ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1961.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1961/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedyJUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J., s. d. v T., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 9 C 226/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22.2.2006, č.j. 18 Co 59/2006-45, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 2. 2006, č. j. 18 Co 59/2006-45, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 11. 2005, č. j. 9 C 226/2006-17, kterým bylo určeno, že žalobce je vlastníkem nemovitosti, a to pozemku parc. č. 4 - zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného na LV č. 60000 u Katastrálního úřadu pro K. k., pracoviště K. V., pro obec a k.ú. K. Žalovanému bylo uloženo nahradit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet jeho zástupkyně.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce byl dříve nositelem práva trvalého užívání sporného pozemku, jež bylo zřízeno podle ustanovení §70 zákona č. 109/1964 Sb. (hospodářského zákoníku). Po nabytí účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., kterým bylo mj. do občanského zákoníku (dále „o. z.“) vtěleno ustanovení §879c o mechanismu přeměny práva trvalého užívání pozemku na jeho vlastnictví, požádal žalobce příslušný orgán státu v zákonné jednoroční lhůtě (viz odst. 4 téhož ustanovení), dne 19. 8. 2000, o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické. Odvolací soud nesdílel názor žalovaného, že možnost požadované změny zanikla vydáním zákona č. 229/2001 Sb. (účinného od 30. 6. 2001), kterým byl §879c o. z. zrušen; stejně tak nepřijal právní konstrukci žalovaného, podle níž nemohla jednoroční lhůta podle §879c odst. 1 o. z. doběhnout i proto, že s účinností od 30. 6. 2001 byl zákonem č. 229/2001 Sb. zrušen institut trvalého užívání (a nahrazen výpůjčkou). Odvolací soud naopak vyšel z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného pod č. 278/2004 Sb., jenž zrušil část druhou zákona č. 229/2001 Sb. a obnovil tak platnost §879c o. z. Dovodil, že – při splnění podmínky žádosti o změnu na právo vlastnické – účinky posledně citovaného ustanovení o. z. nastaly a ke vzniku žalobcova vlastnictví k předmětnému pozemku došlo i přes protiřečící právní úpravy. Jinak by totiž byl žalobce poškozen legislativním zásahem státu – nemohl by se již domoci ani v budoucnu svého vlastnického práva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, opřené o tvrzený zásadní právní význam napadeného rozsudku a argumentující nesprávným právním posouzením věci ze strany tohoto soudu. Dovolatel snesl na podporu dovolání, jak dále shrnuto, tyto hlavní skupiny argumentů:
- přes vydání nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. zůstala nedotčena část čtvrtá zákona č. 229/2001 Sb.(o změnách zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích), v jejímž článku IV bodu 1 došlo ke změně dosavadních vztahů trvalého užívání na výpůjčku na dobu určitou, s účinností (a počátkem doby určité) od 30. 6. 2001; od toho dne tedy již žalobce neměl pozemek v trvalém užívání, aplikace §879c o. z. byla vyloučena a nelze ji ani nyní „oživit“ s případným následkem vzniku vlastnictví žalobce;
- tomuto závěru konvenuje i §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu (jeho části) zůstávají nedotčeny;
- institut někdejšího trvalého užívání neměl takový právní charakter, aby bylo možné „legitimně očekávat“ jeho přeměnu na vlastnictví; nelze jej např. klást na roveň osobnímu užívání pozemků (tam úplata kontra bezúplatnost trvalého užívání) a nelze také dovodit, že by jeho transformaci na vlastnictví svědčil veřejný zájem;
- pozdější novela zákona č. 219/2000 Sb., provedená zákonem č. 280/2002 Sb., garantovala vypůjčitelům, mj. právě též spotřebním družstvům, úplatné převody vybraných pozemků za obecně výhodnější ceny na úrovni roku 1991.
Ze všech těchto důvodů žalovaný žádal, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
II.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný podal dovolání v zákonné lhůtě, za současného splnění podmínky povinného zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Žalovaný dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jehož vylíčení spočívalo v námitkách proti právní kvalifikaci věci odvolacím soudem, obsahově odpovídal ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání žalovaného bylo nutné přiznat v intencích §237 odst. 3 o. s. ř. přípustnost, neboť odvolací soud ve svém rozsudku řešil – v podobě právního posouzení účinků zákonných zásahů vůči ustanovení §879c o. z. – právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.
Dovolání však není důvodné.
Právní posouzení otázky relevance ustanovení §879c o. z. odvolacím soudem je svou podstatou správné, zejména v tom základním směru, že se toto ustanovení dá – po vydání nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. – od 1. 1. 2005 (den nabytí účinnosti derogace) opět aplikovat. V zájmu úplnosti právní kvalifikace věci považuje dovolací soud za žádoucí doplnit další zásadní argumenty.
1. Nemělo by zůstat přehlédnuto, že předmětný pozemek, jenž je svým určením zastavěnou plochou a nádvořím, leží ze značné části pod stavbou prodejny smíšeného zboží ve vlastnictví žalobce. Česká právní úprava vztahů k nemovitostem se sice dosud nevrátila k zásadě superficies solo cedit, to však nic nemění na takovém žádoucím uspořádání právních vztahů k budovám a jimi zastavěným pozemkům, podle něhož by tyto nemovitosti měly náležet jedinému vlastníku a pozemek pod budovou (či pozemek k ní přiléhající - nádvoří) by neměl být zatížen užívacím institutem, byť ve prospěch vlastníka budovy.
Tuto tendenci vyjádřil, i když jen implicite ve vyznění právních závěrů, též Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 15/98 (Sbírka nálezů a usnesení sv. 13, č. 48). Učinil tak v rámci závazného právního názoru, že při vydání stavby osobě oprávněné podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vzniká podle interpretace §8 odst. 4 cit. zák. též právo na vydání zastavěného a přilehlého pozemku (zahrady) v osobním užívání. Jde sice o restituční případ, ale záměr dosáhnout jednoty vlastnických vztahů k budově a pozemkům hrál při formulaci právních závěrů Ústavního soudu zjevně velkou roli. Tento postulát hovoří ve prospěch žalobce i nyní.
2. Stranám je jistě známo, že – nehledě na možnost výkladu contra legem za podmínek vytyčených Ústavním soudem (viz nález ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka nálezů a usnesení sv. 7, č. 13) – je imanentním požadavkem interpretace právní úpravy upřednostnění jejího účelu a smyslu v případě rozporu s gramatickým zněním zákona; je-li pak k dispozici více výkladů, přednost dostává interpretace ústavně konformní (nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 48/95, III. ÚS 276/96 a celá řada dalších). Tím spíše bylo třeba v této věci akcentovat právní názor Ústavního soudu vyslovený ve shora citovaném derogačním nálezu č. 278/2004 Sb., že zrušení §879c o. z. zákonem č. 229/2001 (jeho částí druhou) protiřečilo principům právního státu, vykazovalo znaky svévole a zasáhlo do legitimních očekávání subjektů transformujících své trvalé užívání na vlastnické právo, včetně spotřebních družstev (viz závěr odůvodnění nálezu).
3. A právě ve světle těchto požadavků je nezbytné dát přednost „obnovenému“ znění §879c o. z. před nezrušeným článkem IV bodem 1 čtvrté části zákona č. 229/2001 Sb., jenž z hlediska legitimního očekávání žalobce nemůže obstát. Nejvyšší soud je zde toho názoru, že střet obou ustanovení je možné – při absenci relevantní intertemporální úpravy v zákoně č. 229/2001 Sb. – vyřešit tak, že žalobcův nárok na přeměnu trvalého užívání na vlastnictví pozemku, vzniklý za účinnosti §879c o. z. ještě před protiústavním zásahem prostřednictvím zákona č. 229/2001 Sb., bude posuzován za pomoci extenzivního resp. překlenujícího výkladu nepravé zpětné účinnosti pozdějšího předpisu (zákona č. 229/2001 Sb.). Konkrétně tedy: vznikl-li potenciální žalobcův nárok na transformaci na vlastnictví dnem účinnosti §879c o. z. (1. 7. 2000) a žalobce uplatnil v intencích odst. 4 §879c svůj nárok cestou žádosti státu dnem 19. 8. 2000, pak právní účinky svázané se vznikem nároku zůstaly zachovány a jednoroční „transformační“ lhůta, založená v odst. 1 §879c o. z., doběhla pro tento nárok bez ohledu na vydání kontroverzního zákona č. 229/2001 Sb. s jeho zrušenou druhou či dosud platnou čtvrtou částí. To tím spíše, že konec běhu této lhůty (1. 7. 2001) a datum účinnosti zákona č. 229/2001 Sb. (30. 6. 2001) spadají časově takřka v jedno.
Všechny shora popsané závěry vedly dovolací soud k zamítnutí dovolání strany žalované (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Úspěšnému žalobci by vzniklo podle §243b odst. 5 a §224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Žalobce však v tomto řízení prokazatelně žádné náklady nevynaložil.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. ledna 2007
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu