ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.1267.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 1267/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně Agropol Group, a. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, PSČ 113 76, identifikační číslo 25 10 00 25, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, proti žalované STEELMAT spol. s r. o., se sídlem v Litoměřicích, Těchobuzice č. 1, PSČ 412 01, identifikační číslo 47 05 18 50, zastoupené JUDr. Martinem Kopeckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 24, PSČ 110 00, o zaplacení 10,600.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 155/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2007, č. j. 3 Cmo 303/2006 – 114, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč, do rukou jejího advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. června 2005, č. j. 48 Cm 155/2002 – 68, ve výroku jímž uložil žalované zaplatit žalobkyni 10,600.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení z uvedené částky od 1. ledna 2001 do zaplacení.
Odvolací soud poté - co přitakal skutkovým zjištěním soudu prvního stupně - uvedl, že právní předchůdkyně žalobkyně uplatnila projednávaný nárok z titulu vrácení poskytnutých záloh na provizi podle smlouvy o zprostředkování. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovanou smlouvu o zprostředkování ve smyslu §642 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a že jí v souladu se smluvním ujednáním v ní obsaženým vznikla povinnost zaplatit zálohy na provizi. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované zálohu ve výši 3,600.000,- Kč. Soud prvního stupně pak podle odvolacího soudu správně dospěl k závěru, že žalovaná přijala od právní předchůdkyně žalobkyně i zálohu ve výši 7,000.000,- Kč. Tento závěr je dostatečně opřen o výsledky dokazování, z něhož je zřejmé, že za právní předchůdkyni žalobkyně tuto částku (na účet, který sdělila žalovaná v „proforma“ faktuře č. 001/200), zaplatila společnost Agropol, a. s., jež tím plnila svou povinnost vyplývající ze smlouvy o půjčce, uzavřené mezi ní a právní předchůdkyní žalobkyně.
Odvolací soud shledal správným i závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaná nevytvořila (a ani vytvořit nemohla) příležitost předvídanou ve smlouvě o zprostředkování a že jí tak nevznikl nárok na provizi.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti, odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka obsáhle rekapituluje skutkový děj a dosavadní průběh řízení. Vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jejími námitkami, že nebyla účastníkem smlouvy o půjčce, že ze smlouvy o půjčce nevyplývá žádná souvislost s pozdější smlouvou o zprostředkování ze dne 2. března 2000, že neexistovala žádná dohoda mezi ní a původní žalobkyní, že by za žalobkyni měl platit částku 7 milionů Kč jiný subjekt a konečně, že Agropol, a. s., poskytl půjčku její právní předchůdkyni, s vědomím, že částku převádí na účet právního zástupce její právní předchůdkyně, tedy nikoli žalované. Vadu řízení tak dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud nepřezkoumal rozsudek soudu prvního stupně z hlediska důvodů, které uvedla ve svém odvolání, čímž porušil její „právo na řádné přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně“ a její právo na spravedlivý proces. Při správném právním posouzení neměl podle dovolatelky odvolací soud dospět k názoru, že platbou třetí osoby došlo ke splnění závazku žalobkyně vůči žalované, když žalovaná neměla o takovém způsobu platby dohodu ani s původní žalobkyní, ani s onou třetí osobou, a proto žalobkyně nemohla být ve sporu aktivně legitimována s požadavkem na vrácení takové částky. Nadto odvolací soud, aniž by byl proveden jakýkoliv důkaz k otázce, jaký počet akcií by byl potřebný k zajištění rozhodujícího podílu při hlasování na valné hromadě, dospěl bez dalšího k nesprávnému právnímu závěru, že nevytvořila (a ani vytvořit nemohla) příležitost předvídanou ve smlouvě o zprostředkování.
Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudkem zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání tvrdí, že dovolání není přípustné a argumentuje ve prospěch rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolání žalované Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. května 2009, č. j. 29 Cdo 4277/2007-146 odmítl s odůvodněním, že na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto; proto nemohl Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání přihlédnout k tvrzeným vadám odvolacího řízení ani k námitkám týkajícím se nedostatků skutkových zjištění.
Dále pak uzavřel, že dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, pokud jde posouzení toho, zda v projednávané věci došlo poukázáním částky 7,000.000,- Kč společností Agropol, a. s. na účet, který sdělila žalovaná v „proforma“ faktuře č. 001/2000, k poskytnutí zálohy, postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc. To platí i pro závěry odvolacího soudu, že závazku žalované ze smlouvy o zprostředkování vyvíjet činnost směřující k tomu, aby právní předchůdce žalobkyně měl možnost uzavřít smlouvu, podle které získá akcie zaručující rozhodující podíl při hlasování na valné hromadě společnosti LOVOCHEMIE, a. s., neodpovídá žalovanou uvažovaná možnost získání majority v této společnosti napadením platnosti zvýšení jejího základního jmění. Z tohoto důvodu rozhodnutí odvolacího soudu nepovažoval za zásadně právně významné.
Nálezem ze dne 15. března 2010, sp. zn. IV. ÚS 2117/09 Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, zrušil. Ústavní soud vytkl dovolacímu soudu, že se – z hlediska přípustnosti dovolání – odmítl zabývat námitkami dovolatelky, jimiž vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a podle kterých odvolací soud zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukazuje na některá (v nálezu uvedená) rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu, zdůraznil, že pojem „právní posouzení“ podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. se týká nejen norem práva hmotného, ale též práva procesního. Proto Nejvyššímu soudu uložil aby z tohoto výkladu obsahu pojmu právní posouzení a pod jeho zorným úhlem posoudil námitky dovolatelky týkající se kritiky procesního postupu odvolacího soudu. Ústavní soud současně uvedl, že respektuje, že podle výkladových pravidel dovolacího soudu je právní posouzení věci nesprávné tehdy, pokud odvolací soud v řízení aplikoval právní normu, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Pro projednávaný případ však s ohledem na shora uvedené platí, že jde o právní normu nejen práva hmotného, ale i práva procesního.
Nejvyšší soud dovolání znovu posoudil, jeho přípustnost však, ani při respektování závěrů Ústavního soudu, neshledal.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
To, zda rozhodnutí je zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., lze posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; výjimečně se může uplatnit i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže posouzení, zda je řízení postiženo jemu odpovídající vadou, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu.
Dovolací soud se především zabýval námitkou nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, které dovolatelka spatřuje v závěru, že v projednávané věci došlo poukázáním částky 7,000.000,- Kč společností Agropol, a. s. na účet, který sdělila žalovaná v „proforma“ faktuře č. 001/2000, a který patřil jejímu jednateli, k poskytnutí zálohy.
K tomu dovolací soud uzavřel, že správnost závěru odvolacího soudu je do té míry zřejmá a zcela jednoznačně vyplývá z ustanovení §332 odst. 1 obch. zák., že tento závěr nelze kvalifikovat jako otázku zásadního právního významu a že uvedená námitka proto přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. odůvodnění rozhodnutí je ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 5295/2008 (jež je veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), a tam uvedenou judikaturu.
Podle odkazovaného ustanovení, platí, že není-li plnění závazku vázáno na osobní vlastnosti dlužníka je věřitel povinen přijmout plnění jeho závazku nabídnuté třetí osobou, jestliže s tím dlužník souhlasí. Právě taková situace se podává ze skutkových zjištění soudu prvního stupně v projednávané věci. Uzavřela-li původní věřitelka smlouvu o půjčce peněz potřebných k uhrazení zálohy žalované se současnou žalobkyní, a ta je dle vzájemné dohody zaslala na účet označený žalovanou v „proforma“ faktuře je zcela zřejmé, že jsou podmínky uvedeného ustanovení naplněny. Na tom nic nemění to, že účet, na který byly peníze zaslány, nebyl účtem žalované, ale účtem jejího jednatele, když poukázání zálohy právě na tento účet si žalovaná dohodla ve smlouvě.
To platí i pro závěry odvolacího soudu, podle nichž žalovaná nevytvořila příležitost předvídanou ve smlouvě o zprostředkování a že závazku žalované z této smlouvy vyvíjet činnost směřující k tomu, aby právní předchůdkyně žalobkyně měla možnost uzavřít smlouvu, podle které získá akcie zaručující rozhodující podíl při hlasování na valné hromadě společnosti LOVOCHEMIE, a. s., neodpovídá žalovanou uvažovaná možnost získání majority v této společnosti napadením platnosti zvýšení jejího základního jmění.
Z ustanovení §131 odst. 8 obch. zák. se podává, že nebyl-li podán návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady (v projednávané věci by šlo u usnesení o zvýšení základního jmění) lze jeho platnost přezkoumávat jen v rejstříkovém řízení, ve kterém soud rozhoduje o povolení zápisu skutečnosti, založené usnesením valné hromady, do obchodního rejstříku. Totéž plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. důvody usnesení ze dne 4. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2811/99). Přitom návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady lze podle §131 odst. 1 obch. zák. podat do tří měsíců ode dne konání valné hromady a zvýšení základního jmění společnosti LOVOCHEMIE, a. s. bylo zapsáno do obchodního rejstříku dne 23. července 1998.
Zásadně právně významným nečiní napadené rozhodnutí ani námitky, jimiž dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nepřezkoumal rozsudek soudu prvního stupně z důvodů obsažených v odvolání dovolatele, čímž porušil jeho „právo na řádné přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně druhostupňovým soudem“. Ani tyto námitky totiž nezahrnují otázku zásadního právního významu, a to ani v rovině hmotného, ani v rovině procesního práva; připustit dovolání postupem podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k jejich přezkoumání tudíž nelze.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 6, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky činí odměna částku 20.000,- Kč. Po snížení o 50% ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 vyhlášky (advokát žalobkyně učinil v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 10.000,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží žalobkyni 10.300,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 20% daň z přidané hodnoty 2060,-Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži žalované částku 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 19. května 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu