ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3095.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3095/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Ing. J. B., Ch., zastoupeného Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem se sídlem v Chomutově, Chelčického 97/1, proti žalované ČEZ Distribuce, a. s. , IČ: 247 29 035, se sídlem v Děčíně IV, Teplická 874/8, zastoupené JUDr. Jaroslavem Trkovským, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 124, o zaplacení 1.050.172,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 366/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. ledna 2012, č. j. 35 Co 334/2011-471, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 18. ledna 2012, č. j. 35 Co 334/2011-469, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 15.536,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Trkovského do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 28. 3. 2011, č. j. 19 C 366/2007-402, uložil žalované zaplatit žalobci částku 138.619,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), v rozsahu 1.050.172,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.). Soud vyšel ze zjištění, že v budově ve vlastnictví žalobce se nachází trafostanice vlastněná žalovanou, přičemž žalované k tomuto užívání nebytových prostor žalobce nesvědčí žádný právní důvod. Vzniká jí tudíž na úkor žalobce bezdůvodné obohacení podle §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jehož majetkovým vyjádřením je peněžitá částka v místě a čase obvykle vynakládaná na užívání obdobných prostor zpravidla formou nájmu. Znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem na zadání soudu však určoval obvyklé nájemné na základě prostor, které podle názoru soudu nebyly obdobné nemovitosti žalobce, jelikož byly sice situovány v budovách výměníkových stanic, nebyly ale využívány pro provozování energetického zařízení. Stejně tak znalecký posudek předložený žalobcem neporovnával nebytové prostory užívané k provozu trafostanice, a nemohl proto stanovit skutečný majetkový prospěch žalované. Vzhledem k délce vypracovávání znaleckého posudku soud nepřistoupil k ustanovení revizního znalce, ale sám učinil dotaz u subjektů provozujících podobná energetická zařízení. S pomocí takto opatřených údajů pak vyčíslil obvyklé nájemné, jemuž odpovídá majetkový prospěch na straně žalované. Soud k námitce žalované, o níž neměl za to, že by byla rozpornou s dobrými mravy, rovněž přihlédl k promlčení práva žalobce za celé období předcházející dvěma letům před uplatněním práva u soudu.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18. 1. 2012, č. j. 35 Co 334/2011-471 (ve znění shora citovaného opravného usnesení), k odvolání žalobce i žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil v části vyhovující žalobě co do částky 45.282,- Kč s příslušenstvím i v části zamítající žalobu v jejím zbytku, změnil jej tak, že zamítl žalobu o zaplacení 27.585,- Kč s příslušenstvím, s tím, že v rozsahu částky 65.752,- Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně nebyl napaden odvoláním (výroky I. a II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v názoru, že pro vyčíslení bezdůvodného obohacení je třeba vycházet z obvyklé ceny užívání obdobných prostor v daném místě a čase. Odvolací soud však dospěl k závěru, že nebylo možné při vyčíslování majetkového prospěchu vzniklého na straně žalované využít zpráv vyžádaných soudem prvního stupně, a proto doplnil dokazování dotazem u společností pronajímajících prostory ve výměníkových stanicích v Ch. a M. Na základě jejich sdělení pak určil výši bezdůvodného obohacení v nižší částce než soud prvního stupně, a přistoupil ke změně odvoláním napadeného rozsudku. Za správný označil odvolací soud závěr soudu prvního stupně o částečném promlčení práva žalobce, přičemž neshledal námitku promlčení žalované rozpornou s dobrými mravy, poněvadž žalobci nic nebránilo, aby žalobu na zaplacení požadované částky podal dříve.
Proti rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v rozsahu 1.050.172,- Kč s úrokem z prodlení, brojí žalobce dovoláním, jež má za přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uplatňuje postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a současně i nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatel má za to, že soud zatížil řízení závažnou procesní vadou, když nevzal v potaz vypracované znalecké posudky a nájemné stanovil na základě vlastního uvážení. Dle ustálené soudní praxe je vyčíslování bezdůvodného obohacení vždy otázkou znaleckou, nikoli právní, pročež soud není oprávněn provádět vlastní výpočet, a to zejména v případě natolik atypickém, jako je tento. Je-li k posouzení skutkového stavu třeba odborných znalostí, je povinností soudu zhodnotit tyto okolnosti jen prostřednictvím znalce. Nelze připustit, aby se soud znaleckého úkolu zhostil sám, pokud dovodí, že ustanovení znalci nebyli schopni dotaz soudu zodpovědět. Za daných okolností bylo dle dovolatele třeba vyzvat znalce k odstranění nedostatků posudku, předvolat jej k výslechu, eventuálně zadat revizní znalecký posudek.
Odvolacímu soudu i soudu prvního stupně dále dovolatel vytýká nesprávné posouzení rozporu námitky promlčení vznesené žalovanou s dobrými mravy. Žalobce měl v předmětné věci postavení slabší strany, přičemž se od okamžiku, kdy se stal vlastníkem nemovitosti, v níž je trafostanice umístěna, pokoušel o jednání se žalovanou, přesto ji nebyl schopen přimět k dohodě a žalobu podal jako poslední možné řešení. Učinil tedy vše, aby docílil mimosoudní dohody, a přihlédnutí k promlčení jeho práva co do většiny žalovaného plnění se jeví nespravedlivým a právně nepodloženým. Navrhl proto Nejvyššímu soudu napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že znalecký posudek není obligatorně používaným důkazním prostředkem a záleží na soudu, zda nařídí jeho vypracování a jak jej vyhodnotí, případně nelze vyloučit ani jeho nahrazení jinými důkazními prostředky. Odvolací soud přitom výši bezdůvodného obohacení určil objektivním způsobem a nijak v tomto směru nepochybil. Pokud jde o promlčení práva žalobce, podotýká žalovaná, že žalobci nic nebránilo v dřívějším podání žaloby. Od počátku bylo přitom mezi účastníky sporné, zda se má jednat o úhradu z titulu bezdůvodného obohacení nebo věcného břemene. Je konečně třeba hledět na to, že žalobce je vysokoškolsky vzdělán a vede řadu soudních sporů, lze tedy u něj předpokládat jisté právní znalosti, a vzít v potaz i fakt, že vznesení námitky promlčení žalovanou je součástí její povinnosti počínat si s péčí řádného hospodáře.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dovolání, které napadá toliko tu část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo potvrzeno částečné zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, by mohlo být shledáno přípustným jedině podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud však v tomto případě zásadní právní význam napadeného rozhodnutí neshledal.
Svou první námitkou dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod vady řízení, jež nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit. Judikatura se přiklonila k názoru, podle nějž rozhodnutí odvolacího soudu může mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., spočívá-li na kvalifikované otázce aplikace procesního práva, která má vliv na rozhodnutí ve věci samé (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3782/11, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1551/2013). Ani v tomto smyslu však v dovolání nastolený problém nezbytnosti využití znaleckého posudku ke zjištění obvyklého nájemného dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nečiní.
Dovolateli totiž nelze přisvědčit v tom, že by podle ustálené soudní praxe zjišťování výše bezdůvodného obohacení bylo vždy otázkou vyžadující ustanovení znalce. Judikatura dovolacího soudu netrvá bezvýhradně na vyčíslování majetkového prospěchu prostřednictvím znaleckého posuzování, nýbrž připouští, aby soud získané obohacení ocenil i za použití jiných důkazních prostředků, a to zpravidla úvahou ve smyslu §136 o. s. ř. opírající se o konkrétní zjištění o výši nájemného v daném místě a čase (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2003/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 687/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2638/2012). Za podklad takové úvahy může posloužit i vyjádření osoby, která je způsobilá poskytnout hodnověrné údaje mající dostatečnou vypovídací hodnotu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1784/2010).
Judikatura Nejvyššího soudu rovněž soustavně zdůrazňuje, že výše peněžité náhrady za užívání cizí věci bez právního důvodu musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl a jehož majetkovým vyjádřením je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání takové věci, zpravidla formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 9/2013).
V projednávané věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že již vypracované znalecké posudky pro vyčíslení bezdůvodného obohacení nelze použít, jelikož při určování obvyklého nájemného nevycházejí z prostor obdobných těm, které využívá žalovaná v nemovitosti žalobce. Odvolací soud ovšem nepřevzal skutková zjištění soudu prvního stupně, jelikož údaje shromážděné tímto soudem o nájemném za nebytové prostory, v nichž jsou umístěny trafostanice, měl pro značnou geografickou vzdálenost za postrádající výpovědní hodnotu o nájemném v oblasti Ch., kde se nachází předmětná nemovitost žalobce. Za použitelné však odvolací soud nepovažoval ani závěry znaleckého posudku vypracovaného na zadání soudu prvního stupně, pročež se namísto dalšího znaleckého posuzování sám obrátil na subjekty, které v dané lokalitě pronajímají nebytové prostory ve výměníkových stanicích, a bezdůvodné obohacení určil vlastní početní úvahou.
Vzhledem k vysoké specifičnosti skutkových okolností projednávané věci, již ostatně zdůrazňuje sám dovolatel, jakož i se zřetelem k dosavadní délce řízení a zásadě procesní ekonomie nemá Nejvyšší soud za to, že by odvolací soud aplikoval procesní právo nesprávně, jestliže neustanovil znalce k podání nového znaleckého posudku, nýbrž si sám učinil úsudek o výši majetkového prospěchu na straně žalované za pomoci vyjádření společností pronajímajících obdobné prostory v dané oblasti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 501/2010). Odvolacím soudem opatřená vyjádření se přitom jeví jako postačující podklad pro závěr o rozsahu bezdůvodného obohacení tím spíše, že odvolací soud vycházel z údajů vyžádaných od týchž osob jako posudek vypracovaný znaleckým ústavem na zadání soudu prvního stupně. Nejvyšší soud se proto nedomnívá, že další znalecké posuzování by za daného stavu řízení přes zvýšené náklady a nevyhnutelné oddálení konečného rozhodnutí mohlo přinést podstatně spolehlivější skutková zjištění, než zprávy provozovatelů energetických zařízení, jež využil odvolací soud.
Polemizuje-li dovolatel se závěrem odvolacího soudu o tom, že uplatnění námitky promlčení žalovanou není v rozporu s dobrými mravy, musí dovolací soud předeslat, že při aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. coby normy s relativně neurčitou hypotézou mají soudy širokou možnost uvážení, která jim dovoluje přihlédnout ke všem okolnostem daného případu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013). Je pak zjevné, že závěr o souladu či rozporu výkonu práva s dobrými mravy bude do značné míry navázán na konkrétní skutková zjištění, jež dovolacímu soudu při hodnocení právního posouzení věci nepřísluší přezkoumávat. V dovolacím řízení může být proto právní otázka aplikace §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy činěna předmětem přezkumu jen v případech, kdy lze úvahy soudů v nalézacím řízení označit za zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3501/2011).
V posuzované věci podobné pochybení odvolacímu soudu, který shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobci objektivně nic nepřekáželo ve včasném uplatnění jeho nároku na vydání bezdůvodného obohacení, vytknout nelze. Je třeba zdůraznit, že i závěr, podle nějž spoléhal-li žalobce na sliby žalované, nebylo mu tím bráněno v podání žaloby, má jednoznačnou oporu v judikatuře dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000). Samotná skutečnost, že se žalobce vůči žalované nacházel v pozici slabší strany, rozpornost námitky promlčení s dobrými mravy rovněž bez dalšího nezakládá, poněvadž možnost žalobce hájit svá práva vůči žalované soudní cestou nebyla fakticky nerovným postavením těchto subjektů nijak dotčena. Nejvyšší soud dodává, že byť by jednání žalované bylo uznáno nekorektním, odepření práva namítat promlčení představuje natolik intenzivní zásah do právní jistoty, že je k němu možné přikročit pouze za výjimečných okolností, které takový mimořádný postup odůvodňují (blíže srov. mj. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010). Nelze pak označit za zjevně nepřiměřené, pokud odvolací soud a soud prvního stupně v přezkoumávané kauze tyto podmínky za naplněné neměly.
S ohledem na uvedené dovolacímu soudu nezbylo než dovolání podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 12.540,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH ve smyslu §137 odst. 1 a 3 o. s. ř. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 15.536,40 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. srpna 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu