ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.464.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 464/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: a) V. R., b) J. R., c) J. R., a d) S. R., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 30. 9. 2008, sp. zn. 20 Co 112/2008, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 178/2007 (žalobců V. R., J. R., J. R. a S. R., zastoupených advokátkou, proti žalované ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 7. 5. 2002, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 31. 10. 2007, čj. 32 C 178/2007-165. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců ohledně vydání pozemku parc. č. 1379/1 – zahrady (o výměře 646 m2) a parc. č. 1379/2 – zastavěné plochy (o výměře 125 m2). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 30. 9. 2008, sp. zn. 20 Co 112/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně z 31. 10. 2007, čj. 32 C 178/2007-165, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že se žalované ČR – Ú. pro z. s. ve v. m. nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že otec žalobců – J. R. st. uplatnil dne 20. 3. 1991 u státního podniku Obchodní zařízení P. písemnou výzvu k vydání domu čp. 601 (s dílnou) s pozemky parc. č. 899, parc. č. 1062/1 a parc. č. 1062/3 v katastrálním území Č., k jejichž odnětí došlo podle §5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a §11 vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu rozhodnutím finančního odboru bývalého Městského národního výboru v B. z 29. 3. 1961, čj. FIN 8961/59/8860-72 E, původním spoluvlastníkům J. a M. R. Po vydání zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, byla dne 20. 6. 1991 uzavřena J. R. st., jako oprávněnou osobou, dohoda se státním podnikem Obchodní zařízení P., jako s povinnou osobou, o vydání domu čp. 601 a pozemku parc. č. 1378 a parc. č. 1381 v katastrálním území Č.; v článku IV. dohody z 20. 6. 1991 bylo i uvedeno, že pozemek parc. č. 1379 v katastrálním území Č. „bude předmětem vydání po geometrickém zaměření skladu, postaveném na tomto pozemku, povinnou osobou“. Za uvedený odňatý majetek (nemovitosti) bylo J. R. st. vyplaceno odškodné 35.900,- Kč s tím, že mu vznikla podle ustanovení §7 zákona č. 403/1991 Sb. povinnost odvést stejnou částku na účet Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci.
Odvolací soud zároveň uváděl, že v řízení o této právní věci nebylo zjištěno, že by J. R. st. v době do svého úmrtí uplatnil proti již uvedené povinné osobě také vydání pozemků parc. č. 1379/1 a parc. č. 1379/2 v katastrálním území Č.; v původní výzvě v době do 31. 5. 1991 toto právo neuplatnil (a údaj uvedený v článku IV. dohody z 20. 6. 1991 o vydání pozemků parc. č. 1379 až po zaměření skladu na tomto pozemku „nemá, podle názoru odvolacího soudu, charakter veřejného příslibu podle §850 a násl. občanského zákoníku“). Začal tu od 1. 6. 1991 běh tříleté promlčecí doby, v rámci níž J. R. st. byl oprávněn uplatnit právo na vydání pozemku; k uplatnění tohoto práva právními nástupci zemřelého J. R. st. však došlo až 4. 5. 2004 (v rámci změny žaloby v průběhu tohoto řízení); bylo tedy toto uplatnění práva opožděné, a to po uplynutí tříleté promlčecí doby; žalovaná pak dne 31. 10. 2007 při jednání u soudu uplatnila námitku promlčení. Podle názoru odvolacího soudu tu nešlo o případ, v němž by „oprávněná osoba neuplatnění práva nezavinila a ze strany žalované nešlo o žádné zneužití práva, když k promlčení nároku na vydání uvedených pozemků došlo ještě za života původní oprávněné osoby – J. R. st. a žalobci V. R., J. R., J. R. ml. a S. R. si této skutečnosti museli být vědomi“.
Odvolací soud ještě dodával, že obsah dědického usnesení z 11. 8. 1999 sp. zn. 58 D 693/98 Městského soudu v Brně, jímž byla schválena dohoda mezi dědici po J. R. st., v jejímž rámci si dědicové ujednali, že nabývají dědictví po zemřelém každý rovným dílem, včetně nároku na vydání pozemků parc. č. 1378 a parc. č. 1379 v katastrálním území Č. podle zákona č. 403/1990 Sb., nemá na běh promlčecí doby vliv; stejný nárok byl promlčen již k datu úmrtí zemřelého zůstavitele.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba žalobců zamítnuta, jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, a to včetně výroku o nákladech řízení.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s přihlížením k tomu, že žalované v odvolacím řízení náklady nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 11. 11. 2008 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 17. 12. 2008 u Městského soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé především zdůrazňovali, že soudy obou stupňů nevzaly při svém rozhodování v úvahu důležitou skutečnost, že „žalovaná, respektive její právní předchůdce, podnikala kroky směřující k vydání nemovitostí (a to k zaměření budovy skladu a k oddělení části parcely geometrickým plánem), což odpovídalo článku IV. dohody o vydání nemovitosti z 20. 6. 1991, uzavřené J. R. se státním podnikem Obchodní zařízení P.; tento článek dohody považují dovolatelé (na rozdíl od názoru soudů obou stupňů) za takový příslib ze strany povinné osoby“.
Dovolatelé jsou toho názoru, že z uváděné smlouvy z 20. 6. 1991 „jednoznačně vyplývá vůle obou stran vydat pozemek parc. č. 1379 v katastrálním území oprávněné osobě; oprávněná osoba neměla důvod pochybovat o tom, že k vydání pozemku skutečně dojde, a bezprostředně uplatňovat nárok u soudu“. Právní předchůdce žalobců byl tedy v dobré víře, že dohoda z 20. 6. 1991, zejména její článek IV. je platným závazkem povinné osoby; dovolatelé v této souvislosti připomínali i to, že J. R. bylo ke dni uzavření dohody 83 let, nebyl při jednání o dohodě právně zastoupen a nelze mu vytýkat, že se právem domníval, že mu bude pozemek vydán dobrovolně, jak to bylo v článku IV. dohody přislíbeno. Dovolatelé jsou také na základě výsledků zjištění, provedeného v tomto řízení, přesvědčeni, že dohoda z 20. 6. 1991 byla uzavřena se státním podnikem Obchodní zařízení P., v jehož správě sporný pozemek byl od 1. 7. 1988.
Dovolatelé jsou přesvědčeni, že jde v tomto sporu o případ, na který je poukazováno i v judikatuře soudů, a to jako na případ „v němž se uplatnění námitky promlčení ocitá v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 občanského zákoníku zejména proto, že tu došlo k vyjádření povinné osoby, že hodlá plnit vůči oprávněné osobě to, co tato osoba požaduje, a že požadované plnění bude uspokojeno věcmi, jež budou určeny dodatečnou dohodou účastníků“; šlo tedy o reálné jednání, k němuž by mělo být přihlíženo a není možné spokojit se s právním odůvodněním, které jde proti smyslu zákonné úpravy, jejímž cílem je náprava důsledků majetkových křivd ve smyslu restituční právní úpravy.
Ve vyjádření Ú. pro z. s. ve v. m. (za žalovanou ČR) bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Bylo tu zdůrazněno, že v tomto soudním řízení Ú. pro z. s. ve v. m. d., jak mu to ukládá zákon č. 219/2000 Sb., uplatňoval prostředky majetkových zájmů státu, k nimž bezpochyby náleží i uplatňování námitky promlčení. Nejde tu o žádné zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, jak to tvrdí žalobci. Jde tu o případ neuplatnění nároku u soudu v zákonem stanovené lhůtě, a to zjevně po uplynutí lhůt stanovených restitučními předpisy i občanským zákoníkem. Podle názoru žalované tu jde výlučně k tíži právního předchůdce žalobců neuhlídání lhůt podle §19 a §5 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. a obecné promlčecí lhůty podle ustanovení §101 občanského zákoníku. Aplikace ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku tu není dokládána žádným rozporem s dobrými mravy.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 32 C 178/2007 Městského soudu v Brně), ani z dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud řešil svým rozhodnutím právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení
o dovolání bylo tedy třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodnutích dovolacího soudu.
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc jednak podle ustanovení §2, §5 odst. 1, §5 odst. 4 i §19 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., ale zejména podle ustanovení §101 občanského zákoníku, podle něhož je promlčecí doba tříletá (pokud není v dalších ustanoveních občanského zákoníku stanovena jinak) a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Projednávanou právní věcí se zabýval již i dovolací soud ve svém rozsudku z 22. 5. 2007 (28 Cdo 1833/2007 Nejvyššího soudu), v němž ve svém zrušovacím rozhodnutí (týkajícím se rozsudku Krajského soudu v Brně z 23. 5. 2006, sp. zn. 20 Co 691/2005, i rozsudku Městského soudu v Brně z 22. 6. 2005, čj. 32 C 147/2002-106) dospěl k závěru, že je ještě třeba v dalším řízení, aby soud znovu posoudil, zda tu ze strany žalované „došlo k neplnění povinnosti podle zákona č. 403/1990 Sb. (ve smyslu ustanovení §5 odst. 4 tohoto zákona) a zda žalobci uplatnili u soudu své nároky řádně a včas (srov. k tomu stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 114 /249/)“. Takto také soudy obou stupňů v dalším řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu postupovaly.
Dokazováním v tomto dalším řízení nedošlo k přesvědčivému závěru, že by již dohodou z 20. 6. 1991 (zejména jejím článkem IV.) byla bez dalšího vyřešena otázka vydání pozemku parc. č. 1379 v katastrálním území Č. po geometrickém zaměření skladu, postaveného na tomto pozemku, nýbrž byla tu projevena shodná vůle učinit tento pozemek předmětem dalšího vydání po geometrickém zaměření a po oddělení (geometrickým plánem) zastavěné části pozemku, která se podle restitučních předpisů nevydává.
Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou tu tedy došlo k tomu, co již bylo vyloženo v uveřejněné judikatuře soudů, např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 28/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, a to takto: „Nebyla-li doba splnění dluhu dohodnuta, ani jinak stanovena (§78 občanského zákoníku), začíná promlčecí doba běžet dnem následujícím poté, kdy dluh vznikl“.
Jestliže tedy za uvedených okolností nedošlo po nevydání pozemku parc. č. 1379 v katastrálním území Č. k další mimosoudní dohodě a u soudu byl nárok na jeho vydání uplatněn právními nástupci zemřelého původního vlastníka s odpovídajícími náležitostmi až v průběhu tohoto soudního řízení, pak závěr odvolacího soudu, že „k uplatnění práva tu došlo až k 4. 5. 2004 (v rámci změny žaloby) opožděně po uplynutí tříleté promlčecí doby“, nelze pokládat za aplikaci a výklad ustanovení §101 občanského zákoníku (v návaznosti na ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. o lhůtách pro uplatnění nároku na vydání věci) v rozporu s hmotným právem, respektujícím v takovém případě možnost vznesení námitky promlčení ze strany žalované.
Výsledky zjišťování skutečného stavu věci v řízení před soudy obou stupňů nezpochybňují také právní závěr odvolacího soudu ohledně úvahy o případné aplikaci ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, vyjádřené odvolacím soudem tak, že „o zneužití práva (přiznaného zákonem) tu může jít, když oprávněná osoba po uzavření dohody z 20. 6. 1991 měla dostatek času na uplatnění práva k vydání pozemku soudně“.
Lze tu přisvědčit opodstatněnosti poukazu Ú. pro z. s. ve v. m. na usnesení Ústavního soudu ČR ze 14. 1. 2004, III. ÚS 775/92, v němž se zabýval otázkou výkladu běhu lhůty k uplatnění nároku na vydání věci žalobou u soudu s ohledem na §5 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. a dospěl bez dalšího k závěru, že „soudy obou stupňů si správně vyložily běh lhůty k uplatnění nároku po zjištění, že navrhovatel podal žalobu po uplynutí tříleté promlčecí lhůty, běžící ode dne účinnosti zákona č. 403/1990 Sb., a správně také shledaly námitku promlčení za důvodnou (a z jejich závěry se ztotožnil i Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení o odmítnutí dovolání z 18. 6. 2003, 28 Cdo 1023/2003)“.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů jako dovolání nepřípustných.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu
V Brně dne 9. dubna 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu