ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3258.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3258/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce JUDr. Václava Kulhavého , se sídlem v Praze 3, Jeseniova 837/10, insolvenčního správce dlužníka IRBIS Development s.r.o., IČ 27861023, se sídlem v Senici 23, zastoupeného Mgr. Jiřím Prokopem, advokátem se sídlem v Praze 6, Dejvická 664/46, proti žalovanému B. V. , zastoupenému JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se sídlem v Horoměřicích, Malá 967, o zaplacení částky 4,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 26/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2013, č. j. 25 Co 248/2013-129, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. června 2012, č. j. 15 C 26/2010-85, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. června 2012, č. j. 15 C 26/2010-85, se zastavuje; jinak se dovolání odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 29.766,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jiřího Prokopa do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. června 2012, č. j. 15 C 26/2010-85, uložil žalovanému, aby žalobci zaplatil částku 500.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 3,500.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení i o soudním poplatku (výroky III. a IV.). Žalobce svůj požadavek na zaplacení žalované částky dovozoval z titulu bezdůvodného obohacení, jež na straně žalovaného vzniklo tím, že mu žalobcem spravovaný úpadce zaslal danou částku na jeho bankovní účet, aniž by toto plnění bylo podloženo právním důvodem. Úpadce si posléze uvědomil svůj omyl a vyzval žalovaného k vrácení částky, na což však žalovaný nijak nereagoval. Žalovaný se bránil tvrzením, že pasivně legitimovanou by měla být v projednávaném sporu společnost Retirement investments limited, za kterou jednal a která řádně uzavřela se společností IRBIS Development s.r.o. (dále též jen „úpadcem“) smlouvu o obchodní spolupráci, na základě níž sice bylo omylem plněno na osobní účet žalovaného, avšak v částce 3,500.000,- Kč bylo plnění vráceno a v částce 500.000,- Kč se jednalo o odměnu za zprostředkovatelskou činnost. Provedené dokazování vedlo soud k následujícím závěrům. Mezi úpadcem a společností Retirement investments limited (za niž jednal žalovaný jako její ředitel) byla uzavřena smlouva o spolupráci a poskytování zprostředkovatelských služeb, již je však třeba pokládat za absolutně neplatnou, jelikož ji za úpadce uzavřela osoba, která za něj nebyla oprávněna jednat, neboť plná moc udělená jednatelem úpadce této osobě obchází §133 odst. 1 obch. zák., směřuje k nepřípustnému přenechání pravomocí jednatele třetí osobě, a je tudíž v souladu s §39 obč. zák. neplatná. Plnění poskytnuté na osobní účet žalovaného představuje bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák. Byla-li však následně žalovaným zmocněnci úpadce vyplacena v hotovosti částka 3,500.000,- Kč, je třeba chránit dobrou víru žalovaného v to, že domnělý zmocněnec úpadce je oprávněn jeho jménem převzít finanční plnění pro tuto společnost, a za osobu odpovědnou za škodu takto způsobenou úpadci pokládat odlišnou osobu. Žalovaného tedy v tomto rozsahu nelze mít za pasivně věcně legitimovaného. Žalovaný je však povinen žalobci zaplatit zbývajících 500.000,- Kč, neboť jím tvrzené započtení této částky určené pro společnost Retirement investments limited na jeho pohledávku proti této společnosti nemá vliv na povinnost vrátit částku neoprávněně zaslanou na jeho účet. V naznačeném rozsahu tedy soud žalobě vyhověl, ve zbytku ji jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání obou účastníků přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 17. 9. 2013, č. j. 25 Co 248/2013-129, ve vyhovujícím výroku I. potvrdil (výrok I.), v zamítavém výroku II. je změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 3,500.000,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Odvolací soud po částečném zopakování dokazování dospěl k dílem odlišným závěrům. Tvrzení žalovaného, že částku 3,500.000,- Kč vrátil v hotovosti zmocněnci úpadce, nelze mít za prokázané listinou, v níž je obsaženo prohlášení o této skutečnosti. Jedná se o listinu soukromé povahy, jejímž zpochybněním nastupuje povinnost účastníka, jenž ji předkládá k prokázání své skutkové verze, unést důkazní břemeno ohledně jejího obsahu. Žalovanému se však nepodařilo prokázat, že částku zmocněnci úpadce vrátil. Obsah předložené listiny je v rozporu s tvrzeními žalovaného učiněnými v rámci podání vysvětlení dle §158 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád – dále též jen „tr. ř.“). Zmiňovaná okolnost ve spojení s tím, že k vrácení uvedené částky došlo nikoliv na účet, z něhož byla poukázána, ale v hotovosti, nasvědčuje účelovosti obrany žalovaného a tím i neunesení jeho důkazního břemene. Nevěrohodnou a účelovou se jeví i obrana žalovaného spočívající v započtení částky 500.000,- Kč. Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně o neplatnosti plné moci udělené jednatelem úpadce třetí osobě, jelikož rozsah oprávnění ke všem právním úkonům je natolik široký, že odpovídá prokuře, jíž však může udělit toliko valná hromada. Předestřené úvahy vedly odvolací soud k tomu, že žalobě vyhověl i co do částky 3,500.000,- Kč s příslušenstvím.
Proti rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal žalovaný dovolání s odkazem na §237 o. s. ř. a §241a o. s. ř. Dovolatel obsáhle zrekapituloval základní skutkové okolnosti projednávaného sporu i právní názory soudů obou stupňů a vyjádřil názor, že plnil řádně tomu, komu měl, na základě osvědčené plné moci, přičemž za služby poskytnuté objednateli obdržel smluvenou odměnu. Připomněl přitom závěry soudu prvního stupně učiněné ve vztahu k otázce jeho dobré víry v to, že k převzetí částky omylem zaslané na jeho účet je oprávněna osoba jednající na základě plné moci za úpadce. K jeho dobré víře však mělo být přihlédnuto i u nároku na zbývající částku. Dovolatel dále označil za nesprávné závěry vyslovené soudy k otázce platnosti plné moci udělené úpadcem třetí osobě a vyjádřil názor, že tato je platná. Nelze mu upírat právo na započtení, bylo-li v řízení prokázáno, že existovala jeho pohledávka vůči společnosti Retirement investments limited, a zápočtu tak nic nebránilo. Dovolatel zdůraznil, že od počátku řízení tvrdí (a toto jeho tvrzení nebylo vyvráceno), že vyvíjel činnost zprostředkovatele pro úpadce, a je zcela na místě, že obdržel (respektive společnost Retirement investments limited) odměnu. V naznačeném směru navrhované důkazy soud ovšem neprovedl. Jelikož je tedy plná moc udělená úpadcem platná a žalovaný prostřednictvím společnosti Retirement investments limited řádně splnil své povinnosti, není důvodu na dovolatele pohlížet jako na povinného vydat bezdůvodné obohacení.
Dovolatel vyslovil nesouhlas s tím, že odvolací soud přihlédl při posuzování, zda žalovaný unesl důkazní břemeno ve vztahu k vrácení peněz, k úřednímu záznamu o podání vysvětlení, a poukázal na to, že v souladu s §158 tr. ř. nelze zmíněný záznam použít jako důkaz. Odvolací soud přitom ani dostatečně neobjasnil, v čem spatřuje údajný rozpor. Listina s podpisy byla notářsky ověřena a její pravost nebyla zpochybněna, pouze žalobce učinil ničím nepodložené tvrzení. Soud tedy nesprávně přenesl důkazní břemeno na žalovaného. Dovolatel dále vytkl odvolacímu soudu opomenutí toho, že soud prvního stupně nevyslechl jím navrhované svědky; tímto způsobená neúplnost dokazování poškozuje procesní práva dovolatele. Předestřená argumentace vedla dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření zpochybnil námitky dovolatele, připomněl argumenty svědčící ve prospěch důvodnosti jeho nároku a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Otázku, pro niž by na podané dovolání bylo možno v souladu s uvedenými ustanoveními pohlížet jako na přípustné, ovšem dovolatel nepředestřel.
Předně, upíná-li dovolatel své námitky ke zpochybnění závěru odvolacího soudu, dle nějž se žalovanému nepodařilo prokázat, že částku 3,500.000,- Kč poskytl osobě, o níž měl za to, že jedná za úpadce, respektive, že ji vrátil zmocněnci úpadce panu D., pak se tímto domáhá, aby dovolací soud revidoval správnost hodnocení v řízení provedených důkazů odvolacím soudem, což Nejvyššímu soudu jako instanci pouze přezkumné (nikoliv nalézací) nepřísluší. Jeví se však vhodné podotknout, že úvaha odvolacího soudu, dle níž si zpochybnění soukromé listiny žádá, aby účastník, jenž z ní dovozuje pro sebe příznivé skutečnosti, unesl důkazní břemeno ohledně rozhodných okolností, není v žádném zásadním rozporu se závěry přijatými dovolacím soudem k problematice dokazování soukromou listinou (k tomu srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98). Ačkoliv je v tomto směru odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu poněkud matoucí, není pochyb o tom, že zmíněný závěr o neunesení důkazního břemene žalobcem byl dovozen na základně komplexního zhodnocení všech v řízení provedených důkazů volnou úvahou, a nikoliv v důsledku přenesení důkazního břemene na dovolatele v příčinné souvislosti se zpochybněním předmětné listiny.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu opomenutí §158 odst. 6 tr. ř. omezujícím možnost použít záznam o podání vysvětlení jako důkaz v řízení před soudem, přehlíží, že toto ustanovení upravuje průběh trestního řízení, jež se svou povahou a účelem odlišuje od řízení civilního, je ovládáno samostatnými zásadami a principy a má i svou procesní úpravu rozdílnou od úpravy civilního řízení obsažené v zákoně č. 99/1963 Sb., občanském soudním řádu. Dle §125 o. s. ř. mohou jako důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy i jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Občanský soudní řád nikterak nezapovídá, aby soud v civilním řízení zohledňoval i vyjádření učiněná v rámci trestního řízení, k nimž by soudu v řízení trestním nebylo umožněno přihlédnout. Je na soudu, aby v rámci volného hodnocení důkazů posoudil, jakou mají tato vyjádření vypovídací hodnotu a nakolik se v kontextu jiných v řízení provedených důkazů jeví jako přesvědčivá. Zmiňuje-li dovolatel opakovaně, že v řízení nebyly provedeny jím navrhované důkazy, aniž by jakkoliv blíže objasňoval, jak tímto mohla být ohrožena správnost výsledného rozhodnutí v projednávaném sporu, pak tato námitka opět postrádá potenciál založit nejen přípustnost, ale i důvodnost dovolání dle §242 odst. 3 o. s. ř.
Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů se navíc podává, že ze strany úpadce byla omylem zaslána na osobní účet žalovaného částka 4,000.000,- Kč, čemuž mělo předcházet uzavření smlouvy úpadcem a společností Retirement investments limited, za níž jednal žalovaný jako ředitel. Shledaly-li soudy, že zmíněná částka byla zaslána na účet žalovaného omylem, a nikoliv jako plnění ze smlouvy, pak pro závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na jeho straně není rozhodující, zda taková smlouva byla stižena neplatností. Ač se soudy obou stupňů k této problematice rovněž vyjadřovaly, nelze odhlédnout od toho, že výsledné rozhodnutí ve sporu nezávisí na zodpovězení předestřené otázky, pročež z námitek dovolatele vztahujících se k neplatnosti smlouvy nelze dovozovat přípustnost podaného dovolání (k tomu srov. více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5153/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004).
Hovoří-li dovolatel o nároku na odměnu, již měla společnost Retirement investments limited obdržet za provedenou práci, aniž by svůj účet v rámci dovolacích tvrzení označil za platební místo takového plnění, pomíjí, že projednávaný spor se netýká případného nároku této společnosti na odměnu, ale částky omylem zaslané na jeho účet, tedy osoby odlišné od subjektu, s nímž měl úpadce uzavřít v řízení rozebíranou smlouvu. Zmiňuje-li pak dovolatel neprovedení navrhovaných důkazů právě v souvislosti s doložením vykonávání zprostředkovatelské činnosti pro úpadce, pak je s ohledem na uvedené zřejmé, že jakékoliv případné opomenutí důkazů navrhovaných k této skutečnosti je zcela bez vlivu na rozhodnutí projednávané věci. Rovněž údajný nárok žalovaného na plnění vůči společnosti Retirement investments limited se míjí s meritem posuzovaného sporu. Jelikož vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého mylným zasláním předmětné částky vázal toliko žalovaného a úpadce, nebylo zde prostoru ani pro to, aby žalovaný započetl svou pohledávku vůči třetí osobě proti dané pohledávce úpadce, neboť nešlo o pohledávky vzájemné (srov. §580 obč. zák.).
Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
Žalovaný směřuje své dovolání též proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je však odvolání (viz §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Absence funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 6. 2012, č. j. 15 C 26/2010-85, které touto vadou trpí, zastavil (viz §104 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1, částí věty před středníkem, a §146 odst. 2 a 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 24.300,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21% DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 29.766,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. října 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu