ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2056.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2056/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. R., a b) MUDr. J. R., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Hl. m. P., zastoupenému advokátkou, 2) České republice – Ministerstvu dopravy ČR, o zaplacení částky 817.065,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 12/2005, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze 22. 8. 2008, č. j. 13 Co 5/2008-134, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 33.517,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobci se domáhali, aby první žalovaný byl uznán povinným zaplatit každému ze žalobců 166.312,50 Kč s příslušenstvím a druhý žalovaný částku 242.047,50 Kč
s příslušenstvím, jako bezdůvodné obohacení za užívání pozemků žalobců bez právního důvodu v období od 1.1. do 31.12.2004. Uvedli, že v uvedené době byli jako právní nástupci M. R. každý vlastníkem ideální ¼ v žalobě specifikovaných pozemků v katastrálním území S. v P., které jsou zastavěny pozemními komunikacemi ve vlastnictví prvního žalovaného (dále jen „předmětné pozemky“) a pozemků, které jsou zastavěny pozemními komunikacemi ve vlastnictví druhého žalovaného.
V předchozím řízení bylo zjištěno, že v letech 1982 a 1987 proběhla jednání mezi M. R. – právní předchůdkyní žalobců, prvním žalovaným a státem za účelem odkupu pozemků pro stavbu komunikací. Tato jednání byla dne 1.9.1982 a dne 26.6.1987 zakončena podpisem smluv. Nedošlo však k registraci smluv státním notářstvím a ani nebylo prokázáno, že by došlo k převzetí pozemků od právní předchůdkyně žalobců. Komunikace I. a II. třídy a místní komunikace však na pozemcích žalobců byly vybudovány. V roce 1992 byla uzavřena smlouva o nájmu mezi prvním žalovaným a žalobci o užívání části předmětných pozemků. Na základě smlouvy o nájmu první žalovaný poskytl žalobcům za období 1992-1993 částku 92.584,- Kčs. Další úhrada nebyla provedena i přes opakované výzvy žalobců. Předmětné komunikace v k.ú. S. byly svěřeny do správy městské části P.-S. V roce 2005 byl jeden z pozemků – p.č. 1785/3 – prodán třetí osobě.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3.10.2007, č.j. 18 C 12/2005-85, uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 139.117,50 Kč s příslušenstvím, druhému žalovanému povinnost zaplatit každému žalobci částku 242.047,50 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobu zamítl. Obvodní soud vzal znaleckým posudkem za prokázané, že komunikací I. třídy byl zastavěn a obestavěn prostor o výměře 32.133 m2, komunikací II. třídy a místní komunikací prostor o výměře 18.549 m2, které nemohou žalobci využívat. Obvodní soud určil na základě zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, vlastníkem komunikací I. třídy druhého žalovaného a vlastníkem komunikací II. třídy a místních komunikací prvního žalovaného. Podle soudu prvního stupně vzniklo žalovaným zastavěním, popř. obestavěním pozemků žalobců bezdůvodné obohacení, neboť žalobcům bylo znemožněno jejich užívání. Výši nároku určil soud prvního stupně ve výši nájemného z pozemků nesloužících k podnikání stanovené výměrem Ministerstva financí č. 1/2000.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.8.2008, č.j. 13 Co 5/2008-134, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích ve věci samé. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. K námitce prvního žalovaného, že se stal již na základě kupních smluv ze dne 1.9.1982 a 26.6.1987 vlastníkem předmětných pozemků, uvedl, že smlouva ze dne 26.6.1987 se týká pozemku, který není předmětem sporu a rovněž ze smlouvy ze dne 1.9.1982 neplyne, že se týkala právě těch pozemků, které jsou předmětem sporu. První žalovaný navíc kupní smlouvou ze dne 16.12.2005 předmětné pozemky od žalobců koupil, což by jistě nečinil, kdyby jejich vlastníkem již byl.
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný (dále jen „žalovaný“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a kterým se domáhá zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Jako dovolací důvod uvedl žalovaný nesprávné právní posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně namítal, že:
odvolací soud nesprávně posoudil otázku aktivní legitimace žalobců, neboť žalovaný kupními smlouvami ze dne 1.9.1982 a 26.6.1987 nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům,
odvolací soud se nezabýval námitkou žalovaného uvedenou v jeho odvolání, podle které byl požadavek žalobců na vydání bezdůvodného obohacení
v rozporu s dobrými mravy dle §3 odst. 1 občanského zákoníku, neboť podle smluv z let 1982 a1987 byla právní předchůdkyni žalobců vyplacena kupní cena,
bylo nesprávně posouzeno bezdůvodné obohacení za užívání pozemků nezastavěných, obestavěných či přiléhajících ke komunikacím ve vlastnictví žalovaného. Žalovaný zdůraznil, že nevyužíval celkový prostor předmětných pozemků, ale pouze část, že žalobcům nebránil v užívání předmětných pozemků, ani v přístupu na ně a že žalovanému z předmětných pozemků nevznikl žádný finanční prospěch,
odvolací soud nesprávně posoudil výši bezdůvodného obohacení, neboť nevzal v úvahu výdaje, které žalovaný vynakládal na předmětné pozemky,
odvolací soud nesprávně posoudil otázku pasivní legitimace žalovaného
a Městské části P.-S. Vzhledem k tomu, že pozemky zastavěné místními komunikacemi jsou v užívání a správě M. č. P.-S., je pasivně legitimována ona, na rozdíl od žalovaného Hl. m. P.
Žalobci v podrobném vyjádření navrhli zamítnutí dovolání s tím, že odvolací soud i soud prvního stupně rozhodly správně a v žádném případě nejde o věc zásadního právního významu.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřed¬nictvím advokáta a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř.
Protože odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně v rozhodované věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí je dán zejména tehdy, jde-li o řešení právní otázky, která dovolacím soudem ještě nebyla řešena, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo která řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Otázkou, zda bezdůvodné obohacení spočívající v užívání zastavěného pozemku vzniká vlastníkovi stavby, která na pozemku stojí, nebo tomu, komu vlastník stavby svěřil stavbu do užívání a správy, se dovolací soud dosud nezabýval, a proto je dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
D. Důvodnost
K námitce ad a) – nedostatek aktivní legitimace žalobců.
V otázce aktivní legitimace žalobců, tedy v otázce vlastnického práva žalobců k předmětným pozemkům již odvolací soud konstatoval, že státním notářstvím neregistrovaná smlouva ze dne 26.6.1987 se týká parcely s původním č.k. 636, která se ani s přihlédnutím k přečíslování parcel v k.ú. S. neshoduje s žádnou z parcel, které jsou předmětem sporu.
Kupní smlouva ze dne 1.9.1982, která rovněž nebyla registrována státním notářstvím, se týkala části parcel původních č.k. 393, 389, 387, 587/4, 572 a 571. Podle skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který odvolací soud převzal, z parcel uvedených ve smlouvě žalovaný v době od 1.1. do 31.12. 2004 užíval pouze části parcel č.k. 393, 389 a 387 (dnešní p.č. 1798/114 a 1798/30). Tomu odpovídala smlouva ze dne 1.9.1982, kterou měly být převedeny pouze části parcel č.k. 393, 389
a 387, přičemž ve smlouvě jsou sice uvedeny výměry převáděných částí, avšak není odkázáno na geometrický plán, který by převáděné části parcel prostorově vymezil. Již odvolací soud dovodil, že z předloženého textu smlouvy ze dne 1.9.1982 nelze zjistit, zda měly být převedeny právě ty pozemky, které žalovaný v době od 1.1. do 31.12. 2004 užíval. Žalovanému se proto nepodařilo prokázat, že by žalobci nebyli v rozporu se zápisem v katastru nemovitostí v předmětné době vlastníky předmětných pozemků.
K námitce ad b) – rozpor s dobrými mravy
V otázce rozporu s dobrými mravy dle §3 odst. 1 občanského zákoníku je nutné vzít v potaz výše uvedené. Jestliže se žalovanému nepodařilo prokázat, že na základě kupních smluv z let 1982 a 1987 přešlo na stát vlastnictví (právě) předmětných pozemků, je bezpředmětné se zabývat námitkou spočívající v tvrzení, že podle uvedených kupních smluv byla právní předchůdkyni žalobců vyplacena kupní cena.
K námitce ad c) – bezdůvodné obohacení užíváním obestavěných pozemků
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu „bezdůvodné obohacení […] vzniká i tomu, kdo bez platného právního titulu na úkor vlastníka dosáhl postavení detentora věci například tím, že nemovitost měl uzamčenu a měl ji přístupnou jen pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik intenzivně ji skutečně využíval (v jakém rozsahu, časovém období apod.), to vše samozřejmě v cenové úrovni odpovídající tomu, jaké částky by musel v daném místě a čase vynaložit, aby si (zpravidla) formou nájmu zajistil užívání nemovitosti obdobného charakteru, stavebního stavu, vybavení apod.“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2005, sp. zn. 25 Cdo 2029/2003, nebo ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99). Vlastník pozemku, který byl pozemní komunikací obestavěn (např. trávník ve středu křižovatky), nebo ke komunikaci bezprostředně přiléhá (např. příkop, násep, svah, úzký pruh zeleně) se může dostat do stejné situace jako vlastník pozemku, jemuž jiný znemožnil přístup na jeho pozemek a tím i jeho běžné užívání. Takové pozemky je proto třeba považovat za pozemky užívané vlastníkem komunikace za předpokladu, že jejich obestavění či přilehlost k pozemní komunikaci znemožňuje vlastníkovi užívání předmětných pozemků.
V posuzované věci ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem, který dovolací soud není v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) oprávněn posuzovat (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.), vyplynulo, že předmětné pozemky jsou buď přímo zastavěny pozemními komunikacemi, nebo se jedná o pozemky komunikacemi obestavěné, či o úzké pruhy zeleně mezi komunikací a oplocenými pozemky jiného vlastníka, a že zastavění či obestavění pozemků komunikací ve vlastnictví žalovaného znemožňuje žalobcům užívání předmětných pozemků. Vzhledem k výše uvedenému je proto nutno uzavřít, že žalovanému vzniklo na základě §451 ve spojení s §458 obč. zák. bezdůvodné obohacení.
K námitce ad d) – výše bezdůvodného obohacení
Ohledně výše bezdůvodného obohacení nebylo v řízení prokázáno, že by žalovaný vynaložil nutné náklady na údržbu předmětných pozemků nad rámec péče
o komunikace ve vlastnictví žalovaného. Bylo ostatně na žalovaném, aby případné náklady na údržbu pozemků v dosavadním řízení tvrdil a navrhoval k nim důkazy, což nečinil, a v dovolacím řízení již nové skutečnosti tvrdit či prokazovat nemůže (§241a odst. 4 o.s.ř.)
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že chyba v čísle Výměru ministerstva financí, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami (místo výměru č. 1/2005 byl v rozsudcích soudů nižších stupňů uveden výměr č. 1/2000) nemohla mít na určení výše bezdůvodného obohacení vliv, neboť výše nájemného z pozemků nesloužících k podnikání v hl. m. P. je v obou citovaných výměrech stejná – 30,- Kč za
1 m2 ročně.
K námitce ad e) – pasivní legitimace městské části
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu „pasivní legitimace je hmotněprávní institut, tj. věcná legitimace z hlediska, zda ten, proti němuž je podána žaloba, je podle hmotného práva nositelem tvrzené povinnosti ve vztahu k nároku uplatněného žalobcem. Nedostatek pasivní věcné legitimace vede k zamítnutí žaloby“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.8.2002, sp. zn. 25 Cdo 1765/2001).
Projednávaná věc je specifická tím, že užívání pozemků žalobců spočívá již v samotné existenci staveb postavených bez souhlasu žalobců na jejich pozemcích, resp. obestavění pozemků žalobců uvedenými stavbami. Užívání pozemků jejich zastavěním, resp. obestavěním nelze zaměňovat s užíváním staveb (silnic), které na pozemcích bez souhlasu žalobců leží. Pozemek užívá vlastník stavby (silnice), která se na pozemku nachází, k jejímu umístění, zatímco silnici užívají účastníci silničního provozu.
„Ustanovení §8 odst. 2 zákona [č. 418/1990 Sb., nyní §19 odst. 1 zákona
č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze] nehovoří o vlastnickém právu městských částí hlavního města Prahy, ale o jejich právu hospodaření se svěřeným majetkem hlavního města Prahy. […] městská část hlavního města Prahy není subjektem vlastnického práva k věci […]“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.6.1999, sp.zn.
2 Cdon 1805/97, publikovaný pod č. 30/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalovaný je ostatně ze zákona vlastníkem silnic, které na předmětných pozemcích leží, a to podle §9 odst. 1 druhé věty zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, jak správně dovodil již soud prvního stupně. Skutečnost, že silnice byly rozhodnutím příslušných orgánů žalovaného podle §19 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb. svěřeny do správy městské části, nemůže na městskou část přenést pasivní legitimaci v předmětném sporu za situace, kdy je pasivní legitimace založena na vlastnictví silnice.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí je věcně správné, a proto dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř. ) zamítl podle §243b odst. 2 o.s.ř. jako nedůvodné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Prvnímu žalovanému, jehož dovolání bylo zamítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobcům účelně vynaložené náklady, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 27.865,50 Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 5, §18 odst. 1 věta první, §19a, §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 19% DPH ve výši 5351,50 Kč. Náklady dovolacího řízení tedy činí celkem 33.517,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. listopadu 2009
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu