ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.672.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 672/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně A. T., zast. JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 23, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zast. JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o zaplacení 194.140,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 122 EC 3/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2011, č. j. 20 Co 323/2011-83, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 12.360,- Kč.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud z podnětu odvolání žalovaného potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 3. 2011, č.j. 122 EC 3/2009-56, ve výroku I., jímž bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobkyni 194.140,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.). Změnil jej pouze ve výroku II. o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně v období od 21. 1. 2007 do 21. 1. 2009 byla a dosud je podílovou spoluvlastnicí čtyř ideálních šestin pozemkových parcel č. 2336/210, č. 2014/395 a č. 2014/394, vše v katastrálním území Ch. a obci Praha (dále jen - „předmětné pozemky“). Na předmětných pozemcích jsou vystavěny místní komunikace (zpevněné plochy vozovek) vlastněné žalovaným. Na základě uvedených skutečností odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně coby podílová spoluvlastnice předmětných pozemků má vůči žalované obci vlastnící místní komunikace umístěné na dotčených pozemcích nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků bez právního důvodu (§451 občanského zákoníku, dále jen – „obč. zák.“). Vyjádřil přitom názor, že souhlas žalobkyně s užíváním pozemků žalovaným nelze dovozovat toliko z okolnosti, že předmětné pozemky nabyla na základě právních předpisů o restituci majetku v době, kdy již byly zastavěny místními komunikacemi. Ztotožnil se proto se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný je žalobkyni za bezesmluvní užívání pozemků v jejím podílovém spoluvlastnictví sloužících k nekomerčním účelům za dobu od 21. 1. 2007 do 21. 1. 2009 povinen poskytnout peněžitou náhradu ve výši odpovídající regulovaným cenám nájemného (§458 odst. 1 obč. zák.), celkem 194.140,- Kč s příslušenstvím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 uveřejněný pod č. 211/2005 Sb., namítal, že užívání pozemku jako veřejného prostranství podle §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), dále jen – „obecní zřízení“, představuje omezení vlastnického práva veřejnoprávní povahy, které je zásadně bezplatné. Upozorňuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, poukázal též na okolnost, že svolení vlastníka s obecným užíváním věci je způsobilé přecházet z vlastníka na vlastníka a nelze je odvolat. Uvedl, že žalobkyně v restitučním řízení nevyužila možnosti žádat o vydání náhradního pozemku či o zaplacení peněžité náhrady a trvala na vydání předmětných pozemků, ačkoliv věděla, že jsou a budou obecně užívány. Obecnému užívání pozemků navíc nijak nebránila. V takovém případě dle závěrů vyjádřených v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 3608/10, žalobkyně na náhradu za užívání vlastněných pozemků nemá nárok. Dovolatel rovněž namítal, že předmětné místní komunikace užívá jím zřízená příspěvková organizace TSK hl. m. Prahy. Z uvedené skutečnosti dovozoval, odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2492/2005, a ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 263/99, že není ve sporu pasivně věcně legitimován. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci, může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelem zpochybňovaném právním závěru, že bezesmluvním užíváním pozemků v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně, na nichž jsou zřízeny místní komunikace vlastněné žalovaným, se žalovaná veřejnoprávní korporace na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacuje.
Otázkou vzniku bezdůvodného obohacení na straně vlastníka stavby zbudované na cizím pozemku se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již zabýval. Dospěl přitom k závěru, že k obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005). Jestliže tedy žalovaná obec vlastní místní komunikace vystavěné na pozemcích v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně (§9 odst. 1 věty druhé zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, dále jen – „zák. č. 13/1997 Sb.“), získává v důsledku bezesmluvního užívání zastavěných pozemků na úkor žalobkyně majetkový prospěch (plnění bez právního důvodu), který je povinna žalobkyni vydat (§451 odst. 1, 2 obč. zák.). Z hlediska nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení a pasivní věcné legitimace žalovaného je přitom lhostejno, kým a jakým způsobem jsou místní komunikace vlastněné žalovaným užívány. K tomu ohledně užívání pozemků zastavěných pozemními komunikacemi srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009.
K námitkám dovolatele sluší se uvést následující. Dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 uveřejněný pod č. 211/2005 Sb. se zabývá souladem ustanovení §34 obecního zřízení vymezujícího pojem veřejného prostranství s ústavním pořádkem. Neřeší však otázku právního vztahu mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku, na němž je stavba zřízena. Závěry vyjádřené v citovaném nálezu tudíž na posuzovaný případ nedopadají. Nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 3608/10, se pak týká sporu mezi vlastníkem pozemní komunikace a jejími uživateli z titulu práva obecného užívání (§19 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb.), na právní vztahy mezi vlastníkem pozemku a na něm stojící stavby tudíž rovněž nedopadá. Vytýká-li dovolatel žalobkyni, že se proti obecnému užívání pozemní komunikace nebránila, je třeba dodat, že právo obecného užívání místní komunikace vyplývá přímo ze zákona (§19 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb.). Žalobkyně se tudíž obecnému užívání místních komunikací zřízených na pozemcích, jichž je podílovou spoluvlastnicí, bránit ani nemohla. Vztahy mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem na něm vybudované stavby se pak Ústavní soud nezabývá ani v dovolatelem zmiňovaném nálezu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, jímž řeší spor o užívání cizího pozemku za účelem přístupu ke stavbě vybudované na sousedícím pozemku. Spatřuje-li dovolatel v okolnosti, že místní komunikace přenechal do užívání jím zřízené příspěvkové organizaci, nedostatek své pasivní věcné legitimace, nezbývá než odkázat na výše popsané závěry dovolacího soudu, dle nichž ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého vlastníkovi stavby na úkor vlastníka stavbou zatíženého pozemku je pasivně věcně legitimován vždy vlastník stavby a nikoliv její uživatel. Odkazuje-li dovolatel v uvedené souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2492/2005, sluší se uvést, že závěry vyjádřené v uvedeném rozhodnutí stran pasivní věcné legitimace státní příspěvkové organizace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním nemovitostí nad rámec spoluvlastnického podílu náležejícího státu v posuzovaném případě použít nelze, neboť vycházejí z úpravy práva hospodaření zakotvené v zákoně č. 109/1964 Sb., hospodářském zákoníku, jež byla s účinností od 1. 1. 2001 nahrazena odlišnou právní úpravou obsaženou v zákoně č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích. Uvedené rozhodnutí, stejně tak jako rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 263/99, na nějž dovolatel rovněž poukazuje, otázku věcné legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby na tomto pozemku zřízené ostatně ani neřeší (zabývají se otázkou vzniku bezdůvodného obohacení z titulu užívání nemovitostí nad rámec spoluvlastnického podílu, resp. užívání cizího pozemku coby staveniště). Citovaná rozhodnutí tudíž na právní vztahy posuzované v projednávané věci nedopadají.
Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud dovolatelem nastíněné právní otázky řešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci.
Dovolací soud tudíž napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení sestávající z odměny za zastupování účastníka advokátem ve výši 10.000,- Kč (§3 odst. 1, bod 4, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20% daně z přidané hodnoty (§137 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto žalovanému uložil, aby žalobkyni nahradil náklady dovolacího řízení v celkové výši 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. dubna 2012
Mgr. Petr Kraus, v. r.
předseda senátu