ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.514.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 514/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce R. A., zastoupeného advokátem, proti žalované A. M., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 105/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2000, č. j. 15 Co 644/99-57, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2000, č. j. 15 Co 644/99-57, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 22. 7. 1999, č. j. 21 C 105/99-17, přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 11, III. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, ve 4. podlaží domu č. p. 471 v P. (dále \"předmětný dům\" a \"předmětný byt\"), určil, že nájemní vztah žalované skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a uložil jí povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalovaná je nájemkyní předmětného bytu, že žalobce, který je vlastníkem předmětného domu, dal (dne 16. 3. 1999) žalované písemnou výpověď z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. - pro neplacení nájemného za dobu delší tří měsíců. Tuto výpověď shledal soud platnou, vyhovující všem zákonem předepsaným náležitostem, a taktéž důvodnou, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaná v období od července 1997 do února 1999 neplatí nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu ve výši stanovené pronajímatelem (celkem dluží částku 5.060.-Kč a poplatek z prodlení 4. 750.- Kč). Žalovaná si - s poukazem na závady v bytě - sama stanovila výši nájemného a záloh na služby částkou 371.- Kč měsíčně, kterou žalobci poukazuje; slevu z nájemného vůči pronajímateli neuplatnila, a to ani soudní cestou. Na základě toho soud prvního stupně usoudil na naplnění uplatněného výpovědního důvodu; povinnost žalované k vyklizení bytu vázal s poukazem na ustanovení §712 odst. 5 obč. zák. na zajištění přístřeší.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2000, č.j. 15 Co 644/99-57, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na přivolení k výpovědi zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. není dán. Vycházeje z toho, že mezi účastníky je výše nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu sporná, že žalovaná opakovaně písemně vyjádřila s touto výší nesouhlas a požadovala slevu z těchto částek, odvolací soud dovodil, že za této situace uplatněný výpovědní důvod \"nemůže být zcela naplněn, a to v části o hrubém porušení uvedené povinnosti (rozuměno povinnosti vyplývající z nájmu bytu)\"..., a že \"tak není dána intenzita porušení povinnosti v požadované míře\". \"Domáhal-li by se žalobce (uvedl dále odvolací soud) údajného dlužného nájemného a spor by byl pravomocně vyřešen a přesto by se žalovaná odmítala příslušnému rozhodnutí podrobit v tom směru, že by platila nájemné stále nižší, pak by jistě byl výpovědní důvod dán v plné míře\". Odvolací soud uzavřel, že je-li mezi účastníky výše nájemného a záloh za služby \"v poloze dosud neřešeného sporu\", nelze mít daný výpovědní důvod za naplněný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž (posuzováno dle obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnil dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Dovolatel má za to, že \"soud zcela chybně posoudil zásadní právní otázky\", přičemž za prvou z nich označuje otázku, \"co lze považovat za spornou výši nájemného a úhrad za plnění poskytovaných s užíváním bytu pro účely posouzení intenzity porušování povinností z nájmu bytu\". Za druhou považuje otázku, \"jakým způsobem, resp. jakými skutečnostmi je naplněna podmínka nezaplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaných s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce, a tedy jaké porušování povinností nájemcem bytu neplacením nájemného a úhrad za plnění poskytovaných s užíváním bytu lze považovat za hrubé a tudíž za naplnění výpovědního důvodu z nájmu bytu ve smyslu ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. v platném znění\". Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost výkladu citovaného ustanovení, přičemž poukazuje na to, že soud považoval za rozhodující skutečnost, že žalovaná nesouhlasí s výší stanoveného nájemného a záloh na služby, jakož i na to, že svoje zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím, že jedná-li se o neřešený spor o výši nájemného, není naplněna potřebná intenzita porušení povinnosti nájemce. Dovolatel dále předestírá \"možná interpretační řešení\" podmínky \"nezaplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce\", rozebírá je a současně dovozuje, že žalovaná svým chováním hrubě porušuje povinnosti z nájmu bytu. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 21. 11. 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (dále jen \"o. s. ř.\").
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a je podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Vady uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř., ani tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu se jejich existence nepodává. Z ustanovení §241 odst. 3 věty první o. s. ř. vyplývá, že s výjimkou těchto vad je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Dovolací soud proto posoudil napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a shledal dovolání důvodným.
O nesprávné právní posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2001, pod pořadovým číslem 144, dále rozhodnutí ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1716/2000), zaujal právní názor, od kterého nemá důvodu odchýlit se ani v souzené věci, podle kterého z ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. vyplývá, že neplacení nájemného nebo úhrad za služby spojené s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem označováno jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem. Ze znění zákona (srov. dikci „zejména“) přitom vyplývá, že uvedené jednání nájemce je příkladmo uvedeno jako případ hrubého porušení povinnosti nájemce bytu; výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je tedy dány i tehdy, půjde-li o hrubé porušení jiných povinností nájemce bytu. Opírá-li se však výpovědní důvod podle citovaného ustanovení o toto (příkladmo uvedené) jednání nájemce, nelze naplnění v zákoně stanovených podmínek hodnotit z pohledu obecně vymezené skutkové podstaty výpovědního důvodu, upraveného v §711 odst. 1 písm. d) obč. zák.
Zaujal-li tedy v souzené věci odvolací soud právní názor, podle kterého - za situace, kdy je mezi účastníky výše nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu sporná, a kdy žalovaná opakovaně písemně vyjádřila s touto výší nesouhlas a požadovala slevu z těchto částek - není uplatněný výpovědní důvod \"zcela naplněn, a to v části o hrubém porušení povinnosti vyplývající z nájmu bytu\", a že \"tak není dána intenzita porušení povinnosti v požadované míře\", není jeho právní posouzení věci správné. V této souvislosti lze přisvědčit dovolací námitce, že naplnění žalobcem uplatněného výpovědního důvodu nelze podmiňovat předchozím pravomocným soudním rozhodnutím, jímž by bylo vyhověno žalobě pronajímatele na zaplacení dlužného (jím požadovaného) nájemného.
Okolnosti, které vedly odvolací soud k závěru, že daný výpovědní důvod není dán, nejsou tedy právně rozhodné pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata výpovědního důvodu, který je předmětem sporu; mohou být významné toliko pro úvahu, zda lze - s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. - žalobě pronajímatele na přivolení k výpovědi vyhovět (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod pořadovým číslem 36, a ročník 1999, pod pořadovým číslem 43).
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. byl tedy uplatněn důvodně. Se zřetelem k tomu Nejvyšší soud podle §243b odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil, aniž se zabýval dalšími dovolacími argumenty, týkajícími se otázky, co se rozumí \"neplacením nájemného po dobu delší než tři měsíce\", neboť na výkladu této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto o nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. července 2002
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu