ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.395.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 395/2020-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Ivo Waldera a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky Z. C. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Šmeralova 272/22 , PSČ 170 00, za účasti Bytového družstva Š 163 , se sídlem v Praze 7, Šmeralova 163/34, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 26469022, zastoupeného Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Studentská 541/3, PSČ 160 00, o vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze družstva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 18/2004, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, č. j. 6 Cmo 240/2018-98, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, č. j. 6 Cmo 240/2018-98, se v prvním výroku v části, v níž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2018, č. j. 52 Cm 18/2004-70, ve výrocích II. a III., a ve druhém výroku ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2018, č. j. 52 Cm 18/2004-70, zastavil řízení ve věci vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze Bytového družstva Š 163 (dále jen „družstvo“) ze dne 14. 1. 2004 uvedených pod body 1 až 6 a 8 zápisu (výrok I.), zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze družstva z téhož dne uvedeného pod bodem 7 zápisu (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
[2] Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání navrhovatelky rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Přitom vyšel z toho, že:
1) Dne 14. 1. 2004 se konala členská schůze družstva (dále jen „členská schůze“).
2) Podle bodu 7 zápisu o členské schůzi byla předmětem jednání členské schůze otázka nájemních smluv, způsobu účtování nájemného a problematika sklepů.
3) Návrhem na zahájení řízení ze dne 20. 1. 2004 se navrhovatelka domáhala s odkazem na §242 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), vyslovení neplatnosti všech usnesení přijatých na členské schůzi. Dne 23. 1. 2008 navrhovatelka omezila „uplatněný nárok na vyslovení neplatnosti usnesení pod bodem 7“.
[4] Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který „posoudil uvedené omezení nároku jako zpětvzetí návrhu v jeho části, což je plně v dispozici navrhovatelky. Uvedenému koresponduje obsah protokolu o následném jednání před soudem dne 29. 6. 2018 (při němž bylo vydáno napadené usnesení), z něhož je zřejmé, že bylo ve věci jednáno se zřetelem k uvedenému omezení uplatněného nároku, což je zřejmé též z obsahu závěrečné řeči navrhovatelky při tomto jednání“.
[5] Podle odvolacího soudu obsahem bodu 7 zápisu o členské schůzi „není usnesení členské schůze (…), jeho obsahem je zejména vymezení mantinelů, o čem má následně rozhodnout další členská schůze, obsahem uvedeného bodu je zejména seznámení s principy, jak se bude nakládat se sklepy, kdo kolik bude mít započítáno m² …“.
[6] Odvolací soud tak dospěl k závěru, podle něhož „neexistuje navrhovatelkou tvrzené rozhodnutí členské schůze konané dne 14. 1. 2004 pod bodem 7, jež by bylo možno podřadit pod §239 obch. zák. a jež by mohl soud věcně přezkoumat podle §242 odst. 1 obch. zák., a jehož neplatnost by měl soud vyslovit“.
[7] Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení níže specifikovaných čtyř otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[8] Dovolatelka s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 1991, sp. zn. Czf 1/91, uveřejněné pod číslem 37/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) namítá, že z projevu jejího zástupce není jednoznačné, zda a v jakém rozsahu bere návrh na zahájení řízení zpět. Bylo proto povinností soudu dovolatelku řádně poučit podle §5 o. s. ř. o významu a důsledcích zpětvzetí návrhu a případné pochybnosti o obsahu podání odstranit. Neučinil-li tak a dospěl-li i přesto k závěru o částečném zpětvzetí návrhu, „vyložil normy procesního práva v hrubém excesu oproti ustálené judikatuře Nejvyššího soudu“.
[9] Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu (jenž považuje za rozporný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, poukazujíc zejména na usnesení ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1068/2014), podle něhož z bodu 7 zápisu o členské schůzi vyplývá, že při projednávání tohoto bodu členská schůze nepřijala žádné usnesení, které by bylo možné přezkoumat podle §242 obch. zák. Pokud členská schůze „fakticky přijímá rozhodnutí, jež mají skutečný dopad na reálné fungování družstva a jež se fakticky promítají do reality vztahů v rámci družstva, byť uvedená rozhodnutí na první pohled nemají formální náležitosti rozhodnutí, nelze členovi družstva odepřít možnost uvedená rozhodnutí napadat a právní cestou rozporovat“. Stanoví-li členská schůze (podle zápisu o jejím konání) mantinely a přijme-li principy, jak se bude nakládat se sklepy, kdo bude mít kolik započítáno m² atd., nelze podle dovolatelky uzavřít, že „se jedná o pouhé povídání si členů družstva, nýbrž se jedná zcela jednoznačně o rozhodovací činnost členské schůze družstva, kde je přijato usnesení sui generis. Každý člen družstva má právo proti takovémuto rozhodnutí sui generis podat námitky a domáhat se jeho neplatnosti u soudu“.
[10] Dovodil-li odvolací soudu skutkový závěr o neexistenci rozhodnutí členské schůze, bylo jeho povinností v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013) dovolatelku vyzvat podle §118a odst. 3 o. s. ř. k označení důkazů „k prokázání toho, že bod 7 zápisu členské schůze obsahuje usnesení (rozhodnutí) členské schůze, proti kterému dovolatelka ve svých námitkách doručených představenstvu (předsednictvu) družstva konkrétně brojila“.
[11] Dospěl-li odvolací soudu k jinému závěru o skutkovém stavu „týkajícím se obsahu programu členské schůze družstva“, než jaký učinil soud prvního stupně, aniž provedl „všechny k tomuto aspektu provedené důkazy“, odchýlil se od ustálené judikatury dovolacího soudu .
[12] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[13] Dovolání proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku v části, v níž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku I., Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[14] Závěr odvolacího soudu, podle kterého dovolatelka na jednání soudu prvního stupně konaném dne 23. 1. 2008 (prostřednictvím svého zástupce) vzala návrh na zahájení řízení částečně zpět, totiž plně odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, z níž se podává, že ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. soudu ukládá posuzovat procesní úkon účastníka bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1399/2016). Uvedla-li dovolatelka, že (v návrhu) vytýkané důvody neplatnosti (spočívající v tom, že členská schůze nebyla řádně svolána a nebyla usnášeníschopná) se týkají „pouze bodu 7 usnesení, kdy členská schůze nemůže rozhodnout o povinnosti zvýšit členský vklad“, nepochybně omezila svůj návrh na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze pouze na usnesení přijatá při projednávání bodu 7 pořadu jednání členské schůze.
[15] Ve vztahu ke čtvrté otázce dovolatelka v rozporu s §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. řádně nevymezuje důvod dovolání, neboť z jeho obsahu není zřejmé, jaké konkrétní důkazy (týkající se obsahu programu členské schůze družstva), které provedl soud prvního stupně, odvolací soud v rozporu se zákonem neprovedl (nezopakoval). V důsledku této vady (§241a odst. 2 o. s. ř.), již dovolatelka neodstranila v dovolací lhůtě (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), tak Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení otázky procesního práva v dovolání otevírané.
[16] Ani námitka porušení §118a odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud totiž své rozhodnutí nezaložil na závěru o tom, že dovolatelka nedostatečně prokázala existenci usnesení členské schůze, nýbrž na závěru, podle něhož dovolatelkou tvrzené usnesení členské schůze nebylo přijato.
[17] Nezaložil-li odvolací soud své rozhodnutí na závěru o tom, že dovolatelka neunesla břemeno tvrzení či důkazní břemeno, nebyl postup podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. namístě [k výkladu označeného ustanovení srov. např. (dovolatelkou odkazovaný) rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1043/2012, ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, uveřejněný pod číslem 39/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4368/2016, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1747/2015].
[18] Dovolání je však přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení v pořadí druhé dovoláním otevřené otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[19] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, přijaté v režimu obchodního zákoníku k povaze rozhodnutí nejvyššího orgánu společnosti nebo družstva, se dále (mimo jiné) podává, že:
1) Usnesení valné hromady (členské schůze) je nutno pokládat za jinou skutečnost ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), se kterou obchodní zákoník v konkrétních, v něm nebo ve stanovách určených případech, vznik, změnu nebo zánik takových vztahů spojuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. 1 Odon 88/97).
2) Uvedený závěr však nebrání tomu, aby i na usnesení valné hromady byla – za určitých okolností – analogicky aplikována ustanovení upravující výklad a platnost právních úkonů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5127/2017).
[20] V usnesení ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 27 Cdo 445/2018, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 je s účinností od 1. 1. 2014 usnesení členské schůze družstva právním jednáním [§45 odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), dále též jen „z. o. k.“, ve spojení s §545 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku], tj. projevem vůle (přičitatelným družstvu), který je zaměřen na vyvolání určitých právních následků, jež právní řád s takovým projevem vůle spojuje. Závěrečné „usnesení“ členské schůze družstva, jehož obsahem je pouhé shrnutí již předtím (na stejném zasedání) přijatých usnesení členské schůze, bez vůle způsobit následky jiné než těmito již přijatými usneseními vyvolané, tak není rozhodnutím orgánu družstva majícím povahu právního jednání, nýbrž jen deklarací o tom, že k přijetí v něm vypočtených usnesení došlo. Jelikož touto deklarací nemůže být jakkoliv zasaženo do právního postavení družstva, jeho členů či dalších osob (například členů volených orgánů družstva), nepodléhá její posouzení soudnímu přezkumu v režimu §663 z. o. k. Návrh na vyslovení neplatnosti takového „shrnujícího závěrečného“ usnesení členské schůze je proto nutné jako nedůvodný zamítnout.
Uvedený závěr týkající se předpokladů pro soudní přezkum usnesení členské schůze se uplatní i pro právní poměry řídící se právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013.
[21] Posouzení toho, zda usnesení členské schůze podléhá soudnímu přezkumu, tj. zda na jeho základě vznikají, mění se či zanikají právní vztahy, resp. zda je jím zasaženo do právního postavení družstva, jeho členů či dalších osob, zpravidla předchází výklad této právní skutečnosti v souladu s výkladovými pravidly určenými §35 obč. zák. a §266 obch. zák., jakož i se zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými v judikatuře (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017, a rozhodnutí v něm citovaná).
[22] V poměrech projednávané věci odvolací soud učinil závěr, podle něhož při projednávání bodu 7 pořadu jednání členské schůze nebylo přijato žádné usnesení, aniž však uvedl konkrétní skutková zjištění, z nichž vycházel a z nichž by bylo zřejmé, jak projednávání tohoto bodu probíhalo. V odůvodnění jeho rozhodnutí zejména zcela absentuje zjištění, jak je projednávání bodu 7 pořadu jednání členské schůze zachyceno v zápisu o členské schůzi, na který se (jako na stěžejní důkaz) odvolává, jaké konkrétní otázky byly podle zápisu diskutovány, zda (a s jakým výsledkem) o nich bylo hlasováno, a pokud ano, jaký byl konkrétní obsah přijatých usnesení a zda těmito usneseními bylo zasaženo do právního postavení družstva, jeho členů či dalších osob. Odvolací soud se při tom nijak nevypořádal s tím, že soud prvního stupně ze zápisu o členské schůzi učinil zjištění, podle něhož princip rozdělení „volných“ sklepů (které měly být započítány k jednotlivým bytům s tím, že stav z hlediska procentuálního podílu člena družstva na domě po tomto počátečním rozdělení zůstane neměnný) „byl členskou schůzí odsouhlasen“. Ze samotného obsahu zápisu o členské schůzi se pak podává, že při projednávání bodu 7 pořadu jednání členské schůze („Problematika nájemních smluv a způsobu účtování nájemného“) měla být jednomyslně přijata tři konkrétní usnesení.
[23] Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze družstva soud z úřední povinnosti mimo jiné též zkoumá, zda členská schůze rozhodla v záležitosti, o které má podle zákona a stanov působnost rozhodnout. V opačném případě jde o rozhodnutí nicotné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 29 Odo 1138/2005, uveřejněné pod číslem 55/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V řízení o vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze družstva rozhodne soud o tom, že dotčené usnesení členské schůze je nicotné, i bez návrhu (§200e odst. 5 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013; k tomu srov. bod 2. článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
[24] Jelikož právní posouzení věci, na němž spočívá usnesení odvolacího soudu, není správné (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v rozsahu, v němž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve II. výroku, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
[25] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
[26] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2021
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu