ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.602.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 602/2023-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: J. Š. , nar. XY, bytem XY, zastoupena Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo dopravy , IČO 66003008, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 12/1222, o 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 318/2020, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2022, č. j. 54 Co 295/2022-156, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalované se odmítá .
III. Žádná z účastnic nemá právo náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 11. 2022, č. j. 54 Co 295/2022-156, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 17. 5. 2022, č. j. 65 C 318/2020-78, změnil ve výroku I. tak, že žalobu o zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě zamítl (soud prvního stupně je přiznal ve výši 72 452 Kč s příslušenstvím a co do částky 77 548 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl), konstatuje zároveň, že ve správním řízení vedeném u Městské části Praha 2, Úřadu městské části, odboru správních agend pod sp. zn. R 794/15/OSA-OPR/Jich a v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 A 29/2016 byl v důsledku nesplnění povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě porušen zákon (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).
2. Rozsudek odvolacího soudu napadly dovoláním obě účastnice řízení.
3. Žalobkyně předestřela otázku, zda se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu (zejména významu předmětu řízení pro účastníka) je postačující odškodnění za nepřiměřenou délku řízení o přestupku podle §34e odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve formě konstatování porušení práva ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkazovala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014, ze dne 26. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaný pod č. 67/2016 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Dovozovala případně, že ve skutkových poměrech obdobných projednávané věci otázka významu předmětu řízení pro účastníka, coby kritéria sloužícího určení odpovídající formy zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Kladla dále otázku, zda formulace výroku o konstatování porušení práva má zahrnovat odkaz na zákonnou normu upravující právo na spravedlivý proces a taxativní výčet všech fází správních i soudních řízení, jež trvala nepřiměřeně dlouho. Mínila, že tato otázka nebyla v judikatuře dovolacího soudu dosud vyřešena, poukazovala přitom též na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3651/2021, ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014, a ze dne 24. 2. 2015, 30 Cdo 820/2014, a na rozsudek ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, publikovaný pod č. 87/2013 v časopise Soudní judikatura. Vytýkala rovněž, že ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – o. s. ř.), nebyla poučena o odlišném právním názoru odvolacího soudu, a upozorňovala, že soud přihlížel k přípisům banky, jejichž poskytnutím byla porušena ochrana „advokátního tajemství“.
4. Žalovaná měla za to, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, přiznal-li žalobkyni zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ve formě konstatování porušení práva, ačkoliv jí negativní výsledek řízení musel být již od počátku znám (nebyla tak ohledně výsledku řízení v nejistotě). Odkazovala přitom na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010 (publikovaný pod č. 55/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 674/2020, ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010 (publikovaný pod č. 87/2013 v časopise Soudní judikatura), a ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010. Poukazovala též na judikaturu, dle níž omezuje-li se nejistota účastníka pouze na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl, vyvrací taková okolnost vznik nemajetkové újmy (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015, publikovaný pod č. 126/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, a ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 674/2020).
5. Podle §237 zákona o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
6. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6) zajišťuje právo na spravedlivý proces (mimo jiné přiměřenou délku řízení) dvěma kategoriím osob: těm, jejichž občanská (civilní) práva nebo závazky jsou nějakým způsobem zpochybněny, a těm, kdož čelí trestnímu obvinění. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen – „ESLP“) pak vykládá pojem obvinění z trestného činu, obsažený v Úmluvě, tzv. autonomním způsobem a její čl. 6, garantující právo na spravedlivý proces, se aplikuje také na řízení o některých deliktech, které jsou ve vnitrostátním právním řádu označeny nikoli jako trestné činy, ale jako disciplinární delikty nebo přestupky (srov. rozsudek ESLP ze dne 28. 6. 1984 ve věci Campbell a Fell proti Spojenému království, stížnost č. 7819/77 a 7878/77, §69 až 73). Vztahuje tak vyšší požadavky na spravedlivost procesu nejen na řízení označená jako trestní, ale i na některá řízení označená jinak (např. kvůli druhu a stupni závažnosti sankcí, které mohou být v těchto řízeních uděleny). Ustálená judikatura dovolacího soudu pak uvedená východiska promítla do závěru, dle něhož do věcné působnosti článku 6 odst. 1 Úmluvy spadá i přestupkové řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016, publikovaný pod č. 17/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3587/2018, nebo komentářovou literaturu – Kmec, Jiří a kol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář /online/, 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012). Rozhodovací praxe přitom vychází ze silné, ale vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, stížnost č. 64890/01, A. proti Itálii, odst. 93, nebo Kmec, J. K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením práva. K případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva je pak na místě přistupovat výjimečně (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný; srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013).
7. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§31a odst. 3 písm. e/ zákona č. 82/1998 Sb.), tedy to, co je pro něj v sázce, je tedy zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění za nepřiměřenou délku řízení. Odškodnění se přitom poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného, přičemž i případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. Konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě pak postačuje právě toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, a to jednak projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době, jednak projednání věci v souladu s právními předpisy a s garancí spravedlivé ochrany práv účastníka. Přitom se přihlíží ke kritériím demonstrativně uvedeným v §31a odst. 3 pod písmeny b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. Uvedená kritéria musejí být brána v potaz jednak každé zvláště a jednak ve svém souhrnu jakožto soubor okolností daného případu. Obecná a závěrečná úvaha o přiměřenosti délky řízení musí vycházet z okolností případu, jejichž jsou daná kritéria součástí, přičemž tyto okolnosti musejí být hodnoceny ve své celistvosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1907/2018, ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, a ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017). Význam předmětu řízení pro účastníka je pak podstatně snižován v situacích, v nichž se účastník dopustil protiprávního jednání, za něž je „trestně“ stíhán a byl pro něj pravomocně odsouzen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010).
8. Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je pak především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015), tedy například to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, o kolik procent měly v důsledku aplikace tohoto kritéria soudy přiměřené zadostiučinění snížit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, či ze dne 29. 8.2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017).
9. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále vyplývá, že ve výroku rozsudku, kterým soud poskytuje poškozenému zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu proti státu ve formě konstatování porušení práva poškozeného, musí být výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, publikovaný pod č. 87/2013 v časopise Soudní judikatura, ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 269/2012, nebo ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Není současně vyžadováno, aby výrok rozsudku obsahoval právní kvalifikaci či dokonce úplný výčet všech zákonných ustanovení, z nichž dotčené právo poškozeného vyplývá. Pouze soud pak rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí (případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí není vázán), a není porušením občanského soudního řádu ani jiného právního předpisu, pokud za použití jiných slov soud vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 157/2013, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4427/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3651/2021).
10. Odvolací soud se výše citované judikatuře nikterak nezprotivil. V souladu s ní totiž při posuzování nároku žalobkyně na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení (od zahájení správního řízení /20. 7. 2015/ do uplatnění žádosti o zadostiučinění /13. 7. 2020/) o přestupku dle §34e odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 111/1994 Sb. spočívajícím v neoprávněném výkonu práce řidiče taxislužby, nadto za užití vozidla nesplňujícího k výkonu taxislužby zákonné požadavky, hodnotil zejména význam předmětu tohoto řízení pro žalobkyni. Úvahy odvolacího soudu, jenž z toho, že žalobkyně byla ohrožena nanejvýše uložením peněžité pokuty v částce 10 000 Kč (pokuta v této výši jí byla uložena rozhodnutím prvostupňového správního orgánu ze dne 14. 1. 2016), jakož i ze specifických okolností projednávané kauzy, kdy pokuta a náklady správního řízení, stejně jako v řadě dalších případů přestupců provozujících dopravní služby prostřednictvím aplikace Uber, byla hrazena z účtu jejího zástupce, dovodil nepatrný význam předmětu posuzovaného přestupkového řízení pro žalobkyni, nejeví se pak nikterak nepřiměřenými. Souladně s judikaturou přitom odvolací soud zákonem a rozhodovací praxí vymezená kritéria, dle nichž jest posuzovat nárok na odškodnění nepřiměřené délky řízení, hodnotil ve své celistvosti; neobstojí tedy kritika žalobkyně, že na význam předmětu řízení bylo odvolacím soudem usuzováno „izolovaně“ z nedostatku její osobní účasti na řízení či ze způsobu úhrady uložené pokuty. Judikatuře koresponduje pak i závěr odvolacího soudu o tom, že v případě nepatrného významu předmětu řízení pro účastníka postačuje odškodnění jeho nepřiměřené délky formou konstatování porušení práv; bez významu zde není ani okolnost, že dle dosavadních výsledků posuzovaného správního řízení je žalobkyně pravomocně uznána vinnou ze spáchání projednávaných přestupků (rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 4 A 29/2016, byla její správní žaloba zamítnuta).
11. V souladu s výše citovanými judikatorními konkluzemi pak odvolací soud ve výrokové části svého rozhodnutí uvedl, že v jím specifikovaném řízení (ve správním řízení vedeném u Městské části Praha 2, Úřadu městské části, odboru správních agend pod sp. zn. R 794/15/OSA-OPR/Jich a v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 A 29/2016) bylo porušen zákon v důsledku nesplnění povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě; právní úprava ani judikatura přitom žádné další nároky na obsah výroku soudního rozhodnutí, jímž je odškodňována nemajetková újma formou konstatování porušení práva, neklade (není vyžadována právní kvalifikace ani výčet zákonných ustanovení, z nichž dotčené právo vyplývá).
12. K výtkám žalobkyně stran nedostatku poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. či čerpání skutkových zjištění z listin pořízených v rozporu s ochranou „advokátního tajemství“, dlužno uvést, že ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).; prostřednictvím vytýkaných vad řízení tedy na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je pak dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poučení ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. v projednávané věci v řízení před odvolacím soudem ostatně nebylo namístě, jestliže tento rozhodoval na základě objasněného skutkového stavu věci, a nikoliv za využití institutu neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1411/2012, ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1165/2015, ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4824/2014, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4668/2009). Na případných závěrech o původu peněžních prostředků na účtě zástupce žalobkyně z řad advokátů (jež měly být dle mínění žalobkyně čerpány z listin obstaraných v rozporu s principem ochrany „advokátního tajemství“) pak odvolací soud právní posouzení věci ani nezakládá.
13. Napadá-li snad žalobkyně rozsudek odvolacího soudu též v nákladových výrocích, není v uvedeném rozsahu dovolání přípustné (§238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
14. Na přípustnost dovolání nelze pak usuzovat ani z argumentace žalované, jež při zpochybnění právního posouzení věci odvolacím soudem vychází z jiného než jím zjištěného skutkového stavu, předestírajíc, že žalobkyni negativní výsledek přestupkového řízení musel být znám již od samého počátku. Odvolací soud ovšem takovéto skutkové závěry neučinil. Absenci jednoznačného vědomí žalobkyně o negativním výsledku přestupkového řízení, jež podstupovala, nasvědčuje přitom i prvotní „rozkolísanost“ rozhodovací praxe při řešení otázky naplnění skutkové podstaty přestupku ve smyslu ustanovení §34e odst. 1, 2 písm. c/ zákona č. 111/1994 Sb.; správním soudem (rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 4 A 29/2016) bylo správní žalobě žalobkyně ostatně ponejprv vyhověno. Rozhodovací praxe správních soudů ve věcech právní kvalifikace jednání, pro něž je žalobkyně přestupkově stíhána, jako výkonu taxislužby byla pak usměrněna až rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 5 As 255/2019.
15. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání podaných účastnicemi řízení naplněny nejsou (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.), jako nepřípustná odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 2 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání obou účastnic řízení byla odmítnuta.
17. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 4. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu