ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2457.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2457/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně Mgr. H. R. , zastoupené JUDr. Petrou Vlachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalované JUDr. B. O. , advokátce se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 5462, zastoupené Mgr. Janem Tomaierem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1037/49, o zaplacení 95.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 46 C 61/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 10. dubna 2013, č. j. 59 Co 482/2012-215, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 10. dubna 2013, č. j. 59 Co 482/2012-215, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 20. července 2012, č. j. 36 C 61/2012-116, Okresní soud ve Zlíně (dále též jako „soud prvního stupně“) uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 95.000,- Kč se 7,75% úrokem z prodlení za dobu od 4. 2. 2012 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela s advokátem JUDr. Milanem Holomkem dne 10. 9. 2010 smlouvu o úschově, ve znění jejího dodatku ze 4. 5. 2011, kterou se zmíněný advokát zavázal převzít do své úschovy peněžní prostředky žalobkyně v celkové výši 1.595.000,- Kč, jež měl při splnění ujednaných podmínek poukázat Finančnímu úřadu ve Zlíně, případně – nebudou-li podmínky do 31. 5. 2011 splněny – vrátit žalobkyni. Částku 95.000,- Kč, jež je předmětem tohoto řízení, žalobkyně složila dne 5. 5. 2011 na advokátem označený bankovní účet, vedený UNI CREDIT BANK, a. s., jež ovšem nebyl bankovním účtem tohoto schovatele, nýbrž účtem žalované. (V situaci, kdy majetek advokáta byl postižen v té době probíhající exekucí). Poté, co žalobkyně zjistila, že jí poukázaná částka skončila na účtech jiných subjektů než zmíněného advokáta, dovolala se neplatnosti smlouvy o úschově a požádala i žalovanou o vrácení poukázaných 95.000,- Kč, ve lhůtě končící 3. 2. 2012. Její výzvě žalovaná nevyhověla.
Smlouvu o úschově, jíž žalobkyně uzavřela s JUDr. Milanem Holomkem, pokládá soud prvního stupně za odporující zákonu (konkrétně ust. §56a zákona č. 885/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů), při jejím uzavření – jde-li o sjednané místo plnění – byla žalobkyně uvedena v omyl, v situaci, kdy počínání advokáta i žalované současně odporuje dobrým mravům; ze všech těchto důvodů – pokračuje soud prvního stupně – je dohoda neplatná (§39, §49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák.“). Jestliže žalobkyně poukázala částku na účet žalované, vše bez existence platného právního důvodu, získala žalovaná na úkor žalobkyně majetkový prospěch, bezdůvodné obohacení, které je – podle závěru soudu prvního stupně – povinna žalobkyni vydat (§451 odst. 1 a 2 obč. zák.).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále též jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. dubna 2013, č. j. 59 Co 482/2012-215, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Skutková zjištění soudu prvního stupně vzal za svá, docházeje však k jinému prvnímu posouzení věci. Nezpochybnil přitom ani závěr soudu prvního stupně o neplatnosti dohody o úschově peněz, jež uzavřela žalobkyně s advokátem Dr. M. Holomkem, pro své závěry jej však pokládal za méně významný. Peněžní plnění ve výši 95.000,- Kč, jehož se dostalo žalované od žalobkyně, pokládá odvolací soud za plnění poskytnuté na základě smlouvy a má za nezávažné, jde-li o úkon platný či neplatný. I s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (v odůvodnění cit. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 620/2011), dochází k závěru, že i v tomto případě prosadí se názor, že ve vzájemném vztahu – jde-li o práva a povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy – mohou být pouze účastníci smlouvy (se vzájemnou restituční povinností dle §457 obč. zák.), byť by se v souvislosti s tímto plněním obohatil i někdo jiný. Tedy že aktivní či pasivní legitimace je dána pouze na straně účastníků neplatné či zrušené smlouvy. Osobou povinnou k vydání bezdůvodného obohacení – pokračuje odvolací soud – může být proto v daném případě pouze advokát Dr. M. Holomek coby účastník smlouvy o úschově, nikoliv žalovaná, byť právě na jejím bankovním účtu skončily žalobkyní poukázané peněžní prostředky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které pokládá za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (o. s. ř.), namítajíc, že rozsudek spočívá na řešení právních otázek, z nichž některé dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny, jiné pak odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou, s tím, že otázka pasivní věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení měla by být dovolacím soudem případně posouzena jinak. Co do důvodu má tedy žalobkyně za to, že odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – věc nesprávně právně posoudil (§241a odst. 1 o. s. ř.). Konkrétně namítá, že odvolací soud se soustředil toliko na skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení coby majetkového prospěchu získaného plněním z neplatné smlouvy, přehlížeje, že na straně žalované coby obohacené zcela chybí právní důvod k přijetí plnění. Kvalifikace bezdůvodného obohacení jako majetkového prospěchu získaného žalovanou z neplatné smlouvy – podle názoru žalobkyně – neobstojí. Odvolacím soudem citovanou judikaturu pokládá žalobkyně v daném případě za nepoužitelnou a současně má za to, že osobou pasivně legitimovanou k vydání bezdůvodného obohacení měla by být vždy osoba obohacená, kterou je zde žalovaná. Proto žalobkyně navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn a žalobě bylo vyhověno, případně aby jej Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný, totiž v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu o bezdůvodném obohacení. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně – shledá-li je přípustným – zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 31. 12. 2012 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., shledal dovolání přípustným podle ustanovení §237 o. s. ř. pro řešení právní otázky určení povinné osoby (ve sporu pasivně legitimované) k vydání bezdůvodného obohacení, při jejímž řešení v dané věci se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále).
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázkách označených dovoláním (§241a odst. 1 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Podle §451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný plněním z nepoctivých zdrojů.
Ustanovení §451 obč. zák. pak vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek (§489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv (§451 odst. 2 obč. zák.) anebo snížení pasiv (§454 obč. zák.). Aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§456 obč. zák.) je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno (ochuzený). Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, vyplývá pak z ustanovení §451 odst. 1 obč. zák.; je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil, nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít, tedy obohacený (z mnohých rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. rozsudek ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 1110/2004, nebo rozsudek ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1197/2007; veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ).
Ze skutkových zjištění soudů odvolacího soudu vyplývá, že dne 10. 9. 2010 (s dodatkem sjednaným dne 4. 5. 2011) se žalobkyně dohodla s advokátem Dr. M. Holomkem na úschově peněz, tedy na správě tohoto svého majetku advokátem za stanovených podmínek ve smyslu §56 a 56a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Dohodnutá advokátní úschova, jde-li o předmětnou částku 95.000,- Kč, však nebyla nikdy realizována, neboť zmíněnou částku žalobkyně nesložila na účet zmíněného advokáta (a tedy jím ani nemohla být přijata advokátem do správy ve smyslu §56a odst. 1 zákona o advokacii), nýbrž jej v důsledku mylně poskytnuté informace bezhotovostně poukázala na bankovní účet žalované. Pak se ovšem jednalo o plnění ve vztahu mezi těmito účastnicemi, pro něž zde nebyl žádný právní důvod, nikoliv o plnění z předpokládaného (avšak nerealizovaného) vztahu z advokátní úschovy peněz mezi žalobkyní coby klientkou a Dr. M. Holomkem (advokátem). Poskytnutím plnění (odepsáním částky z účtu žalobkyně a jejím připsáním na účet žalované) došlo ke zvýšení aktiv právě na straně žalované (bezdůvodně obohacené), a to na úkor žalobkyně (ochuzené), vše bez zákonem aprobovaného důvodu.
Přitom je nesporné, že nešlo ani o plnění za jiného ve smyslu §454 obč. zák. (kdy ten, kdo plnil za jiného, má právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnil a nikoliv od toho, komu plnil), plnila-li žalobkyně žalované v důsledku omylu, tedy nikoliv s úmyslem plnit závazek za jiného (k předpokladům naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení dle §454 obč. zák. srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 96/2010).
Na pasivní věcnou legitimaci jiné osoby než žalované, tedy advokáta JUDr. M. Holomka zde nelze usuzovat ani prostřednictvím ustanovení §457 obč. zák. (stanovící vzájemnou vázanost práv a povinností účastníků neplatné nebo zrušení smlouvy), které samotnou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení nezakládá a uplatní se jen za předpokladu, že na základě oboustranně zavazující smlouvy si obě strany (alespoň částečně) plnily. O takový případ však v dané věci – v níž se plněním ze strany žalobkyně dostalo majetkového prospěchu žalované, a to bez právního důvodu – nejde. Odvolacím soudem příkladmo citovaná judikatura Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 620/2011, řešící otázku věcné legitimace účastníků právě ve vazbě na vzájemnou restituční povinnost účastníků neplatné či zrušené smlouvy) proto na posuzovaný případ nedopadá.
Dochází-li k získání bezdůvodného obohacení již okamžikem přijetí plnění, vzniká již v tomtéž okamžiku povinnost k jeho vrácení ve smyslu §451 odst. 1 obč. zák. Způsob, jakým obohacená osoba následně s bezdůvodným obohacením naloží, na její povinnost k vydání bezdůvodného obohacení vliv nemá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 413/2000).
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2014
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu