ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2880.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2880/2012-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobců a) Československých automobilových opraven (ČSAO) Praha – Černokostelecká, s. p. ,,v likvidaci“, IČ 00540528, se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 114, zastoupené JUDr. Ladislavem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 1, na Florenci 1, b) V. V., c) Ing. J. H., a d) V. H., žalobců b) až d) zastoupených JUDr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem se sídlem v Dobříši, Pleskotova 1698, adresa pro doručování Praha 2, Fügnerovo nám. 1808/3, za účasti Pozemkového fondu ČR, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví podle zákona o půdě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 471/2008 (15 C 479/2008), o dovolání žalobců b) až d) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, č. j. 24 Co 104/2011-96, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě na určení vlastnictví, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 15. 12. 2011, č. j. 15 C 471/2008-61 (15 C 479/2008). Ve výroku sub I. zamítl žalobu, kterou se žalobce ad a) domáhal, aby soud rozhodl, že oprávněné osoby V. V., Ing. J. H. a V. H. nejsou vlastníky pozemku blíže specifikovaného ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Výrokem sub II. zamítl žalobu, kterou se žalobci b) až d) domáhali, aby soud rozhodl, že tyto oprávněné osoby jsou vlastníky pozemku blíže specifikovaného ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně pozemku, a že se tak částečně nahrazuje výrok I. rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 26. 8. 2008, č. j. PÚ 292/91/1. Výrokem sub. III. rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem v odstavci I. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Dále ve výroku II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci II.
Podle odvolacího soudu mezi účastníky zůstala spornou otázka charakteru pozemku p. č. 752/15 v k. ú. M., jehož vydání oprávněné osoby požadují - otázka, zda se na předmětný majetek vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2002 (dále jen „zákon o půdě“) či nikoli.
Vyslovil, že zákon o půdě vymezil svůj předmět tak, že se vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží (§1 odst. 1), přičemž za majetek uvedený v §1 odstavci 1 se považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván (§30 zákona o půdě). Rozsah zemědělského půdního fondu je třeba vyvodit z tehdejšího zákona č. 53/66 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud považoval pro posouzení restitučního nároku za rozhodné, zda dotčený pozemek byl nebo nebyl součástí zemědělského půdního fondu, příp. zda byl či nebyl v době odnětí užíván k takovým účelům, které jsou charakteristické pro pozemky zařazené do zemědělského půdního fondu. Zaujal názor, že je nutno zohlednit vedle právního znaku (tj. charakteristiky pozemku v příslušném dobovém systému evidence nemovitostí) i znak faktický (tj. případné skutečné obhospodařování). Přitom je nezbytné za obhospodařování považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení do kategorie pozemků příslušejících do zemědělského půdního fondu. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 302/99 a dále Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 901/94.
V daném případě zůstala spornou pouze otázka, zda řešený pozemek byl v době odnětí zemědělsky využíván, tj. zda se na zmíněný pozemek vztahuje §30 zákona o půdě. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně shodně s pozemkovým úřadem dospěl k závěru, že předmětný pozemek v době přechodu do vlastnictví státu, tj. v roce 1969, sloužil zemědělské výrobě. Odvolací soud vyslovil, že oprávnění v restitučním řízení podle zákona o půdě požadovali vydání zmíněného pozemku, a proto bylo na nich, aby prokázali, že jsou splněny podmínky pro restituci. Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že pozemek p. č. 751 přešel na stát postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., tj. podle zákona o pozemkové reformě, proto se jednalo o zemědělskou půdu. Ohledně té části pozemku p. č. 752/15, která byla původně částí pozemku p. č. 752, však soud prvního stupně nesprávně dovodil, že se na ni vztahuje ustanovení §30 zákona o půdě, neboť nebylo prokázáno, že v době odnětí sloužila zemědělské výrobě, přičemž v době vydání rozhodnutí o vyvlastnění v roce 1969 byl pozemek staveništěm a nebyl zemědělsky využíván. Oprávněné osoby neunesly důkazní břemeno z hlediska naplnění podmínky zvedené v §30 zákona o půdě, tj. podmínky zemědělského obhospodařování dotčeného pozemku v době jeho odnětí.
Ohledně části pozemku p. č. 752/15, která byla původně částí pozemku p. č. 751, odvolací soud vyslovil, že tuto část lze oprávněným vydat, nebrání - li vydání překážka uvedená v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Uložil proto soudu prvního stupně zjistit, zda na té části pozemku p. č. 752/15, kterou lze oprávněným vydat, nevede přístupová komunikace. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Z hlediska pozemku p. č. 752/1 v k. ú. Malešice zůstalo sporné, zda jeho vydání brání překážka uvedená v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, tj. zda jde o zastavěný pozemek, resp. o pozemek nezbytně nutný pro provoz staveb na okolních pozemcích. Vzal za prokázané, že pozemek p. č. 752/1 je manipulační plochou, která patří k tzv. areálu automobilových opraven a nacházejí se na něm mimo jiné benzínová čerpací stanice, podzemní nádrže k myčce aut a nádrž na olej.
Pokud jde o výklad pojmu zastavěnosti pozemku tzv. areálem ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, odkazoval odvolací soud na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu s tím, že podle judikatury označení určitého zařízení jako areálu předpokládá vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky. Jestliže toto zařízení splňuje požadavky areálu, je nutno vycházet z hlediska priority vlastnického vztahu k celku a takový areál nelze dělit (tedy vydat jeho část). Mohou existovat pozemky tvořící s objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem je nutno rozumět jednak stavební pozemek, popř. též pozemek zastavěný stavbou a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. Podle odvolacího soudu shodný názor o nedělitelnosti areálů tvořících se stavbou jeden funkční celek zastává i právní teorie.
V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, sp. zn. 28 Cdo 1042/2012, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, sp. zn. 28 Cdo 67/2009 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98. Dospěl k závěru, že předmětný pozemek je nezbytně nutný k provozu staveb umístěných na sousedních pozemcích a tvoří s nimi souvislý celek bez přerušení, tj. areál. Uzavřel, že vydání předmětného pozemku tak brání překážka uvedená v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (do výroku II.) podali žalobci b) - d) dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelé uplatnili dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Podle dovolatelů v dané věci se nejedná o pozemek nezbytný k provozu celého areálu a stavby s tím, že ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě postrádá bližší definici pozemků, jichž se týká a obsahuje pouze obecné vymezení. Vytýkali odvolacímu soudu, že rozhodl bez znaleckého posudku či odborného vyjádření, v čemž spatřovali dovolací důvod podle §205a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tvrdili, že autoopravnu lze provozovat i bez tohoto pozemku, který je s areálem a jeho současným provozem spjat poměrně volnými funkčními vazbami. Namítali nesprávné právní posouzení ohledně otázky nezbytnosti využití pozemku s tím, že odvolací soud se spokojil s prokazováním stavu v době existence skutečností v těchto důkazech uvedených, nikoli v době vydání přezkoumávaného či vlastního rozhodnutí, přičemž s ohledem na časový odstup a v mezidobí nastalé změny se jedná o poměrně zásadní rozdíl. Důvodem je jednak technologický pokrok a jednak důsledky společenských změn. Zásadní právní význam dovolatelé spatřovali v těchto otázkách:
1. Zda je soud bez znaleckého posudku či odborného vyjádření oprávněn rozhodnout o skutečnosti, zda pozemek či jeho část jsou nezbytně nutné pro provoz staveb na okolních pozemcích i v případě, pokud se nejedná o stav zřejmý i laikovi (tedy např. přístupovou cestu), ale manipulační plochu jako v daném případě.
2. K jakému okamžiku má být zkoumána nezbytnost pozemku pro užívání staveb na okolních pozemcích.
3. Jaký význam má pro posouzení věci stav, kdy v důsledku změny poměrů přestane být před rozhodnutím soudu ve věci pozemek pro provoz staveb na okolních pozemcích nezbytný a odpadne tak překážka vydání věci podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Dovolatelé navrhli zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce a) navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci 2) - 4), zastoupeni advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech, aniž by mohlo být jakkoli významné, jaký může mít taková konkrétní věc judikatorní přesah (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSCR 66/2011).
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou právní otázku (více otázek), která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena správně (příp. v souladu s ustálenou soudní praxí), a napadené rozhodnutí je tedy v souladu se zákonem po stránce hmotněprávní i procesní.
Položil-li dovolatel při vylíčení dovolacího důvodu právní otázku (otázky), pak její formulace nemůže být zcela libovolná. Musí se pohybovat v obsahovém rámci dosavadního průběhu řízení, zejména před odvolacím soudem. Východiskem pro vymezení tohoto rámce je výrok rozhodnutí a právní argumentace odvolací instance; předpokládá se, že v kontrapozici proti nim bude vylíčen i pro soud závazný dovolací důvod (§242 odst. 1 o. s. ř.), jehož věcný obsah bude položená právní otázka sledovat.
Na druhé straně nelze reálně očekávat, že by položená právní otázka měla jen kopírovat dosud použitou argumentaci či být jejím prostým opakem. Má-li být dovolací přezkum efektivní, nevyhýbající se sporným právním aspektům posuzované věci, je nezbytné akceptovat dovolatelovo oprávnění položit soudu takovou právní otázku, jež bude pohlížet na spornou materii jinou než dosavadní (formulačně i obsahově novou) optikou.
Nelze však přitom abstrahovat od postulátů, které – i když nikoli taxativním výpočtem – vymezilo pro předpokládanou právní otázku ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Taktéž nelze dovodit, aby se položená právní otázka (případně) míjela se skutkovým základem věci, jež byl vytvořen nižšími instancemi a jenž je pro dovolací soud, jako soud mimořádného právního přezkumu, nikoli soud nalézací, závazný. Chybí-li pro argumenty popsané v právní otázce předchozí srovnání s právními závěry odvolacího soudu, resp. nelze-li při úvahách dovolacího soudu provést hypotetickou subsumpci závazných skutkových zjištění pod právní otázku proto, že taková zjištění nejsou k dispozici, pak směřuje právní otázka mimo předmět řízení a nelze ji připustit do fáze meritorního přezkumu dovolání.
Nejvyšší soud již výše vyložil, že v možnostech daných zákonem provádí přezkum hmotněprávních i procesních aspektů posuzované věci a že základním cílem jeho činnosti musí být – aniž by rezignoval na sjednocování judikatury, jež lze ostatně realizovat v synergii s vyřčenými požadavky – odpověď na otázku po obsahové i procedurální správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Není však možné souhlasit s tím, aby dovolatel svou právní otázkou (tvrzeními) přivedl dovolací soud k tomu, že by zodpovězením takové právní otázky, která se vymyká dosavadnímu rámci předmětu řízení, vytvořil zcela „nový případ“. Takový postup by vedl k popření přezkumné role dovolacího soudu a zavázal by též nepřípustným, zákonem nepředvídaným způsobem nižší instance.
Dovolací soud poznamenává, že s ohledem na důsledky plynoucí z citovaného ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. nelze předně přihlížet k námitce uplatněné v dovolání nesoucí se k údajné vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
V posuzované věci jde o otázku výkladu a aplikace ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jež stanoví, že pozemky nebo jejich části nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Obdobnou problematikou se Nejvyšší soud zabýval též ve svém rozhodnutí ze dne 17. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010 a ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3556/2010, v nichž zaujal názor, že k právnímu posouzení věci lze z dosavadní judikatury za relevantní považovat zejména část nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89), v němž Ústavní soud mj. dovodil (k restituci tělovýchovného zařízení), že označení určitého zařízení jako areálu předpokládá vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky. Jestliže toto zařízení splňuje požadavky areálu, pak je nutno vycházet z hlediska priority vlastnického vztahu k celku a takový areál nelze dělit (tedy vydat jeho část). Nejvyšší soud k obdobným věcem vyslovil názor, že mohou existovat „pozemky tvořící s objekty výstavby jeden funkční celek“. Pod takovým pozemkem nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (usnesení sp. zn. 28 Cdo 1042/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1668, svazek 23). Shodný názor o nedělitelnosti areálů tvořících se stavbou jeden funkční celek přitom zastává i právní teorie (srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C.H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i v rozsudku z 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, nebo v usnesení z 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009 (všechna rozhodnutí uveřejněna na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Závěr o funkčním spojení předmětných pozemků se stavbami, s nimiž v posuzované věci vytvářejí nedělitelný celek, jež současně vylučuje zemědělské nebo lesní využití předmětných pozemků, je přitom závěrem nikoliv právním, nýbrž skutkovým, v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelným (dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. v daném případě, v němž přípustnost dování závisí na úvaze dovolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolatelům k dispozici není). Jde o závěr, který je výsledkem soudy provedeného dokazování.
Dovolací soud dále dodává, že ve svém rozhodnutí ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1031/2012, vyslovil, že pokud realita (ekonomického) života dovolovala (dokonce po relativně dlouhou dobu) výkon práva hospodaření pozemku a toto právo i v podobě vlastnického práva obvyklý průběh událostí nadále umožňuje, je na místě přihlížet ke stavu, kdy souvislost mezi budovou nebo stavbou a přilehlým pozemkem je dána jiným, stavebně technickým řešením, kdy tento předpoklad je dán zřízením tunelu mezi budovou nebo stavbou a dalším pozemkem, i pokud je pozemek oddělen pozemkem ve vlastnictví třetí osoby.
O takový případ se však v dané věci nejedná.
Na základě shora uvedeného dovolací soud nemá důvodu se odchýlit od závěru odvolacího soudu, že v projednávané věci se jedná o pozemek zastavěný zpevněnými plochami a je zde dána překážka vydání pozemků ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy nevybočuje z ustálené judikatury dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci; nejde proto o rozhodnutí, které by mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a pokud jde o náklady vynaložené žalobcem ad a) na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů mu nepřiznal.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2012
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu