ECLI:CZ:US:2011:4.US.3193.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3193/10
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera - ze dne 10. března 2011 sp. zn. IV. ÚS 3193/10 ve věci ústavní stížnosti K. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 57 Co 225/2010 ze dne 31. 8. 2010, jímž byl na základě odvolání vedlejšího účastníka změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se stěžovatelova žaloba o náhradu škody proti státu zamítá, za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 57 Co 225/2010 ze dne 31. 8. 2010 se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy, v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu.
Jak je patrno z obsahu spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 8 C 5/2010, vydal uvedený soud dne 8. 4. 2010 rozsudek, jímž bylo vyhověno žalobě stěžovatele na náhradu škody proti státu pro zaplacení částky 23 255 Kč, představující náklady obhajoby stěžovatele v trestním řízení proti němu vedeném, které pravomocně skončilo zprošťujícím rozsudkem. Okresní soud vycházel ze zjištěného a stranami nezpochybňovaného skutkového stavu, že proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro dva trestné činy podvodu podle §250 odst. 1 trestního zákona. Vytýkané jednání stěžovatel nepopíral, tvrdil však, že není trestným činem, proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal stěžovatel řádný opravný prostředek, v průběhu trestního řízení po vydání trestního příkazu si zvolil obhájce a trestní řízení bylo skončeno rozsudkem, jímž byl zproštěn obžaloby, neboť skutek v obžalobě označený nebyl trestným činem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nepodal proti usnesení o zahájení trestního stíhání opravný prostředek, na jehož uplatnění váže ustanovení §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, přiznání nároku na náhradu škody, hodnotil soud otázku, zda v daném případě nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání náhrady škody ve smyslu uvedeného ustanovení. Ze zjištěného skutkového stavu pak dovodil, že podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelem v jeho věci by bylo formálním podáním, které nijak nemohlo ovlivnit výsledek stíhání, v uvedeném shledal okolnost zvláštního zřetele hodnou a náhradu škody stěžovateli podle ustanovení §5 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. přiznal.
Rozsudek soudu prvního stupně byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu k odvolání vedlejšího účastníka tohoto řízení změněn tak, že se žaloba stěžovatele zamítá. Odvolací soud vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3489/2007 ze dne 26. 8. 2009, jehož závěry také v rozhodnutí citoval. Podle jeho přesvědčení za důvody zvláštního zřetele hodné nelze považovat přesvědčení stěžovatele o tom, že by podání opravného prostředku bylo bezvýsledné. Jak dále uvedl v odůvodnění svého rozsudku, přiznání náhrady škody není podmíněno úspěšností podaného opravného prostředku proti rozhodnutí, jež se posléze stalo nezákonným. Při splnění ostatních zákonných předpokladů zákon podmiňuje nárok poškozeného na náhradu škody využitím opravného prostředku bez ohledu na to, jak o něm bylo rozhodnuto. Uvedl, že ani Ústavní soud neshledává podmínku podání stížnosti podle §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. protiústavní, což dovodil z usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2564/08 (ve SbNU nepublikováno). Nic na tom podle něj nemění ani další rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 618/08 a I. ÚS 3026/07 (obě viz níže), která "nevyžadují splnění uvedené podmínky tam, kde nebylo vyhověno stížnostem spoluobviněných proti usnesení o zahájení trestního stíhání", neboť v posuzované věci se o takový případ nejedná. Stěžovatelovo tvrzení v řízení před soudem prvního stupně, že stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal proto, že byl přesvědčen, že jeho jednání, ke kterému se doznal, není trestným činem, že mu vyšetřovatelem bylo sděleno, že jde o bagatelní věc a jako taková bude podmíněně zastavena, že byl v té době částečně invalidní, staral se o nemocnou matku a byla proti němu nedůvodně vedena exekuce, což mělo vliv na jeho psychický stav, za důvody zvláštního zřetele hodné považovat podle odvolacího soudu nelze. Žádná z těchto okolností podání možné stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání neznemožňovala.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel s poukazem na judikaturu Ústavního soudu [nález sp. zn. I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006 (N 136/42 SbNU 91), nález sp. zn. II. ÚS 590/08 ze dne 17. 6. 2008 (N 108/49 SbNU 567), nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 (viz níže)], z níž cituje a vykládá (mj. tak, že je třeba odlišovat trestní případy, kdy podmínky pro zahájení trestního stíhání jsou evidentně dány, a teprve v průběhu řízení dojde k okolnosti, která nakonec vede k zprošťujícímu rozsudku, od případů jako je jeho, kdy od počátku bylo jasné, že posuzované jednání není trestným činem), i na nesporný zjištěný skutkový stav věci tvrdí, že odvolací soud při aplikaci ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. porušil shora označená základní práva, pokud na rozdíl od soudu prvního stupně nezohlednil, že podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání by v jeho věci bylo pouhým formalismem. Poukazuje na to, že o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání rozhoduje státní zástupce, který působí jako nadřízený orgán policejního komisaře rozhodujícího o zahájení trestního stíhání, a pokud státní zástupce podal soudu obžalobu, nelze v nejmenším pochybovat o tom, že by jako dozorující a nadřízený orgán rozhodl o případně podané stížnosti jinak, než že by ji zamítl, kterýžto argument přijal soud prvního stupně a který také věrně vykresluje praxi. Touto argumentací se odvolací soud, který se zaměřil spíše na citaci okolností osobního rázu, téměř nezabýval. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti rozvedených důvodů navrhl zrušení napadeného rozsudku.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že se tvrzeními a námitkami stěžovatele zabýval, avšak pouze v rozsahu odpovídajícím závěrům uvedeným v judikatuře - v jeho rozsudku označených rozhodnutích Nejvyššího a Ústavního soudu, v nichž byla problematika povinnosti využití opravného prostředku řešena, a má proto za to, že posuzoval nárok stěžovatele ústavně konformním způsobem a jeho práva neporušil.
Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. Krajský soud v Ostravě se podle něj v napadeném rozhodnutí žádného pochybení nedopustil, naopak postupoval zcela v intencích aktuální judikatury, celou věc pečlivě zkoumal a své rozhodnutí řádně odůvodnil, což je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí. V této souvislosti se vedlejší účastník odvolává na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2564/08 (ve SbNU nepublikováno). Podle jeho názoru by se při posuzování věci mělo vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, z něhož dále ve vyjádření obsáhle cituje. Z důvodů dále rozvedených odmítá, že by trvání na naplnění zákonné podmínky využití všech zákonných opravných prostředků bylo nemístným a přepjatým formalismem. Dovozuje pak, že pokud by stěžovatel podal proti usnesení o zahájení trestního stíhání důvodnou a přesvědčivou stížnost, mělo by to na výsledek trestního řízení a potažmo na stěžovatelův nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím v trestním řízení značný vliv, přitom zároveň poukazuje na postup upravený ustanovením §146 odst. 2 písm. a) trestního řádu. Pro tyto ve vyjádření rozvedené důvody navrhl odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud, vycházeje z vlastní judikatury a dále označených nálezů, jimiž je vázán, po seznámení se s obsahem spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 8 C 5/2010 posoudil ústavní stížnost jako důvodnou.
Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podle čl. 36 odst. 4 Listiny stanoví podrobnosti zákon. Podle čl. 4 odst. 4 Listiny musí být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Při posuzování této věci, jak je shora naznačeno, vycházel Ústavní soud ze své dřívější judikatury, na niž je třeba navázat [nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), nález sp. zn. I. ÚS 3026/07 ze dne 3. 3. 2009 (N 42/52 SbNU 423)]. Především připomíná v nich učiněné konstatování, že právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Ústavní soud také dovodil, že i při důsledném respektování presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem [srov. nález sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707) a nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 (viz výše)]. Z uvedeného konstatování nutno vycházet i při posuzování daného případu.
Jak uvedl Ústavní soud v dalším svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 618/08 ze dne 28. 4. 2009 (N 101/53 SbNU 279), podmínka obsažená v ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., tzn. podmínka vyčerpání řádných opravných prostředků, vychází z obecné právní zásady prevence, neboť vylučuje odpovědnost státu v těch případech, kdy poškozený nevyužil dostupných právních prostředků k odvrácení hrozící škody. Současně však citované ustanovení umožňuje soudu zohlednit specifika konkrétního případu a nesplnění této podmínky prominout.
V posuzovaném případě stěžovatel proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost nepodal, neboť ji považoval za zjevně bezúspěšnou. Za situace, kdy podle soudem zjištěného stavu pro skutek označený v usnesení o zahájení trestního stíhání, který stěžovatel nikdy nepopíral, o němž však od počátku tvrdil, že není trestným činem (v kterémžto tvrzení mu soud v zprošťujícím rozsudku dal za pravdu), státním zástupcem, který má povinnost na zákonnost přípravného řízení dohlížet z úřední povinnosti [§174 odst. 2 písm. e) trestního řádu], obžaloba podána byla, čímž dal státní zástupce najevo své přesvědčení o důvodnosti a zákonnosti zahájeného trestního stíhání, lze vycházet z předpokladu, že stěžovatelova stížnost by úspěšná nebyla. Stejně jako v nálezu sp. zn. IV. ÚS 618/08 (viz výše) i v této věci se tak jeví trvání na vyčerpání tohoto opravného prostředku jako přepjatý formalismus, zakládající nejen porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, ale rovněž i práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť interpretuje omezující podmínku stanovenou v §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. způsobem rozporným s čl. 4 odst. 4 Listiny. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.