ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2290.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2290/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Petra Hübnera a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., ve věci žalobce G. H., zast. advokátkou, proti žalované Obci J., zast. advokátem, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 4 C 969/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2.4.2003 č.j. 24 Co 79/2003 – 31, takto:
I/ Dovolání se odmítá.
II/ Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení zahájeném dne 9.10.2002 domáhal určení, že smlouva o pronájmu, uzavřená dne 13.12.1999 mezi obcí J. jako pronajímatelem a L. T. jako nájemcem objektu č.p. 206 v J. – pohostinství, včetně přilehlých ploch zapsaných pod p.č. 204/1 a 204/4 k.ú. J., je neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že obec nesplnila zákonnou povinnost zveřejnit svůj zájem převést nebo pronajmout nemovitý majetek nejméně po dobu 30 dnů před projednáním v orgánech obce tak, aby se mohli občané vyjádřit a předložit své nabídky. Tím bylo žalobci znemožněno vyjádřit se k záměru obce a předložit svoji nabídku a v této okolnosti spatřuje existenci svého naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy.
Okresní soud ve Svitavách jako soud I. stupně rozsudkem ze dne 10.1.2003 č.j. 4 C 969/2002 – 15 žalobu v celém rozsahu zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému 10.150,- Kč na náhradě nákladů řízení. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že žalobu na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř., může podat i osoba, která není účastníkem právního úkonu ( v daném případě smlouvy o pronájmu), avšak musí v řízení prokázat, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Okolnost, že by žalobce mohl mít případně majetkový prospěch z jiné než uzavřené smlouvy, takový naléhavý právní zájem na požadovaném určení nezakládá, neboť uzavřenou smlouvou se nic na jeho právním postavení nemění. Soud I. stupně dále poukázal na to, že podle ustálené judikatury musí být při určení neplatnosti smlouvy účastníky řízení všichni, kdo ji uzavřeli, příp. jejich právní nástupci. Pokud žaloba nesměřovala též proti L. T., musela již tato okolnost vést k zamítnutí žaloby.
K odvolání žalobce rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2.4.2003 č.j. 24 Co 79/2003 – 31 tak, že rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil pouze tak, že výši této náhrady určil částkou 3.950,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu I. stupně i s jeho právním závěrem, že řízení o určení neplatnosti smlouvy se musejí účastnit všichni, kdo ji uzavřeli, příp. jejich právní nástupci, neboť účinek rozsudku se musí vztahovat na všechny účastníky smlouvy. V tomto směru odkázal na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp.zn. 3 Cz 61/87. Vzhledem k tomu, že účastníkem řízení na straně žalované není L. T. jako nájemce z předmětné smlouvy, je spor nedostatečně obsazen a je zde proto nedostatek věcné legitimace na straně účastníků, pro který nelze žalobě vyhovět. Rozsudek tak v zamítavém výroku o věci samé dle §219 o.s.ř. jako správný potvrdil. Ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen pokud jde o určení výše těchto nákladů, když dospěl k závěru, že sazba odměny za zastupování účastníka činí v této věci nikoli 10.000,- Kč, nýbrž dle §7 písm. d/ vyhl. č. 484/2000 Sb. částku 3.800,- Kč. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodnil dle §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze splnění podmínek stanovených v §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že soud přehlédl porušení zákona ze strany obce Jaroměřice a současně odmítl možnost dovolat se soudní ochrany tomu, kdo byl tímto porušením právního řádu přímo poškozen. Dále je třeba dle dovolatele sjednotit judikaturu soudů, kdy v některých případech soudy při zjištění procesních pochybení obcí vyslovují neplatnost smluv, a to i v případě žaloby třetích, na smluvním vztahu nezúčastněných osob, jiné soudy rozhodují jako by zde zákon o obcích a procesní pravidla uzavírání smluv neexistovala. Soudům obou stupňů dále vytýká, že neshledaly na jeho straně naléhavý právní zájem na určení neplatnosti nájemní smlouvy. Ten je dle jeho názoru dán tím, že obec J., pokud záměr pronajmout nezveřejnila zákonným způsobem, mu odňala možnost vznést připomínky a dát obci svoji nabídku na pronájem. Tento naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy má dle dovolatele každý občan, který se tak nemohl seznámit se záměrem obce, vznést připomínky a své nabídky, nikoli tedy jen osoba, která byla účastníkem smlouvy. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10a o.s.ř.) zjistil, že žalobce podal dovolání včas v zastoupení advokátem na základě plné moci, dovolání obsahuje dovolací důvod i jasně formulovaný dovolací návrh ( §240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 a 2 o.s.ř.). Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé ( změna výroku o nákladech řízení není z hlediska přípustnosti dovolání rozhodná, neboť se nejedná o změnu rozhodnutí ve věci samé), přičemž není dána přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je třeba posoudit, zda je dovolání přípustné dle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu pro právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem k závěru o tom, že jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, je současně, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tj. že nešlo o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí ve věci samé na zjištění, že žalobce podal žalobu na určení neplatnosti nájemní smlouvy nikoli proti oběma účastníkům smlouvy, kteří ji uzavřeli (obec J. jako pronajímatel a L. T. jako nájemce), nýbrž jen proti obci J. Na straně žalované je zde proto nedostatek věcné legitimace ve sporu, neboť řízení se musejí účastnit všichni, kdo smlouvu uzavřeli, se zřetelem k nutnosti dopadu právních účinků rozsudku na všechny účastníky smlouvy. Jde o nedostatek tzv. pasivní věcné legitimace, pro který odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně, aniž se již dále zabýval otázkou existence věcné legitimace žalobce ve sporu o určení neplatnosti smlouvy, tedy tzv. aktivní věcné legitimace, když se nevyjadřoval ani k tomu, zda na straně žalobce je či není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy dle §80 písm. c/ o.s.ř., neboť se zřetelem k nedostatku pasivní věcné legitimace ve sporu toho již nebylo pro rozhodnutí ve věci třeba. Judikatura soudů je přitom jednotná v názoru, že otázka, kdo má být ve sporném řízení žalován, tj. kdo má tzv. pasivní věcnou legitimaci ve sporu, není otázkou procesněprávní, nýbrž otázkou práva hmotného, o níž nepřísluší soudu žalobce poučovat ve smyslu §5 o.s.ř. ( z mnoha rozhodnutí srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25.5.1993 sp.zn. 3 Cdo 70/93, z rozhodnutí Ústavního soudu ČR mimo jiné nález ze dne 3.1.1996 sp.zn. I. ÚS 56/95, nález ze dne 21.1.1998 sp.zn. I. ÚS 388/97, usnesení ze dne 5.3.1998 sp.zn. III. ÚS 480/97).
Žalobce v dovolání však nenapadá závěr odvolacího soudu o tom, že řízení o určení neplatnosti smlouvy se musejí účastnit všichni účastníci smlouvy, tj. v daném případě na straně žalovaného i L. T., který ji uzavřel jako nájemce, tj. závěr, že nepodal-li žalobce žalobu i proti této osobě, musela být žaloba již z tohoto důvodu zamítnuta (tento právní názor je plně v souladu s ustálenou judikaturou – viz již zmíněný rozsudek sp.zn. 3 Cz 61/87, dále např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.2.1994 sp.zn. 4 Cdo 7/94, publikovaný pod č. 42 ročník 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobce směřuje dovolací námitky k obhájení svého tvrzení, že má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy a že proto může žalobu podat i za situace, kdy nebyl účastníkem předmětného smluvního vztahu. Jde tedy o tvrzení, že na jeho straně je dána aktivní věcná legitimace ve sporu, podložená existencí naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy. Tuto otázku řešil soud I. stupně tak, že i osoba, která nebyla účastníkem smlouvy o pronájmu, může podat žalobu na určení její neplatnosti, avšak pro úspěch žaloby musí m.j. prokázat, že na tomto určení má naléhavý právní zájem ( závěr je zcela v souladu s judikaturou, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.6.1999 sp.zn. Cdon 1690/97). Odvolací soud ji však s ohledem na zjištění nedostatku pasivní legitimace ve sporu neučinil předmětem svého odvolacího přezkumu a jeho rozhodnutí na posouzení této právní otázky tak není vůbec založeno. Zaměřil-li žalobce své dovolací námitky právě k řešení této otázky, nejedná se ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. o situaci, kdy by byla pro dovolací přezkum vytčena právní otázka, na jejímž řešení by spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí v tomto směru zásadního významu.
Jestliže soudy obou stupňů se žalobou věcně zabývaly a ve věci samé rozhodly, nemůže být byť zamítavé rozhodnutí ve věci odepřením práva na soudní ochranu žalobci, jak ten nesprávně v dovolání namítá. Řízení tak není zatíženo vadou, která by ve vztahu k §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. činila dovolání z hlediska procesního postupu odvolacího soudu důvodným a v důsledku toho přípustným.
Z výše uvedených důvodů plyne, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není dle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné, proto je dovolací soud dle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn dle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. výkladem a contrario, neboť žalovanému, který by měl v důsledku odmítnutí dovolání právo na jejich náhradu, náklady v této fázi řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. listopadu 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu