ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.780.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 780/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobců a) Mgr. M. H. , b) Mgr. O. H. , obou bytem v P., zastoupených Mgr. Petrem Mikešem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135, proti žalované Ing. K. K. , bytem v P., o zaplacení částky 117.846,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 335/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2011, č. j. 36 Co 66/2010-387, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 3. 2010, č. j. 23 C 335/2005-303, ve znění usnesení ze dne 27. 5. 2010, č. j. 23 C 335/2005-346, doplňujícího rozsudku ze dne 17. 6. 2010, č. j. 23 C 335/2005-358 a usnesení ze dne 12. 11. 2010, č. j. 23 C 335/2005-367, určil odměnu znalce (odstavec I.), uložil žalované zaplatit poplatky z prodlení ve výši 29.835,14 Kč (odstavec II.), zamítl žalobu o zaplacení částky 117.846,- Kč (odstavec III.) a o zaplacení částky 9.543,70 a poplatků z prodlení z tam uvedených částek (doplňující rozsudek), dále rozhodl o nákladech státu (odstavec IV.) a o nákladech účastníků (odstavec V.).
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 17. 3. 2011, č. j. 36 Co 66/2010-387, v části napadené odvoláním žalobců rozsudek soudu prvního stupně v odstavci III. potvrdil, pokud jím zamítl žalobu o zaplacení částky 105.818,- Kč (dále jen „potvrzující výrok“), a změnil ho v části, týkající se zaplacení částky 12.028,- Kč tak, že žalované uložil tuto částku zaplatit, výrok doplňujícího rozsudku změnil tak, že žalované uložil zaplatit poplatky z prodlení ve výši 9.543,70 Kč a poplatek z prodlení z částky 12.028,- Kč od 28. 8. 2006 do zaplacení, ve zbytku příslušenství žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítali, že odvolací soud nesprávně posoudil obsah dohody o užívání bytu, nesouhlasili s jeho závěrem, že nemohli po zrušení vyhlášky č. 60/1964 Sb. jednostranně zvýšit nájemné, za nesprávný považovali i jeho závěr, že předmětem řízení nebyl nárok na náhradu škody, kterou jim žalovaná způsobila při opuštění bytu, a proto se jím nezabýval, a měli za to, že nebyl prokázán ani nárok žalované na úhradu za zhodnocení bytu. Navrhovali, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatelů obsažené v dovolání, že jejich dovolání směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy jakoby i proti výrokům, kterými odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě zčásti vyhověl a uložil žalované zaplatit částku 12.028,- Kč s poplatkem z prodlení a kapitalizované poplatky z prodlení ve výši 9.543,70 Kč a proti výroku o nákladech řízení, s ohledem na obsah dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) je však zřejmé, že proti těmto výrokům dovolání nesměřuje. Ve vztahu k nim nejsou uplatněné dovolací důvody (podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.) nijak obsahově konkretizovány a dovolatelé ani jinak nebrojí proti jejich správnosti.
Protože dovoláním byl napaden jen potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (upravující přípustnost dovolání jen proti měnícímu rozhodnutí ve věci samé). Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - a §241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - se nepřihlíží.
Dovolatelé výslovně uplatnili nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (měli za to, že soud nesprávně neposoudil jejich obranu proti nároku žalované na zaplacení náhrady za zhodnocení bytu jako žalobu na náhradu škody a neprovedl proto ohledně tohoto nároku dokazování). Nejde-li o sporný výklad či aplikaci procesních předpisů, může dovolací soud přihlížet k vadám (podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Jen pro úplnost lze dodat, že v podání ze dne 28. 8. 2007, na něž dovolatelé poukazují, žádný nárok na náhradu škodu neuplatnili, jen vyjádřili nesouhlas s obranou žalované, a proto toto podání za vzájemnou žalobu považovat nelze.
Dovolatelé zpochybnili správnost závěru soudů obou stupňů o neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného zejména prostřednictvím námitek skutkových. Namítají-li, že soudy obou stupňů nesprávně vyložily obsah dohody o užívání bytu uzavřené dne 17. 5. 1993 a její ujednání o zvyšování nájemného, uplatňují tak (podle obsahu dovolání - §41 odst. 2 o. s. ř.) rovněž nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2002, pod číslem 46, a usnesení ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Prostřednictvím skutkových námitek zpochybnili dovolatelé i správnost závěru odvolacího soudu o nároku žalované podle §667 odst. 1 věta čtvrtá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), za zhodnocení bytu (námitkami o neexistenci souhlasu pronajímatele se stavebními úpravami).
V řízení bylo zjištěno, že podle dohody o užívání bytu uzavřené dne 17. 5. 1993 mezi právním předchůdcem dovolatelů a žalovanou mohla při změně cenových předpisů nebo okolností rozhodných pro stanovení úhrad správa domu oznámit písemně žalované (nájemkyni) změnu výše úhrad za užívání bytu, žalovaná mohla do patnácti dnů vznést proti změně námitky. Dále bylo zjištěno, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. 23 C 108/2003, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 39 Co 597/2006, bylo stanoveno nájemné od července 2002 ve výši 2.653,95 Kč, zálohy na služby spojené s užíváním bytu činily 424,- Kč měsíčně.
Podle dnes již ustálené soudní praxe (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl.ÚS-st 27/09) nemohl pronajímatel po zrušení cenových předpisů jednostranně zvýšit nájemné. Zvláštní právní předpis připouštějící jednostranné zvýšení nájemného ve smyslu §696 odst. 1 obč. zák. ve znění do 30. 3. 2006 ze strany pronajímatele v době od 18. 12. 2002 do 1. 1. 2007 neexistoval. Nedošlo-li v tomto období ohledně výše nájemného k dohodě, byl oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu soud a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), a to konstitutivním rozhodnutím (pro futuro). Závěr odvolacího soudu, že žalovaná byla povinna platit nájemné ve výši 2.653,95 Kč měsíčně, neboť účastníci se na dalším zvýšení nájemného nedohodli a o zvýšení nerozhodl ani soud, je tak v souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Jen pro úplnost lze dodat, že zrušení cenových předpisů vskutku nelze považovat za jejich změnu umožňující jednostranné zvýšení nájemného.
Přípustnost dovolání tedy nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání žalobců směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2013
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu