ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2507.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2507/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta Waltra o dovoláních dovolatelky A. D., zastoupené advokátem, a) J. Ch. P., b) K. R., a c) J. B., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 7. 2. 2007, sp. zn. 19 Co 18/2007, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 10/2005 (žalobkyně I. P., zastoupené advokátem, proti žalované A. D., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), a v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 rovněž pod sp. zn. 11 C 10/2005 (žalobců: 1. I. P., zastoupené advokátem, 2. J. Ch. P., 3. K. R. a 4. J. B., kteří byli v řízení před soudy obou stupňů zastoupeni advokátem, proti žalovaným: a) A. D. a b) P. D., zastoupeným advokátem, o určení neplatnosti darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene a o určení vlastnictví k nemovitosti), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci u soudu 1. 12. 1997, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 z 26. 9. 2006, čj. 11 C 10/2005-270. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo (výrokem označeným I.) určeno, že je neplatná darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene, uzavřená dne 15. 9. 1997 mezi žalovanými A. D. a P. D. a již zemřelým Z. D. (kterou žalovaná A. D. darovala žalovanému P. D. dům čp. 759 a pozemek parc. č. 2333, o výměře 488 m2, v katastrálním území V. /obec P./ a kterou bylo také zřízeno ve prospěch žalované A. D. a již zemřelého Z. D. věcné břemeno doživotního bezplatného užívání bytu první kategorie č. 5 v 1. poschodí domu čp. 759 v P.). Byla zároveň zamítnuta žaloba žalobců J. Ch. P., K. R. a J. B. se žalobním návrhem, aby bylo určeno, že žalovaná A. D. je jediným vlastníkem domu čp. 759 a stavební parcely 2233 (o výměře
488 m2) v katastrálním území V. (obec P.), zapsaných na listu vlastnictví č. 1917 pro uvedené katastrální území u Katastrálního úřadu P. Dalším výrokem (označeným II.) téhož rozsudku soudu prvního stupně bylo žalované A. D. uloženo uzavřít se žalobkyní I. P. dohodu o vydání ideální poloviny domu čp. 759 a ideální polovinu stavební parcely 2233 (o výměře 488 m2) v katastrálním území V. (obec P.). Bylo také uloženo (výrokem označeným III.) žalovaným A. D. a P. D. zaplatit soudní poplatek v této právní věci částkou 1.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Rovněž bylo uloženo (výrokem označeným IV.) žalované A. D. zaplatit státu v tomto řízení jím placené náklady řízení částkou 2.250 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku uvedeného soudu prvního stupně (označeným V.) bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců i žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 z 26. 9. 2006, čj. 11 C 10/2005-270, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 7. 2. 2007, sp. zn. 19 Co 18/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku (označeném II.) o povinnosti žalované A. D. uzavřít se žalobkyní I. P. dohodu o vydání jedné ideální poloviny nemovitostí uvedených ve výroku (označeném I.) rozsudku soudu prvního stupně. Stejně tak byl potvrzen výrok (označený III.) téhož rozsudku ohledně uložení povinnosti k úhradě soudního poplatku. Ve výroku (označeném I.) byl rozsudek soudu prvního stupně (o určení neplatnosti darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene, uzavřené 15. 9. 1997 mezi žalovanými A. D. a P. D. a již zemřelým Z. D.) změněn tak, že žaloba byla co do tohoto žalobního návrhu zamítnuta.
V rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud dospěl k závěru, že je důvodné pouze odvolání žalovaných, a to jen částečně. Odvolání J. P.,
K. R. a J. B. byla odmítnuta.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobci I. P., J. Ch. P., K. R. a J. B. jsou dědici původního žalobce S. P., který se svou žalobou z 1. 12. 1997 domáhal, aby žalovaná A. D. byla uznána povinnou uzavřít s ním dohodu o vydání jedné ideální poloviny nemovitostí, uvedených v žalobě podané v této právní věci, které byly A. D. v roce 1992 vydány Obvodním podnikem bytového hospodářství v P. v celém rozsahu, třebaže A. D. byla jejich vlastnicí jen z jedné ideální poloviny (zatímco druhá polovina těchto nemovitostí patřila L. P., manželce S. P., která však již zemřela 5. 8. 1983 v K.). Původní žalobce P. mohl nárok na vydání uvedené poloviny nemovitostí uplatnit až v důsledku nálezu č. 2/1997 Sb. po odpadnutí dřívější podmínky trvalého bydliště na území republiky, kdy žil v zahraničí, a po změně lhůty k uplatnění restitučního nároku.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že další žalobou, podanou rovněž
u Obvodního soudu pro Prahu 2, se původní žalobce S. P. domáhal určení neplatnosti darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene, které byly uzavřeny
15. 9. 1997 mezi žalovanými A. D., Z. D. (manželem A. D.) a P. D. (synem A. D.), protože žalobce měl za to, že tu šlo o smlouvy obcházející zákon č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 z 28. 12. 2004 bylo řízení o obou žalobách spojeno ke společnému projednání.
Odvolací soud poukazoval i na rozsudek dovolacího soudu z 24. 9. 2004
(28 Cdo 281/2004 Nejvyššího soudu), jímž byl vysloven právní názor, že původní žalobce S. P., jako oprávněná osoba, splnil podmínku včasné výzvy k vydání nemovitostí ve vztahu k osobě povinné (§5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.)
a včas podané žaloby u soudu (§5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.) a také vyslovil právní názor, že v této právní věci zůstala potenciálně úspěšná pouze jedna z oprávněných osob, pro niž platí ustanovení §5 odst. 1, poslední věta, zákona č. 87/1991 Sb., o níž tedy platilo, že jí mohla být vydána věc celá.
Odvolací soud byl toho názoru, že v dalším průběhu řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu je na straně žalobců jediným účastníkem řízení o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí žalobkyně I. P. a její nárok je nutno posoudit podle ustanovení §5 odst. 1, poslední věta, zákona č. 87/1991 Sb. Pokud ze strany žalovaných bylo poukazováno na to, že původní žalobce S. P. uzavřel po smrti své manželky L. P. další manželství, poukazoval odvolací soud na to, že podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je oprávněnou osobou manžel osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu, a to bez ohledu na to, zda po smrti této osoby uzavřel manželství nové.
Pokud šlo o žalované, poukazoval odvolací soud na to, že podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. jsou tu pasívně legitimovanými ty osoby, kterým byla věc vydána. Takovou osobou, které byla věc vydána, je v daném případě žalovaná A. D. Pokud tato žalovaná pak darovala nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, svému synovi P. D., bylo třeba v řízení posoudit jako předběžnou otázku, zda je tato smlouva platná či nikoli. Ve smyslu nálezu č. 2/1997 Sb. (který nabyl účinnosti 15.1.1997), souvisejícím s odstraněním podmínky trvalého pobytu restituentů na území republiky a majícím vliv na trvání lhůty podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., bylo nutno přihlížet k tomu, že původní žalobce S. P. vyzval žalovanou A. D. k vydání nemovitostí dopisem z 12. 11. 1996. K uvedenému darování nemovitostí tu došlo 15. 9. 1997; touto smlouvou bylo zřízeno i věcné břemeno užívání bytu pro darující A. D. a jejího manžela Z. D. Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem dospěl odvolací soud k právnímu závěru, že jak darovací smlouva, tak smlouva o zřízení věcného břemene jsou tu neplatné ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku, a to pro obcházení zákona, neboť byly uzavřeny proto, aby byly v daném případě eliminovány účely sledované zákonem o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud měl proto za to, že „žalovaná A. D. byla v době podání žaloby žalobců vlastnicí nemovitostí uvedených v žalobě žalobců, neboť je platně nedarovala, a je tak v tomto sporu pasívně legitimovanou osobou ve smyslu ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.“ V uvedeném smyslu výrok rozsudku soudu prvního stupně byl jako věcně správný odvolacím soudem potvrzen podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, když odvolání žalobců J. Ch. P., K. R. a J. B. proti tomuto výroku bylo odmítnuto jako odvolání podané osobami neoprávněnými podle ustanovení §218 písm. b) občanského soudního řádu, neboť podle názoru odvolacího soudu uvedení tři žalobci nebyli účastníky tohoto řízení.
Odvolací soud byl posléze toho názoru, že na požadovaném určení o neplatnosti darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene nemohou mít žalobci v daném případě naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, neboť otázka neplatnosti smluv je tu „pouze otázkou předběžnou
pro opodstatněnost žaloby o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí.“ Kromě toho „určení neplatnosti smlouvy, kterou bylo zřízeno věcné břemeno, není výrokem, na základě kterého by mohlo být věcné břemeno vymazáno z katastru nemovitostí.“
Výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že jediným vlastníkem nemovitostí je A. D., nebyl odvolacím soudem přezkoumáván, neboť nebyl žádným dovoláním některého z účastníků řízení napaden.
Odvolací soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o úhradě ze strany žalované A. D. vůči státu ohledně nákladů řízení spočívajících v překladech pořízených soudem pro účastníky řízení, kteří jsou cizinci, a to s poukazem na ustanovení §18 odst. 1 občanského soudního řádu. Výrok o úhradě soudního poplatku byl s poukazem
na ustanovení §2 odst. 3 a §11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, potvrzen. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §142 odst. 2 a §224 odst. 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 26. 2. 2007 advokátovi, který žalovanou A. D. v řízení zastupoval, a dovolání ze strany této žalované bylo podáno dne 20. 4. 2007 u Obvodního soudu pro Prahu 2, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl také doručen dne 26. 2. 2007 advokátu, který v řízení zastupoval žalobce, a odvolání ze strany žalobců J. Ch. P., K. R. a J. B. bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 20. 4. 2007, tedy ve lhůtě stanovené
v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka A. D. navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu „v části, v níž Městský soud v Praze rozsudkem ze 7. 2. 2007 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 z 26. 5. 2006, čj. 11 C 10/2005-270, pokud jím uložil žalované A. D. povinnost uzavřít se žalobkyní P. dohodu o vydání jedné poloviny domu čp. 759 a jedné poloviny stavební parcely č. 2233 (o výměře 488 m2) v katastrálním území V. (obec P.) a tyto nemovitosti uvedené žalobkyni vydat. Dovolatelka A. D. měla za to, že je její dovolání přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody dovolatelka A. D. uplatňovala, že v této právní věci je řízení stiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka A. D. spatřovala vadu řízení v této právní věci v tom, že řízení tu nebylo odvolacím soudem (stejně jako soudem prvního stupně) přerušeno
do skončení řízení o projednání dědictví po původním žalobci již zemřelém
S. P. a že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) „nezacházel s pozůstalými dětmi původního žalobce P., tj. J. P., K. R. a J. B. jako s účastníky řízení.“ Celá jedna polovina nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, je totiž vydávána žalobkyni I. P., i když ta není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.; je jen dědičkou oprávněné osoby, tj. S. P.; podle názoru dovolatelky A. D. „nelze tedy na vztah k P. použít ustanovení poslední věty §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a není možné vydat jí celý spoluvlastnický podíl, neboť jí nelze vydat více, než na kolik má nárok z dědictví po S. P.“
Jako další vadu řízení dovolatelka A. D. spatřovala v tom, že nebyly provedeny důkazy o tom, kdy původní žalobce S. P. a žalobkyně I. P. uzavřeli manželství. Podle názoru uvedené dovolatelky pozůstalý manžel ztrácí statut manžela po své zemřelé manželce okamžikem, kdy uzavře nové manželství.“ Nebyly v řízení provedeny ani žalovanou A. D. navržené důkazy o chování původního žalobce S. P. vůči dřívější manželce L. P. a k jejím dětem, které bylo v rozporu s principy dobrých mravů, takže by P. pro toto své chování neměl obdržet (ani jako dědic) jakýkoli majetek či majetkový nárok po této dřívější manželce. Navíc by takovým žalobě vyhovujícím rozhodnutím byla část majetku de facto odejmuta pozůstalé sestře A. D., jejíž vztahy se zemřelou sestrou byly vždy nadmíru dobré a blízké, když ji podporovala v nelehkém manželství s S. P. za situace, kdy se nepřihlásily se svým nárokem po L. P. její děti, byla by A. D. sama druhotně oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. a nemovitosti by jí byly vydány po právu celé.
Dovolatelka A. D. posléze za nesprávný právní závěr odvolacího soudu považovala názor, že na její straně je dána pasívní legitimace v této právní věci. Žalovaná A. D. v době podání žaloby žalobců v této právní věci nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, nedržela, nýbrž jejich držitelem byl žalovaný P. D.
V dovolání dovolatelů J. Ch. P., K. R. a J. B. bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 7. 2. 2007 (sp. zn. 19 Co 18/2007 Městského soudu v Praze) v té části, v níž byla žalované A. D. uložena povinnost uzavřít se žalobkyní I. P. dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu čp. 759 a ideální poloviny stavební parcely č. 2233 (o výměře 488 m2) v katastrálním území V. (obec P.) a tyto nemovitosti uvedené žalobkyni vydat, jakož i ve výroku, jímž bylo odmítnuto odvolání žalobců J. Ch. P., K. R. a J. B. proti rozsudku soudu prvního stupně z 26. 9. 2006 (čj. 11 C 10/2005-270 Obvodního soudu pro Prahu 2).
Uvedení tři dovolatelé pokládali za zcela pochybný závěr odvolacího soudu, že v této právní věci zůstala úspěšná pouze žalobkyně I. P., a to údajně s tím, že se na ni vztahuje ustanovení §5 odst. 1, poslední věta, zákona č. 87/1991 Sb.; uvedení dovolatelé mají za to, že je mylný názor odvolacího soudu, že v tomto právním závěru byl odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu z jeho rozsudku z 24. 9. 2004, 28 Cdo 281/2004 Nejvyššího soudu.
Uvedení tři dovolatelé nesouhlasili rovněž s právním závěrem odvolacího soudu, že by ve vztahu k nim, jako žalobcům, tento spor pravomocně skončil, a to z toho údajného důvodu, že nepodali dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze
z 5. 2. 2003, sp. zn. 19 Co 475/2002. Podle názoru uvedených dovolatelů je tu rozhodující, že žalobkyně I. P. není oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., nýbrž jen dědičkou oprávněné osoby, stejně jako žalobci J. Ch. P., K. R. a J. B.
Uvedení tři dovolatelé jsou přesvědčeni, že v tomto řízení došlo k vadě řízení, spočívající v tom, že nebyl proveden důkaz výsledkem probíhajícího dědického řízení ve spise o řízení o dědictví po S. P. (sp. zn. 35 D 2733/99 Obvodního soudu pro Prahu 2), aby tak byl zjištěn okruh dědiců po uvedeném zůstaviteli a jejich předpokládaný podíl na dědictví, jakož i způsob vypořádání vztahů mezi dědici. Podle názoru uvedených dovolatelů měl být nárok na vydání jedné poloviny nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, zahrnut do uvedeného dědictví a v rámci řízení o dědictví měl být tento nárok vypořádán; dědictví tu mělo být rozděleno poměrně mezi dědice po S. P. Naproti tomu však v tomto občanském soudním řízení I. P. obdržela z dědictví více, než na co má zákonný nárok. Tím byli zkráceni na svých dědických právech žalobci J. Ch. P., K. R. a J. B. Soudy obou stupňů tu nesprávně nezacházely s uvedenými třemi žalobci jako s účastníky řízení a nesprávně považovaly řízení ve vztahu k nim za pravomocně skončené, i když ze zákonné úpravy dědění tu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů v rámci dědického řízení po původním žalobci - zemřelém S. P.
Přípustnost dovolání dovolatelů v daném případě bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu, napadený dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 11 C 10/2005 Obvodního soudu pro Prahu 2), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláními, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem ze 7. 2. 2007, proti němuž směřují dovolání všech uvedených dovolatelů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě bylo třeba mít na zřeteli ve smyslu ustanovení §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu i vázanost soudů obou stupňů právními názory dovolacího soudu, obsaženými v rozsudku z 24. 9. 2004, 28 Cdo 281/2004 Nejvyššího soudu, vydaném přímo v této právní věci. Dovolací soud v tomto rozsudku především zdůraznil nutnost uvážení vzájemného vztahu ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. s nálezem Ústavního soudu ČR č. 2/1997 Sb. Dovolací soud tu dále dospěl k právnímu názoru, že v této věci „zůstala potenciálně úspěšná pouze jedna z oprávněných osob, pro niž tu ovšem platí znění poslední věty §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož uplatní-li nárok ve stanovené lhůtě pouze některá z oprávněných osob, může jí být vydána celá věc (požadovaný spoluvlastnický podíl věci).“ Připomenuta byla i ta okolnost, že je třeba dbát na to, aby nedošlo k tomu, že by některé z nárokujících osob „do budoucnosti náleželo více než původně vlastnila.“
Odvolací soud svým rozsudkem ze 7. 2. 2007, napadeným dovoláními všech dovolatelů v této právní věci, posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §5 odst. 1 a odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. a §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. byla-li věc podle tohoto zákona vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné podle §5 odst. 1 a 2 nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána.
Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je-li oprávněných osob více a nárok na vydání uplatnila jen některá z nich, vydá se jí věc celá.
Podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1911 Sb. zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb. nebo osoba, která na věc uvedenou v §3 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. měla nárok uvedený v §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit, nebo byla-li prohlášena za mrtvou, ke dni předcházejícímu uplynutí této lhůty, jsou oprávněnými osobami (pokud jsou občany České republiky) fyzické osoby, a to i děti a manžel osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb. rovným dílem.
Nárok oprávněné osoby vůči osobám, kterým byla věc vydána (§5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.) je podmíněn tím, že osoba, jejíž nároky nebyly uspokojeny, vyzvala ve lhůtě podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. k vydání věci povinnou osobu, která věc držela k 1.4.1991 [ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 45/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem; srov. ovšem i nálezy č. 164/1994 a č. 2/1997 Sb.)].
Osoby, jejich nároky nebyly uspokojeny (§5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.), uplatňují své nároky žalobou u soudu proti osobě, jíž věc byla vydána, popřípadě žalobou o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci.
Oprávněná osoba může z důvodu podílového spoluvlastnictví sama uplatnit jen nárok na vydání spoluvlastnického podílu podle zákona č. 87/1991 Sb. Naproti tomu bezpodílový spoluvlastník je oprávněn požadovat vydání celé věci (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 119 /253/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zemřela-li osoba uvedená v ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. poté, co byl touto osobou uplatněn nárok anebo už byla uzavřena dohoda o vydání věci
ve smyslu ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., stávají se nároky v takovém případě předmětem dědictví po zemřelé osobě a do jejich práv mohou osoby uvedené
v §3 odst. 4 vstoupit jako dědicové oprávněné osoby (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 117 /251/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 6.10.1998, I. ÚS 340/96 (uveřejněném pod č. 113 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl k ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. zaujat právní názor, že i při aplikaci tohoto ustanovení platí, že nikdo nemůže převést více práv než sám má, čili že tato zásada se vztahuje jen k osobě povinné, protože osoba oprávněná práva nabývá, a není touto zásadou nijak dotčena.
Podle ustanovení §39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Z ustanovení §135 odst. 2 a §109 odst. 2 občanského soudního řádu vyplývá možnost soudu řešit případy předběžných otázek, které takto lze prejudiciálně řešit.
Vzhledem k uváděným ustanovením zejména zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, k jejich obsahu, slovnímu znění i účelu, jakož i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR a v daném případě i vzhledem k tomu, k jakým závěrům v této právní věci dospěl již i Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí o dovolání
(z 24. 9. 2004, 28 Cdo 281/2004) nemohl dovolací soud nyní v tomto dalším řízení
o dovolání dospět přesvědčivě k závěru, že v rozsudku odvolacího soudu ze 7. 2. 2007 (sp. zn. 19 Co 18/2007 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání všech dovolatelů, uplatněných v tomto dovolacím řízení, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotných právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), anebo že by řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud ve svém rozhodnutí ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné
u dovolání dovolatelů shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení občanského soudního řádu upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žádnému z dalších účastníků řízení v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. listopadu 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu