ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.5093.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 5093/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) A. D. B., b) B. D. A., c) P. Ch. D. , d) J. R. D., e) P. – H. D., všichni zastoupeni advokátkou, proti žalovanému hl. m. P. , o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 223/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007, č. j. 64 Co 370/2007-115, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2008, č. j. 64 Co 197/2008-161, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007, č. j. 64 Co 370/2007-115, v měnící části vyhovujícího výroku rozsudku soudu I. stupně, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2008, č. j. 64 Co 197/2008-161, ve výrocích II., IV. jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 2. 2008, č. j. 10 C 223/2006-124, ve výrocích I., IV., se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 13. 12. 2007, č.j. 64 Co 370/2007-115, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 6. 2007, č.j. 10 C 223/2006-88, ve vyhovujícím výroku tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou vlastníky, a to každý z nich z ideální jedné pětiny, spoluvlastnického podílu budovy č.p. 1050 – objektu bydlení na p.č. 156, pozemku p.č. 156 – zastavená plocha a nádvoří a p.č. 157 – zahrada zapsaných na LV č. 7792 v k.ú. S.
Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 31. 7. 2008, č.j. 64 Co 197/2008-161, ve výroku I. zamítl návrh žalobců na přerušení řízení. Výrokem II. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 2. 2008, č.j. 10 C 223/2006-124, kterým bylo ve výroku I. určeno, že žalovaná je vlastníkem domu č.p. 1050 na pozemku p.č. 156 a pozemků p.č. 156 a p.č. 157, v k.ú. S., zapsaných na LV č. 7792, se současným zamítnutím protinávrhu ve výroku II. žalované na určení, že dům č.p. 1050 na pozemku p.č. 156 a pozemky p.č. 156 a p.č. 157, vše v k.ú. S., obec P., zapsané na LV č. 7792, jsou svěřeny do správy M. č. P. 5. Odvolání žalobců proti zamítavému výroku II. bylo odvolacím soudem odmítnuto. Na nákladech odvolacího řízení byly žalobci povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně částku 12.257,- Kč.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž se žalobci domáhali určení vlastnického práva k domu č.p. 1050 s pozemkem p.č. 156 a pozemku p.č. 157 v k.ú. S. Svůj nárok odůvodňovali usnesením Okresního soudu Praha – východ ze dne 8. 12. 2005, č.j. D 282/95-220, podle kterého majetek ve výlučném vlastnictví R. D., zemřelého, nabyli žalobci a to každý jednou ideální pětinou do svého vlastnictví. Při obnově původního dědického řízení po R. D. bylo zjištěno, že postup tehdejšího Státního notářství nebyl v souladu se zákonnými předpisy, když přeneslo povinnost vyrozumět pozůstalé syny M. D. a B. D. o dědickém právu na dalšího pozůstalého syna R. D. a když se nakonec spokojilo s jeho zřejmě účelovým prohlášením, že současný pobyt jeho bratrů není znám. Tímto postupem byla oběma pozůstalým synům odňata možnost jednat před státním notářstvím; z tohoto důvodu byla povolena obnova dědického řízení a posléze rozhodnututo o dědění nově.
Žalovanému svědčilo vlastnické právo na základě souhlasného prohlášení o nabytí do vlastnictví z 14. 4. 2002, kterým předmětné nemovitosti přešly k 24. 5. 1991 z B. p. v P. 5 s. p. v likvidaci do vlastnictví hl. m. P., správce M. č. P. 5. Předmětné nemovitosti původně vlastnili R. D., zemřelý, a Z. D., zemřelá, každý id. 1. Usnesením Státního notářství P. - v. sp. zn. D 1961/60 ze dne 15. 1. 1964 ve spojení s dodatečně projednaným dědictvím po Z. D. sp. zn. D 301/64 ze dne 14. 10. 1964 byly předmětné nemovitosti jako odúmrť po R. D. vlastnicky připsány Československému státu a následně začleněny do operativní správy O. p. b. h. v P. 5, a to od 1. 11. 1964. Žalovaná tak odvozovala svoje vlastnictví z ustanovení §1 odst. 2 a §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.
Odvolací soud ve svých rozsudcích uvedl, že usnesení potvrzující nabytí dědictví nebo schvalující dohodu dědiců o vypořádání dědictví je závazné jen v otázce dědického práva. Původní rozhodnutí vydané v dědickém řízení potvrzující nabytí sporných nemovitostí státem jako odúmrť sice bylo zrušeno, nicméně pozdější rozhodnutí vydané v dědickém řízení nemohlo podle odvolacího soudu zrušit účinky nastalé v důsledku původního rozhodnutí. Samotná obnova dědického řízení a na základě ní určení nového okruhu dědiců tak nemohlo mít za následek zpochybnění vlastnictví státu k předmětným nemovitostem, které nabyl podle ust. §513 zákona č. 141/1950 Sb. jako odúmrť ke dni smrti původního vlastníka. Toto vlastnictví navíc stát nikdy nepozbyl žádným ze způsobů předpokládaným ustanovením §132 občanského zákoníku (dále o. z.).
Žalobci podali proti uvedeným rozsudkům dovolání. Otázka zásadního právního významu spočívá podle dovolatelů v tom, zda jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí podle ustanovení §123 o. z., když vlastnictví nabyli podle ustanovení §460 o. z. děděním po svém dědovi R. D. ke dni jeho smrti, a to do podílového spoluvlastnictví podle ustanovení §132 odst. 1 o. z. ve spojení s ustanovením §136 odst. 1 o. z., či zda je vlastníkem žalovaný, který nabyl vlastnictví na základě odúmrti, která byla obnovenou dědického řízení zrušena. Žalující strana žádala, aby dovolací soud zrušil v příslušných výrocích, vztahující se k určení vlastnictví předmětných nemovitostí, napadené rozsudky a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K podaným dovoláním se žalovaný písemně vyjádřil. Nesouhlasil s tvrzeními dovolatelů a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaní, zastoupení advokátkou, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaní dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. a), c) a dovolací důvod byl uplatněn na základě ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přišly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.
Ve věci je třeba upozornit na skutečnost, že původní žalobce Ing. M. D. podal dne 30. 10. 1995 u Obvodního soudu pro Prahu 5 proti původně B. p. v P. 5 s.p. v likvidaci žalobu, kterou se domáhal vydání předmětných nemovitostí s tím, že je oprávněnou osobu podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Rozsudkem tohoto soudu, č.j. 11 C 245/95-149, ze dne 15. 2. 2005 byla tato žaloba zamítnuta s tím, že původní žalobce se stal občanem ČR až dne 2. 2. 1994. Žalobce byl sice synem původních spoluvlastníků předmětných nemovitostí, ale nesplňoval podmínku existence státního občanství k 1. 10. 1991. Usnesením Městského soudu v Praze pod č.j. 21 Co 462/2005-184 ze dne 15. 3. 2006, které nabylo právní moci dne 3. 4. 2006, byl shora uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 zrušen a řízení bylo zastaveno s tím, že v odvolacím řízení byla vzata žaloba zpět dědici po původním žalobci. Zpětvzetí žaloby bylo odůvodněno vyhověním návrhu na obnovu dědického řízení ve věci R. D. i Z. D.
Vlastnictví dovolatelů k předmětným nemovitostem bylo zapsáno do katastru nemovitostí na základě usnesení o schválení dědické dohody, č.j. D 282/95-220, z 8. 12. 2005, v rámci obnovy dědického řízení po shora uvedených zůstavitelích, které nabylo právní moci dne 28. 12. 2005, podle něhož svědčí dovolatelům spoluvlastnický podíl na nemovitostech ve výši id. 1/5. Vlastnictví žalovaného a právo hospodaření M. č. P. 5 bylo k týmž nemovitostem zapsáno na základě souhlasného prohlášení z 14. 4. 2002. Dovolací soud v této souvislosti zastává konstantní stanovisko, že osoba duplicitně zapsaná jako vlastník určitých nemovitostí má vždy naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k takovým nemovitostem, neboť při významu zápisů do katastru nemovitostí (srov. §20 katastrálního zákona o závaznosti údajů v katastru) je třeba nepatřičnost dvojího či vícerého zápisu vlastnictví k téže věci (mimo režim spoluvlastnictví) odstranit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002).
V případě řešení sporu mezi duplicitně zapsanými vlastníky je nutné vycházet z povahy nabývacího titulu, který svědčí těmto vlastníkům. V této souvislosti lze přiměřeně vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1996, 2 Cdon 1153/96, odkazujícího na ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., který vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb., uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb. (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1403/2000). Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení §4 odst. 1 citovaného zákona) se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti tyto věci vydat. Restituční funkce zákona č. 172/1991 Sb. postihuje primárně tzv. historický majetek obcí, tj. majetek, který stát obcím odňal na základě likvidace obecního zřízení a který ex lege obcím vrací. Podstatná část nemovitého majetku státu, se kterým hospodařily dřívější národní výbory, přešla na stát z vlastnictví fyzických či právnických osob. Pokud zákon č. 172/1991 Sb. v ustanovení §4 odst. 2 preferuje vlastnictví fyzických či právnických osob, byť na základě jiných restitučních předpisů, je zcela logické, že dědický titul představuje též ono „lepší právo“ k předmětným nemovitostem, než jaké vyplývá pro žalovaného ze zákona č. 172/1991 Sb. Jinými slovy řečeno, dědická dohoda se ve světle zjištěných skutečností jeví jako silnější vlastnický titul, než titul opírající se o restituční předpisy. Navíc – ve světle nového rozhodnutí o dědictví – viz výše – lze i dovodit, že nabývací titul státu a z něj odvozená obecní restituce ztratily v důsledku nyní konstituovaného kontinuálního vlastnictví D. k nemovitostem ex tunc svou právní platnost.
Na základě shora uvedeného dovolací soud shledal, že odvolací soud posoudil věc po hmotněprávní stránce nesprávně a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. zrušil ty výroky napadených rozhodnutí odvolacího soudu, které se vztahovaly k určení vlastnictví k předmětným nemovitostem a jež byly podaným dovoláním napadeny (včetně závislých výroků o nákladech řízení); poněvadž se shodného pochybení v právním posouzení věci dopustila i první instance, bylo zrušeno v příslušných výrocích i její rozhodnutí a věc jí vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž budou obě nižší instance vázány právním názorem Nejvyššího soudu, bude rozhodnuto též o nákladech řízení před dovolacím soudem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. ledna 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu