ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1085.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1085/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Ing. T. A., zastoupeného Mgr. Václavem Erbanem, advokátem se sídlem v Ostravě 1, Sokolská 21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 14,266.270,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 116/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. května 2008, č. j. 57 Co 82/2008-48, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. července 2007, č.j. 32 C 116/2006-32, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 14,266.270,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně z dlužné částky od 17. 5. 2005 do zaplacení (výrok I); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že usnesením ze dne 15. ledna 1996, č.j. 9552/95 Rc 13723, Krajský soud v Ostravě rozhodl o změně zápisu v obchodním rejstříku týkajícího se údaje o společnících obchodní společnosti STK – Tajga, Hrabová, s.r.o. (dále též jen „obchodní společnost“); rozhodl přitom o výmazu údaje o původní společnici M. S. a jako nového společníka (se 76% podílem na jejím základním jmění) zapsal žalobce. Usnesením ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. C 13723/191, pak tentýž rejstříkový soud rozhodl o výmazu žalobce jako společníka obchodní společnosti a jako společnici (k uprázdněnému podílu) znovu zapsal M. S., s odůvodněním, že k předchozímu zápisu žalobce jako jednatele společnosti došlo neoprávněně, neboť stanovy obchodní společnosti neumožňovaly převod členského podílu na třetí osoby (se závěrem, že žalobcovo tvrzení o uzavření dodatku ke společenské smlouvě, který by takový postup připouštěl, v řízení osvědčeno nebylo). Tento závěr a postup soudu, jež mu v řízení předcházel, pokládá žalobce za nesprávný a tvrdí, že v jeho důsledku mu vznikla škoda ve výši 14,266.720,- Kč. Nárok, který předběžně uplatnil dopisem ze dne 16. 5. 2005, Ministerstvo spravedlnosti odmítlo jako neopodstatněný.
Uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Vyšel přitom ze zjištění, že tvrzená škoda měla žalobci vzniknout tím, že na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. C 13723/191, byl vymazán jako společník z obchodního rejstříku předmětné společnosti. Dovodil tak, že v souzené věci nejde o případ nesprávného úředního postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., neboť Krajský soud v Ostravě před vydáním usnesení ze dne 31. 10. 2002 prováděl dokazování k prokázání existence žalobcem tvrzeného dodatku společenské smlouvy, na jehož základě by mohly do společnosti vstoupit i třetí osoby. Z provedených důkazů vzal za prokázané, že takovýto dodatek neexistoval a toto zjištění se projevilo v jeho rozhodnutí (vydaném dne 31. 10. 2002). Proto i odvolací soud uzavřel, že se jednalo o postup (v řízení) vedoucí k vydání rozhodnutí a jeho případnou nesprávnost (která by se mohla projevit ve vydaném rozhodnutí) lze posoudit pouze v rámci správnosti rozhodnutí samého. S ohledem na tento závěr by proto podle soudu v nyní souzené věci přicházela v úvahu jedině odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., avšak vzhledem k tomu, že rozhodnutí ze dne 31. 10. 2002, nebylo změněno ani zrušeno, nebyla tak splněna podmínka pro vznik odpovědnosti státu za žalobcem tvrzenou majetkovou újmu (škodu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Tvrdil, že při uplatnění nároku nezpochybňoval správnost rozhodnutí rejstříkového soudu ze dne 31. 10. 2002 a žádal o náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. Jeho nesprávnost spatřuje v tom, že soud ztratil dodatek ke společenské smlouvě obchodní společnosti, jenž umožňoval převod obchodního podílu na třetí osoby; bez provedení důkazu touto (ztracenou) listinnou vydal dne 31. 10. 2002 rozhodnutí, jímž byl žalobce vymazán z obchodního rejstříku jako společník označené obchodní společnosti. Odvolacímu soudu proto vytkl nesprávnou kvalifikaci nároku (jako nároku na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí) a navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná označila rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Při úvaze o tom, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. ), jde-li o otázky, jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé významné (určující).
O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel uplatňuje, může jít tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že v souzené věci nejde o případ odpovědnosti státu za škodu vzniklou nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ale že skutkový stav je třeba podřadit ustanovení o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (vydaným rejstříkovým soudem v občanském soudním řízení; §5 písm. a/ zákona č. 82/1998 Sb.) a jelikož rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, odpovědnost státu za škodu zde dána není. Tento právní závěr je v souladu s hmotným právem (srov. §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) i ustálenou judikaturou soudů vyšších stupňů a odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení ve věcech odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 705/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1353; usnesení ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, publikované v Souboru pod C 2818; nebo usnesení ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru pod C 4030).
V souladu s ustálenou judikaturou je i závěr odvolacího soudu, že nemůže jít o případ odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§5 písm. b/, §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) tam, kde orgán státu shromažďuje podklady pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., tedy v případě činností přímo směřujících k vydání rozhodnutí, v jehož obsahu se tento postup (a jeho případné nesprávnosti či vady) projeví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, č. 5, ročník 2000; usnesení ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 633/2004, uveřejněné v Souboru pod C 2823; nebo usnesení ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 25 Co 3029/2005, uveřejněné v Souboru pod C 4477). O takový případ jde i v nyní souzené věci, v níž se postup rejstříkového soudu v občanském soudním řízení (včetně okolností, pro které nebyl či nemohl být proveden důkaz žalobcem označenou listinou - dodatkem ke společenské smlouvě) projevil v rozhodnutí samém.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – opřený o konstantní a nerozpornou judikaturu, kterou Nejvyšší soud ani v této věci neopouští – nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/, §237 odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu tudíž přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. dubna 2011
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu