ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2196.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2196/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele B. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze 17. 2. 2006, sp. zn. 36 Co 406/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 16 C 541/92 (žalobce B. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. Z. S., a 2. K. S., zastoupeným advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 4. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Děčíně z 1. 7. 2005, č. j. 16 C 541/92-284 (ve znění doplňujícího usnesení z 1. 8. 2006, č. j. 16 C 541/92-295). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce o uložení povinnosti žalovaným Z. a K. S. uzavřít se žalobcem B. K. dohodu o vydání rodinného domku čp. 254 v D., v K., s pozemky parc. č. 619 a parc. č. 620 v katastrálním území D., část Ch. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení částkou 27.352,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo také uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Děčíně na úhradu placených nákladů tohoto řízení 3.066,40 Kč. Žalobci byla vrácena část zálohy na úhradu znalečného částkou 814,- Kč.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze 17. 2. 2006, sp. zn. 36 Co 406/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Děčíně z 1. 7. 2005, č. j. 16 C 541/92-284 (ve znění doplňujícího usnesení Okresního soudu v Děčíně z 1. 8. 2005, č. j. 16 C 541/92-295) potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným Z. S. a K. S. na náhradu nákladů odvolacího řízení 7.740,- Kč.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že předmětem tohoto soudního řízení je nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu uvedeného zákona (i vzhledem k ustanovením zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci). Nemovitosti, které přešly na stát (výrokem rozsudku soudu o propadnutí majetku, vydaným v trestním řízení soudním) a pak na základě kupní smlouvy z 31. 1. 1984 byly převedeny na žalované; žalovaní tyto nemovitosti drželi ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona. V tomto soudním řízení (vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 16 C 541/92) bylo třeba objasnit, zda žalované stíhala povinnost ve smyslu ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 87/18991 Sb. nemovitosti vydat, pokud byly nabyty v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
Odvolací soud poukazoval na to, že podle výsledků zjištění soudu prvního stupně, zejména podle závěrů revizního znaleckého posudku znalce Ing. D. a posudku znaleckého ústavu K. kupní cena rodinného domku čp. 254 v D. při koupi žalovanými v roce 1984 (tj. 214.046,- Kč i s venkovními úpravami) neznamenala podstatné podhodnocení nemovitosti a nedošlo tu k rozporu sjednané kupní ceny s tehdy platným cenovým předpisem (vyhláškou č. 43/1969 Sb.). Odvolací soud dále poukazoval na to, že podle výsledků zjištění soudu prvního stupně „nelze dospět k závěru, že by žalovaní byli při výběru uchazečů o koupi domu čp. 254 v D. protiprávně zvýhodněni (když rozhodující při tomto výběru bylo, že na rozdíl od jiných uchazečů byli žalovaní ochotni zaplatit kupní cenu najednou a že také městu poskytli k dispozici svůj dosavadní byt, zatím co rozhodující při tomto výběru uchazečů o koupi domu nebylo tehdejší politické hodnocení žalovaného Z. S., který byl v době koupi domu v roce 1984 členem KSČ a Lidových milicí).
Odvolací soud posléze poukazoval na to, že tu nechyběl ani souhlas tehdejšího Krajského národního výboru v Ú. k prodeji nemovitosti z národního majetku občanům podle ustanovení §16 odst. 2 dříve platné vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku. Odvolací soud totiž pokládal za zjištěno z opisu zpravodaje rady Okresního národního výboru v D. z 23. 7. 1979, že tehdejší Krajský národní výbor v Ú. svou uvedenou pravomoc k udělování souhlasu k převodu nemovitostí přenesl na rady okresních národních výboru v tomto kraji; dále tu pak odvolací soud odvozoval, že v tomto případě „konkludentní souhlas bývalého Okresního národního výboru v D. s prodejem nemovitosti žalovaným vyplýval ze skutečnosti, že tento národní výbor převedl nemovitost nejprve na bytový podnik s vědomím, že bude prodána občanům“.
Odvolací soud tedy potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 30. 3. 2006 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního soudu v Děčíně dne 31. 5. 2006, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení §57 odst. 1 občanského soudního řádu).
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam. Z obsahu dovolání dovolatele vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu, napadený jeho dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel zdůrazňoval, že soudy řešily tento spor neúměrně dlouhou dobu (15 roků), ale přesto se „nezabývaly argumenty, které mohly jednoznačně ukázat oprávněnost žaloby“. Podle názoru dovolatele postačovalo tu krátké soudní řízení na to, aby bylo zjištěno, že je jeho žaloba opodstatněna, zejména kdyby byla odpovídajícím způsobem brána v úvahu neexistence splnění podmínky pro převod nemovitosti z národního majetku fyzickým osobám, která byla stanovena v §16 odst. 2 vyhlášky č. 156/1975 Sb. a udělení souhlasu k takovému převodu bylo svěřeno krajským národním výborům, což se v daném případě převodu nemovitostí na žalované neuskutečnilo. Při nedostatku tohoto souhlasu KNV nemohla být účinnost kupní smlouvy z 31. 1. 1984 zaručena ani registrací této kupní smlouvy bývalým státním notářstvím. Dovolatel je proto přesvědčen, že dům čp. 254 v D. tu byl převeden na žalované v rozporu s tehdy platnými předpisy (§4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).
Dovolatel je dále přesvědčen i o tom, že tu došlo při uvedeném převodu nemovitosti na žalované i k tomu, že byli při uzavření kupní smlouvy v lednu 1984 žalovaní protiprávně zvýhodněni (§4 odst.l 2 zákona č. 87/1991 Sb.). Stalo se tak v soudním řízení prokázaným doručením ze strany komise tehdejšího Městského národního výboru v D., aby nemovitost byla prodána žalovaným zejména „pro členství žalovaného Z. S. v KSČ a v Lidových milicích“. S touto skutečností lze na druhé straně srovnat jinou skutečnost, že totiž „ze seznamu uchazečů o nabytí konfiskované nemovitosti byl zcela vyloučen otec žalobce B. K., přes jeho dvakráte opakovanou žádost o odprodej nemovitosti svého syny – emigranta“. V této souvislosti dovolatel dodával, že pokládá výpovědi svědků L., V. i H., kteří vypovídali o tomto výběru uchazečů o koupi domu čp. 254 v D., za nevěrohodné.
Dovolatel je dále přesvědčen, že nesprávně vycházely soudy v této právní věci ze znaleckých posudků znalců L., Ing. K., Ing. K. a Ing. D. i z posudku znaleckého ústavu K., které byly vzájemně rozporné a vykazovaly četné nedostatky (např. ohledně vnitřního zařízení domu, ohledně zařazení jednotlivých částí domové nemovitosti do II. kategorie, i když bylo na místě zařazení do I. kategorie, dále nesprávné posouzení povahy obytné haly v domě, nesprávný výpočet obytné plochy, nesprávné posouzení tepelné izolace, zvukové izolace a izolace proti vodě v domě).
Dovolatel je toho názoru, že měl být učiněn (podle jeho návrhu uplatněného v odvolacím řízení) dotaz na stavební fakultu České vysokého učení technického, jež by se týkal žalobcem výslovně uvedených konkrétních okolností (zejména zařazení města Děčína do příslušné teplotní zóny dle ČSN 730 540, dále dopadu této normy z hlediska stavebních konstrukcí, také stanovení minimálních tepelných odporů pro D. dle ČSN 730 540 pro konstrukce nad místnostmi nebo jiným prostorem, jakož i vysvětlení vztahu topení a tepelné izolace). Tato doplnění znaleckého posouzení nemovitosti by podle názoru dovolatele doložila, že stavební nemovitost, o niž jde v tomto řízení, patřila vždy do I. kategorie staveb, k čemuž nebyl vzat zřetel při znaleckých ocenění, provedených v tomto soudním řízení, takže nebylo objasněno, že v daném případě prodávaná stavební nemovitost byla prodána žalovaným pod skutečnou cenou.
Dovolatel posléze vyjadřoval i svůj názor, že při jednání u soudu prvního stupně v této právní věci byla patrna zjevná podjatost vůči žalobci při projednávání věci.
Ve vyjádření žalovaných k dovolání dovolávajícího se žalobce bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalovaní poukazovali na to, že odvolací soud vycházel nejen ze svých nynějších právních závěrů, ale i z právních závěrů obsažených už v jeho předchozím rozhodnutí ze 16. 12. 2002, sp. zn. 36 510/2002 (jímž byl zrušen dřívější rozsudek Okresního soudu v Děčíně z 5. 6. 2002, č. j. 16 C 541/92-162, a věc byla ještě vrácena k dalšímu řízení a k doplnění dokazování). Žalovaní zdůrazňovali, že nejsou opodstatněné námitky dovolatele týkající se absence souhlasu Krajského národního výboru v Ú. podle vyhlášky č. 156/1975 Sb., když v tomto soudním řízení bylo přesvědčivě doloženo, že tento KNV přenesl v tomto směru svou pravomoc k udělování souhlasu do pravomoci rady Okresního národního výboru v D. (stejně jako i u dalších okresních národních výboru v uvedeném kraji). Stejně tak mají žalovaní za to, že nejsou doloženy i námitky týkající se údajného vyloučení otce žalobce z řad uchazečů o koupi domu, k němuž přistoupila nesprávně výběrová komise Městského národního výboru v D., když totiž již ze samotných tehdy uplatňovaných pravidel výběru „nepřicházeli v úvahu jako uchazeči o koupi nemovitosti příbuzní toho, jehož nemovitost propadla státu“. Podle názoru žalovaných výsledky dosavadního řízení u soudů obou stupňů doložily, že podle závěrů v řízení provedených znaleckých posudků byla domová nemovitosti, o niž jde v tomto řízení ,zařazena při ocenění do správné kategorie či třídy staveb.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 dost. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 16 C 541/92 Okresního soudu v Děčíně), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem ze 17. 2. 2006 (sp. zn. 36 Co 406/2005 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy anebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozsudkem některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc především podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (který ve své třetí části zahrnuje i oblast trestně právních vztahů z hlediska mimosoudních rehabilitací), podle něhož jsou povinnými osobami též fyzické osoby podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. povinnými osobami podle tohoto zákona jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
Zákon č. 87/1991 Sb. stanoví tedy postup i to, jakým způsobem se má oprávněná osoba (původní vlastník) domáhat do určité doby vydání svého majetku, který přešel na stát v důsledku propadnutí majetku ve prospěch státu (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR z 2. 2. 1995, I. ÚS 117/93, uveřejněného pod č. 7 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Ve smyslu uvedených ustanovení právních předpisů i citovaných uveřejněných právních závěrů se odvolací soud v daném případě (stejně jako soud prvního stupně) zevrubně zabýval tím, zda tu žalovaní nabyli nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
V řízení před soudy obou stupňů v této právní věci bylo provedeno dokazování ve smyslu ustanovení §125 a násl. občanského soudního řádu, nevyjímaje výslech účastníků řízení, výslech řady svědků, provedení několika znaleckých posudků i provedení důkazu listinami. Provedené důkazy byly soudy obou stupňů zhodnoceny ve smyslu ustanovení §132 občanského soudního řádu.
Nedošlo tu k tomu, že by soudy obou stupňů a zejména odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo že by si použitý právní předpis nesprávně vyložily (např. ve srovnání s uveřejněnou judikaturou soudů či s nálezy nebo usneseními Ústavního soudu ČR).
Nebylo tu proto možné dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) a rovněž tu z výsledků řízení před soudy obou stupňů nebylo možné dovodit, že by odvolací soud svým rozhodnutím ze 17. 2. 2006 (sp. zn. 36 Co 406/2005 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci) řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (a nešlo tu rovněž o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem).
Dovolatel ve svém dovolání proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu vyjadřuje v podstatě nespokojenost s tím, jak odvolací soud neúplně provedl dokazování (např. co do provedení dalšího znaleckého dokazování), a jak toto provedené dokazování zhodnotil. Dovolatel se ve svém dovolání nezabývá šíře tím, zda je jeho dovolání přípustné podle ustanovení občanského soudního řádu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů. Zabývá se tedy dovolatel ve svém dovolání převážně otázkou důvodnosti svého dovolání z hlediska posouzení právní věci dovolatelem samotným.
V této souvislosti je nutno dovolateli poukázat na to, co bylo pro posouzení důvodnosti uplatněných dovolání vyloženo např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem: I vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů stanovených v občanském soudním řádu jmenovitě jako dovolací důvody. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které soudům náleží k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá:
Dovolací soud však ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 občanského soudního řádu („Je-li dovolání přípustné …..“) se nemohl zabývat otázkou důvodnosti dovolání, pokud nebylo možné dospět k závěru, že tu bylo uplatněno dovolání přípustné. Na straně dovolatele nebylo však, jak již bylo uvedeno, možné shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného z těch ustanovení občanského soudního řádu, která upravují přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, zmocňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů žalovaným nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatele, obsahujícího v podstatě již to, co žalovaní uvedli již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu