ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.5352.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 5352/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) S. L., b) T. L., a c) H. S., všech zastoupených advokátkou, proti žalované ČR – Ministerstvu financí, o finanční náhradu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 108/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2004, č.j. 14 Co 173/2004-170, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům rovným dílem na nákladech dovolacího řízení částku celkem 6.345,- Kč k rukám jejich právní zástupkyně
do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem výše označeným částečně změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 3. 2004, č.j. 24 C 108/2001-154, tak, že zamítl žalobu ohledně 19% úroku z částky 99.244,50 Kč od 13. 4. 1996 do 15. 4. 1996; jinak rozsudek soudu prvního stupně ohledně příslušenství potvrdil s tím, že žalovaný byl povinen zaplatit částku celkem 99.244,50 Kč s příslušenstvím rovným dílem žalobcům. Ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky navzájem a nákladech státu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nestanoví sankci za prodlení žalované s poskytnutím finanční náhrady za nemovitosti, které nelze vydat, ale její uplatnění také přímo nevylučuje. Otázku prodlení žalované bylo nutné posoudit podle obecných ustanovení občanského zákoníku (dále o. z.). Nárok na finanční náhradu podle §13 zákona č. 87/1991 Sb. vzniká přímo ze zákona po splnění podmínek v tomto zákoně uvedených. Počátek přiznání úroku z prodlení podle §517 o. z. bylo třeba podle odvolacího soudu stanovit na den, kdy byla žalované doručena žaloba, tedy 13. 4. 1996. Žalovaná byla povinna ve smyslu §563 o. z. plnit dne 14. 4. 1996, protože však tímto dnem byla sobota, přesunul se tento den ve smyslu §122 odst. 3 o. z. na pondělí 15. 4. 1996. Žalovaná byla tak v prodlení od 16. 4. 1996. Výše úroků činila v souladu s ustanovením §1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb. dvojnásobek diskontní sazby k prvnímu dni prodlení, tedy 19%.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání do té části výroku, jíž byla potvrzena povinnost zaplatit z částky 99.244,50 Kč úrok z prodlení ve výši 19% od 16. 4. 1996 do zaplacení finanční náhrady. Dovolatelka tvrdila, že žalobcům nepřísluší nárok na úrok z prodlení a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1829/2001. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího ve výroku o přiznání úroků z prodlení, tak v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně. Dovolatelka též žádala, aby Nejvyšší soud uložil žalobcům povinnost nést náklady dovolacího řízení a žádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobci se k podanému dovolání písemně vyjádřili. Namítali, že sporná otázka byla Nejvyšším soudem již řešena, tedy nevykazuje judikatorní přesah, a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popř. je jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná podala dovolání včas a jedná za ni osoba s právnickým vzděláním (§240 odst. 1, §241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolání mohlo být při shodě rozsudků nižších instancí, v dovoláním napadené části, přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy pro otázku zásadního právního významu napadeného rozsudku. V případě přípustnosti dovolání by se jeho důvodnost posuzovala podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. z hlediska správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání není přípustné.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobci, resp. jejich právní předchůdce, uplatnil nárok na finanční náhradu u žalované jako povinné osoby dne 28. 6. 1991 v souladu s ustanovením §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění do novely č. 115/1994 Sb. Žalovaná této žádosti nevyhověla, a proto žalobce podal dne 30. 11. 1994 žalobu na vyplacení finanční náhrady, která byla žalované doručena dne 12. 4. 1996 (viz č.l. 5).
Na žádost podle shora uvedeného odstavce §13 zákona č. 87/1991 Sb. poskytne ústřední orgán státní správy republiky oprávněné osobě finanční náhradu nejpozději do šesti měsíců od doručení žádosti.
Toto ustanovení tedy obsahuje speciální úpravu lhůty k plnění finanční náhrady, mající svůj právní základ v některé z norem zákona č. 87/1991 Sb. o nemožnosti věc vydat.
Oprávněnost tohoto požadavku podporuje ustanovení §11 odst. 1 zákona
č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích. To uvádí, že příslušný ústřední orgán posoudí oprávněnost nároku a vyplatí finanční náhradu hotovosti ve výši stanovené zvláštním předpisem.
Je v souladu s účelem restitučních zákonů, aby v případech, v nichž věc nelze vydat, byla oprávněným osobám vyplacena finanční náhrada v pokud možno co nejkratší době. Opačný přístup jen prohlubuje nerovnost v právech, kterou musí strpět oprávněné osoby již proto, že jim nemůže být poskytnuto naturální plnění.
Prodlení s placením finanční náhrady proto vzniká uplynutím lhůty, kterou příslušnému ústřednímu orgánu státní správy stanovil k plnění zákon. Nedošlo-li k zaplacení finanční náhrady a oprávněné osoby podaly žalobu, v níž náhradu řádně vyčíslily, pak tím spíše nelze počátek vzniku prodlení přesouvat do průběhu soudního řízení. Vznik prodlení nemůže být spojován ani s vyhlášením či právní mocí mezitímního rozsudku o opodstatněnosti nároku na náhradu, ani s vyhlášením či právní mocí rozsudku o výši této náhrady, ba ani s provedením důkazu znaleckým posudkem
o výši náhrady. Znalost částky vyčíslené ustanoveným znalcem může mít význam jen v tom ohledu, že se v řízení eventuálně, v důsledku rozšíření či částečného zpětvzetí žaloby v reakci na znalecký posudek, změní jistina jako výchozí částka pro výši úroku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2687/2005, na který se odkazuje i v dalších podrobnostech).
Dovolací soud, vázán rozsahem v dovolání napadeného rozsudku odvolacího soudu, dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil pro věc určující právní otázku z hlediska hmotného práva správně, když zavázal žalovanou k povinnosti platit úrok z prodlení za období od 15. 4. 1996 do zaplacení. Vymezená právní otázka byla již Nejvyšším soudem judikována a ohledně ní neexistuje kontradikce ani senátů dovolací instance ani odvolacích soudů (srov. odst. 3 §237 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku tedy nejsou splněny
a Nejvyšší soud dovolání žalované odmítá (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/
o. s. ř.).
Žalobci mají každý podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. polovina sazby, tj. 12.090,- Kč (§3 odst. 1 bod 4., §14 odst. 1, §15), krácena ještě o 50 % podle §18 odst. 1 téhož předpisu (za jediný úkon v dovolacím řízení ) na 6.045,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhláška č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu