26 Cdo 131/2005, sp. zn. 26 Cdo 1067/2005 a sp. zn. 26 Cdo 3044/2006). Ve shora zmiňované judikatuře dovolacího soudu byl též opakovaně vyjádřen názor, že omezení dodávky vody pronajimatelem nelze považovat za oprávněné ani v případě porušení platebních povinností nájemce. Povinnost pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu ve smyslu §687 odst. 1 obč. zák. a v jejím rámci povinnost zajistit nájemci možnost odběru pitné vody, totiž není tzv. synallagmatickým závazkem podle §560 obč. zák., tj. její splnění nelze podmiňovat splněním povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu, např. povinnosti platit nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu. V případě porušení platebních povinností nájemcem nemá regulace dodávky pitné vody pronajímatelem oporu v žádném ustanovení občanského zákoníku. Porušení povinností jednou ze stran závazkového vztahu tedy neopravňuje druhou stranu, aby rovněž porušovala své závazky, a to ani za situace, kdy se jedná o byt s regulovaným nájemným. Výše uvedené lze vztáhnout i na zajištění odvodu odpadních vod. Nelze přisvědčit ani názoru dovolatele, že uložené povinnosti jsou v rozporu s „Listinou základních práv a svobod“, resp. „Dodatkovým protokolem č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod“. Ustanovení §687 odst. 1 a §688 obč. zák. i zákon o vodovodech a kanalizacích, z nichž uložené povinnosti pro pronajímatele vyplývají, jsou součástí právního řádu. Ostatně nelze v této souvislosti ani přehlédnout, že ústavní stížnosti založené na obdobné argumentaci, jakou uplatnil dovolatel, byly Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněné odmítnuty (jak plyne ze shora uvedeného odkazu na ustálenou rozhodovací praxi).
Jsou-li s přihlédnutím k citované judikatuře správné právní názory, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, pak z toho rovněž vyplývá, že řízení není postiženo ani (ostatními) vytýkanými vadami ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., tj. takovými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pro úplnost dovolací soud konstatuje, že nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat neprovedení důkazů, jimiž měly být objasněny okolnosti, pro které došlo k přerušení dodávky pitné vody (snaha žalovaného „řešit vztahy s žalobkyní a ostatními nájemníky, získat od nich nárokové peněžní prostředky ... “), neboť tyto okolnosti nejsou pro rozhodnutí v dané věci právně významné (viz výklad shora). Zbývá dodat, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzené napadeným rozsudkem je materiálně vykonatelné v režimu ustanovení §351 o. s. ř.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. listopadu 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu