ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.764.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 764/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně H. H., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) A. V. a 2) R. V., zastoupeným advokátkou, o vyklizení prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 252/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2005, č. j. 15 Co 357/2005-126, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 22. dubna 2003, č. j. 7 C 252/2002-25, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni vyklidit a vyklizené žalobkyni předat do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování „prostory pod uzamčením, tj. čtyři místnosti 3+1 s přísl., IV. kategorie, o celkové výměře 67 m2, situované vpravo od schodiště ve IV. patře (5. NP) domu č. p. 923, č. or. 10 v P., kat. úz. Ž.“ (dále jen „předmětné prostory“, resp. „předmětný byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 5. února 2004, č. j. 15 Co 237/2003-42, citovaný (v pořadí první) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 17. května 2005, č. j. 7 C 252/2002-102, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizené žalobkyni předat předmětné prostory do patnácti dnů poté, co jim bude zajištěn náhradní byt; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že o nástavbě čtvrtého patra předmětného domu bylo rozhodováno v řádném stavebním řízení, že podle rozhodnutí o povolení obývání a užívání přístavby čtvrtého patra ze dne 20. února 1928 bylo povoleno předmětné prostory užívat jako svobodárnu, že tento kolaudační stav nebyl do současné doby změněn, že rozhodnutím o přidělení bytu vydaným bývalým Obvodním národním výborem v P. dne 27. června 1988 byly předmětné prostory podle tehdy platných předpisů přiděleny žalovaným jako byt (dále jen „rozhodnutí ze dne 27. června 1988“), že dne 20. července 1988 byla uzavřena dohoda o užívání bytu (dále jen „dohoda ze dne 20. července 1988“), že od této doby žalovaní se svými třemi dětmi (z nichž pouze jedno je již zletilé) užívají předmětné prostory jako byt, že zde uskutečnili nepovolené stavební úpravy a že řádně platili a platí nájemné. Dále vzal za zjištěno, že sociální situace žalovaných neumožňuje, aby svou bytovou situaci řešili zakoupením jiného bytu. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že byť žalovaným byly předmětné prostory přiděleny jako byt (rozhodnutím ze dne 27. června 1988) a byla s nimi uzavřena rovněž dohoda ze dne 20. července 1988, právo nájmu bytu jim nevzniklo proto, že předmětné prostory jsou prostorami nebytovými. Za této situace žalobě na vyklizení vyhověl, avšak vyklizovací povinnost žalovaných podmínil zajištěním náhradního bytu. Přitom vyšel ze skutkových závěrů, že žalovaní spolu s dětmi předmětné prostory užívají řadu let k bydlení, že vzhledem k rozhodnutí ze dne 27. června 1988 nemohli vědět, že jde o nebytové prostory, a že od uskutečnění nepovolených stavebních úprav již uplynulo více let; přihlédl rovněž ke skutkovým zjištěním, že žalovaní řádně platili a platí nájemné a že jejich sociální situace jim neumožňuje, aby svou bytovou situaci řešili zakoupením jiného bytu.
K odvolání žalobkyně (proti výroku o přisouzené bytové náhradě) odvolací soud rozsudkem ze dne 29. září 2004, č. j. 20 Co 242/2004-81, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; rozhodl rovněž o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud především konstatoval, že přezkoumal „meritorní výrok v celém jeho rozsahu, neboť brojí-li odvolatelka proti podmínkám vyklizení, napadá – byť výslovně deklaruje, že proti povinnosti žalovaných předmětné prostory vyklidit ničeho nenamítá – celé rozhodnutí o vyklizení, neboť samotné rozhodnutí o vyklizení od podmínek, za nichž má k vyklizení dojít, bez změny významu rozhodnutí odtrhnout nelze“. Poté – s poukazem na řadu tam uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky – dovodil, že byly-li předmětné prostory rozhodnutím ze dne 27. června 1988, jež nelze pokládat za akt nulitní, řádně žalovaným přiděleny jako byt, vzniklo jim – ve spojení s dohodou ze dne 20. července 1988 – právo společného užívání bytu manžely, které se ke dni 1. ledna 1992 transformovalo (podle §871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „obč. zák.“) na právo společného nájmu bytu manžely. Protože za této situace svědčí žalovaným ve vztahu k předmětným prostorám právo společného nájmu bytu manžely, vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o.s.ř. V dovolání především uvedla, že odvolací soud zatížil řízení vadou, neboť v odvolacím řízení posuzoval věcnou správnost výroku týkajícího se vyklizení bytu, ačkoliv správnost tohoto výroku nebyla odvoláním napadena. V této souvislosti namítla, že se v odvolacím řízení domáhala pouze přezkumu závěru týkajícího se bytové náhrady, avšak odvolací soud změnil také výrok týkající se vyklizení předmětných místností, a to přesto, že žádná ze stran proti tomuto výroku nebrojila. Dovolatelka má za to, že odvolacímu přezkumu podléhal pouze výrok týkající se bytové náhrady „bez toho, aby se řešení posuzované otázky dotklo jinak nikým nezpochybňovaného výroku o povinnosti byt vyklidit“. Dále namítla, že rozhodnutím ze dne 27. června 1988 byly žalovaným přiděleny dva byty (byty č. 28 a č. 29), aniž existovalo platné rozhodnutí o sloučení uvedených bytů; rozhodnutí ze dne 27. června 1988 je za této situace především rozhodnutím o sloučení bytů a až následně rozhodnutím o přidělení bytu. Podle názoru dovolatelky však rozhodnutí o sloučení bytů podle §56 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb. nebylo správním rozhodnutím, nýbrž toliko stanoviskem státního orgánu vykonávajícího správu v oblasti bytového hospodářství k zamýšlenému sloučení bytů. Navíc správní rozhodnutí (jakým rozhodnutí o přidělení bytu bezpochyby bylo) může vyvolat účinky jen za předpokladu, že je pravomocné a vykonatelné, vykonatelnost rozhodnutí je vázána na jeho doručení všem účastníkům (tj. i oběma manželům); byť rozhodnutí není opatřeno doložkou právní moci a vykonatelnosti, odvolací soud se otázkou vykonatelnosti tohoto rozhodnutí nezabýval. Poté dovolatelka uvedla, že podle právní úpravy platné v rozhodné době vzniklo právo osobního užívání bytu až na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu, že dohoda o odevzdání a převzetí bytu již správním rozhodnutím nebyla, že proto se lze zabývat i otázkou její platnosti, a pokračovala, že dohoda ze dne 20. července 1988 je neplatná, neboť jejím předmětem nebyl byt podle kolaudačního stavu; proto na základě dohody ze dne 20. července 1988 nemohlo žalovaným vzniknout právo společného užívání bytu manžely. Nakonec namítla, že podle §871 odst. 1 obč. zák. se právo osobního užívání bytu transformovalo na (obecný) nájem nebo na nájem nebytového prostoru podle zákona č. 116/1990 Sb. a nikoli na nájem bytu; to platí podle názoru dovolatelky zvláště v případě, „kdy předmětem práva společného nájmu bytu jsou místnosti, které podle svého kolaudačního rozhodnutí bytem nejsou“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. nebyly namítány a z obsahu spisu nevyplynuly; dovolací soud dospěl k závěru, že řízení není postiženo ani vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., která naopak byla v dovolání uplatněna.
Podle §212 věty první o.s.ř. odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Tímto rozsahem není vázán, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§212 písm. d/ o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 27. ledna 1999, sp. zn. 26 Cdo 60/99, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 9 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 40 v sešitě č. 4 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura), dovodil, že pokud odvolací soud – vycházeje z nesprávného právního názoru, že výrok rozsudku soudu prvního stupně o vyklizení bytu přezkoumat nelze, protože nebyl napaden odvoláním a nabyl právní moci – podrobil odvolacímu přezkumu jen výrok o bytové náhradě a pouze o něm rozhodl, pak tímto postupem zatížil řízení vadou ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. V odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že výrok o povinnosti k vyklizení obsažený v rozhodnutí, kterým soud ukládá povinnost byt vyklidit po zajištění bytové náhrady, nemůže samostatně (odděleně od výroku o zajištění bytové náhrady) nabýt právní moci; přitom odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dále uvedl, že tím, že soud rozhodne i bez procesních návrhů účastníků o vyklizení po zajištění bytové náhrady, vyjadřuje procesně regulérním způsobem závěr, že z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. I když tedy odvolací námitky žalobce nesměřují (z pochopitelných důvodů) proti výroku o vyklizení, není tím odvolací soud zbaven povinnosti věc i v tomto rozsahu projednat a o dotčeném výroku meritorně rozhodnout.
Je nepochybné, že v posuzovaném případě byla odvoláním žalobkyně zpochybněna pouze správnost výroku o bytové náhradě pro žalované; proti výroku o vyklizení předmětných prostor, tj. proti výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, odvolání žalobkyně evidentně nesměřovalo, jak to vyplývá i z odůvodnění napadeného rozsudku. Přitom žalovaní odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodali. Za této situace – s ohledem na citovanou judikaturu – odvolacímu přezkumu podléhal nejen výrok o bytové náhradě, nýbrž – vzhledem k ustanovení §212 písm. d/ o.s.ř. – rovněž výrok týkající se uložené vyklizovací povinnosti. Lze uzavřít, že řízení není postiženo vadou namítanou dovolatelkou; přitom (jiné) vady řízení podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyly z obsahu spisu zjištěny.
Dovolatelce lze dát za pravdu v tom, že ustálená soudní praxe dovodila, že rozhodnutí správního orgánu, jímž tento orgán podle §56 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb. udělil souhlas ke sloučení bytů, nebylo rozhodnutím, s nímž ustanovení §154 odst. 1 obč. zák. spojovalo vznik práva na uzavření dohody o užívání bytu; nebylo ani „jinou právní skutečností“ ve smyslu citovaného ustanovení občanského zákoníku. Bylo toliko stanoviskem státního orgánu, vykonávajícího státní správu v oblasti bytového hospodářství (v daném případě stanoviskem souhlasným), k zamýšlenému sloučení bytů z hlediska zásad platících pro hospodaření s byty (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1842/97, ze 14. prosince 2000, sp. zn. 26 Cdo 2758/99, uveřejněný pod č. 146 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, z 29. listopadu 2001, sp. zn. 26 Cdo 2692/2000, a ze 17. července 2003, sp. zn. 26 Cdo 2317/2002).
Názor, že rozhodnutí ze dne 27. června 1988 je především rozhodnutím o sloučení bytů, však přijmout nelze. To, že v daném případě jde o rozhodnutí o přidělení bytu, vyplývá nejen z označení samotného rozhodnutí. V uvedených souvislostech nelze totiž přehlédnout, že rozhodnutí vydal tehdejší obvodní národní výbor, který s odkazem na ustanovení §18 zákona č. 41/1964 Sb. přidělil byt žalovaným, a že v rozhodnutí mimo jiné rovněž uvedl, že toto rozhodnutí opravňuje osobu, které byl byt přidělen, aby s ní organizace (vlastník domu) uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí bytu, a že byt byl přidělen žalovaným zapsaným v místním seznamu uchazečů o přidělení bytu (§6 zákona č. 41/1964 Sb.) a v pořadníku (§11 zákona č. 41/1964 Sb.). S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem vyplývajícím z obsahu rozhodnutí ze dne 27. června 1988 jde v tomto případě nepochybně o rozhodnutí o přidělení bytu (ve smyslu §154 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 1991 – dále jen „obč. zák. před novelou“).
Ohledně právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí ze dne 27. června 1988 uplatnila dovolatelka až v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nové okolnosti týkající se zejména otázky doručení citovaného rozhodnutí oběma žalovaným. Zde je zapotřebí zdůraznit, že – nemůže-li se skutkový základ sporu v dovolacím řízení měnit – nelze v dovolání ani uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o.s.ř.), jinak řečeno pro dovolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot. Proto dovolací soud nemohl přihlížet ani ke skutkovým tvrzením (novotám) vztahujícím se k otázce doručení rozhodnutí ze dne 27. června 1988, která byla uplatněna až v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
V rozsudku ze dne 30. května 2006, sp. zn. 26 Cdo 2320/2005, Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že rozhodnutím o přidělení bytu vzniklo občanovi právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu vynutitelné i soudní cestou (§154 odst. 1 obč. zák. před novelou) a že dohoda o odevzdání a převzetí bytu (§155 odst. 1 obč. zák. před novelou) nemůže být neplatná, byla-li uzavřena na základě rozhodnutí o přidělení bytu ve smyslu §154 odst. 1 obč. zák. před novelou. Od uvedeného názoru se dovolací soud neodklání ani v posuzovaném případě, a proto uzavírá, že byla-li dohoda ze dne 20. července 1988 uzavřena na základě rozhodnutí ze dne 27. června 1988, nelze ji pokládat za neplatnou.
Již Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 25. srpna 1995, sp. zn. 2 Cdo 162/94, uveřejněném pod č. 25 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, dovodil, že pokud do dne účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. (do 1. ledna 1992) nevzniklo právo osobního užívání bytu, pak k 1. lednu 1992 nevzniklo ani právo nájmu tohoto bytu podle ustanovení §871 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění od 1. ledna 1992 – dále jen „obč. zák.“). Nejvyšší soud České republiky pak dovodil, že předpokladem přeměny práva osobního užívání (společného užívání) bytu na nájem (společný nájem) bytu ve smyslu §871 odst. 1 obč. zák. je skutečnost, že ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. (k 1. lednu 1992) existovalo právo osobního užívání (společného užívání) bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněný pod č. 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Dále Nejvyšší soud rovněž dovodil, že k bytu ministerstva vnitra (§69 zákona č. 41/1964 Sb.), který byl v roce 1990 přidělen jen jednomu z manželů, mohlo po 1. lednu 1992 existovat právo společného nájmu bytu manžely jen za předpokladu, že k němu existovalo k 31. prosinci 1991 právo společného užívání bytu manžely (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997 sp. zn. 3 Cdon 152/96, uveřejněný pod č. 36 v sešitě č. 5 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 27 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura/).
Vzhledem k citované judikatuře, od níž dovolací soud nemá důvodu se odchýlit ani v posuzovaném případě, nelze za správnou pokládat ani dovolací námitku, že podle §871 odst. 1 obč. zák. se právo osobního užívání bytu transformovalo na (obecný) nájem nebo na nájem nebytového prostoru podle zákona č. 116/1990 Sb. a nikoli na nájem bytu.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovaným náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobkyni právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu