ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.514.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 514/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců: a) M. S., b) V. S. , oba bytem v P. – T., oba právně zastoupeni JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem v Hradci Králové, Orlická 163, proti žalovaným: 1) Lamia, spol. s r. o. , se sídlem v Pardubicích, J. Tomana 276, zastoupena JUDr. Danuší Staňkovou, advokátkou v Pardubicích, Masarykovo nám. 1484, 2) Statutární město Pardubice , se sídlem v Pardubicích, Pernštýnské nám. 1, 3) Česká republika , jejímž jménem jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 46, 4) JEDNOTA, spotřební družstvo v Pardubicích , se sídlem v Pardubicích, tř. 17. listopadu 235, 5) Ing. N. S. , bytem v H. K., zastoupen JUDr. Alenou Brychtovou, advokátkou v Hradci Králové, Veverkova 1343, 6) P. S. , bytem v H. K., rovněž zastoupena JUDr. Alenou Brychtovou, advokátkou v Hradci Králové, Veverkova 1343, o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C 27/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 9. 2010, č. j. 23 Co 161/2010-423, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové výše označeným byly ve výroku I. potvrzeny výroky I., II., IV., V. a VI. rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 12. 2009, č. j. 9 C 27/2008-365. Ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně byl zamítnut návrh žalobců na určení, že jsou v rámci společného jmění manželů vlastníky stavebních pozemků specifikovaných v tomto výroku, ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně bylo určeno, že vlastníkem pozemků specifikovaných v tomto výroku je Statutární město Pardubice a ve výrocích IV., V. a VI. bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi jednotlivými účastníky řízení. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení mezi žalobci a prvou žalovanou tak, že k jejich náhradě ve výši 25.080,- Kč byli zavázáni žalobci společně a nerozdílně; ve vztahu mezi žalobci a pátým a šestým žalovaným bylo rovněž rozhodnuto o povinnosti žalobců nahradit tyto náklady společně a nerozdílně, tentokrát ve výši 12.360,- Kč (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku IV. rozsudku odvolacího soudu bylo určeno, že žalobci a druhý, třetí a čtvrtý žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Předmětem řízení je žaloba, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou v rámci společného jmění manželů vlastníky pozemků označených ve výše uvedených výrocích rozsudku soudu prvního stupně. V průběhu řízení soudy nižších instancí vycházely z následujících relevantních skutečností:
- původní vlastnice pozemků M. K. nabídla státu darování předmětných pozemků, a to hned dvakrát, vždy s řádnou identifikací, ve dnech 12. 1. 1964 a 19. 3. 1964;
- dne 18. 1. 1964 byla mezi M. Kubcovou a žalobci uzavřena kupní smlouva na předmětné pozemky, a to formou notářského zápisu schváleného příslušným odborem ONV dne 28. 1. 1964;
- dne 24. 3. 1964 přijal stát, prostřednictvím finančního odboru příslušného ONV nabídku daru pozemků učiněnou M. K.;
- dne 31. 3. 1964 došlo k tehdejší tzv. poplatkové registraci předmětné kupní smlouvy Státním notářstvím v P. pod sp. zn. PR 63/564;
- rozhodnutím Katastrálního úřadu v P. ze dne 15. 1. 2001, ve spojení s rozhodnutím Zeměměřičského katastrálního inspektorátu v P. ze dne 5. 3. 2001 bylo k předmětným pozemkům zaznamenáno do katastru nemovitostí formou duplicitního zápisu vlastnictví žalobců a současně prvních tří žalovaných; rozhodnutí bylo vydáno na základě předložení kupní smlouvy žalobcem dne 4. 9. 2000.
V projednávané věci již bylo Nejvyšším soudem rozhodováno, a to rozsudkem ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 705/2006. Dovolací soud se zabýval dovoláním žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 23 Co 5/2005-158, a též proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích č. j. 9 C 37/2001-135. Nejvyšší soud, ve shodě se soudy nižších instancí rozhodl, že podle ustanovení §111 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb. se vlastníkem předmětných pozemků stala Česká republika, a to na základě akceptace nabídky M. K. ke dni 24. 3. 1964, když k registraci kupní smlouvy uzavřené mezi M. K. a žalobci došlo až 31. 3. 1964. Ve věci též podle soudu nedošlo k vydržení pozemků žalobci, když na pozemcích bylo postaveno sídliště a absentoval tak základní rys oprávněné držby, tj. faktické ovládání věci. Avšak rozsudek Nejvyššího soudu v posuzované věci, stejně jakož i rozsudky soudů obou nižších instancí byly zrušeny nálezem ústavního soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. IV ÚS 1133/07. Ústavní soud uvedl, že po samotném schválení kupní smlouvy ONV mohli žalobci oprávněně tvrdit, že jsou vlastníky předmětných pozemků a toto jejich přesvědčení bylo legitimní. Stát byl v této době obeznámen se skutečností uzavření kupní smlouvy, a přesto sjednal sám s M. K. darovací smlouvu bez nutnosti její registrace či schválení tak, jak tomu muselo být u předešlé smlouvy kupní. Postupu státu tudíž podle soudu není možné přiznat právní ochranu.
Soud prvního stupně, který ve věci znovu rozhodoval poté, co mu byla věc Ústavním soudem vrácena k dalšímu řízení, se v rámci jejího projednání zabýval zejména uplatněnou námitkou vydržení předmětných pozemků, a to jak ze strany žalobců, tak ze strany žalovaných. Uvedl, že žalobci o pozemky nejevili zájem až do roku 2000, kdy bylo na základě předložení kupní smlouvy zapsáno do katastru nemovitostí duplicitní vlastnictví. Naopak Česká republika a její právní nástupci s těmito pozemky nakládali; z tohoto důvodu soud prvního stupně uzavřel, že první a třetí žalovaný vydrželi vlastnické právo k předmětným pozemkům ke dni 1. 1. 1992, když k narušení dobré víry ze stran žalovaných došlo až v roce 2000. Žalobci ohledně týchž pozemků navíc neuplatnili ani žádné restituční nároky. V důsledku uvedených závěrů soud prvního stupně žalobu zamítl.
Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně neztotožnil, ale zamítavý výrok ve věci přesto potvrdil. Odvolací soud zejména nesouhlasil s posouzením otázky vydržení předmětných pozemků tak, jak to učinil soud prvního stupně. Uvedl, že dobrá víra státu nemohla být založena, protože kupní smlouva uzavřená mezi žalobci a M. Kubcovou byla předložena ONV v Pardubicích za účelem schválení převodu dne 25. 1. 1964. Pokud tedy M. K. později dne 19. 3. 1964 učinila nabídku bezplatného odevzdání majetku státu, směřovala tato nabídka též vůči ONV v P., byť se jednalo o jiný odbor. Při řádné evidenci vlastnických práv a úkonů o nich nemohli být odpovědní pracovníci ONV za této situace v přesvědčení, že akceptací bezplatného odevzdání majetku státu se ten stane vlastníkem pozemků, které dříve měly být převedeny na žalobce. I přes výše uvedené však odvolací soud dospěl k závěru, že žalobcům nesvědčí vlastnické právo k předmětným pozemkům. Důvodem byla aplikace judikatury Nejvyššího soudu, zejména rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a rozsudku 22 Cdo 18/2006. Dovodil, že předmětné pozemky byly v rozhodné době (§4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; stát se chopil držby pozemků v roce 1964) převzaty bez právního důvodu (převzetí držby pozemků státem, ačkoliv se vlastníky pozemků stali žalobci na základě uzavřené kupní smlouvy) a žalobci tak měli žádat o jejich vydání podle §6 odst. 1 písm. b) téhož zákona, nikoliv domáhat se ochrany vlastnických práv podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř. Na závěr odvolací soud dodal, že v souladu s plenárním stanoviskem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 byl ve věci postupem, resp. nečinností žalobců legalizován přechod majetku na stát. Uplynutím příslušných lhůt k uplatnění takového restitučního nároku došlo současně k vyloučení možnosti uplatnit vlastnické právo jinak.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Dovodili přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvody dovolání označili nesprávné právní posouzení věci a vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za právní otázky zásadního významu označili:
- odlišné rozhodování soudů nižších instancí ve věci, protože žaloba, která byla soudem prvního stupně zamítnuta pro vydržení, jehož se dovolali žalovaní, byla odvolacím soudem posouzena tak, že byl zamítavý rozsudek potvrzen z důvodu, že žalobcům, ač mají platný a účinný nabývací titul, nelze ochranu vlastnického práva přiznat, neb se měli, zjednodušeně řečeno, nároků domáhat podle předpisů restitučních;
- otázka přípustnosti určovací žaloby k ochraně vlastnictví žalobců namísto nápravy podle restitučních zákonů, jestliže je jejich vlastnictví zpochybněno existencí duplicitního zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí a od samého počátku nebylo vůči jejich vlastnickému právu zasaženo způsobem, který by odůvodňoval nápravu křivdy.
Žalobci ve věci též brojí proti rozhodnutí soudu o uložení povinnosti náhrady nákladů řízení ve prospěch vymezených žalovaných. Na závěr dovolání navrhli zrušení rozsudků obou nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žádný z žalovaných se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud však dovolání neshledal ani přípustným, ani důvodným.
Dovolací soud v souvislosti s projednávanou věcí zdůrazňuje, že restituční proces směřuje primárně k vydání věci, nikoliv k určení jejího vlastnictví, resp. vlastníků.
V situaci, kdy byly předmětné pozemky v době, kdy s nimi stát nakládal a držel je, zastavěny a vzniklo na nich sídliště P., spolu s prodejními objekty, včetně objektů občanské vybavenosti, je nutné vzít v úvahu právě i tuto skutečnost jejich zastavění.
Účelu ve věci dotčených právních předpisů nebrání, jestliže věc bude posuzována z hlediska naplnění restitučních důvodů podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve spojení se zákonnou překážkou vydání věci podle ustanovení §8 odst. 3 téhož zákona.
Vychází-li dovolací soud ze závazného právního názoru Ústavního soudu (viz předchozí text), pak postup státu, jemuž nelze přiznat právní ochranu, je odnětím věci bez právního důvodu podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Vydání pozemků a určení vlastnictví však není možné, resp. žádoucí, neboť tyto pozemky jsou zastavěny sídlištěm a občanskou vybaveností (§8 odst. 3 téhož zákona).
Ve světle výše uvedených závěrů tedy bylo a je na žalobcích, aby se podrobili procesu poskytnutí finanční náhrady podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. S takovou žalobou, kterou podali, a která směřuje proti účelu a smyslu restitučních předpisů, však nemohou být úspěšní.
Pokud jde o dovolání žalobců v části, ve které brojí proti výrokům o nákladech řízení v rozsudcích soudů nižších instancí, dovolací soud k tomu pouze dodává, že mu nesvědčí právo přezkoumávat skutková zjištění odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, přičemž v otázce práva nepřiznání nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných (§150 o. s. ř.) se nepochybně o takový případ jedná.
Nejvyšší soud shledal právní posouzení věci odvolacím soudem jako správné. Dovolání tak nenaplňuje podmínky stanovené pro jeho přípustnost v ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a proto jej jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.).
Žádnému z žalovaných nevznikly náklady řízení, jejichž náhrada by jim měla být přisouzena k tíži žalobce. Proto bylo o nákladech rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. srpna 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu