ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.32.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 32/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně A. s.r.o., proti žalovanému M. L., zastoupenému advokátem, o určení výše nájemného, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 C 18/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudkům Okresního soudu v Táboře ze dne 21. dubna 2005, č. j. 3 C 18/2005-18, a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. srpna 2005, č. j. 15 Co 456/2005-47, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 21. dubna 2005, č. j. 3 C 18/2005-18, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. srpna 2005, č. j. 15 Co 456/2005-47, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. dubna 2005, č. j. 3 C 18/2005-18, uložil žalovanému povinnost platit žalobkyni měsíční nájemné (z bytu č. 563/5 ve V. n. L. /dále jen „předmětný byt“, resp. „bytová jednotka“ a „předmětný dům“/, jehož je nájemcem) ve výši 1.867,- Kč s účinností od prvního měsíce následujícího po právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen platit žalobkyni měsíční nájemné v další částce 933,- Kč s účinností od prvního měsíce následujícího po právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí bytové jednotky a (spoluvlastnického) podílu 58/1115 na společných částech domu, že již dne 5. října 1985 byla mezi tehdejším národním podnikem J. F. v Č. B. a žalovaným uzavřena smlouva o užívání (předmětného) bytu (dále jen „smlouva ze dne 5. října 1985“), že podle smlouvy ze dne 5. října 1985 byl předmětný byt žalovanému pronajat na dobu neurčitou počínaje dnem 15. října 1985 s povinností platit úhradu za užívání bytu ve výši vypočtené podle tehdy platné a účinné vyhlášky č. 60/1964 Sb. a že podle evidenčního listu platného od 1. července 2002 předmětný byt sestává ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, jeho celková podlahová plocha činí 58,41 m2, započitatelná podlahová plocha činí 57,87 m2 a sazba za 1 m2 podlahové plochy činí 16,13 Kč. Dále zjistil, že podle platebního výměru vyhotoveného žalobkyní dne 28. ledna 2004 činí nájemné z předmětného bytu 1.867,- Kč měsíčně (tj. dvojnásobek regulovaného nájemného – započitatelná podlahová plocha bytu 57,87 m2 krát 16,13 Kč /sazba za 1 m2 podlahové plochy/), že v nájemních smlouvách uzavřených mezi žalobkyní jako pronajímatelkou a nájemci, a to N. T. dne 21. září 2004 (byt č. 16 v domě čp. 563), manželi J. a M. B. dne 21. září 2004 (byt č. 13 v domě čp. 564) a manželi J. a M. S. dne 28. ledna 2004 (byt č. 14 v domě čp. 564), bylo nájemné stanoveno na základě platebního výměru vydaného pronajímatelkou jako dvojnásobek regulovaného nájemného, že žalovaný platí nájemné z předmětného bytu v částce 890,- Kč měsíčně a že k dohodě ohledně zvýšení nájemného mezi účastníky řízení nedošlo. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že nájemné z bytu může být (podle §696 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době rozhodování soudu prvního stupně /ve znění do 30. března 2006/ – dále jen „obč. zák.“) jednostranně zvyšováno pouze za předpokladu, že tak stanoví zvláštní předpisy, jimiž byly vyhláška č. 60/1964 Sb. a později vyhláška č. 176/1993 Sb., a že s ohledem na zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. nálezem Ústavního soudu České republiky a neexistenci jiného zvláštního předpisu umožňujícího jednostranné zvýšení nájemného lze nájemní smlouvu ohledně výše sjednaného nájemného zásadně měnit souhlasnou vůlí obou účastníků. Poté však rovněž dovodil, že nedošlo-li, jako v daném případě, k dohodě o změně nájemní smlouvy ohledně výše nájemného a neexistuje-li předpis umožňující jednostranně zvýšit nájemné („při selhání úkolů normotvorce“), „může i obecný soud … zasáhnout do obsahu nájemního vztahu k bytu ohledně stanovení výše nájemného“. Podle názoru soudu prvního stupně je povinností žalovaného jako nájemce předmětného bytu platit nájemné obvyklé. Za takové nájemné lze – s přihlédnutím k postupu žalobkyně jako pronajímatelky dalších bytů v předmětném domě a v domě čp. 564 ve V. n. L. – pokládat dvojnásobek naposledy regulovaného nájemného; při stanovení obvyklého nájemného nelze podle soudu prvního stupně opomenout ani zájem pronajímatelky na přiměřeném zisku, který by měla z nájemného získat po odečtení nákladů na opravy, správu a údržbu bytu. Podle výpočtu soudu prvního stupně je zisk v daném případě představován částkou 474,- Kč, což je asi 25 % měsíčního nájemného. S ohledem na uvedené soud prvního stupně žalobě vyhověl co do částky 1867,- Kč měsíčně, a to od prvního měsíce následujícího po právní moci rozsudku; ve zbytku žalobu zamítl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. srpna 2005, č. j. 15 Co 456/2005-47, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. o povinnosti žalovaného platit měsíční nájemné ve výši 1.867,- Kč a o prvostupňových nákladech řízení účastníků; současně konstatoval, že ve výroku II. o částečném zamítnutí žaloby zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a za správné pokládal i jeho právní posouzení věci. V odůvodnění napadeného rozsudku zejména odkázal na ustanovení §696 odst. 1 obč. zák., uvedl, že v současné době neexistuje žádný zvláštní právní předpis, jehož existenci předpokládá citované ustanovení, a uzavřel, že nedojde-li, jako v daném případě, v této situaci k dohodě účastníků, je (obecný) soud oprávněn zasáhnout do existujícího nájemního vztahu mezi nimi a nájemné zvýšit. Protože pro stanovení nájemného ve výši dvojnásobku naposledy regulovaného nájemného měl soud prvního stupně dostatek skutkových podkladů, potvrdil jeho rozsudek v napadeném vyhovujícím výroku (a ve výroku o nákladech řízení účastníků).
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání napadl správnost právního závěru, že nedošlo-li k dohodě o změně nájemní smlouvy ohledně výše nájemného a neexistuje-li zvláštní právní předpis umožňující jednostranné zvýšení nájemného, jehož existenci předpokládá ustanovení §696 odst. 1 obč. zák., je oprávněn obecný soud zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit). Zde namítl, že soudy nevzaly dostatečně v úvahu, že ustanovení §696 odst. 1 obč. zák., podle něhož lze nájemné jednostranně zvyšovat na základě zvláštního právního předpisu, je součástí platného právního řádu, a musí být proto respektováno. Podle jeho názoru nelze neexistenci zvláštního právního předpisu podle §696 odst. 1 obč. zák. nahradit rozhodnutím soudu, a to proto, že „takovýto postup by zcela stíral rozdíl mezi mocí zákonodárnou a soudní“. Navíc by v těchto případech vedlo rozhodování soudů k významné nejednotnosti a k nepředvídatelnosti soudního rozhodnutí. Dále soudům vytkl, že při stanovení výše nájemného z bytu se zabývaly jedině a pouze výší zisků pronajímatelky a nevzaly v úvahu sociální postavení nájemce. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání – vzhledem k údajům tam uvedeným – ztotožnila se zjištěným skutkovým stavem a s právním posouzením věci soudy obou stupňů a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 21. dubna 2005, č. j. 3 C 18/2005-18, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatel to v dovolání ani nezpochybnil. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatel uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podal). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 21. dubna 2005, č. j. 3 C 18/2005-18, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o povinnosti žalovaného platit žalobkyni měsíční nájemné z předmětného bytu v částce 1.867,- Kč od prvního měsíce následujícího po právní moci rozsudku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen (rovněž) na právním závěru, že obecný soud je oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit) tehdy, nedošlo-li k dohodě o změně nájemní smlouvy ohledně výše nájemného a neexistuje-li zvláštní právní předpis umožňující jednostranné zvýšení nájemného, jehož existenci předpokládá ustanovení §696 odst. 1 obč. zák. Dovolatel správnost uvedeného právního závěru zpochybnil, a to – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – prostřednictvím dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky vymezené v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání (pro řešení uvedené otázky) přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 867/2004 (v rozsudku, na nějž v dovolání odkázal dovolatel), dovodil, že občanský zákoník (a ani jiný zákon) neumožňuje soudu do závazkového nájemního vztahu zasáhnout změnou některé z jeho obsahových složek, včetně výše nájemného, a že toto oprávnění přísluší moci zákonodárné a výkonné, do níž obecné soudy nejsou oprávněny se vměšovat, popřípadě ji suplovat. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usneseních ze dne 15. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 80/2005, ze dne 19. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 1674/2005, ze dne 26. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 1912/2005, ze dne 27. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 983/2005, a ze dne 22. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 819/2005.
K návrhu Městského soudu v Praze na zrušení ustanovení §685 až §716 obč. zák. Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 28. února 2006, sp. zn. Pl 20/05, publikovaným pod č. 252/2006 Sb., konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zamítl návrh na zrušení §696 odst. 1 obč. zák. a odmítl návrh na zrušení §685 až §695, §696 odst. 2 a §697 až 716 obč. zák. V odůvodnění citovaného nálezu Ústavní soud mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup Ústavní soud nenabídl (aby nenahrazoval poslání soudů obecných), avšak připomněl, že je nutno se vyvarovat libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. K obdobnému právnímu názoru Ústavní soud dospěl např. v nálezu ze dne 8. února 2006, sp. zn. IV. ÚS 611/05, a dále také v nálezu ze dne 21. března 2006, sp. zn. I. ÚS 717/05, jímž zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 819/2005, vycházející z (nesprávného) právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 867/2004. V nálezu ze dne 6. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, pak Ústavní soud nad to dodal, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo.
Vzhledem k citované judikatuře Ústavního soudu lze přisvědčit právnímu názoru odvolacího soudu, že nedošlo-li k dohodě o změně nájemní smlouvy ohledně výše nájemného a neexistuje-li zvláštní právní předpis umožňující jednostranné zvýšení nájemného, jehož existenci předpokládá ustanovení §696 odst. 1 obč. zák., je oprávněn obecný soud zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit). V tomto ohledu nebyl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. užit opodstatněně.
Dovolatel rovněž namítl, že při stanovení výše nájemného z bytu se soudy zabývaly jedině a pouze výší zisků pronajímatelky a nevzaly v úvahu sociální postavení nájemce. Zde je zapotřebí uvést, že při stanovení výše nájemného soudy především přihlížely k postupu žalobkyně jako pronajímatelky dalších bytů v předmětném domě a v domě čp. 564 ve V. n. L., kdy ve třech nájemních smlouvách nově uzavřených v roce 2004 bylo nájemné stanoveno na základě platebního výměru vydaného pronajímatelkou jako dvojnásobek regulovaného nájemného; teprve následně
zohlednily i zájem pronajímatelky na zisku, který by měla z nájemného získat po odečtení nákladů na opravy, správu a údržbu bytu, přičemž za přiměřený pokládaly v daném případě zisk představovaný částkou 474,- Kč, což je asi 25 % měsíčního nájemného. Z uvedeného vyplývá, že je mylná dovolací námitka, že soudy při stanovení výše nájemného vycházely pouze ze zájmu pronajímatelky na přiměřeném zisku z nájemného. K samotné námitce týkající se zohlednění sociálního postavení nájemce při stanovení výše nájemného dovolací soud navíc dodává, že z žádného právního předpisu nevyplývá, že by výše nájemného měla odpovídat sociální situaci nájemce. Ani zde nebyl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit opodstatněně.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobkyni náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. července 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu