ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3327.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3327/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce P. M. , zastoupeného Mgr. Vratislavem Morvayem, advokátem se sídlem v Praze 2, Svobodova 9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 480.907.691,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 152/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2011, č. j. 30 Co 51/2011-124, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. září 2010, č.j. 27 C 152/2009-96, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 480.907.691,- Kč s příslušenstvím.
Předmětem řízení je žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody v uvedené výši, která mu měla být způsobena nezákonným trestním stíháním. To bylo zahájeno dne 26. 6. 1998 sdělením obvinění pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona a bylo ukončeno zprošťujícím rozsudkem, který nabyl právní moci dne 10. 4. 2008 (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2007, sp. zn. 40 T 3/2004, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 1 To 57/2007).
V dané věci dospěl odvolací soud k závěru, že žalobcem vylíčené skutečnosti jím uplatněný nárok – kvalifikovaný podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném do 26. 4. 2006 – neodůvodňují. Tvrdí-li totiž žalobce, že se v důsledku vedeného trestního stíhání v roce 1998 neuskutečnil prodej jím vybudovaného jezdeckého areálu v Ch. za předpokládanou kupní cenu v částce 350.000.000,- Kč (čím měl být připraven o zisk ve výši 286.987.491,- Kč), nemůže jít o škodu již proto, že tímto nerealizovaným prodejem se jeho majetek nijak nesnížil ani nemohlo dojít k jeho rozmnožení o uvedenou (či nižší) částku, tvrdí-li žalobce současně, že obvyklá cena tohoto areálu (jež i po té zůstal v žalobcově vlastnictví) činila právě oněch 350.000.000,- Kč. Navazující tvrzení, že se jeho majetek mohl rozrůst o dalších 162.295.000,- Kč, v případě, že by dosáhl zpeněžení areálu a zhodnotil částku 350.000.000,- Kč jejím vložením na bankovní účty, označil soud za hypotetickou možnost, konkrétními skutečnostmi nepodloženou. Majetkovou újmu žalobce nemohl utrpět ani samotným prodejem areálu v roce 2006 zájemci s nejvyšší nabídkou 48.000.000,- Kč, jež vyjadřovala obvyklou hodnotu tohoto areálu v dané době, nehledě k tomu, že v tomto případě není dána ani příčinná souvislosti mezi tvrzenou majetkovou újmou a nezákonným trestním stíháním, jestliže k prodeji došlo na základě žalobcova svobodného rozhodnutí a z důvodů spíše ekonomických. Současně odvolací soud poukázal na logické rozpory v tvrzení žalobce, jehož dílčí nároky vedle sebe neobstojí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za ně žalobce označil řešení otázek vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním a vznikem škody. Přitom namítal, že dílčí nárok na náhradu škody ve výši 350.000.000,- Kč představuje nikoliv skutečnou škodu, nýbrž ušlý zisk z nerealizovaného prodeje; za škodu lze v takovém případě pokládat i rozdíl mezi výší pořizovacích nákladů a částkou, jíž mohl získat prodejem areálu, nebýt nezákonného trestního stíhání. Za nesprávné pokládá i závěry odvolacího soudu o ušlém zisku ve výši 162.295.000,- Kč, namítaje, že o uvedenou částku mohl rozmnožit své jmění, pokud by kupní cena 350.000.000,- Kč byla složena na jeho bankovní účet a pokud by následně využil „příslušných bankovních produktů“; v této souvislosti se dovolával i rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 39/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s nímž se – dle jeho názoru – právní posouzení věci odvolacím soudem rozchází. Stran posouzení nároku na zaplacení dalších 31.625.200,- Kč namítá, že zde jde o škodu skutečnou ve smyslu §442 odst. 1 obč. zák., neboť vybudovaný areál byl nucen prodat pod cenou, aby zabránil trvajícímu poklesu jeho hodnoty, čímž – jak tvrdí – toliko plnil prevenční povinnost dle §415 obč. zák. Za nesprávné má i závěry odvolacího soudu o chybějící příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním a vznikem škody a pokládá za vadu řízení, že tento závěr soudy učinily bez provedení dokazování, ač otázka příčinné souvislosti je zpravidla otázkou skutkovou. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Žalovaná pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Je v souladu s ustálenou judikaturou, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (§5 písm. a/, §7 a §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) nastává toliko při kumulativním splnění tří podmínek, jimiž jsou nezákonné (pro nezákonnost zrušené) rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, sešit 1, pod č. 5, nebo rozsudek ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, uveřejněný pod C 1000 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Proto musí být vždy zkoumána i zákonná podmínka vzniku škody. Tuto podmínku zákon č. 82/1998 Sb., obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu, blíže nedefinuje ani neupravuje rozsah její náhrady. Podle §26 zákona č. 82/1998 Sb. pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Proto je třeba v této otázce vycházet z ustanovení §442 obč. zák.; podle něj „hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk)“.
Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. U škody na věci, resp. majetku, se rozlišuje škoda skutečná a ušlý zisk. Za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem, který spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možné – kdyby nebylo škodné události – důvodně očekávat (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze skutkového vylíčení věci, jak je provedl sám žalobce, je patrno, že částka 350.000.000,- Kč (za níž měl prodat jezdecký areál jiné osobě), nepředstavuje škodu skutečnou, ovšem ani ušlý zisk, jelikož celková majetková bilance žalobce by i v případě uskutečnění prodeje zůstala zásadně nezměněna (vycházeje i zde z nesporných tvrzení účastníků o obvyklé hodnotě předmětu koupě). Již z toho je zřejmé, že samotným prodejem (z něhož dle žalobcova dosud neprokázaného tvrzení sešlo právě z důvodu jeho trestního stíhání), by ke zvětšení (rozmnožení) žalobcova majetku o další hodnoty nedošlo. Odpovědnost státu za škodu v podobě ušlého zisku jako výnosu z peněz, který by přinesly při obvyklém způsobu hospodaření, by byla pak dána tehdy, pokud by žalobci nebylo umožněno po určitou dobu disponovat s jeho penězi a mohl mu tak ujít zisk, jehož by při běžném nakládání s těmito peněžními prostředky za normálního běhu okolností dosáhl; to však jen za předpokladu, bylo-li by prokázáno, že na základě např. smlouvy o běžném či vkladovém účtu měl mít tyto peníze úročeny u některé z komerčních bank, tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, avšak přišel o něj. Jen tehdy je taková ztráta reálně ušlým ziskem ve smyslu ustanovení §442 odst. 1 obč. zák. a podmínka odpovědnosti státu v podobě vzniku škody je tak naplněna (srov. i žalobcem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, publikovaný pod č. 39/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry žalobce dezinterpretuje). Pouze hypotetické závěry o možném zúročení předmětné částky „příslušnými bankovními produkty“, které žalobce soudu předkládá, nelze považovat za dostatečně dokládající vznik škody v daném rozsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 25 Cdo 422/2007, nebo rozsudek ze dne 21. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 862/2008). Ke zmenšení žalobcova majetku (ke vzniku škody skutečné) pak logicky nemohlo dojít ani prodejem areálu v roce 2006 zájemci s nejvyšší nabídnutou kupní cenou, představující cenu v místě a čase obvyklou, uskutečněného navíc v situaci, kdy pohnutkou k tomuto prodeji (což žalobce sám připouští) byly zejména důvody ekonomické, nikoliv žalobcovo trestní stíhání; proto zde chybí i podmínka příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody.
K námitce žalobce, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jelikož soudy nižších stupňů neprovedly jím navržené důkazy, je vhodné připomenout, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř usuzovat nelze (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.), ledaže by zásadní významnost rozsudku odvolacího soudu po stránce právní vyplývala ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu, s dopadem na rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, sešit 7, poř. č. 132; dále např. nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takový případ však posuzované věci nejde. A to ani proto, že žalobcem předkládaná otázka příčinné souvislosti (k níž mělo být dle jeho názoru vedeno dokazování) měla pro rozhodnutí ve věci samé význam spíše okrajový, zakládá-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti žaloby již na posouzení, že žalobci škoda nevznikla, vycházeje zde zejména z nesporných tvrzení účastníků (§120 odst. 4 o. s. ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný není (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by jinak měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. září 2012
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu