ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3781.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3781/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Fotbalového klubu Bohemians Praha a.s., IČ 27244903, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1511/5, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1511/5, proti žalované Fotbalové asociaci České republiky, IČ 00406741, se sídlem v Praze 6, Diskařská 2431/4, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o určení rozporu rozhodnutí žalované se zákonem a stanovami, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 352/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, č. j. 58 Co 1/2014-251, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 7. 8. 2013, č. j. 11 C 352/2010-200, zamítl žalobu o určení, že usnesení Odvolací a revizní komise Českomoravského fotbalového svazu, o. s. ze dne 6. 9. 2010, č. j. 15/10, (dále jen „napadené usnesení ORK“), kterým bylo rozhodnuto, že „Rozhodnutí DK ČMFS [Disciplinární komise žalované] se mění a to tak, že ORK [Odvolací a revizní komise] snižuje trest odebrání dvaceti soutěžních bodů družstvu FK Bohemians Praha a. s. na 15 bodů; Dále ORK ruší trest pro FK Bohemians Praha a. s. uhradit škodu ČMFS, která zatím s určitostí nevznikla, nicméně pokud v budoucnu tato škoda bude vyčíslena, lze náhradu škody vymáhat v souladu s pravidly spolku a dle právních předpisů. Stejně tak nemusí FK Bohemians Praha a. s. hradit náhradu škody vůči Bohemians 1905 a. s. z důvodu její nedostatečné specifikace; ORK ČMFS dále zamítla odvolání v té části, která se týká zaplacení pokuty 6 000 000 Kč z důvodu jejího nezaplacení jako podmínky projednání dle čl. 11 odst. 2 Statutu ORK ve spojení s čl. 25 odst. 8. písm. g) Disciplinárního řádu; Odvolací poplatek se vrací odvolateli,“ je v rozporu se zákonem (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Napadeným usnesením ORK rozhodovala o odvolání žalobce proti rozhodnutí Disciplinární komise ukládající mu disciplinární postih. Podle soudu prvního stupně však do postavení a činnosti občanského sdružení mohou státní orgány zasahovat pouze v mezích zákona, tj. §15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Soud je nadán pouze pravomocí zhodnotit, zda vydané a vnitrospolkovými prostředky nenapadnutelné rozhodnutí sdružení je nesouladné buď se zákonem, nebo se stanovami sdružení a vzhledem k tomu, že žádné ze žalobních tvrzení nezaložilo rozpor napadeného usnesení ORK se zákonem či stanovami, žalobu zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2014, č. j. 58 Co 1/2014-251, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že napadené usnesení ORK je v části o zamítnutí odvolání žalobce do výroku o uložení pokuty ve výši 6 000 000 Kč v rozporu se zákonem, jinak jej potvrdil (výrok I.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud přisvědčil námitce, kterou žalobce brojil proti postupu, kdy jeho odvolání bylo zamítnuto z důvodu, že uloženou pokutu před podáním odvolání nezaplatil. Skutečnost, že opravný prostředek nemá odkladný účinek, znamená, že po uplynutí lhůty k plnění lze uloženou povinnost vymáhat bez ohledu na to, že probíhá řízení o opravném prostředku a nikoliv to, že v důsledku nesplnění rozhodnutím uložené povinnosti nebude opravný prostředek projednán. Pakliže disciplinární řád takový postup umožňuje, je v rozporu s právními principy a obecnými právními zásadami (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1981/2010).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v části týkající se uložení pokuty ve výši 6 000 000 Kč, v níž odvolací soud konstatoval rozpor napadeného usnesení ORK se zákonem, jakož i proti výroku II. tohoto rozsudku, podala žalovaná dovolání s tím, že dosud nebyla vyřešena otázka, zda je v rámci spolkového rozhodování nepřípustné stanovení podmínky k projednání odvolání spočívající v tom, že před projednáním odvolání musí být rozhodnutím uložená pokuta uhrazena, přičemž v opačném případě nebude odvolání věcně projednáno; případně související otázka, zda musí být rozhodování spolku obligatorně dvojinstanční, resp. zda může zamítnutí odvolání bez jeho věcného projednání pro nezaplacení uložení pokuty, vyvolat nezákonnost rozhodování spolku. Za nesprávné právní posouzení považuje závěr odvolacího soudu, že napadené usnesení ORK porušuje v části týkající se uložení pokuty 6 000 000 Kč právo žalobce na spravedlivý proces, protože jeho odvolání bylo zamítnuto z důvodu nezaplacení pokuty před podáním odvolání. Články 6 odst. 8 a 25 odst. 8 písm. g) disciplinárního řádu nemohou vyvolat rozpor se zákonem o sdružování občanů, který nevylučuje jednoinstanční rozhodování (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3345/2012). K doplnění dovolání podanému dne 8. 7. 2015, tedy po zákonné lhůtě, dovolací soud nepřihlížel.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Po zjištění, že dovolání směřující proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zkoumal Nejvyšší soud, zda lze dovolání považovat za přípustné podle §237 o. s. ř. a dovodil, že nikoli, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud předně (v obecné rovině) poukazuje na to, že právní úprava práva na svobodné sdružování je založena na principu odloučenosti soukromoprávních korporací od státu a na principu členské samosprávy, do níž stát nesmí nijak zasahovat, ale též na principu práva člena na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu společnosti, které je v rozporu se zákonem nebo stanovami, příp. jiným vnitřním předpisem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3909/2011, obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1618/2006). Připuštění určité intervence státu do spolkové autonomie je nutné proto, aby nedocházelo ke svévolnému rozhodování orgánů sdružení a tím i k výraznému porušování práv fyzických či právnických osob (členů sdružení), kterým by takto mohla být způsobena majetková či nemajetková újma. Možnost soudu zasahovat do spolkové autonomie se vztahuje toliko na případy, kdy rozhodnutí spolkového orgánu odporuje zákonu, stanovám, popřípadě jiným interním předpisům sdružení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4380/2011, a přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3009/2013). Kvůli uvedenému musí být vyklad právní úpravy spolků pokud možno restriktivní; restriktivními kritérii se rozumí – a to při dostatečně vysokém stupni intenzity jejich naplnění – protiprávnost tvrzeného jednání druhé strany (v podobě rozporu se zákony či interními normami spolku), dále pak společenský zájem na projednání věci, vyčerpání smírčích instrumentů a v neposlední řadě výrazná újma (materiální či osobnostní) potenciálně utrpěná žalobcem (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2306/2008, přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1075/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2094/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2304/2011). Má-li se člen sdružení oprávněně domáhat soudní ochrany proti rozhodnutí spolku, je především třeba, aby takové rozhodnutí zasáhlo do jeho práv; intenzitu zásahu je nutné posuzovat vzhledem k zásadě spolkové autonomie velmi zdrženlivě, a to se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu. Při minimálním, málo intenzivním konfliktu rozhodnutí orgánu občanského sdružení s dílčím členským právem musí člen vzít v úvahu skutečnost, že do sdružení vstoupil dobrovolně a že součástí vnitrospolkové demokracie je též podrobení se rozhodnutí spolkového orgánu včetně případně uložených sankcí a taktéž respektování procedurálních pravidel sdružení. Občanská sdružení, resp. spolky totiž nejsou nucenými svazky, členové se v nich sdružují dobrovolně a soudní zásah proto musí být výjimečný (avšak možný). Současně je žádoucí, aby podstatná část běžných provozních rozhodnutí činěných spolkovými orgány při uskutečňování zásady smluvní autonomie členské základny sdružení, zůstala z důvodu právní jistoty uvnitř sdružení zachována bez ingerence soudu. Z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3909/2011 cit. výše pak vyplývá, že předpokladem oprávněnosti žaloby podle §15 odst. 1 zákona o sdružování občanů je, aby dopad rozhodnutí orgánu sdružení do práv osoby, které je rozhodnutí adresováno, byl významný.
Shora uvedené obecné závěry, jež upřednostňují s ohledem na respekt ke spolkové autonomii restriktivní výklad ustanovení §15 odst. 1 ZSO, a které lze nepochybně vztáhnout i na posuzování úpravy procesních podmínek stanovených pro věcné projednání opravného prostředku se nepochybně uplatní i v dané věci, kde s ohledem na intenzitu zásahu do práv žalobce a s přihlédnutím ke konkrétní úpravě odvolacího řízení v Disciplinárním řádu jsou kritéria pro ingerenci soudu do rozhodování žalované zcela jistě naplněna.
Je faktem, že zákon předpokládá, že řízení před orgány spolku bude dvojinstanční (viz §15 odst. 1 ZSO: „Považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek…“), ovšem výslovně nestanoví, že by tomu tak skutečně muselo být v každém případě. Nebylo totiž vyloučeno ani jednoinstanční rozhodování spolkového orgánu, které mohlo být soudně přezkoumatelné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3345/2012). V takovém případě logicky platí, že již po rozhodnutí v jednom stupni může člen (dotčený rozhodnutím spolkového orgánu) uplatnit své právo soudní cestou, podle §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. V případě dvojinstančního disciplinárního řízení (jako v dané věci) má člen možnost domáhat se určení, zda je rozhodnutí příslušného orgánu ve shodě se zákonem či stanovami teprve po využití opravného prostředku (odvolání), který mu poskytují stanovy, přičemž logicky platí, že využití opravného prostředku musí být každému členu stejně dostupné. Pakliže však vnitřní předpisy stanoví jako podmínku věcného projednání opravného prostředku proti rozhodnutí disciplinární komise o uložení pokuty její zaplacení ještě před projednáním opravného prostředku, jde fakticky o úpravu, která vylučuje (může vyloučit) v případě vysoké pokuty, jejíž zaplacení je mimo finanční možnosti člena sdružení, aby dotčený člen reálně splnil jednu z podmínek projednání opravného prostředku. Takováto úprava stanov také zároveň může člena sdružení diskvalifikovat z možnosti uplatnit své právo soudní cestou podle §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., neboť mu brání stanovami poskytnutý opravný prostředek skutečně využít. Z naznačených hledisek je třeba nahlížet na podmínku zaplacení pokuty uložené spolkovým orgánem jakožto podmínku projednání odvolání proti rozhodnutí Disciplinární komise, kdy nezaplacení uložené pokuty vedlo odvolací orgán k zamítnutí odvolání, aniž by je věcně projednal. Jestliže za popsaného stavu dospěl odvolací soud k závěru o nezákonnosti rozhodnutí ORK žalované, pak takový závěr nutno považovat za souladný i s ustálenou judikaturou jak Nejvyššího soudu, tak i soudu Ústavního. Ze zmíněné judikatury totiž vyplývá, že pokud je člen připraven o (faktickou) možnost uplatnění opravného prostředku (v daném případě díky úpravě stanov či např. jednáním některého orgánu sdružení), mohl uplatnit své právo soudní cestou podle §15 odst. 1 zmíněného zákona (dnes podle §258 o. z.) i bez vyčerpání opravného prostředku, resp. bez jeho věcného projednání, je-li uplatněn, ale neprojednán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2643/2010, a nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 3486/10). Logicky pak platí, že úprava, která sice zakládá dvojinstančnost řízení, ale fakticky některého člena, který podmínku zaplacení pokuty nedokáže splnit, z uplatnění opravného prostředku vylučuje, porušuje jeho právo na spravedlivý proces. Zneužití procesních předpisů k zabránění využití opravného prostředku je podle dovolacího soudu v rozporu se zákonem a rozhodnutí, jež z takové úpravy vzešlo, nutno považovat za rozporné se zákonem. Odvolací soud tedy nepochybil, pokud dovodil, že podmínky pro zásah do spolkové autonomie dovolatelky byly naplněny. Rozhodnutí ORK totiž mohlo vést k závažným (nepřiměřeným) právním následkům, jinak řečeno lze konstatovat dostatečně vysoký stupeň intenzity, jakou by rozhodnutí dovolatelky bylo schopno zasáhnout do práv žalobce a způsobit mu potenciálně výraznou újmu. Právě uvedené závěry jsou zcela souladné s těmi, na nichž vystavěl svůj shora uváděný nález sp. zn. I. ÚS 3486/10 i Ústavní soud.
Z uvedeného je patrné, že dovolání žalované není přípustné, a proto je Nejvyšší soud odmítnul (§243c odst. 1 o. s. ř.)
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu