ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.640.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 640/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Bytového družstva , Pabláskova 20/22 , se sídlem České Budějovice, Pabláskova 20, zastoupeného JUDr. Olgou Strakovou, advokátkou se sídlem České Budějovice, Radniční 7a, proti žalované H. P. , zastoupené Mgr. Petrem Nesporým, advokátem se sídlem České Budějovice, Pullicova 52, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 18 C 111/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 4. září 2008, č. j. 8 Co 1503/2008-205, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč, k rukám JUDr. Olgy Strakové, advokátky se sídlem České Budějovice, Radniční 7a, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 4. 2008, č.j. 18 C 111/2005-154, uložil žalované povinnost vyklidit byt č. 4, I. kategorie, nacházející se ve 2. nadzemním podlaží domu č. 20, ulice Pabláskova, Č., skládající se z jednoho pokoje, kuchyně, předsíně spolu s příslušenstvím nacházejícím se mimo byt, tj. sklepem (dále též jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „dům“) do 15-ti dnů od zajištění náhradního ubytování; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. 9. 2008, č.j. 8 Co 1503/2008-205, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že rozhodnutím představenstva Bytového družstva, Pabláskova 20/22 (dále též jen „Družstvo“) ze dne 24. 9. 2001 byla žalovaná (členka Družstva a nájemkyně předmětného bytu) vyloučena z Družstva z důvodu, že přes ústní výstrahy a písemnou výstrahu ze dne 16. 11. 2000 neustále hrubým způsobem porušuje jeho stanovy, a to zejména články 10c a 27 (povinnost platit nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebo zálohy na ně), že na základě jejího odvolání bylo vyloučení potvrzeno rozhodnutím členské schůze ze dne 14. 10. 2001, že její žaloba na neplatnost rozhodnutí o vyloučení byla (pro opožděnost) pravomocně zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 3. 2006, č.j. 13 Cm 683/2005-160, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 1. 3. 2007, č.j. 7 Cmo 357/2006-212, že žalovaná v letech 1996 až 2001 dlužila na nájemném různé částky, že celkový dluh ve výši 13.000,- Kč zaplatila koncem října 2001, že soužití žalované a ostatních nájemců v domě není bez konfliktů, že používá vůči některým z nich vulgární výrazy, a dále že je svobodná, bydlí v bytě sama, nemá žádnou vyživovací povinnost, a kromě psychických problémů, s nimiž se léčila, nemá žádné závažné onemocnění. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žaloba je důvodná. Za situace, kdy soud není oprávněn v řízení o vyklizení bytu přezkoumávat jako předběžnou otázku platnost či neplatnost vyloučení žalované z Družstva (o jejím vyloučení bylo rozhodnuto představenstvem a členskou schůzí a její žaloba na určení neplatnosti vyloučení byla zamítnuta), je nutno vycházet z toho, že členství žalované v Družstvu zaniklo, čímž došlo v souladu s ustanovením §714 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“) rovněž k zániku nájmu bytu. Pokud jde o otázku bytové náhrady konstatoval, že žalované ze zákona (§714 ve spojení s §712 odst. 5 obč.zák.) přísluší sice bytová náhrada pouze ve formě přístřeší, nicméně vzhledem k jejím zdravotnímu stavu a k tomu, že žalobce ničeho proti přiznání náhradního ubytování nenamítal, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o bytové náhradě. Přisvědčil i jeho právnímu posouzením věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., tj. že v dané věci nejsou dány důvody pro odepření výkonu práva žalobce pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu uvedeného ustanovení (přihlédl sice k psychickému stavu žalované, avšak rovněž ke skutečnosti, že soužití žalované s ostatními nájemci je konfliktní, že žalovaná se vůči nim nevyhýbá ani používání nevhodných výrazů a že sama uvedla, že bydlení v domě je pro ni zátěžovou situací).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jako dovolací důvod uvedla „nesprávné právní posouzení věci a pro úplnost též vadu řízení“. Namítá, že rozhodnutí o povinnosti vyklidit předmětný byt je v daném případě – s přihlédnutím ke všem okolnostem – výkonem práva v rozporu s dobrými mravy a že „soudy měly v jejím případě nepřiměřenou tvrdost, jež by mohla vzniknout mechanickou realizací práva na vyklizení bytu, zmírnit postupem podle §3 odst. 1 obč. zák., tedy odepřením (omezením) výkonu práva argumentací rozporu s dobrými mravy“ (viz např. rozhodnutí Nejvyššího sp.zn. 2 Cdon 1839/96 a sp.zn. 3 Cdon 131/96). V této souvislosti zdůrazňuje, že se v průběhu řízení stala plně invalidní pro duševní onemocnění, že je fixována na předmětný byt a jeho vyklizení by pro ni mělo fatální následky, a vytýká odvolacímu soudu (soudu prvního stupně), že nevyhověl jejím návrhům na provedení důkazu znaleckým posudkem, resp. alespoň odborným vyjádřením, zda je z lékařského hlediska takový zásah do její osobní a duševní integrity možný. Dále zpochybňuje postup Družstva při jejím vyloučení a namítá, že jí rozhodnutí o odvolání proti vyloučení nebylo doručeno. Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. K dalším podáním žalované (jež je možno považovat za doplnění dovolání), doručeným soudu prvního stupně dne 7. 1., 18. 2., 23. 2., 5. 3. , 6. 4. 2009, resp. Nejvyššímu soudu dne 25. 2., 19.3., 14. 5., 28. 5., 12. 8., 29. 9. 2010, dovolací soud nepřihlížel s ohledem na nesplnění podmínky jejich sepsání advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání vyvracel dovolací námitky a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 4. září 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.; dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatelka neoznačuje otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) však vyplývá, že namítá, že rozhodnutí o povinnosti vyklidit předmětný byt, je v daném případě s přihlédnutím ke všem okolnostem výkonem práva v rozporu s dobrými mravy
Judikatura dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004) je ustálena v názoru, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi, jež by mohla založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že nevyhověl jejím návrhům na provedení důkazů ohledně jejího zdravotního stavu, čímž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura 7/2004, a ze dne 23. srpna 2006, sp.zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1. 2008, sp.zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. 2. 2008, sp.zn. III. ÚS 1970/07). V souzené věci však uvedené námitky k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a proto jimi nelze založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pokud pak dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že byla vyloučena z Družstva, směřují její námitky proti zjištěnému skutkovému stavu. V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být takováto námitka pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Nad rámec uvedeného je možno dodat, že soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že v řízení o vyklizení družstevního bytu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné; přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil svého oprávnění vyplývajícího z ustanovení §231 odst. 3 a 4 obchodního zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2000 (nyní §231 odst. 4 a 5 obch.zák.). Jiným postupem než postupem uvedeným v ustanovení §231 obch.zák. soud o neplatnosti vyloučení člena z družstva rozhodovat nemůže. Pokud by totiž mohl v rámci jakéhokoli řízení řešit jako předběžnou otázku platnost rozhodnutí představenstva, popřípadě členské schůze o vyloučení člena z družstva, bylo by uvedené ustanovení zcela nadbytečné a ztrácelo by jakýkoli smysl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp.zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněný pod č. 61 v časopise Soudní judikatura 5/2001, dále např. rozhodnutí ze dne 24. 2. 2004, sp.zn. 26 Cdo 2331/2003, a ze dne 20. 4. 2010, sp.zn. 26 Cdo 1132/2009). V ustálené soudní praxi není pochyb ani o tom, že rozhodnutím představenstva o vyloučení z družstva nekončí účast člena v družstvu. Členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání) teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě marným uplynutím lhůty k podání odvolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp.zn. 29 Odo 428/2004, uveřejněný pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005, a dále např. rozhodnutí ze dne 10. 8. 2005, sp.zn. 26 Cdo 2511/2004, a ze dne 25. 3. 2008, sp.zn. 29 Odo 983/2006).
Je tedy zřejmé, že dovolání žalované směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §17 písm. b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. května 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu