ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2217.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2217/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců: a) V. P. , bytem D. B., b) A. P. , bytem D. B., c) A. Ž. , bytem M. V., d) Z. A. , bytem M., všichni zastoupeni JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem v Praze 2, Jugoslávská 12 (dovolání sepsáno JUDr. Danielou Jablonskou, advokátkou v Berouně, následně doplněno JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou), proti žalovaným: 1) K. T.-T., bytem, P., zastoupen JUDr. Sylvou Rychtalíkovou, advokátkou v Praze 10, Kodaňská 57, 2) L. D. , bytem Ch., zastoupena JUDr. Pavlem Průšou, advokátem v Chotěboři, Klášterní 92, 3) A. S. , bytem P., zastoupena JUDr. Sylvou Rychtalíkovou, advokátkou v Praze 10, Kodaňská 57, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 1392/96, o společném dovolání všech žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2008, č. j. 25 Co 50/2008-733, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit prvnímu a třetímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku, každému po 4.080,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokátky JUDr. Sylvy Rychtalíkové.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 9. 2007, č. j. 12 C 1392/96-518, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali určení, že H. P. byla ke dni své smrti výlučnou vlastnicí pozemku parc. o výměře 9.860 m2, v kat. úz. a obci D. B. tak, jak byl vymezen geometrickým plánem vyhotoveným Ing. Zbyňkem Dlaskem, č. 529-83/2006 ze dne 24. 10. 2006, odsouhlaseným Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště M. dne 21. 11. 2006, pod č. 1186/2006. Ve výroku II. byla žalobcům uložena povinnost zaplatit prvnímu a třetímu žalovanému na nákladech řízení před odvolacím soudem částku 69.200,- Kč. Ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu byla žalobcům uložena povinnost nahradit druhé žalované náklady odvolacího řízení ve výši 27.090,- Kč.
Jak je již výše naznačeno, předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobci domáhali určení vlastnického práva k předmětnému pozemku jejich právní předchůdkyně. V dalších podrobnostech odkazuje dovolací instance na svůj předchozí rozsudek, jakož i na výše označené rozsudky soudů nižších instancí.
Rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2008, č. j. 25 Co 50/2008-733, předcházelo řízení před Nejvyšším soudem pod sp. zn. 28 Cdo 5254/2009, kterým byl předchozí měnící rozsudek odvolacího soudu ze dne 14. 5. 2008, č. j. 25 Co 50/2008-593, zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud byl zavázán právním názorem, podle kterého v případě konkurence restitučních důvodů, spočívajících nejprve v odnětí věci (pozemku) v důsledku tzv. revize první pozemkové reformy (§6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 229/1991 Sb.) a poté v odnětí téže věci (jako přídělu) bez právního důvodu (§6 odst. 1 písm. p/ téhož zákona ), je nutné upřednostnit restituenty, u nichž došlo k odnětí věci časově dříve ; nelze také pominout, bylo-li již kladně rozhodnuto o vlastnictví těchto restituentů pozemkovým úřadem postupem podle §9 cit. zákona. Osoby druhé v pořadí mají sice – vznikla-li duplicita zápisů vlastnictví v katastru nemovitostí – naléhavý právní zájem na žalobě o určení vlastnictví, nemohou však být úspěšné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání (včetně jeho doplnění na č. l. 797). Dovolání bylo podáno podle žalobců z těchto důvodů: „1) napadené rozhodnutí vychází ze zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování a jsou tak ke škodě žalobců činěny nepodložené závěry, 2) v důsledku toho pak napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, 3) v napadeném rozhodnutí jsou řešeny otázky, které jsou po právní stránce otázkami zásadního významu.“ V textu dovolání žalobci odmítli výše citovaný právní názor dovolací instance a dovodili otázky, o něž opírají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Jde o otázky: a) zda lze převzetí zemědělských nemovitostí státem na základě §6 zákona č. 123/1975 Sb. považovat za odnětí nemovitostí státem bez právního důvodu ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., s důsledkem pozbytí vlastnických práv dosavadních vlastníků nemovitostí, b) zda se při převzetí nemovitostí zemědělskou organizací k zajištění zemědělské výroby jedná ve smyslu zákona č. 123/1975 Sb. o držbu ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 229/1996 Sb. nebo pouze o detenci, kdy detentor užívá nemovitosti v postavení jako nájemce a c) zda lze zbavit rozhodnutím státního orgánu, zde Okresního úřadu Mělník, Pozemkový úřad, občana ČR vlastnictví k nemovitosti, která je v době tohoto rozhodnutí zapsána po dobu více než 10 let na jeho listu vlastnictví a zároveň je předmětem jeho obhospodařování. Na závěr navrhli zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení; nadto žádali o odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Žalobci dne 27. 1. 2012 (č. l. 764) zaslali „žádost“, aby byla věc v rámci dovolacího řízení projednávána jiným senátem, než tím, který ve věci již rozhodoval, tedy senát 28 Cdo. V tomto směru však Nejvyšší soud již na tomto místě podotýká, že předložení věci k vyřízení jinému senátu není možné, a to s ohledem na věcnou příslušnost k rozhodování předmětné věci právě senátu 28 Cdo, a to s odkazem na aktuální znění jeho rozvrhu práce.
K dovolání se prostřednictvím advokáta vyjádřili první a třetí žalovaní. Nesouhlasili v něm s námitkami dovolatelů a navrhli dovolání zamítnout.
Druhá žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupeni advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání, jak vyplývá z jeho textu, dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvody, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
V projednávané věci již bylo – jak vyplývá z výše uvedeného - Nejvyšším soudem dne 21. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 5254/2009, vydáno rozhodnutí, na něž dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vzhledem k vyřešení relevantních otázek Nejvyšším soudem v předešlém rozhodnutí není možné přiznat zásadní právní význam napadenému rozhodnutí.
Nejvyšší soud též poukazuje na skutečnost, že není v jeho pravomoci přezkoumávat skutkové okolnosti případu; dovolací instance je nadána pravomocí právního přezkumu napadeného rozhodnutí. Přitom dovolatel v dovolání brojí zejména proti skutkovým závěrům nižší instance.
Nejvyšší soud proto posoudil dovolání žalobců jako nepřípustné.
Dovolací instance uzavírá, že odvolací soud věc posoudil správně, v návaznosti na učiněné závěry ohledně jednotlivých skutkových okolností případu a v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu. Proto Nejvyšší soud dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.). Vzhledem k tomu již nebude soudem rozhodováno o návrhu žalobců na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Úspěšným žalovaným vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Druhá žalovaná však vyjádření k dovolání nepodala, proto je náhrada nákladů dovolacího řízení přiznána pouze prvnímu a třetímu žalovanému. Tyto náklady představovala odměna za jeden úkon právní služby, a to za písemné vyjádření k dovolání. Výchozí sazba odměny tu činila 20.000,- Kč, a to podle §5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění dalších předpisů. Tuto výchozí částku však bylo nutné dvakrát krátit, poněvadž v řízení byl protistranou učiněn jediný úkon a dovolání bylo odmítnuto (§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 cit. vyhl.). Po této redukci představovala definitivní výše odměny za úkon částku 5.000,- Kč, kterou bylo nutné navýšit o 30% s ohledem na společné zastupování dvou účastníků advokátem ve stejné věci (§19a cit. vyhl.), tedy 6.500,- Kč. Po přičtení 300,- Kč režijního paušálu a 20 % DPH činila konečná výše nákladů dovolacího řízení částku 8.160,- Kč. tj. 4.080,- Kč u každého z úspěšných žalovaných 1) a 3).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. října 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu