ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2843.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2843/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobců: a) B. Č. , M., a b) V. Č. , P., obou zastoupených JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, za účasti České republiky – Ministerstva vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o poskytnutí náhrady za nemovitý majetek zanechaný na území Podkarpatské Rusi, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 74/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2013, č. j. 24 Co 240/2012-58, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. června 2012, č. j. 7 C 74/2012-31, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se každý z žalobců domáhá vůči státu poskytnutí peněžité náhrady v částce 1.575.220,- Kč za majetek zanechaný jejich předchůdci na území Podkarpatské Rusi; v tomto smyslu žalobci požadují (v řízení podle části páté občanského soudního řádu), aby byla nahrazena rozhodnutí Ministerstva vnitra – odboru správy majetku ze dne 22. srpna 2011, č. j. MV-84202-5/OSM-2011 a ministra vnitra ze dne 11. listopadu 2011, č. j. MV-98376-4/VS-2011.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci coby vnuci původních oprávněných osob, A. Č. (zemř. r. 1961) a A. Č. (zemř. r. 1952), kteří v rozhodné zanechali majetek na území Podkarpatské Rusi, nejsou oprávněnými osobami k poskytnutí náhrady podle zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, kteří zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, ve znění zákona č. 121/2012 Sb. (dále jen „zákon č. 212/2009 Sb.“). Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, poukázal na ustanovení §3 odst. 3 cit. zákona, dle něhož v případě úmrtí původní oprávněné osoby jsou oprávněnými osobami – při splnění dalších zákonem stanovených podmínek – toliko její manžel a děti. Též s odkazem na důvody uvedené v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3241/10 neshledal cit. ustanovení zákona č. 212/2009 Sb. v rozporu s ústavním pořádkem a nevyhověl tudíž ani návrhu žalobců na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu podle §109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Pokládají je za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. uváděje, že „napadené rozhodnutí závisí na posouzení právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a (současně) má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Co do důvodů mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rekapitulují okolnosti týkající se ztráty majetku vlastněného jejich předchůdci, prarodiči A. a A. Č., jakož i postup při uplatňování náhrad za tento majetek, jejich předchůdci nuceně zanechaný na území Podkarpatské Rusi. Výklad ustanovení §3 odst. 2 a 3 zákona č. 212/2009 Sb. o okruhu oprávněných osob, na němž odvolací soud zakládá své rozhodnutí, pokládají za nepřípustně zužující. Dovozují, že jde o výklad odporující mezinárodní smlouvě (smlouva mezi ČSR a SSSR o Zakarpatské Ukrajině, publikovaná pod č. 186/1946 Sb.), kterou byla přislíbena občanům ČSR adekvátní náhrada za zanechaný majetek. Tuto smlouvu – dle názoru žalobců – později vydané předpisy, včetně zákona č. 212/2009 Sb. toliko provádějí a nejde tudíž o předpisy restituční ve vztahu k újmě způsobené zanecháním majetku na daném území. Křivdu pociťují oprávněné osoby i jejich potomci v tom, že jim dosud nebyla za majetek poskytnuta náhrada, jak stanoví označená mezistátní smlouva, jež má podle názoru žalobců aplikační přednost před vnitrostátní úpravou. Žalobci setrvávají na své argumentaci, že ustanovení §3 odst. 3 a §7 odst. 5 zákona č. zákona č. 212/2009 Sb. je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky; odvolacímu soudu vytýkají, že rezignoval na postup podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdí, že ústavností označených ustanovení se Ústavní soud dosud nezabýval a odkaz odvolacího soudu na nález sp. zn. II. ÚS 3241/10 pokládají za nepřípadný. Závěrem žalobci poukazují na to, že ani dříve vydané předpisy (nařízení vlády č. 8/1947 Sb., zákon č. 42/1958 Sb. a vyhl. č. 159/1959 Sb.) nevylučují poskytnutí náhrady dědicům původní oprávněné osoby. Uzavírají, že v tomto smyslu je třeba interpretovat i zákon č. 212/2009 Sb., jenž – dle jejich názoru – na předchozí úpravu do jisté míry navazuje. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil a podané žalobě vyhověl, eventuelně aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
Česká republika – Ministerstvo vnitra coby účastnice řízení pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 31. 12. 2012 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Dovolateteli označené právní otázky, na nichž závisí napadený rozsudek, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované (k hlediskům přípustnosti dovolaní srov. §237 o. s. ř.).
K povaze mezistátní smlouvy mezi ČSR a SSSR o Zakarpatské Ukrajině (publikované pod č. 186/1946 Sb.) ve vztahu k později vydaným předpisům se Nejvyšší soud vyslovil již v rozsudku ze dne 14. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 2162/2009 Sb. (spolu s ostatními rozhodnutím veřejnosti dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), uzavíraje, že „ze Smlouvy nevyplývá její přímá vnitrostátní aplikovatelnost, ale jen požadavek na transformaci v ní stanovených pravidel do vnitrostátního práva. Smlouva ponechává smluvním stranám relativní volnost v určení, v jakém rozsahu se odškodnění provede. Nejde tu o obecnou povinnost státu restituovat majetek, který byl ve vlastnictví oprávněných osob před tím, než byla povinnost vyjádřena v mezinárodní smlouvě. Náhrady lze proto dosáhnout toliko za podmínek, které stanoví vnitrostátní právní úprava“. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo 1677/2010, dodávaje, že právo na náhradu za nemovitosti zanechané na Podkarpatské Rusi, jež nespadaly do okruhu nemovitostí charakterizovaných dříve vydanými předpisy (zákon č. 42/1958 Sb., vyhláška č. 159/1959 Sb.), může žadateli vzniknout jedině při splnění dalších podmínek stanovených zákonem č. 212/2009 Sb. jakožto předpisem restitučním. (Ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 26. května 2011, sp. zn. II. ÚS 3241/10). K citovanému závěru se Nejvyšší soud znovu přihlásil i v rozsudku ze dne 4. dubna 2012, sp. zn. 28 Cdo 1377/2011.
Je přitom evidentní (a tuto skutečnost dovolání ani nezpochybňuje), že do okruhu oprávněných osob, vymezeného ustanovením §3 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb., žalobci coby vnuci původních oprávněných osob nepatří. Že jde o předpis svým charakterem restituční, plyne též důvodů usnesení Ústavního soudu ze dne 26. května 2011, sp. zn. II. ÚS 3241/10 (srov. bod 30 odůvodnění); v něm se Ústavní soud – jde-li o povahu těchto předpisů – znovu přihlásil ke své předchozí judikatuře (např. k usnesení sp. zn. I. ÚS 479/99), totiž že „je věcí státu, jakým způsobem a jaké podmínky restituce stanoví (z hlediska osobního, věcného a časovaného), přičemž soudy mohou rozhodovat pouze v rámci takto stanovených podmínek, nemohou nahrazovat vůli zákonodárce a stanovovat další náhrady, případně rozšiřovat okruh oprávněných osob, které nejsou ve speciálních předpisech uvedeny“ (srov. bod 36 odůvodnění cit. rozhodnutí Ústavního soudu). Tyto závěry – pro které ani II. senát Ústavního soud neshledal důvody pro předložení věci plénu Ústavního soudu k posouzení ústavnosti dotčených ustanovení zákona č. 212/2009 Sb. (mezi nimi stěžovatel citoval i ustanovení §3 odst. 2 a 3 zákona – srov. bod 7 písm. c/ odůvodnění usnesení Ústavního soudu) – dovolatelé evidentně přehlížejí.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první, o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, jež by jinak na náhradu nákladů tohoto řízení měla zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. února 2014
Mgr. Petr Kraus předseda senátu