ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.693.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 693/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce V. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) T. R. a 2) Š. R., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 21/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2002, č. j. 58 Co 185/2002-70, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2002, č. j. 58 Co 185/2002-70, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. ledna 2002, č. j. 21 C 21/2001-46, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. ledna 2002, č. j. 21 C 21/2001-46, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do šedesáti dnů od právní moci rozsudku „byt nacházející se v I. patře nemovitosti domu č. p. 428 na pozemku st. p. č. 962 v kat. úz. D. L. (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), sestávající z pokoje o výměře 22,55 m2, kuchyně o výměře 16,5 m2, předsíně a příslušenství s etážovým vytápěním“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalobce a první žalovaný byli původně podílovými spoluvlastníky předmětného domu, každý z nich k jedné ideální polovině, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. prosince 1999, č. j. 17 C 180/96-175, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2000, č. j. 19 Co 351/2000-205, bylo jejich podílové spoluvlastnictví k předmětnému domu (a dalším tam označeným nemovitostem) zrušeno, všechny nemovitosti (včetně předmětného domu) byly přikázány do výlučného vlastnictví V. K., který byl zavázán zaplatit T. R. na vyrovnání jeho spoluvlastnického podílu částku 1.017.500,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, že usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 30. července 2001, sp. zn. IV. ÚS 739/2000, byla ústavní stížnost T. R. proti citovaným rozsudkům soudů obou stupňů odmítnuta a že vyrovnávací podíl v částce 1.017.500,- Kč vyplatil žalobce prvnímu žalovanému v měsíci listopadu 2000. Poté vzal za zjištěno, že ve věci sp. zn. 17 C 180/96 Obvodního soudu pro Prahu 6 vycházel soud při stanovení hodnoty vypořádacího podílu pro vyloučeného spoluvlastníka (prvního žalovaného) z tržní ceny daných nemovitostí jako nemovitostí neobsazených (z ceny, za níž by bylo možno v daném místě a čase nemovitosti jako nemovitosti neobsazené prodat na trhu s nemovitostmi). Dále rovněž zjistil, že žalobce užívá k bydlení místnosti situované v podkroví předmětného domu, že žalovaní spolu se dvěmi nezletilými dětmi ve věku 3,5 roku a 6 měsíců užívají dosud k bydlení předmětný byt, že byt nevyklidili a žalobci nepředali, ačkoli žalobce jako výlučný vlastník předmětného domu s jejich bydlením v bytě nesouhlasil a ohledně vyklizení je upomínal, že vyklizení bytu podmiňují zajištěním bytové náhrady a že na trhu s nemovitostmi v P. se aktuální nabídkové ceny bytů o velikosti 2+1 pohybují v širokém cenovém rozpětí, avšak přesahují částku 1.000.000,- Kč a jsou odvislé od rozlohy a stavu bytu a lokality, v níž se byt nachází. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu a proto žalobě na jeho vyklizení – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“) – vyhověl. Vyklizovací povinnost žalovaných však nepodmínil zajištěním bytové náhrady. Dovodil totiž, že v daném případě nelze ani analogicky aplikovat ustanovení o bytových náhradách při zániku práva užívat byt (§712 obč. zák.) a že žalovaným nelze bytovou náhradu přisoudit ani za použití ustanovení §3 obč. zák.; podle jeho názoru by v takovém případě šlo o značné zvýhodnění žalovaných, kdyby jim měl žalobce vedle vyplaceného vypořádacího podílu v částce 1.017.500,- Kč zajišťovat ještě náhradu naturální. K námitce žalovaných, že za částku 1.017.500,- Kč nejsou schopni zajistit si byt o stejné velikosti a kvalitě, soud prvního stupně uvedl, že nelze přehlédnout, že první žalovaný byl spoluvlastníkem předmětného domu pouze k jedné ideální polovině. Vzhledem k okolnostem případu (zejména k tomu, že jde o rodinu se dvěmi nezletilými dětmi) však stanovil – s poukazem na ustanovení §3 obč. zák. – lhůtu k vyklizení v trvání šedesáti dnů.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. září 2002, č. j. 58 Co 185/2002-70, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a za správné pokládal rovněž jeho právní posouzení věci. Ve vztahu k požadované bytové náhradě uvedl, že právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 1992, sp. zn. 2 Cz 14/92, uveřejněném pod č. 35 v sešitě č. 3 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „uveřejněné rozhodnutí“), tj. v rozsudku zmiňovaném žalovanými, je vzhledem k nálezům Ústavního soudu České republiky z 20. prosince 1995, sp. zn. IV. ÚS 190/94, a ze 4. srpna 1999, sp. zn. IV. ÚS 114/99, překonaný a v soudobé judikatuře neaplikovatelný (viz rozsudky Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 1737/98, 20 Cdo 1203/99). Současně však dovodil, že k ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. lze přihlédnout při úvaze, zda právo vlastníka neomezit tím, že vyklizení bude vázáno na delší lhůtu, popřípadě na zajištění bytové náhrady, a pokračoval, že pro omezení vlastnického práva žalobce vázaností vyklizení na zajištění bytové náhrady nejsou v projednávané věci dány žádné důvody. V této souvislosti uvedl, že v případě žalovaných jde sice o čtyřčlennou rodinu a první žalovaný původně užíval byt na základě (spolu)vlastnického práva k předmětnému domu, avšak poté zdůraznil, že bytové poměry žalobce, který užívá k bydlení podkrovní nebytové prostory, jsou nesrovnatelně horší, než je bydlení žalovaných, že žalovaní za bydlení v předmětném bytě žalobci nic neplatí a přitom vyplacený vypořádací podíl odmítají použít k zajištění jiného bydlení. Podle názoru odvolacího soudu nepříznivý dopad případné přílišné tvrdosti vůči žalovaným odstranil již soud prvního stupně tím, že jim za použití §3 odst. 1 obč. zák. stanovil delší lhůtu k vyklizení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s §237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především zpochybnili správnost závěru, že právní názor vyplývající z uveřejněného rozhodnutí je překonaný a v současné době neaplikovatelný; zpochybnili tudíž správnost právního závěru, že v daném případě nelze ani analogicky použít ustanovení §712 obč. zák. o bytových náhradách při zániku práva užívat byt. Dovolatelé zde opětovně poukázali na právní názor vyplývající z uveřejněného rozhodnutí (při pozbytí práva užívat byt v obytném domě z důvodu zániku vlastnického /spoluvlastnického/ práva ohledně tohoto domu se použijí ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem jim nejbližší, která upravují náhrady za vyklizený byt /§712 obč. zák./ při zániku práva užívat byt), a uvedli, že odvolacím soudem citované rozsudky Nejvyššího soudu České republiky „obsahují posouzení dobrých mravů z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. … nezabývají se základní problematikou uplatňovanou stěžovateli“. Dále zpochybnili také správnost právních závěrů, které odvolací soud učinil – s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. – při posouzení otázky bytové náhrady. V této souvislosti namítli, že vypořádací podíl je majetková hodnota, která představuje adekvátní náhradu za spoluvlastnictví, jehož byl spoluvlastník, kterému nebyla věc přikázána do výlučného vlastnictví, soudním rozhodnutím zbaven (podle názoru žalovaných nejde tedy o přiměřenou finanční náhradu na zajištění bytové náhrady pro vyloučeného spoluvlastníka domu). Jestliže totiž vyloučený spoluvlastník v domě v podílovém spoluvlastnictví nebydlel, zůstane mu vypořádací podíl jako finanční náhrada za spoluvlastnictví, jehož byl soudním rozhodnutím zbaven. Stejně na tom musí být i v domě bydlící vyloučený spoluvlastník. Při tomto způsobu nazírání však musí takový spoluvlastník dostat ještě (bytovou) náhradu za hodnotu představující užívání domu ve spoluvlastnictví k bydlení. Soudy obou stupňů však naznačeným způsobem neuvažovaly, neboť dovodily, že z vypořádacího podílu (majetkové hodnoty za odnětí spoluvlastnického práva k domu) si musí vyloučený spoluvlastník, který v domě bydlí, zajistit náhradu za hodnotu představující užívání domu ve spoluvlastnictví k bydlení. Navíc se soudy ani nezabývaly otázkou, zda pro zajištění této náhrady je vypořádací podíl dostačující; v tomto směru neprovedly příslušné dokazování. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřeli žalovaní) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci použili dovolatelé vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly), resp. také dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Dovolatelé však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelé zpochybňují rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Přitom k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle
§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládají.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený rozsudek je založen (rovněž) na právních závěrech, že v daném případě nelze ani analogicky aplikovat ustanovení o bytových náhradách při zániku práva užívat byt (§712 obč. zák.) a že vzhledem k okolnostem případu nelze žalovaným bytovou náhradu přisoudit ani za použití ustanovení §3 obč. zák. Správnost obou právních závěrů žalovaní v dovolání napadli. Z pohledu rozsudku odvolacího soudu by proto mohlo jít o otázky zásadního právního významu. Výklad otázky, zda při pozbytí práva užívat byt v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) práva ohledně tohoto domu lze aplikovat ustanovení upravující náhrady za vyklizený byt (§712 obč. zák.) při zániku práva užívat byt, se v soudní praxi ustálil. Protože odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky odchýlil, lze – vzhledem k ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. – přisoudit jeho rozhodnutí zásadní právní význam.
Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustným. Pro úplnost lze připomenout, že přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení se omezuje pouze na potvrzující výrok týkající se bytové náhrady pro žalované (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat (v daném případě potvrzující výrok týkající se uložení vyklizovací povinnosti žalovaným), se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1,
§229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existenci uvedených vad žalovaní nenamítli a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Právě takovou vadu dovolatelé namítli, pokud odvolacímu soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) vytkli, že neprovedl příslušné dokazování k otázce, zda je dostačující pro zajištění bytové náhrady vypořádací podíl, který obdržel první žalovaný od žalobce.
Dovolací soud dospěl k závěru, že vzal-li odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z provedených důkazů za zjištěno, že na trhu s nemovitostmi v Praze se aktuální nabídkové ceny bytů o velikosti 2+1 pohybují v širokém cenovém rozpětí, avšak přesahují částku 1.000.000,- Kč a jsou odvislé od rozlohy a stavu bytu a lokality, v níž se byt nachází, nelze na existenci vady namítané dovolateli (vady ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) usoudit.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, že při pozbytí práva užívat byt v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) práva ohledně tohoto domu nelze aplikovat ustanovení upravující náhrady za vyklizený byt (§712 obč. zák.) při zániku práva užívat byt.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 28. května 1992, sp. zn. 2 Cz 14/92, uveřejněném pod č. 35 v sešitě č. 3 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále opět jen „uveřejněné rozhodnutí“), dovodil právní závěr, že při pozbytí práva užívat byt (obytné místnosti) v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu se použijí jako ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem jim nejbližší (§853 obč. zák.) ta ustanovení občanského zákoníku, jež upravují náhrady za vyklizený byt (§712 obč. zák.) při zániku práva užívat byt. Uvedený právní závěr je výrazem ustálené soudní praxe, která doposud od něj odklon nezaznamenala, jak o tom svědčí rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 35/96, uveřejněný pod č. 61 v sešitě č. 9 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu z 5. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 1351/99, a z 15. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 151/2003. Sluší se připomenout, že nálezy Ústavního soudu České republiky zmíněné odvolacím soudem se týkají odlišné problematiky; rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99 (uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura) není v rozporu se závěry, které v této věci zaujal dovolací soud, a právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1737/98, byly překonány rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněným pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 208 v sešitě č. 11 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
I v těchto případech – opět ve shodě s uveřejněným rozhodnutím (srov. odůvodnění uveřejněného rozhodnutí) – však je třeba se zabývat tím, zda nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt, jsou-li v konkrétním případě naplněny předpoklady normované ustanovením
§3 odst. 1 obč. zák. Ke stejnému právnímu závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky např. ve svých rozsudcích z 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97, uveřejněném pod č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 21. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 1664/99.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Při posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně toho, kdo se vyklizení domáhá, tak také k okolnostem na straně toho, jemuž je povinnost k vyklizení ukládána. Rozhodnými okolnostmi na straně toho, kdo se vyklizení domáhá, jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po něm jako žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení nemovitostí) odepřena, resp. v daném případě odložena tím, že vyklizovací povinnost bude podmíněna zajištěním bytové náhrady. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Lze uzavřít, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít, resp. podmíněně odložit.
V projednávané věci se odvolací soud (a stejně tak i soud prvního stupně) – z důvodu nesprávného právního názoru, který ve věci zaujal – zabýval pouze otázkou, zda lze vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu výjimečně – za použití §3 odst. 1 obč. zák. – podmínit zajištěním bytové náhrady. Otázkou odepření bytové náhrady (vyplývající z pozitivní hmotněprávní úpravy) z důvodů uvedených v ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. se – opět v důsledku přijatého (nesprávného) právního názoru – nezabýval přesto, že v tomto ohledu byly tvrzeny právně významné okolnosti. Přitom nelze přehlédnout, že ve srovnání s vyklizovaným, kterému lze přisoudit bytovou náhradu pouze za použití §3 odst. 1 obč. zák. (bytovou náhradu mu nepřiznává ustanovení §712 obč. zák.), má zajisté lepší právní postavení ten vyklizovaný, jemuž lze právo na bytovou náhradu vyplývající z pozitivní hmotněprávní úpravy (v daném případě z ustanovení §712 ve spojení s §853 obč. zák.) pouze odepřít cestou aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Z uvedeného je zřejmé, že z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace nelze právní posouzení věci odvolacím soudem považovat za správné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. – vzhledem k vzájemné provázanosti výroků – napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný
(§243d odst. 1 věta první o.s.ř.). Při posuzování otázky, zda žalovaným neodepřít ochranu práva bydlení pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), soudy v dalším řízení nepřehlédnou právní závěry přijaté v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 35/96 (uveřejněném pod č. 61 v sešitě č. 9 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2004
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu