ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1545.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1545/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1/ M. Ch. a 2/ B. Ch., oba zast. advokátem, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2004, sp. zn. 54 Co 5/2004 (v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 10, Kodaňská 46, proti žalovaným 1/ M. Ch. a 2/ B. Ch., oba zast. advokátem, za účasti vedlejších účastníků na straně žalobkyně A/ J. Ř. a B/ T. Ř., oba zast. advokátem, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 268/94), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3. října 2003 pod č.j. 30 C 268/94-357, zamítl žalobu na vydání nemovitostí specifikovaných v enunciátu tohoto rozhodnutí.
Nalézací soud v tomto svém – v projednávaném restitučním sporu v pořadí již pátém – rozhodnutí vycházel z toho, že sporný majetek původně patřil vedlejším účastníkům na straně žalobkyně, manželům Ř. Těm byly nemovitosti konfiskovány na základě jejich odsouzení pro trestný čin opuštění republiky v roce 1981. Nemovitosti následně v roce 1984 nabyli (kupní smlouvou a dohodou o osobním užívání pozemků) žalovaní.
Po své rehabilitaci v roce 1990 uplatnili manželé Ř. restituční nárok k předmětným nemovitostem, a to žalobou na vydání věci, která byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 4. 1993, sp. zn. 32 C 307/91, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 1994, sp. zn. 17 Co 325/93 zamítnuta poté, co se nepodařilo prokázat včasné uplatnění výzvy.
V projednávaném sporu byl za osobu oprávněnou uznán žalobce, když byla jeho výzva k vydání věci ze dne 24. 9. 1992 adresovaná toliko jednomu ze žalovaných posouzena jako výzva řádná, a jeho žaloba podaná dne 16. 8. 1994 jako žaloba včasná. Proto byl žalobci přiznán status oprávněné osoby podle §34 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, neboť původní oprávněné osoby (vedlejší účastníci) svůj nárok neuplatnili ve lhůtě stanovené ustanovením §5 odst. 2 citovaného zákona.
Obvodní soud však restitučnímu nároku žalobce nevyhověl, protože dospěl k závěru, že žalovaní nejsou osobami povinnými ve smyslu §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Uzavřel tedy, že žalovaní nemovitosti nezískali ani v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění, přičemž byl vázán právním názorem odvolacího soudu, že postup státu, který při prodeji nemovitostí opomenul dosavadní uživatelku, nebyl porušením směrnice č. 10/1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem datovaným dne 11. února 2003 (správně 11. února 2004) pod č.j. 54 Co 5/2004-400 rozsudek soudu prvního stupně tak změnil, že žalované uznal povinnými uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání předmětných věcí.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry nalézacího soudu, nesouhlasil však s jeho právním posouzením věci.
Odvolací soud připustil, že se obvodní soud při svém závěru o tom, že žalovaní nebyli protiprávně zvýhodněni, řídil předchozím právním názorem odvolacího soudu obsaženém v usnesení č.j. 55 Co 185/2002-292 ze dne 3. 9. 2002, nicméně konstatoval, že tento názor není správný.
Matka vedlejších účastníků byla po konfiskaci předmětných nemovitostí jejich řádnou uživatelkou a požádala (dvakrát) o jejich odprodej. Směrnice č. 10/64 v článku 2 bod 1 přitom jednoznačně stanovila, že státní organizace spravující rodinný domek je povinna nabídnout jej ke koupi především dosavadnímu uživateli. Jakkoliv tato směrnice nebyla obecně závazným předpisem a její porušení nezpůsobovalo rozpor s tehdy platnými předpisy, zavazovala státní organizace při provádění prodeje domku, a to s tím důsledkem, že její porušení spočívající v tom, že domek nebyl přednostně nabídnut ke koupi dosavadnímu uživateli, protiprávně zvýhodňovalo nabyvatele. Tento názor sdílí i rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 234/99 ze dne 15. 8. 2000. Městský soud proto změnil rozhodnutí nalézacího soudu a zavázal žalované k uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí se žalobkyní.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Dovolatelé odvolací instanci vyčítají nesprávné právní posouzení věci. Uživatelka nemovitosti M. P. k domku před konfiskací mohla mít leda ústní souhlas od dcery a zetě, což je užívací titul, který v žádném případě nemohl přejít na stát, a proto je její postavení nutné hodnotit jako pozici neoprávněného uživatele rodinného domku. Ze stejného důvodu je nepřípadná i argumentace rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 234/99. Skutečnost, že nemovitost nebyla prodána matce emigrantky, která by ji následně mohla zdědit, je rovněž třeba hodnotit v kontextu tehdejší doby. Z vývoje příslušných vyhlášek ministerstva financí o správě národního majetku je patrno, že v době po roce 1968 do vydání vyhlášky č. 90/1984 Sb., bylo politickým záměrem zákonodárce zamezit zpětným převodům majetku příbuzným emigrantů. Tato skutečnost však v žádném případě nemůže být vykládána k tíži dovolatelů. Navíc směrnice č. 10/64 již nebyla v době prodeje sporné věci v platnosti.
Výzva k vydání věci uplatněná státem nebyla podána řádně. V daném sporu existují oprávněné osoby, které uplatnily svůj restituční návrh a navíc výzva žalobce nenaplňuje náležitosti stanovené §5 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Žaloba podaná státem dne 15. 8. 1994 je žalobou opožděnou, protože pod pojmem „uplatnění práva“ – lhůtou limitované do 30.9. 1992 - ve smyslu §34 cit. zák., je nutné rozumět nejenom podání výzvy, ale i žaloby. Pokud v řízení bylo prokázáno, že při prodeji sporného rodinného domu nedošlo k porušení předpisů, včetně směrnice č. 10/64, je nelogické, aby stejný důvod byl hodnocen jako protiprávní zvýhodnění.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování podaného dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto jsou v tomto rozsudku uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení - řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost uplatněného mimořádného opravného prostředku vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť tento napadá rozhodnutí odvolacího soudu, které změnilo rozsudek soudu prvního stupně. Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (v daném případě §241a odst. 2, písm. b/ o.s.ř. – nesprávné právní posouzení věci). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací soud se nejprve zabýval posouzením právní otázky, která byla rozhodná pro změňující rozhodnutí odvolací instance. Městský soud dospěl k závěru, že pokud stát při prodeji konfiskátu opomenul dosavadní uživatelku, došlo tím k naplnění podmínek daných ustanovením §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a žalované proto jakožto osoby povinné stíhá povinnost vydat předmět sporu osobě oprávněné.
Podle citovaného ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích jsou „povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu … v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele“. Odvolací soud uzavřel, že žalovaní byli uznání za osoby povinné z důvodu jejich protiprávního zvýhodnění při nabývání věci.
Tento názor, vycházející ze zjištěného skutkového stavu, má oporu v konstantní judikatuře vyšších soudů. Jak bylo vysloveno např. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 537/2002, k rozporu s tehdy platnými předpisy při nabytí nemovitostí ve smyslu restitučních předpisů docházelo, šlo-li o rozpor s předpisy obecně závaznými. Takovým předpisem však směrnice ministerstva financí z 2. 4. 1964 č.j. 314/17.756/64, uveřejněná ve Věstníku ministerstva financí č. 5/1964 nebyla (stejný názor je obsažen i např. v rozsudku Nejvyššího soudu z 10. 12. 1997, sp.zn. 3 Cdon 333/96 a rozsudku ze dne 25. 11. 1998, sp.zn. 2 Cdon 92/96, uveřejněném pod č. 102 v časopisu Soudní judikatura, sešit 10, ročník 1999).
Uvedené ovšem neznamená, že by postup příslušných orgánů, které při prodeji konfiskátu jednaly v rozporu s uvedenou vyhláškou, neměl mít v režimu dotčené restituční legislativy žádný dopad. Jak bylo vysvětleno např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1220/98, o zvýhodnění ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. lze uvažovat i tehdy, jestliže při prodeji věci nebyla dodržena pravidla výběru mezi uchazeči o prodávanou věc stanovená i interním předpisem ve Sbírce zákonů, popřípadě dříve v Úředním listu nepublikovaným či neoznámeným, jestliže cílem postupu stanoveného takovým interním předpisem byl výběr zájemce o koupi, na něhož pak byla věc převedena ve smyslu tehdy platného právního předpisu obecně závazného.
S tímto právním závěrem se ztotožnil i Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. II. ÚS 561/99, publikovaném ve Sb. nálezů a usnesení ÚS, svazek 28, nález č. 138: „Ochrany tedy nepožívá ta osoba, jež realizovaný majetek nabyla způsobem, jenž ani z tehdejšího pohledu nelze považovat za korektní (či „fair“), tzn. v rozporu s právem či za nedodržení pravidel, jež si sám stát pro převody majetku (práv) stanovil, byl-li tímto postupem nabyvatel zvýhodněn.“ Nevyvození restitučních důsledků z chybné aplikace směrnice ministerstva financí č. 10/64 by ve svém důsledku znemožnilo naplnit účel restitučního zákonodárství. Přitom právě tento teleologický výklad je při aplikaci restitučních zákonů Ústavním soudem ustáleně prosazován.
Pokud dovolatelé uvádějí, že M. P. byla neoprávněnou uživatelkou sporné věci, dovolací soud tento názor nesdílí. Nelze přitom plně souhlasit ani se závěry odvolacího soudu, který mj. dovodil, že rehabilitací vedlejších účastníků nastal právní stav, jako kdyby tito své vlastnictví nikdy neztratili, a tím pádem vždy trval i jejich souhlas k užívání věci ze strany M. P. Restituční judikatura se totiž ustálila na stanovisku, že pokud byl podle zákona č. 119/1990 Sb. zrušen trestní rozsudek a tudíž i jeho výroky o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci či zabrání věci, nedošlo bez dalšího k obnově vlastnického práva rehabilitované osoby k věci jí v minulosti státem odňaté, dochází pouze ke stavu, kdy rehabilitovaný získává nároky vyplývající ze zmiňovaných zrušených výroků; tedy i nárok na vydání věcí, resp. uzavření dohody o vydání věcí, který je svou povahou nárokem restitučním a musí být uplatněn způsobem a za podmínek upravených zvláštním zákonem.
V dané věci je však rozhodující souhlas vedlejších účastníků s užíváním věci M. P. před jejich emigrací. Jak vyplývá z (odůvodněně odvolacím soudem citovaného) rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 234/1999, při interpretaci směrnicí č. 10/64 použitého označení „dosavadní uživatel\" je třeba postupovat extenzivně, přičemž je rozhodné, aby nešlo o uživatele, který nemovitost užívá svémocně. To určitě nebyl případ M. P., která dům obývala se souhlasem vlastníků – vlastní dcery a jejího manžela. Ostatně výkladové východisko, podle kterého je nutné preferovat faktický vztah (užívání nemovitosti se souhlasem vlastníka) před hodnocením právní formy tohoto vztahu, je obsažen již v rozsudku dovolacího soudu ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 540/2001. Odvolací soud proto nijak nepochybil, když obejití M. Procházkové jakožto potencionálního kupce posoudil jako porušení směrnice č. 10/64.
K argumentaci dovolatelů vyvozující, že směrnice č. 10/64 byla účinná pouze do 31. 12. 1975, a že v období od 1. 1. 1976 do 1. 1. 1985 neexistovala obsahově obdobná úprava postupu státních organizací při prodeji rodinných domků, poukazuje Nejvyšší soud na své rozhodnutí ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 92/96, uveřejněné pod č. 102 v sešitě č. 10 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, ve kterém dovodil, že směrnice č. 10/64 pozbyla platnosti až dne 1. 1. 1985 v souvislosti s vydáním vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, resp. vyhlášky ČCÚ č. 128/1984 Sb., o cenách staveb, pozemků, porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků. O platnosti omezení prodeje rodinných domků nabídkovou povinností pro uživatele nemovitosti od 1. 7. 1964 (do 1.1. 1985 formou odkazů na směrnici č. 10/64, od 1. 1. 1985 úpravou obsaženou přímo v textu příslušné vyhlášky) až do 1. 1. 2001 svědčí i neměnná praxe dotčených státních orgánů. To platí i pro chování příslušných institucí rozhodujících o prodeji předmětu daného sporu v roce 1984.
Jak uvedl Obvodní soud pro Prahu 4 na str. 7 svého rozsudku ze dne 3. 10. 2003, č.j. 30 C 268/94-357: „uživatelka domu M. P. požádala 10.11. 1982 o odprodej rodinného domu č.p. 196. Přesto, že občanský výbor, poslanec NV i OPBH doporučili její žádosti vyhovět, domek jí nebyl odprodán neboť, jak vyplývá z dopisu vedoucího kanceláře primátora h. m. P. z 24. 5. 1983, zde byla obava, že v případě úmrtí M. P. by se domek dostal zpět do vlastnictví manželů Ř., kterým byl odebrán… M. P. bylo nevyhovění její žádosti odůvodněno dopisem ze dne 5. 3. 1994, kterým jí bylo sděleno, že nebylo možné opominout rozhodující skutečnost, že její dcera s manželem opustili ČSSR bez povolení úřadů.“ Tento postup ukazuje, že dotčené orgány si byly vědomy své povinnosti k dosavadní uživatelce nemovitosti, ale rozhodly se tuto povinnost nedodržet s poukazem na emigraci jejích blízkých. Tím, že příslušné orgány, v rozporu s podmínkami upravujícími tento postup, odmítly předmět sporu odprodat dosavadní uživatelce, jejíž rodině byl předtím zabaven, bezpochyby došlo k její diskriminaci, která umožnila nabytí nemovitostí žalovanými, kteří tak ovšem byli protiprávně zvýhodněni ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Pokud pak dovolatelé nabádají, aby postup tehdy konajících orgánů byl nahlížen „v rozsahu tehdejších celospolečenských zájmů“ a „s ohledem na dobu, kdy byla směrnice přijata“, upozorňuje dovolací soud na to, že restituční legislativa i judikatura spočívají ve vztahu k interpretaci tehdy platných předpisů na zcela odlišných výkladových východiscích. Jak v této souvislosti např. Ústavní soud ČR judikoval ve svém nálezu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 583/01, publikovaném ve Sb. nálezů a usnesení ÚS, svazek 31, č. 146, od obecných soudů je oprávněně vyžadováno, aby „v demokratickém právním státě aplikovaly rozhodná zákonná ustanovení, která platila v dřívějším nedemokratickém režimu, „ve světle zásad, jimiž se řídí právní stát“ (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z 22. 3. 2001 ve věci S., K. a K. proti N.).“ Kontinuitu právního řádu nelze rozšiřovat i na kontinuitu hodnotového systému mezi rozdílnými režimy. Restituční legislativa umožnila nápravu dříve spáchaných křivd použitím zvláštních, za tím účelem vydaných zákonů, interpretujících často tehdy vzniklé skutkové okolnosti právě s vědomím dobové aplikační praxe státních orgánů v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990.
Kromě výše projednané otázky existence protiprávního zvýhodnění nabyvatelů ve smyslu §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. žalovaní v dovolání brojí i proti - v řízení již dříve uzavřeným - otázkám naplnění podmínek ustanovení §34 citovaného zákona. Odvolací soud se však ani v této věci nedopustil pochybení, které by jeho rozhodnutí zatížilo relevantní vadou.
V daném sporu sice existovaly oprávněné osoby (manželé Ř.), ale tyto osoby neuplatnily svůj restituční nárok včas. Na jejich místo tedy v souladu s uvedeným ustanovením vstoupil stát, který svůj nárok uplatnil včasnou výzvou a následně i včasně podanou žalobou (k délce lhůty k uplatnění restitučního nároku srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1651/2001).
Nelze přisvědčit ani námitce dovolatelů usilující o diferenciaci mezi oprávněnými osobami. Jsou-li splněny podmínky pro vydání věci, potom – při respektování zásady rovnosti subjektů právních vztahů – nemůže být z okruhu oprávněných osob vyloučen ani český stát, i když jde nepochybně o zcela výjimečnou situaci, sotva častěji opakovatelnou, k níž v předmětné věci došlo. Úspěch restitučního nároku uplatněného státem v souladu s ust. §34 zák. č. 87/1991 Sb. není způsobením nové křivdy, jak se domnívají žalovaní, neboť přece nelze tolerovat, aby ten, kdo za tehdejších podmínek nesvobody a nerovnosti v občanskoprávních vztazích nabyl majetkoprávního prospěchu, dosáhl zachování tohoto profitu jen pro tu nahodilou skutečnost, že se v projednávaném sporu stal osobou oprávněnou stát.
Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Dovolání žalovaných proto bylo nutné podle citovaného ustanovení zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 o.s.ř.). Žalovaní neměli v dovolacím řízení úspěch a ostatním účastníkům v souvislosti s dovolacím řízením žádné ze spisu zjistitelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. listopadu 2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu