ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3434.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3434/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně RWE Gas Storage , s. r. o., IČ 27892077, se sídlem v Praze 9, Prosecká 855/68, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 62,802.154,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 109/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2013, č. j. 51 Co 549/2012-139, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. 6. 2012, č. j. 27 C 109/2011-73, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 62,802.154,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Požadovanou částku žalobkyně vymezila jako bezdůvodné obohacení, které mělo žalované vzniknout v důsledku toho, že neplnila své zákonné povinnosti, a žalobkyně musela ve veřejném zájmu v rámci svých povinností týkajících se zajištění bezpečného a spolehlivého provozu podzemního zásobníku plynu vynaložit náklady na likvidaci starého důlního díla – průzkumného vrtu Hrušky 6 (dále též jen „vrt“ či „předmětný vrt“). Obvodní soud dospěl na základě provedeného dokazování a s přihlédnutím k dikci §35 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), dle nějž (mimo jiné) zajišťování nebo likvidaci starých důlních děl a jejich následků, které ohrožují zákonem chráněný obecný zájem, zabezpečí v nezbytně nutném rozsahu Ministerstvo životního prostředí České republiky, k závěru, že žalobnímu návrhu není možné vyhovět. Aplikaci úpravy bezdůvodného obohacení dle §451 a násl. obč. zák. vylučuje již okolnost, že zákon č. 44/1988 Sb. je předpisem veřejného práva, a je tedy zřejmé, že nárok žalobkyně nevychází ze soukromoprávních vztahů k žalované. Nárok žalobkyně přitom nemá oporu ani v normách práva veřejného, neboť podle §35 odst. 6 zákona č. 44/1988 Sb. by se vůči žalované mohla domáhat pouze náhrady škody, jejíž vznik však netvrdí.
Obvodní soud dále poukázal na skutečnost, že v dopise ze dne 10. 3. 2006 Ministerstvo životního prostředí (dále též jen „Ministerstvo“) odmítlo svou odpovědnost za likvidaci předmětného vrtu s tím, že předmětný vrt není starým důlním dílem. Toto výslovné stanovisko toho, kdo měl plnit, by i v rámci soukromoprávních vztahů vylučovalo vznik bezdůvodného obohacení dle §454 obč. zák., neboť v souladu se zásadou, dle níž nikomu není zásadně dovoleno zasahovat do věcí jiného subjektu, nelze nikoho proti jeho projevené vůli obohatit. Vyloučen je rovněž vznik bezdůvodného obohacení dle §451 obč. zák. plněním bez právního důvodu, neboť sama žalobkyně svůj nárok odvozuje od skutečnosti, že se jednalo o staré důlní dílo, které mělo odstranit Ministerstvo (tj. žalovaná), za nějž splnila jeho povinnost.
Obvodní soud dále podotknul, že pro účely svého rozhodnutí může odhlédnout od toho, zda je předmětný vrt důlním dílem či nikoliv (byť by se klonil k názoru, že v daném případě se minimálně původně o důlní dílo jednalo), jakož i od otázky existence ústně uzavřené komisionářské smlouvy mezi žalobkyní a společností RWE Transgass, a. s., a vycházet z toho, že na veškeré jednání RWE Transgass, a. s. je možno pohlížet jako na jednání žalobkyně, neboť i tak by aplikace §35 zákona č. 44/1988 Sb. nebyla důvodná. Podstatné je, že žalobkyně prováděla likvidaci důlního díla na vlastní žádost, aby mohla pokračovat ve výkonu své podnikatelské činnosti spočívající v provozování podzemního zásobníku plynu v původním rozsahu, omezeném rozhodnutím Obvodního báňského úřadu ze dne 16. 4. 2007, jímž úřad nařídil zastavit vtláčení plynu do uskladňovacího objektu podzemního zásobníku plynu. Nejednalo se tedy o situaci, že by z vrtu samovolně unikal přírodní plyn v důsledku jeho špatné likvidace, pročež by jej bylo nutno dolikvidovat, aby unikající plyn neohrožoval okolí, a osoba, jež byla unikajícím plynem ohrožena, zasáhla a předešla tak vzniku škody. Byť to žalobkyně odmítá, i z jejích tvrzení je zřejmé, že pravděpodobně unikal plyn vháněný do jí provozovaného podzemního zásobníku. Tomu odpovídal i postup báňského úřadu, jenž k žádosti žalobkyně vydal dne 23. 8. 2007 rozhodnutí podle §10 odst. 10 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, který se týká likvidace mj. důlních děl, a nikoliv podle §13 tohoto zákona upravujícího likvidaci starých důlních děl. Z rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že opravná likvidace vrtu se provádí s cílem trvale zabezpečit hermetičnost prostoru ve vztahu k prováděné hornické činnosti (podzemnímu zásobníku plynu). Stejně tak rozhodnutím báňského úřadu ze dne 21. 5. 2007 se jednoznačně povoluje relikvidace vrtu, a nikoliv starého důlního díla, což vyplývá i z odkazu na ustanovení §41 odst. 2 písm. b) zákona č. 61/1988 Sb. I tímto rozhodnutím příslušného správního orgánu je přitom soud vázán. Měla-li žalobkyně za to, že báňský úřad rozhodl o něčem jiném, než o co bylo žádáno, měla se proti tomuto rozhodnutí bránit, jinak soud z těchto rozhodnutí v souladu s §135 odst. 2 o. s. ř. vychází. Z doložených rozhodnutí je přitom zřejmé, že nebyla vydána na likvidaci starého důlního díla, přičemž bez povolení báňského úřadu nelze podle zákona likvidaci starého důlního díla provést. Tyto úvahy tedy vedly soud prvního stupně k zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 15. 3. 2013, č. j. 51 Co 549/2012-139, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvého stupně za správná i dostatečná a neshledal pochybení ani v posouzení otázky, zda má žalovaná povinnost nahradit žalobkyni náklady vynaložené v souvislosti s úpravami dotyčného vrtu. Odmítl přitom názor soudu prvního stupně, dle nějž ke vzniku bezdůvodného obohacení nemůže dojít, je-li povinnost plnit dána normami práva veřejného. Taktéž závěr, dle nějž je vznik bezdůvodného obohacení vyloučen, plní-li jedna osoba za druhou přes její nesouhlas, nelze absolutizovat. Zbylým úvahám, o něž soud prvního stupně opřel své rozhodnutí, odvolací soud přitakal. Povinnost státu dle §35 zákona č. 44/1988 Sb. zabezpečit v nezbytném rozsahu likvidaci starých důlních děl ohrožujících zákonem chráněný obecný zájem se týká důlních děl v podzemí, jež jsou opuštěná a jejichž původní provozovatel ani jeho právní nástupce nejsou známi. V daném případě však především nejde o opuštěné dílo, neboť je znám původní provozovatel vrtu, tudíž musí být znám jeho právní nástupce, jelikož původní státní podnik byl privatizován, a to bez ohledu na to, že předmětný vrt nebyl do privatizace zahrnut, jak tvrdí žalobkyně, jelikož předmětný vrt byl zlikvidován v roce 1961, od té doby nebyl používán, přičemž k privatizaci došlo někdy po roce 1990. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že v případě úprav předmětného vrtu provedených žalobkyní, ať už označovaných za „relikvidaci vrtu“, se o žádnou likvidaci ani zajištění vrtu ve smyslu §35 zákona č. 44/1988 Sb. nejednalo, neboť je zřejmé, že vrt jako takový od své původní likvidace v roce 1961 žádnou potřebu dodatečné likvidace nevyžadoval, a nebylo ani prokázáno, že by tento vrt sám ohrožoval obecný zájem. Z provedeného dokazování a nakonec i z tvrzení žalobkyně vyplývá, že dotyčný vrt byl dlouhodobě využíván ke kontrole tlakových poměrů v dané lokalitě (využíval jej RWE Transgass Net s. r. o., s nímž žalobkyně měla smlouvu) a k úniku plynu začalo docházet až poté, co byl v zásobníku zvýšen tlak o 35 % oproti tlaku ložiskovému. Potřeba úpravy dotyčného vrtu tedy nebyla vyvolána jeho nevyhovujícím stavem po provedené likvidaci v roce 1961, ale provozem zásobníku plynu Tvrdonice v období roku 2005. Tuto skutečnost potvrzuje ve svém odvolání i žalobkyně, odkazuje-li na úpravy, které mají bezprostřední vliv na provozování zásobníku, ač současně tvrdí, že tyto úpravy byly prováděny za účelem ochrany obecného zájmu. Byly-li úpravy dotyčného vrtu prováděny v souvislosti s provozem podzemního zásobníku Tvrdonice, nelze nárok na jejich úhradu dovozovat z ustanovení §35 zákona č. 44/1988 Sb. upravujícího povinnost státu zabezpečit v případě ohrožení obecného zájmu likvidaci opuštěného důlního díla, u něhož není znám jeho původní provozovatel či jeho právní nástupce. Pouze pokud by žalobkyně prokázala, že hájila nejen svůj, ale i obecný zájem, mohla by se případně domáhat úhrady nezbytných nákladů po právním nástupci původního provozovatele, nikoliv však po žalované. Uvedené nejsou způsobilé zvrátit ani v odvolacím řízení předložené důkazní návrhy, jejichž provedení navíc brání §205a o. s. ř.
Odvolací soud dále odmítl i námitku, dle níž soud prvního stupně nesplnil svou poučovací povinnost v souvislosti s jeho odlišným hodnocením projednávané věci. Poučovací povinnost soudu je totiž dána pouze, pokud by neplnění povinností účastníka tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy mohlo zapříčinit jeho neúspěch ve sporu, nikoliv však v situaci, v níž při dostatečně zjištěných skutkových okolnostech soud pohlíží na věc jinak po právní stránce a nevyvstane potřeba doplnit tvrzení či důkazy ze strany účastníků. V projednávaném případě přitom důvodem, pro nějž soud prvního stupně žalobě nevyhověl, nesplnění některé z procesních povinností účastníka nebylo. S ohledem na předestřené tedy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež pokládá za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně na otázkách, jež doposud nebyly rozhodovací praxí dovolacího soudu vyřešeny. Odvolací soud se dle žalobkyně měl dopustit chybného výkladu §35 odst. 1 zákona č. 44/1988 Sb. ve spojení se zákonem č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, dovodil-li, že majetek státního podniku přechází na právního nástupce bez ohledu na to, že není zahrnut do privatizačního projektu. Nesprávně vyložil také pojem ohrožení zákonem chráněného obecného zájmu dle §35 odst. 5 zákona č. 44/1988 Sb., jakož i povinnost aplikovat §118a o. s. ř., a opomněl zásady vyplývající z ustanovení §211 o. s. ř. ve spojení s §153 odst. 1 o. s. ř. a §213 odst. 4 o. s. ř. K pochybení ze strany odvolacího soudu došlo rovněž interpretací §205a o. s. ř. jako generálního zákazu předložení jakýchkoliv důkazních návrhů v odvolacím řízení, přičemž byla zcela opomenuta skutečnost, že tento zákaz omezuje předmětné ustanovení pouze na v něm uvedené případy.
Dovolatelka dále rozvinula svou argumentaci týkající se výkladu §35 odst. 1 zákona č. 44/1988 Sb. Ze zákona č. 92/1991 Sb. (zejména jeho §6) se podává, že příjemce privatizovaného majetku se sice stává univerzálním právním nástupcem, ovšem ve skutečnosti je pouze právním nástupcem dílčím, a to ve vztahu k majetku a závazkům vymezeným v privatizačním projektu jako „převáděný majetek.“ Dle §6 odst. 1 cit. zák. je náležitostí privatizačního projektu, na jehož základě se vydává rozhodnutí o privatizaci, mimo jiné vymezení majetku určeného k privatizaci, což dokládá, že podmínkou privatizace není převod veškerého majetku státního podniku, ale že může být privatizována i jeho část, ve vztahu k níž pak nabyvatel vstupuje do právních vztahů. Závěr odvolacího soudu, dle nějž, je-li znám původní provozovatel díla a došlo-li k privatizaci jeho majetku, musí být znám i jeho právní nástupce ve vztahu k důlnímu dílu bez ohledu na to, zda toto dílo bylo do privatizace zahrnuto, odporuje úpravě obsažené v zákoně č. 92/1991 Sb. Nebyl-li předmětný vrt zahrnut do privatizačního projektu, na jehož základě byl privatizován majetek Českomoravských naftových dolů, n. p. Hodonín (tj. původního provozovatele), nemohl přejít na nabyvatele majetku uvedeného v privatizačním projektu, na nějž tak nelze pohlížet jako na právního nástupce původního provozovatele. Zanikl-li současně původní provozovatel, je na místě zařadit předmětný vrt mezi stará důlní díla ve smyslu §35 odst. 1 zákona č. 44/1988 Sb.
Odvolací soud se dle dovolatelky dále dopustil nesprávného výkladu pojmu „zajišťování nebo likvidace starých důlních děl“ ve smyslu §35 odst. 5 zákona č. 44/1988 Sb. Z hlediska aplikace tohoto ustanovení je irelevantní, kolik let uplynulo od původní likvidace starého důlního díla a po jaké době vyvstala potřeba jeho zajištění či likvidace. Toto ustanovení přitom dopadá nejen na stará důlní díla jako taková, ale výslovně též na jejich následky. Povinnost žalované ve smyslu tohoto ustanovení může vzniknout i v případě, že dílo již neexistuje, neboť postačí, pokud se negativně projeví následky takto zlikvidovaného starého důlního díla, což vyplývá i z odvolacím soudem opomenuté vyhlášky č. 239/1998 Sb., jež v §71c odst. 1 upravuje opakovanou likvidaci vrtu, u nějž bylo zjištěno, že původní likvidací nebylo spolehlivě zamezeno možnosti komunikace mezi jednotlivými obzory nebo jednotlivých obzorů s povrchem a je ohrožen zájem chráněný dle zvláštních předpisů. Dle §71c odst. 2 této vyhlášky se musí opakovaně zlikvidovat i vrt nacházející se v prostoru podzemního zásobníku plynu, nedává-li výsledek přezkoumání a posouzení stavu záruku bezpečného provozování podzemního zásobníku plynu po celou dobu jeho předpokládané životnosti. Potřeba relikvidace vrtu byla přitom v řízení jednoznačně prokázána, a tuto skutečnost konstatoval ve svých rozhodnutích i Obvodní báňský úřad v Brně. Špatný stav vrtu nebyl zapříčiněn provozem podzemního zásobníku plynu, jak bez opory v provedeném dokazování dovodil odvolací soud, ač je pravdou, že netěsnost vrtu se projevila jen v souvislosti s povoleným a řádným provozem zásobníku plynu. Odvolací soud tedy nejen nesprávně vyložil ustanovení §35 odst. 5 zákona č. 44/1988 Sb., ale rovněž opomenul aplikovat další relevantní právní předpisy, zejména vyhlášku č. 239/1998 Sb.
Odvolací soud dále nezohlednil, že ničím neomezený provoz podzemních zásobníků plynu je zákonem uznaným veřejným zájmem, jak se podává z §2 odst. 2 písm. b) bodu 15 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), dle nějž je podzemní zásobník plynu zřizován a provozován ve veřejném zájmu, což tedy lze pokládat i za obecný zájem ve smyslu §35 odst. 5 zákona č. 44/1988 Sb. Obecný zájem na provozu podzemních zásobníků plynu je dán i významem zajištění dostatečného a plynulého zásobování zemním plynem pro fungování státu a zajištění potřeb jeho občanů a je zřejmý i z povinností, jež jsou jejich provozovateli uloženy zákonem č. 458/2000 Sb., jenž v §66 odst. 1 písm. f) stanoví, že provozovatelé podzemních zásobníků plynu jsou oprávněni omezit činnosti spojené s uskladňováním plynu jen v nezbytném rozsahu a v zákonem stanovených případech, např. bezprostředního ohrožení života, majetku nebo osob. I správní orgány jsou oprávněny provozovatele omezit jen v případě ohrožení obecného zájmu, v souladu s čímž bylo báňským úřadem vydáno také rozhodnutí, jímž byla žalobkyně omezena v provozu podzemního zásobníku, což tak dokládá, že musely být ohroženy zákonem chráněné obecné zájmy. Ač tedy žalovaná prostřednictvím svých orgánů uznala, že stav předmětného vrtu ohrožuje zákonem chráněné obecné zájmy ve smyslu §35 odst. 5 zákona č. 44/1988 Sb., odvolací soud dospěl k odlišnému závěru, přehlížeje zmiňovaný §2 odst. 2 písm. b) zákona č. 458/2000 Sb.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytkla nesprávnou aplikaci §118a o. s. ř. Jak vyplývá z protokolu o jednání před soudem prvního stupně, žalobkyně soudu sdělila, že má za to, že dostatečně tvrdila a prokázala naplnění všech podmínek pro vznik uplatněného nároku, vyzvala však současně soud, aby v případě, že by byl jiného názoru, ji poučil postupem dle §118a o. s. ř. Soud však žalobkyni nepoučil a žalobu zamítl na základě argumentace opírající se o odlišné právní posouzení věci oproti tomu, jak věc posuzovala žalobkyně, aniž by ji poskytl prostor se ke změněnému právnímu posouzení vyjádřit. Odvolací soud na námitky žalobkyně v tomto směru reagoval tak, že soud prvního stupně údajně nebyl povinen žalobkyni poučení poskytnout, současně však právní závěry soudu prvního stupně posoudil jako nesprávné, připustil-li, že k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení může dojít i tehdy, jedná-li se o plnění povinností vyplývajících z norem práva veřejného. V návaznosti na svůj odlišný právní názor následně posuzoval unesení břemene tvrzení a břemene důkazního a rozsudek obvodního soudu potvrdil, aniž by sám žalobkyni poučil dle §118a o. s. ř. Odvolací soud tedy pochybil, dovodil-li (na rozdíl od soudu prvního stupně), že žalobkyni nárok nenáleží, protože neunesla břemena tvrzení a důkazní, aniž by konstatoval, že zde objektivně existovala (již v řízení před soudem prvního stupně) povinnost soudu přiměřeně tomuto závěru žalobkyni poučit. Odvolací soud dále opomenul, že poučovací povinnost dle §118a o. s. ř. dopadá i na odvolací řízení, a že tedy měl vůči žalobkyni poučovací povinnost, jíž nedostál. Postup odvolacího soudu přitom odporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (dovolatelka poukázala na závěry obsažené v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2959/2010 a v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 149/2002) i ústavním principům, tak jak byly vyloženy Ústavním soudem v jeho rozhodnutích sp. zn. I. ÚS 129/06 či sp. zn. III ÚS 501/03. Nezohlednil-li odvolací soud nesplnění poučovací povinnosti soudem prvního stupně a nedostál-li sám své poučovací povinnosti, nebylo na místě, aby žalobnímu žádání nevyhověl právě pro neunesení břemen tvrzení a důkazního.
K pochybení ze strany odvolacího soudu došlo i nesprávnou aplikací §211 o. s. ř. ve spojení s §153 odst. 1 o. s. ř. a §213 o. s. ř., jež vyústila ve skutkové závěry učiněné bez náležitě provedeného dokazování. Konstatování odvolacího soudu, že „je znám původní provozovatel vrtu, tudíž musí být znám i jeho právní nástupce“, pak je nesprávnou a s hmotným právem rozpornou spekulací. Soud prvního stupně k otázce právního nástupce a vlastníka vrtu žádné dokazování neprováděl a odvolací soud dokazování v tomto směru nikterak nedoplnil. V rozporu s předestřenými procesními ustanoveními byl odvolacím soudem učiněn i závěr, dle nějž se o likvidaci ani o zajištění vrtu dle §35 zákona č. 44/1988 Sb. nejednalo, neboť vrt od své původní likvidace v roce 1961 žádnou potřebu dodatečné likvidace nevyžadoval. Soud prvního stupně přitom neměl žádné pochybnosti o tom, že by žalobkyně provedla likvidaci předmětného vrtu. Odvolací soud tedy bez zopakování důkazů dle §213 o. s. ř. dospěl k závěru odporujícímu zjištěním soudu prvního stupně.
Shledal-li dále odvolací soud, že nebylo prokázáno, že by vrt ohrožoval obecný zájem, ale že na něm provedené úpravy byly realizovány s ohledem na provoz podzemního zásobníku plynu, opomenul, že soud prvního stupně zjistil z rozhodnutí báňského úřadu, že likvidace se provádí s cílem trvale zajistit hermetičnost prostoru ve vztahu k prováděné hornické činnosti – podzemnímu zásobníku plynu, jenž je, jak již bylo předestřeno výše, provozem ve veřejném zájmu. Skutečnost, že ústí vrtu je ve stavu nezpůsobilém trvale zaručit, že nebude zřejmě a bezprostředně ohrožen zákonem chráněný obecný zájem, přitom byla taktéž doložena rozhodnutím báňského úřadu. Odlišné zjištění, jež odvolací soud v tomto směru prezentoval ve svém rozsudku, tedy nevyplývá ani z důkazů shrnutých v rozsudku soudu prvního stupně, ani z dokazování odvolacího soudu, jenž žádné dokazování navíc neprováděl. Náležitou oporu ve skutkových zjištěních postrádá taktéž závěr odvolacího soudu, dle nějž byly dodatečné úpravy vrtu prováděny výhradně v souvislosti s provozem podzemního zásobníku Tvrdonice. Z důkazů provedených před soudem prvního stupně naopak vyplývá, že úpravy byly prováděny v příčinné souvislosti se stavem vrtu a jeho nedokonalou likvidací. V řízení přitom nebyly provedeny žádné důkazy stran provozu zásobníku, z nichž by bylo možno usuzovat, že žalobkyně nebyla oprávněna v rámci provozu zásobníku plynu zvýšit tlak plynu či že by nebyla oprávněna používat předmětný vrt ke kontrole tlakových poměrů. Tyto skutečnosti navíc nemohly mít žádný vliv na to, že žalobkyně předmětný vrt nevlastnila a neprovozovala, a nebyla proto povinna jej dle předpisů horního práva relikvidovat po zjištění, že z něj uniká plyn, a činila tak pouze v rámci své prevenční povinnosti.
Dovolatelka se dále domnívá, že odvolací soud nesprávně aplikoval §205a o. s. ř. Třebaže se dovolatelce ze strany soudů nedostalo poučení dle §118a o. s. ř., hodlala v odvolacím řízení prokázat tvrzení, jejichž doložení měl soud prvního stupně za nadbytečné, týkající se toho, že předmětný vrt je starým důlním dílem ve smyslu §35 odst. 1 zákona č. 44/1988 Sb. a že byly naplněny podmínky pro vznik povinnosti žalované dle §35 odst. 5 zákona č. 44/1988 Sb., odvolací soud však navrhované důkazy neprovedl, a to přesto, že s ohledem na absenci řádného poučení dle §118a o. s. ř. mělo být na tyto důkazy pohlíženo jako na řádně uplatněné ve smyslu §205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. Svůj postup pak odvolací soud odůvodnil pouze konstatováním, že provedení důkazů brání §205a o. s. ř., což je třeba pokládat za odporující zásadám spravedlivého procesu, tak jak je vymezil Ústavní soud například v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 549/2000. Předestřená argumentace vedla dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření rozebrala jednotlivé výtky dovolatelky, zpochybnila jejich opodstatnění a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přestože na podané dovolání lze pohlížet jako na přípustné, neboť otázkou výkladu §35 zákona č. 44/1988 Sb. se dovolací soud ve své rozhodovací praxi doposud nezaobíral, důvodnost mu přiznat nelze.
Je především třeba připomenout, že odvolací soud přitakal skutkovým závěrům soudu prvního stupně a v podstatné části i jeho právnímu posouzení věci, korigoval pouze závěr týkající se nemožnosti vzniku bezdůvodného obohacení, je-li plněna povinnost dle norem veřejného práva a proti vůli povinné osoby. Ve zbytku odvolací soud v zásadě navázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jež rozvinul způsobem akcentujícím zásadní skutečnosti pro posouzení věci, což dovolatelka zjevně v některých bodech svého dovolání přehlíží.
K výtce, dle níž byla dána podmínka pro aplikaci §35 odst. 5 zákona č. 44/1988 Sb. spočívající v tom, že předmětný vrt ohrožoval zákonem chráněný obecný zájem, je třeba uvést následující. Zákonem chráněný obecný zájem lze stejně jako obdobný termín veřejný zájem pokládat za relativně neurčitý pojem, jehož výklad musí být blíže definován v každém jednotlivém řízení, aby bylo možno zohlednit konkrétní okolnosti daného případu, neboť jeho obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 7 As 67/2009), a jeho existenci je tedy vždy nutné posuzovat ve vztahu ke konkrétní záležitosti při zohlednění všech partikulárních zájmů a vlivů týkajících se řešení daného problému (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2013, sp. zn. 6 As 65/2012, či nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04). Nemožnost dovozovat veřejný zájem v konkrétní věci ze zákonné normy se podává i z rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 24/08, či nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04). V projednávané věci tedy odvolací soud nepochybil, neusoudil-li bez dalšího na ohrožení obecného zájmu z dikce §2 odst. 2 písm. b) bodu 15 zákona č. 458/2000 Sb., hovořícího o tom, že podzemní zásobník plynu je provozován ve veřejném zájmu, a zabýval-li se konkrétními okolnostmi případu. S ohledem na úzkou provázanost výkladu pojmu obecný zájem s konkrétními skutkovými zjištěními tedy bude na místě, obdobně jako v případě výkladu taktéž relativně neurčitého pojmu „dobrých mravů“, aby uvážení, zda došlo k jeho naplnění, bylo činěno především ze strany soudů nižších stupňů a korekce posouzení této otázky Nejvyšším soudem přicházela v úvahu jen v případě nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013, a rozhodnutí v něm odkazovaná). Odvolacímu soudu ovšem v tomto směru není důvodu cokoliv vytýkat. Byť lze na zásobování zemním plynem bezpochyby pohlížet (v souladu se zákonem č. 458/2000 Sb.) v obecné rovině jako na celospolečensky prospěšné, nelze pro tuto skutečnost bez dalšího pokládat za privilegované jakékoliv počínání podnikatelského subjektu je zajišťující a jednotlivé dílčí kroky směřující k jeho realizaci, a jejich souladnost s obecným zájmem je třeba posuzovat vždy v kontextu konkrétních skutečností. Před paušálním ztotožňováním kolektivního zájmu se zájmem veřejným ostatně varoval Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 28. 3. 1996, sp. zn. I. ÚS 189/95. Okolnost, že podnikatelská činnost směřuje k zajištění zájmu širší společnosti, tedy nelze absolutizovat a usuzovat na obecný zájem na veškerém jejím obsahu, což dovolatelka ve své argumentaci pomíjí, nepředestírá-li důvody, pro něž by bylo v obecném zájmu provozování konkrétního podzemního zásobníku způsobem, jenž si vyžádal úpravy předmětného vrtu, které by dle názoru dovolatelky měla hradit žalovaná. Je možno podotknout, že k zajištění celospolečenských zájmů směřuje ve své podstatě mnoho činností, ať již jsou zabezpečovány soukromými subjekty (např. zemědělství) či prostřednictvím veřejnoprávních korporací (např. zajištění dopravních tras), aniž by se však osoby tyto činnosti provozující mohly dožadovat, aby na veškeré jejich aktivity bylo automaticky pohlíženo jako na konané ve veřejném či obecném zájmu.
Dále je na místě podotknout, že hovoří-li zákon č. 44/1988 Sb. o ohrožení zákonem chráněného obecného zájmu starým důlním dílem a jeho následky, pokládá za zdroj tohoto ohrožení pouze důlní dílo samo o sobě, nikoliv v kombinaci se způsobem, jímž je dále využíváno ono samo či související okolí. Zákon neukládá povinnost státu zajistit dílo nebo jeho likvidaci v případě jakýchkoliv přetrvávajících dopadů jeho existence na okolí, nýbrž pouze dopadů kvalifikovaných, tj. ohrožujících obecný zájem. Je-li dílo zlikvidováno, ale v rámci pozdějšího využití jeho zbytků či bezprostředního okolí při podnikatelské činnosti taktéž využívající svrchní vrstvy zemského povrchu se dřívější existence díla projeví v dopadech na tuto činnost, nelze pouze s ohledem na zmíněnou skutečnost mít za to, že by tímto předmětné dílo ohrožovalo obecný zájem, neboť zdrojem ohrožení není dílo samotné, a navíc toto dílo a priori neohrožuje obecný zájem, ale realizaci dílčího záměru v rámci podnikatelské činnosti.
Poukazuje-li dovolatelka v této souvislosti na úpravu opakované likvidaci vrtů dle §71c odst. 1 vyhlášky č. 239/1998 Sb., je třeba zdůraznit, že tato vyhláška provádí zákon č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, a zabývá se především bližší úpravou řádného výkonu hornické činnosti, aniž by však specifikovala povinnosti státu ve smyslu §35 zákona č. 44/1988 Sb. Uvádí-li dovolatelka, že potřeba relikvidace předmětného vrtu byla v řízení prokázána, a to i rozhodnutími báňského úřadu, zjevně poněkud mylně porozuměla skutkovým závěrům soudu prvního stupně, z nichž následně vycházel i soud odvolací. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně prováděla likvidaci díla na vlastní žádost, přičemž postupem báňského úřadu bylo doloženo, že nešlo o likvidaci starého důlního díla, ale že žalobkyni byla povolena relikvidace v zájmu zajištění hermetičnosti prostoru ve vztahu k prováděné hornické činnosti, což dokládají i ustanovení aplikovaná v příslušném rozhodnutí báňského úřadu. Tvrzení dovolatelky, že žalovaná prostřednictvím svých orgánů uznala, že stav předmětného vrtu ohrožuje zákonem chráněné obecné zájmy, se pak zcela vymyká skutkovým závěrům soudů obou stupňů a patrně opomíjí soudem prvního stupně připomínanou odlišnost rozhodnutí dle §10 a §13 zákona č. 61/1988 Sb. Zmiňuje-li dovolatelka rozhodnutí báňského úřadu, jímž byla s ohledem na ohrožení veřejného zájmu omezena v provozu podzemního zásobníku, pomíjí, že již jen dle terminologického označení situace je zřejmé, že v případě ohrožení veřejného zájmu provozem zásobníku je zdrojem ohrožení právě tento provoz, a nikoliv staré důlní dílo.
Nedůvodné jsou v tomto směru i výtky dovolatelky týkající se plnění poučovací povinnosti soudy obou stupňů, jež patrně vyvěrají z odlišného náhledu na právní relevanci dílčích skutečností. Jak již bylo výše připomenuto, odvolací soud posouzení soudu prvního stupně v podstatě přisvědčil a korigoval pouze dva z jeho dílčích závěrů, stěžejní úvaze, že předmětný vrt neohrožoval obecný zájem, a nebyla tak naplněna hypotéza §35 odst. 5 zákona č. 44/1988 Sb., ovšem přitakal. Odvolací soud tedy v tomto nezastával odlišný právní názor oproti soudu prvního stupně, a proto zde nebylo ničeho, o čem by měl žalobkyni poučovat. Rovněž názoru odvolacího soudu, že soud prvního stupně neměl povinnost žalobkyni poučit dle §118a o. s. ř., nelze ničeho vytknout. Toto ustanovení není možné interpretovat tak, že soud je povinen informovat účastníky o každém zamýšleném jiném právním názoru, neboť takový postup by byl v rozporu s §5 o. s. ř., dle něhož soudům není umožněno poskytovat účastníkům poučení o hmotném právu, nýbrž je poučují pouze tehdy, je-li třeba, aby účastník doplnil svá tvrzení či důkazní návrhy, tak jak naznačuje dikce §118a o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3826/2009). Uvádí-li dovolatelka, že soud neshledal důvodným její nárok, tak jak jej skutkově a právně vymezila, aniž by však zvážil, zda by skutkové okolnosti neměly být hodnoceny dle odlišné právní úpravy a zda by nebylo třeba doplnit odpovídajícím způsobem tvrzení a důkazní návrhy, nelze mít za to, že by absence poučení dle §118a o. s. ř. v tomto případě byla jakoukoliv vadou, natožpak vadou ohrožující správnost rozhodnutí ve věci ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., k níž je dovolacímu soudu v případě přípustného dovolání uloženo přihlížet.
Přestože dovolací soud v souladu s účinnou právní úpravou dovolacího řízení není oprávněn přezkoumávat skutkové závěry soudů nižších stupňů, jeví se s ohledem na již výše předestřené doplnit k dovolacím výtkám týkajícím se správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu následující. Odvolací soud, vycházeje ze závěrů soudu prvního stupně, již ve svém rozhodnutí detailně nerozebíral průběh oprav vrtu a obsah rozhodnutí báňského úřadu, nelze však souhlasit s dovolatelkou, že by svými úvahami byl s těmito zjištěními v rozporu. Bylo-li soudem prvního stupně z rozhodnutí báňského úřadu zjištěno, že likvidace probíhá s cílem zajistit hermetičnost prostoru souvisejícího s provozem podzemního zásobníku, pak tento poznatek vedl soud prvního stupně k závěru, že likvidace díla neprobíhala v obecném zájmu, což následně akcentoval soud odvolací. K pochybnostem vyjádřeným k úvaze odvolacího soudu, že dodatečné úpravy vrtu byly prováděny v souvislosti s provozem podzemního zásobníku, je třeba uvést, že tímto nebyla popřena skutková zjištění, dle nichž existence zlikvidovaného vrtu měla negativní dopady na provoz podzemního zásobníku, ale vyzdviženo zjištění stěžejní, že právě provoz zásobníku si vyžádal opravy vrtu, jehož pozůstatky samy o sobě neohrožovaly obecný zájem (což dokládá i to, že po značnou dobu od původní likvidace vrtu se negativní následky jeho existence nikterak neprojevily). Poznámka, že v řízení nebylo zjištěno, k čemu byla či nebyla žalobkyně oprávněna při provozu zásobníku, je z pohledu předestřeného právního závěru taktéž irelevantní, neboť nikterak nepopírá, že řádný provoz podzemního zásobníku byl především v zájmu žalobkyně. V tomto směru je možné podotknout, že povolení určité činnosti ze strany státu nepředstavuje garanci realizace této činnosti způsobem odpovídajícím udělenému povolení, jež by stát zavazovala k tomu, aby zajistil povolením předpokládané podmínky.
K výtce stran aplikace §205a o. s. ř. je třeba říci, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že důkazy, jejichž provedení bylo navrhnuto v odvolacím řízení, nebyly realizovány nejen proto, že by tomu bránil §205a o. s. ř., ale především proto, že byly shledány nezpůsobilými zvrátit názor odvolacího soudu ohledně nesplnění předpokladu pro to, aby na straně žalované bylo možno dovodit povinnost zajistit či zlikvidovat staré důlní dílo. Tuto úvahu odvolacího soudu dovolatelka nikterak nevyvrací. Navíc je možno dodat, že s ohledem na výše aprobovaný závěr, že v daném případě nelze na straně soudů nižších stupňů usuzovat na nesplnění poučovací povinnosti ve smyslu §118a o. s. ř., není případné ani tvrzení, že důkazy byly řádně uplatněny dle §205a odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Obstojí-li rozhodnutí odvolacího soudu už s ohledem na závěr, že žalovaná neměla povinnost zajistit nebo zlikvidovat předmětný vrt, jelikož nebyla splněna §35 odst. 5 zákona č. 44/1988 Sb. předpokládaná podmínka spočívající v ohrožení obecného zájmu, pak zde již není důvodu, aby se dovolací soud zabýval výtkami směřujícími proti zpochybnění úvahy odvolacího soudu, že předmětný vrt není opuštěným dílem, neboť je znám právní nástupce původního provozovatele, jelikož posouzení této otázky již není způsobilé ovlivnit konečné rozhodnutí ve věci. Jak již vícekrát připomenul Nejvyšší soud, dovolací přezkum není nástrojem řešení teoretických otázek, jejichž zodpovězení se nemůže odrazit ve výsledném řešení sporu, v jehož rámci jsou úvahy odvolacího soudu přezkoumávány (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2878, svazek 30/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2021, svazek 26/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2899/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2213/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3399/2006).
Dovoláním tedy nebyla úspěšně zpochybněna správnost napadeného rozhodnutí, pročež Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné dle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. dubna 2014
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu