ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1573.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1573/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců: a) B. S., b) T. K., c) F. K., zastoupených advokátem, za účasti 1) B. S., zastoupené advokátem, 2) P. f. ČR, 3) S. m. B., 4) Z., s.p., B., s. p. \"v l.\", zastoupeného advokátem, 5) B. p., s. p., 6) JUDr. S. V., správkyně konkursní podstaty B. c., s. p. – v l., 7) ČR – V. p. š. M. v. v B., a 8) M. u., o znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 229/2003, o dovolání zúčastněné osoby 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 25. 10. 2007, č.j. 18 Co 36/2007-362, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Účastnice B. S. je povinna zaplatit na nákladech dovolacího řízení každému ze žalobců 1.183,- Kč k rukám jejich právního zástupce, do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žádný z dalších účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad B., rozhodlo dne 26. 3. 2003 pod č.j. 3239/92/27-RBD,RN tak, že paní B. S. (dále jen „zúčastněná osoba č. 1“) je vlastnicí v rozhodnutí uvedených zemědělských pozemků, resp. ideálních podílů na nich v k.ú. B., P., Č. P., Š., B., S. L. a D. H. v B. (dále jen „předmětné pozemky“), zatímco žalobci vlastníky předmětných pozemků, resp. ideálních podílů na nich, nejsou, neboť své nároky uplatnili opožděně, a proto jim zanikly.
Žalobci se následně domáhali, aby soud nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu tak, že žalobci a zúčastněná osoba č. 1) jsou vlastníky předmětných pozemků, resp. jejich ideálních podílů, rovným dílem, tj. každý z 1/4.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 10. 2006, č. j. 41 C 229/2003-223, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že P. K., otec žalobců a manžel zúčastněné osoby č. 1), splnil podmínky §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., podle něhož je oprávněnou osobou státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, který ztratil majetek podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa […], neprovinil se proti československému státu a nabyl zpět občanství […] dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, a jehož majetek […] přešel na stát. Dále dospěl k závěru, že vzhledem k úmrtí P. K. v roce 1951 bez závěti jsou oprávněnými osobami ve smyslu §2 odst. 3 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.,
o půdě, jeho děti a manžel, všichni rovným dílem, tj. jednak zúčastněná osoba č. 1) jako manželka zemřelého a dále žalobci a) a b) (dcera a syn zemřelého). Naproti tomu žalobce c), syn zemřelého, oprávněnou osobou není, neboť v období rozhodném pro uplatnění nároku nesplňoval podmínku státního občanství (§2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.), které nabyl teprve 20. 10. 1999. Konečně soud prvního stupně dovodil, že z původně oprávněných osob jen zúčastněná osoba č. 1) uplatnila svůj nárok v zákonné lhůtě podle §11a odst. 2 věty první zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 30/1996 Sb.: „Oprávněná osoba, která nebyla trvale žijící na území České republiky k 31. prosinci 1992 a tedy nebyla k tomuto dni oprávněnou osobou, může uplatnit nároky podle tohoto zákona do 15. července 1996.“ Naproti tomu žalobci a) a b), jakož i žalobce c), uplatnili své nároky opožděně až 9. 8. 1996, a proto jim bez dalšího zanikly.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem z 25. 10. 2007, č. j. 18 Co 36/2006-362, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci i zúčastněná osoba č. 1) jsou vlastníky předmětných pozemků v k.ú. B. každý z 1/8, pozemků v k.ú. P. každý ze 3/16 a ostatních předmětných pozemků každý z jedné čtvrtiny. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že otci žalobců P. K. byly předmětné pozemky konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb. jako německý majetek, přičemž následně podle zákona č. 128/1946 Sb. získal nárok na odškodnění, jehož neuspokojením vznikl restituční nárok podle §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb.: „Oprávněnou osobou je dále státní občan České republiky, který pozbyl majetek […] v období od 29. září 1938 do 8. května 1945 a vznikly mu majetkové nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb.,o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody […], nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a jiných zásahů do majetku vzcházejících, avšak tento majetek nebyl oprávněné osobě vrácen, ani nebyla podle těchto předpisů odškodněna, ač podle nich odškodněna měla být […].“ Uvedený nárok přitom podléhá nikoli lhůtě do 15. července 1996 (kterou žalobci nedodrželi), nýbrž lhůtě výhodnější, plynoucí z §11a odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb.: „Osoba oprávněná podle §2 odst. 2 může uplatnit právo na vydání nemovitosti podle tohoto zákona nejpozději do 30. června 2001.“ Podle odvolacího soudu má speciální restituční titul podle zákona č. 243/1992 Sb. přednost před restitučními tituly podle zákona o půdě. Jelikož všichni žalobci uplatnili svůj restituční nárok před koncem lhůty podle §11a odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb., tedy před 30. 6. 2001, přičemž uvedená lhůta je relevantní i přes uplatnění nároků ještě před účinností novely č. 212/2000 Sb., která tuto delší lhůtu zavedla, a protože v uvedené lhůtě mohl restituční nárok uplatnit i žalobce c), který nabyl občanství k 20. 10. 1999, odvolací soud uzavřel, že restituční nároky žalobcům nejen vznikly, ale byly jimi i řádně uplatněny.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala zúčastněná osoba č. 1) dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve kterém namítala, že restituční nárok žalobců podle §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. zanikl, neboť žalobci jej opomenuli uplatnit včas a řádně v prekluzívní lhůtě do 15. 7. 1996 (§11a odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb.), došlo-li k vyvlastnění majetku ex lege ke dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., konfiskace z období nacistické nesvobody od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945 je ve smyslu §1 dekretu č. 5/1945 Sb. neplatná, a proto nelze použít §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb., který předpokládá konfiskaci, a tím ani výhodnější lhůtu do 30. 6. 2001, rovněž z hlediska obecného mezinárodního práva je konfiskace provedená německou okupační mocí nicotným (nulitním) právním aktem, který nemá žádné právní účinky, a proto z právního hlediska P. K. v období nesvobody žádný majetek nepozbyl, P. K. nevznikly žádné majetkové nároky ani podle dekretu č. 5/1945 Sb., který ve svém §1 odst. 1 prohlašuje za neplatné pouze majetkové převody a nikoli přechody, ani podle zákona č. 128/1946 Sb., který se sice týkal přechodů výrokem úředním, nárok však mohl vzniknout až po zrušení takového výroku v řízení podle vládního nařízení č. 110/1946 Sb., které však vůbec neproběhlo.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že
ad a) §11a odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb., nestanovil počáteční datum lhůty pro uplatnění nároku a že žalobci svůj nárok řádně uplatnili před jejím koncem, tedy dnem 30. 6. 2001,
ad b) se pozbytím majetku v době nacistické nesvobody ve smyslu §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb., rozumí faktické pozbytí majetku bez ohledu na to, zda bylo pozdějšími právními předpisy prohlášeno za neplatné, zvláště když o vrácení majetku bylo třeba požádat,
ad c) ačkoli se z pohledu mezinárodního práva jednalo o zločineckou okupaci, vznikl v jejím důsledku faktický stav, který řešily jak poválečné, tak současné restituční zákony,ad d) otec žalobců P. K. získal osvědčení o české státní příslušnosti, požádal o výjimku z dekretu č. 12/1945 Sb. a rovněž se proti jeho použití soudně ohradil, avšak vzhledem k nástupu totalitního komunistického režimu nebyly z důvodu politického, rasového a třídního pronásledování jeho apelace vyslyšeny. Navíc
§2 druhá věta zákona č. 128/1946 Sb. stanoví nárok na vrácení věcí, popř. na odškodnění, přiměřeně i v případě jiných zásahů do majetku, provedených úředními výroky.
Zúčastněná osoba č. 2), S. m. B., ve svém vyjádření ponechalo rozhodnutí o dovolání na zvážení soudu. Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili.
C. Přípustnost dovolání
Dovolací soud nejprve zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou (srov. §250a o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem, že splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně.
D. Důvodnost dovolání
Dovolání není důvodné.
Námitka (ad a/) zániku restitučního nároku žalobců prekluzí již ke dni 15. 7. 1996.
S uvedenou námitkou se dovolací soud vypořádal již ve svém rozsudku z 15. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5050/2007, v němž uvedl, že žalobci mohli uplatnit svůj nárok: a) podle zákona o půdě ve spojení s §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (tedy ve lhůtě do 9. 8. 1996); nebo b) podle zákona o půdě ve spojení s §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. ve znění novely č. 212/2000 Sb. (tedy ve lhůtě do 30. 6. 2001). Jinými slovy, pokud žalobci neuplatnili svůj nárok způsobem ad a), nic jim nebránilo jej uplatnit způsobem ad b), což i učinili podáním z 9. 8. 1996, tj. před 30. 6. 2001 (srov. nález Ústavního soudu z 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 111/97, N 40/10, podle něhož „k řádnému uplatnění výzvy může dojít před účinností zákona“).
Konkrétně dovolací soud v rozsudku z 15. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5050/2007, uvedl, že zákonem č. 243/1992 Sb. „byly mj. rozšířeny skutkové podstaty, tvořící právní důvod pro vydání zemědělského majetku oprávněným osobám, a to postupem podle zákona o půdě. Ostatně již z názvu tohoto zákona vyplývá, že upravuje některé otázky související se zákonem o půdě - mimo novou skutkovou podstatu vydání zemědělského majetku osobám, které jej pozbyly podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení majetku Němců, Maďarů, .... , státním občanům, kteří se neprovinili proti československému státu, jsou to např. otázky kompetence státních orgánů při provádění zákona o půdě. Jde tedy o normu, která spolu se zákonem o půdě tvoří jednolitý celek, a nejde tedy ve vztahu k zákonu o půdě o skutečně zvláštní normu. Z toho vyplývá, že se ani nevylučuje využití restitučních důvodů podle obou zákonů, pokud jsou dány. Tak např. i v dané věci by bylo možno skutkové okolnosti podřadit pod více restitučních důvodů, pokud k přechodu na stát došlo na základě neoprávněného použití dekretu č. 12/1945 Sb., které by mohlo být posuzováno jako politická persekuce nebo postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu §6 odst. 1 zákona o půdě, a současně jako konfiskace, na niž se vztahuje §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. U majetku židovských občanů, jimž nebyl vrácen majetek zabraný jim v době nesvobody německými okupanty, což je právě daný případ, pak přistupuje další restituční důvod podle §2 odst. 2 tohoto zákona v platném znění. Dovolací soud z toho dovozuje, že pro uplatnění nároku na vydání zemědělských pozemků postačuje, pokud k němu došlo před uplynutím lhůty podle [§13 odst. 5] zákona o půdě, kterou je v důsledku zákona č. 30/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., ... , a zákon č. 243/1992 Sb., ... , den 9. 8. 1996, nebo den 30. 6. 2001 podle §11a odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění platném v době rozhodování soudu. Protože ze spisu pozemkového úřadu vyplývá, že žalobci uplatnili nárok na vydání předmětných pozemků 9. 8. 1996, stalo se tak před uplynutím propadných lhůt, a jejich nárok, jinak nesporný, do doby uplatnění u pozemkového úřadu nezanikl.“
Námitka (ad b/ a c/) neplatnosti (nicotnosti) konfiskace vykonané v období nacistické nesvobody, a tím i neaplikovatelnosti §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb.
Uvedenou námitkou dovolatelka ve své podstatě eliminuje účinky ustanovení §2 odst. 2 novelizovaného zákona č. 243/1992 Sb., který upravuje nově okruh oprávněných osob na ty osoby, které pozbyly majetek v období od 29. září 1938 do 8. května 1945
a jimž „vznikly majetkové nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., […] nebo podle [navazujícího] zákona č. 128/1946 Sb.“, neboť dovozuje nemožnost naplnit nutný předpoklad citovaného ustanovení, tj. pozbytí majetku v období od 29. září 1938 do 8. května 1945, a to s poukazem na §1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb., který prohlašuje taková pozbytí za neplatná, došlo-li k nim „pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce“, resp. s poukazem na obecné mezinárodní právo. Předeslaný závěr nemůže obstát i proto, že zbavuje §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb., jeho smyslu a účelu, a to v rozporu se samotným zákonem, který již ve svém názvu počítá se zmírněním křivd způsobených holocaustem a dále v rozporu s §1 citované novely, v němž se vymezuje věcná působnost novely na majetkové křivdy utrpěné odnětím majetku „v důsledku převodů a přechodů vlastnického práva, které byly prohlášeny za neplatné dekretem prezidenta republiky
č. 5/1945 Sb. nebo zákonem č. 128/1946 Sb.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4621/2007).
Námitka (ad d/), že Pavlu Kohnovi nevznikly restituční nároky podle dekretu č. 5/1945 Sb. ani podle zákona č. 128/1946 Sb., protože neproběhlo příslušné řízení.
S uvedenou námitkou se ve svém rozsudku vypořádal již odvolací soud, když uvedl, že jestliže byly předmětné pozemky konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb., je zcela evidentní, že nemohlo být jednáno o odškodnění podle §6 zákona č. 128/1946 Sb. Přitom minimálně rozhodnutí o žádosti P. K., že se mu zachovává československé státní občanství, podle ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., svědčí o tom, že P. K. podle z. č. 128/1946 Sb. odškodněn být měl. Dovolací soud se s předeslaným názorem odvolacího soudu ztotožňuje, neboť v případě P. K. bylo před uplatněním nároku na odškodnění třeba dosáhnout zrušení konfiskace podle dekretu č. 12/1945, což se P. K. nepodařilo, protože v příslušných řízeních bylo rozhodováno až v období po nástupu totalitního režimu. Persekuce totalitním režimem však P. K. ani jeho dětem nemůže být přičtena k tíži. K tomu dovolací soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2594/2006, a tam citovanou konstantní judikaturu Ústavního soudu k výkladu restitučních předpisů, jakož i na nález ÚS ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. II. ÚS 3/98: „Nemožnost, resp. nesmyslnost soudního podání v této věci [vrácení majetku podle zákona č. 128/1946 Sb.], nutno […] vykládat rovněž ve smyslu zákona č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu, který konstatoval programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, vědomé porušování lidských práv a svobod a destrukci tradičních principů vlastnického práva.“
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný, a proto Nejvyšší soud bez jednání
(§243a odst. 1 o. s. ř.) dovolání zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Dovolatelka je s ohledem na výsledek dovolacího řízení povinna nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení, tedy jednak odměnu zástupci za jeden jeho úkon (podání písemného vyjádření) a dále jeho paušální náhradu hotových výdajů (srov.
§137 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Základní sazba za podání vyjádření činí 5.000,- Kč (§11 vyhlášky č. 484/2000 Sb.); v důsledku zastupování více účastníků (§19a odst. 1) se základní sazba zvýší o 30 %, tj. na částku 6.500,- Kč; tato částka se vzhledem k učinění jen jediného právního úkonu (§18 odst. 1) zkrátí na polovinu, tj. na 3.250,- Kč. K posledně uvedené částce za podání vyjádření se přičte paušální náhrada hotových výdajů (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tj. 300,- Kč, čímž vznikne výsledná výše náhrady 3.550,- Kč, tj. 1.183,- Kč každému ze tří účastníků. Ostatním účastníkům náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. října 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu