ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2239.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2239/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Ing. R. S. , zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 149.603,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 334/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 17. prosince 2009, č.j. 69 Co 242/2009-92, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 17. prosince 2009, č. j. 69 Co 242/2009-92, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. dubna 2009, č. j. 15 C 334/2008-49, uložil žalované zaplatit žalobci částku 149.603,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Vyšel ze zjištění, že usnesením Police ČR, Správy Severomoravského kraje – služby kriminální police a vyšetřování v Olomouci, ze dne 11. 4. 2003, sp. zn. ČTS: PSM 124/OL-2002, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro skutek kvalifikovaný jako pokus trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 a 4 trestního zákona. Usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce nenapadl stížností, již v přípravném řízení se však trestnímu stíhání bránil jinými prostředky, kupříkladu opakovaně podal návrh na jeho zastavení; nebyl však úspěšný. O obžalobě podané pro tentýž skutek rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 5. února 2007, č.j. 28 T 8/2003-1914, tak, že žalobce obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu zprostil, uzavíraje, že v obžalobě označený skutek není trestným činem. V trestním řízení – v němž byl dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 trestního řádu – si žalobce zvolil obhájcem JUDr. Petra Rittera, advokáta, jemuž za poskytnuté právní služby zaplatil částku 149.603,20 Kč. Dopisem ze dne 31. 1. 2008 uplatnil u Ministerstva spravedlnosti nárok na náhradu škody spočívající v nákladech nutné obhajoby (a na poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, jíž se domáhá v jiném řízení); této žádosti ministerstvo nevyhovělo.
Uplatněný nárok soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 26. 4. 2006 (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Dospěl k závěru, že jde o nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, tedy o nárok z nezákonného rozhodnutí, jímž je usnesení o zahájení trestního stíhání (§7 odst. 1, §8 odst. 1 cit. zákona). Cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 1548/2006, i v dané věci dovodil, že žalobci (obviněnému) nelze nepřiznat náhradu škody, jež mu vznikla trestním stíháním jenom proto, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal stížnost (§8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.), jejíž podání by bylo ryze formální a nemohlo v daném případě přivodit zastavení trestního stíhání.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 17. prosince 2009, č.j. 69 C 242/2009-92, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). Vyšel přitom ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a za správnou označil i kvalifikaci nároku jako nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (§7 odst. 1, §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Opíraje se o závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia ze dne 26. srpna 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, kategoricky trval na naplnění podmínky stanovené v §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006) a uzavřel, že v dané věci žalobci nárok na náhradu škody nevznikl, jelikož proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal stížnost. Dodal, že nejde ani o případ zvláštního zřetele hodný, kdy lze od podmínky vyčerpání opravných prostředků poškozeným výjimečně upustit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zastává názor, že podání opravného prostředku proti rozhodnutí (coby podmínka uplatnitelnosti nároku na náhradu škody podle §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.) nemůže být po poškozeném vyžadováno v případě usnesení o zahájení trestního stíhání, kdy je rozhodující výsledek trestního stíhání, nikoliv zákonnost jeho zahájení. Lpění soudu na podání stížnosti coby podmínce vzniku nároku na odškodnění, v situaci, kdy pro daný skutek státní zástupce později podal obžalobu, pokládá žalobce za přepjatý formalismus. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a shledal dovolání opodstatněným.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný žalobcem v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §5 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a/ rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b/ nesprávným úředním postupem.
Podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006) nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
Podle §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006) nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle zvláštního předpisu (dále jen „řádný opravný prostředek“), nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné.
Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje; neposuzuje se zde správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání.
Systematickým a logickým (extenzívním) výkladem byl učiněn závěr, že stejný význam (důsledky) jako zrušení pravomocného usnesení o vznesení obvinění pro nezákonnost má zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby, alespoň došlo-li k němu z určitých důvodů. Při takovém výsledku trestního stíhání je totiž třeba vycházet z toho, že obviněná osoba čin nespáchala, a že tedy nemělo být proti ní vzneseno obvinění; uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění sám zavinil, a ten kdo byl obžaloby zproštěn (nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno) jen proto, že není za spáchaný trestný čin odpovědný, nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. února 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č. 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, sv. 24, C 1813; z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 28. srpna 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/2005).
Principiální (zásadní) trvání na využití stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, coby podmínce vzniku nároku na odškodnění podle §8 odst. 2 (nyní odst. 3) zákona č. 82/1998 Sb., považuje Ústavní soud (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3193/10, IV. ÚS 3719/10, I. ÚS 1066/11, II. ÚS 5/11, II. ÚS 1681/10, II. ÚS 662/10 a III. ÚS 732/11) za přepjatý formalismus tehdy, jestliže státním zástupcem, který má povinnost na zákonnost přípravného řízení dohlížet z úřední povinnosti [§174 odst. 2 písm. e) trestního řádu], byla podána obžaloba, čímž dal státní zástupce najevo své přesvědčení o důvodnosti a zákonnosti trestního stíhání (což předpoklady úspěchu stížnosti minimalizuje). Uvedený právní názor ve své aktuální rozhodovací praxi reflektuje i Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek ze dne 10. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 4657/2010, nebo usnesení ze dne 26. května 2011, sp. zn. 4822/2010).
Názor, že obviněnému, jenž byl v trestním řízení zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, lze náhradu škody (zásadně) přiznat jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, Ústavní soud kvalifikoval jako ústavně nekonformní i v plenárním nálezu ze dne 6. prosince 2011, sp. zn. Pl. ÚS 35/09 (jímž zrušil rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, na tomto názoru spočívající). V tomto nálezu se přihlásil ke své dosavadní (senátní) judikatuře a zopakoval, že „pravidlo vyčerpání procesních opravných prostředků vyžaduje, aby účastník řádně využil ty prostředky nápravy, které jsou dostupné a dostatečné k dosažení nápravy tvrzených porušení; účastník není povinen využívat opravné prostředky, které jsou nedostatečné a neefektivní“.
Je evidentní, že prezentované názory Ústavního soudu (které ve své aktuální rozhodovací praxi reflektuje i Nejvyšší soud) se prosadí i ve věci nyní posuzované, v níž odvolací soud dochází k závěru, že žalobci (poškozenému) právo na náhradu škody způsobené nezákonným trestním stíháním nepřísluší pouze proto, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal stížnost. Takový závěr – z důvodů výše uvedených – neobstojí.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil (§243b odst. 2 in fine o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243d odst. 1 věty první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věty druhé, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu