ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.449.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 449/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Agentury MM Praha, s. r. o. , IČO 27145123, sídlem Řitka, Sportovní 122, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Hostivice, Chýně, Západní 449, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, za vedlejšího účastenství na straně žalované JUDr. Jana Grosama , IČO 61380717, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 6, sídlem Praha 6, Bělohorská 270/17, zastoupeného JUDr. Tomášem Jírou, advokátem se sídlem Praha 6, Tychonova 3, o zaplacení částky 698 003 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 169/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2011, č. j. 55 Co 305/2011-133, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Žalobkyně (dále také „dovolatelka“) řádně zastoupená advokátem podala dne 9. 1. 2012 včasné dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2011, č. j. 55 Co 305/2011-133, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 3. 2011, č. j. 21 C 169/2009. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvod uvedla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatelka v dovolání především namítá, že
a) vedlejší účastník neměl oprávnění zahrnout do soupisu movitých věcí vozidla, která dle záznamu v registru motorových vozidel patřila nikoliv povinnému, ale dovolatelce, především pak vozidlo, které bylo opatřeno ochrannou známkou H. V., k jejímuž užití má licenci toliko dovolatelka, resp. měl povinnost tato vozidla po předložení technických průkazů ze soupisu vyřadit,
b) vedlejší účastník postupoval při vyřazování předmětných vozidel ze soupisu liknavě,
c) vedlejší účastník nebyl oprávněn zakázat provozování předmětných vozidel,
d) vedlejší účastník porušil obecnou prevenční povinnost.
Žalovaná ani vedlejší účastník se k dovolání dovolatelky nevyjádřili.
1. K námitce ad a) týkající se oprávnění vedlejšího účastníka zahrnout předmětná vozidla do soupisu (resp. jeho povinnosti předmětná vozidla ze soupisu vyřadit)
Podle §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu (dále jen „exekuční řád), nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle §326 odst. 1 věty první o. s. ř. soud v bytě (sídle, místu podnikání) povinného nebo na jiném místě, kde má povinný své věci umístěny, sepíše věci, které by mohly být prodány, a to v takovém rozsahu, aby výtěžek prodeje sepsaných věcí postačil k uspokojení vymáhané pohledávky oprávněného spolu s náklady výkonu rozhodnutí.
Podle §4 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích (dále jen zákon č. 56/2001 Sb.) registr silničních vozidel je evidencí silničních motorových vozidel, přípojných vozidel a provozovatelů těchto vozidel (odstavec 1 věta první). Do registru silničních vozidel se zapisuje vlastník (název, sídlo a identifikační číslo osoby (dále jen "identifikační číslo"), jde-li o právnickou osobu nebo fyzickou osobu podnikatele; jméno, příjmení, rodné číslo, místo trvalého nebo povoleného pobytu, popřípadě adresa místa pobytu při udělení azylu, jde-li o fyzickou osobu) [odstavec 4 písm. a)].
Podle §2 písm. e) vyhlášky ministerstva dopravy a spojů č. 243/2001 Sb., o registraci vozidel technický průkaz silničního motorového vozidla a přípojného vozidla je doklad, kterým se osvědčují schválení technické způsobilosti vozidla k provozu na pozemních komunikacích, údaje o vlastníkovi a provozovateli vozidla, údaje o provedených technických změnách na vozidle a změnách v registru silničních vozidel, údaje o provedených pravidelných technických prohlídkách vozidla, pokud této technické prohlídce podléhá. Tento průkaz je veřejnou listinou.
Vlastní provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) prodejem movitých věcí začíná soupisem věcí povinného, které mohou být zpeněženy. Soupis může být proveden v bytě, sídle, místě podnikání, jakož i všude jinde (na každém jiném místě), kde má povinný umístěny své věci. Při soupisu ani později v rámci exekučního řízení nelze řešit skutkově složité spory vyžadující dokazování a vždy náležitě posoudit, zda ta která konkrétní věc skutečně patří povinnému. Nesepíší se proto jen věci, jež nepochybně nepatří povinnému a jež by proto následně musely být ze soupisu vyloučeny (především věci, jež byly na místo soupisu přineseny osobami, které jsou u povinného jen na návštěvě), věci, které jsou nepochybně vyloučeny z výkonu rozhodnutí (exekuce) (srov. §321 a §322 o. s. ř.), popřípadě věci, o nichž oprávněný výslovně prohlásí, že nemají být sepsány (srov. §326 odst. 4 druhá věta o. s. ř. v rozhodném znění, tedy ve znění do 30. 6. 2009). Naproti tomu je pro zahrnutí věci do soupisu bez významu tvrzení povinného nebo třetí osoby, že povinný není vlastníkem této věci, stejně jako existence pochybností o vlastnictví věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 901/2010 postavený na obdobném skutkovém základě, dále pak POLEDNE, P. in DRÁPAL, L., BUREŠ, J. et al. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 2449 an., nebo DRÁPAL, L. in DRÁPAL, L., BUREŠ, J. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde, 2004. s. 485 an.). Pro posuzovanou věc je tedy rozhodující, zda bylo možno vyloučit, že silniční motorová vozidla, u nichž byla jako vlastník v registru silničních vozidel (v technickém průkazu) uvedena jiná osoba než povinný (tj. dovolatelka), ve skutečnosti patřila povinnému.
Povahou technické průkazu se již Nejvyšší soud zabýval, přičemž dovodil, že ze zákona č. 56/2001 Sb. neplyne povinnost správního orgánu ověřovat pravdivost údajů uvedených v řádně vyplněné a podepsané přihlášce a že technický průkaz je sice veřejnou listinou, která osvědčuje určité skutečnosti předpokládané zákonem č. 56/2001 Sb., nelze ho však považovat za listinu prokazující vlastnictví k věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1426/2004 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1411/2005). Jinak řečeno, změna vlastníka v technickém průkazu, přičemž nic jiného nemůže platit ani pro změnu v registru silničních vozidel, toliko osvědčuje již nastalou právní skutečnost (zcizení motorového vozidla), její účinky však nejsou konstitutivní a na samotný převod vlastnictví proto tato změna nemůže mít vliv. Zákon ostatně předpokládá, že záznam v registru silničních vozidel po určitou dobu nemusí odpovídat skutečnosti (srov. ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb., dle kterého žádost o zápis změn údajů zapisovaných do registru silničních vozidel jsou osoby uvedené v §11 povinny podat do 10 pracovních dnů od vzniku skutečnosti, která zakládá změnu zapisovaného údaje .), přičemž lze souhlasit i se soudy nižších stupňů, že v praxi není lhůta pro změnu údajů v registru silničních vozidel (a tedy ani v technickém průkazu) předvídaná zákonem mnohdy respektována. Údaj týkající se vlastnictví automobilu uvedený v technickém průkazu (v registru silničních vozidel) tak sice zpravidla může být důležitou indicií osvědčující vlastnictví automobilu, nelze však souhlasit s názorem dovolatelky, že exekutor může do soupisu movitých věcí pojmout toliko vozidlo, jež dle tohoto záznamu patří povinnému (protože nemusí být nepochybné, že toto vozidlo ve skutečnosti nepatří povinnému). Nelze ostatně přehlédnout, že závěr zastávaný dovolatelkou by byl v praxi velmi snadno zneužitelný a umožňoval by povinným (např. za pomocí fiktivních převodů) vyhýbat se exekuci vedené na jejich majetek. Na výše uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že jedno z vozidel zařazených do soupisu bylo opatřeno reklamou a ochrannou známkou manželky povinného H. V. Jak již bylo uvedeno výše, v rámci soupisu nelze řešit skutkově složité spory vyžadující dokazování. Obdobně nelze v rámci soupisu zkoumat mnohdy složité právní vztahy mezi povinným a třetími osobami, tedy např. ani to, zda jiná osoba než povinný má exkluzivní právo využívat ochrannou známku vyobrazenou na automobilu zařazeném do soupisu, případně zda povinný toto právo třetí osoby respektuje (ostatně kdyby povinný respektoval všechny své závazky vůči třetím osobám, k exekuci by nejspíš nedošlo).
2. K námitce ad b) týkající se liknavého postupu vedlejšího účastníka
Pokud je exekutor, jak bylo vysvětleno výše, zásadně oprávněn zařadit do soupisu i vozidlo, které dle záznamu v technickém průkazu nebo v registru silničních vozidel patří jiné osobě než povinnému, je zřejmé, že nemůže být povinen takovéto vozidlo vyjmout ze soupisu toliko na základě předloženého technického průkazu. Lze rovněž připomenout, že institut vyškrtnutí věci ze soupisu byl do exekučního řádu zaveden až zákonem č. 286/2009 Sb., který nabyl účinnosti až dne 1. 11. 2009 (tj. téměř rok a půl poté, co byly automobily ve vlastnictví dovolatelky zařazeny do soupisu a více než rok poté, co jí byly vydány), přičemž až do této změny zákon předvídal k ochraně práv třetích osob pouze žalobu na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí dle §267 o. s. ř. Pokud vedlejší účastník za těchto okolností nad rámec zákona a svých povinností postupoval neformálním způsobem, vyžádal si souhlas oprávněné osoby a na základě obdrženého souhlasu (tj. bez toho, aby dovolatelka byla nucena podat žalobu na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí) již dva a půl měsíce po provedení soupisu předmětná vozidla ze soupisu vyřadil, je jakékoliv jeho pochybení spočívající v průtazích v exekučním řízení vyloučeno.
3. K námitce ad c) týkající se oprávnění vedlejšího účastníka zakázat užívání předmětných vozidel
Podle §66 odst. 1 exekučního řádu ve znění do 31. 10. 2009 při provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného exekutor vždy, i bez návrhu oprávněného, zajistí movité věci, které sepsal. Zajištěné věci převezme do své úschovy nebo je uloží u vhodného schovatele.
S ohledem na znění exekučního zákona účinného v době soupisu a výše uvedené nemůže být pochyb o tom, že vedlejší účastník byl oprávněn (a rovněž povinen) zajistit předmětná vozidla zařazená do soupisu, přičemž pochybení vedlejšího účastníka nelze shledávat ani ve způsobu, jakým byla tato vozidla zajištěna. Zajištění věci se zpravidla provede odvozem této věci na místo, kde ji lze bezpečně uskladnit tak, aby nedošlo k jejímu poškození či odcizení. Jelikož však odvezení věci a její uskladnění ve skladu exekutora či třetí osoby je nutně spojeno s dalšími náklady (lze připomenout, že tyto náklady jsou součástí nákladů exekuce a hradí je zásadně povinný, srov. §87 exekučního řádu), může být v konkrétním případě vhodnější věc zařazenou do soupisu ponechat na místě a zajistit ji jiným vhodným způsobem. Zvoleným opatřením však musí být zajištěno, že věc zařazena do soupisu nebude poškozena nebo odcizena. V případě motorového vozidla připadá v úvahu především zajištění znehybněním (např. tzv. botičkou nebo zámkem na volant), případně za využití sledovacího zařízení [srov. Šimka, K., Kasíková, M. in Kasíková, M., Kučera, Z. et al. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010. §66.]. Pokud tedy vedlejší účastník zvolil způsob zajištění spočívající v zapečetění předmětných vozidel, zjištění aktuálního stavu ujetých kilometrů a poučení povinného, že s vozidly smí manipulovat pouze v rámci údržby zahrady, byl k němu nepochybně oprávněn. Zvolený způsob zajištění je navíc ze všech zákonných možností připadajících v úvahu nejšetrnější, pročež nelze dovozovat, že by jim (popsaným zajištěním) mohl dovolatelce způsobit škodu.
4. K námitce ad d) týkající se porušení obecné prevenční povinnosti
Podle §415 obč. zák. je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Aplikace §415 obč. zák. přichází v úvahu jen tehdy, neexistuje-li právní úprava, vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Pokud byl postup stanovený právní normou, tak jako v posuzované věci, dodržen, je aplikace §415 obč. zák. vyloučena (srov. obdobně již výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 901/2010).
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11. Ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však i nadále zůstává aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti, tj. až do zrušení tohoto ustanovení uplynutím dne 31. prosince 2012 (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, body 25 – 28).
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání žalobkyně jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalované ani vedlejšímu účastníkovi prokazatelné náklady nevznikly.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz a nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. května 2012
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu