ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.269.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 269/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně JUDr. M. K. , proti žalovaným 1) PaedDr. P. N. , 2) J. M. , a 3) M. K. , o zaplacení 45.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 85/2003, 48 Cm 140/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2012, č. j. 7 Cmo 76/2011-538, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. října 2010, č. j. 48 Cm 85/2003, 48 Cm 140/2005-435, zamítl žalobu o zaplacení 45.000.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku napadeného rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom Nejvyššímu soudu nepředkládá k řešení žádnou právní otázku, natož pak otázku, jež by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným.
Dovolání nečiní přípustným námitka, podle které soudy měly dovolatelku poučit o nedostatku její aktivní věcné legitimace (v rozsahu, v němž žaloba směřuje proti druhému a třetímu žalovanému) a o tom, jaké důsledky má pro posouzení jejího žalobou uplatněného nároku (v řízení zjištěná) skutečnost, že nedošlo k rubopisu akcií převáděných na třetí osoby.
Věcnou legitimací se v občanském soudním řízení rozumí oprávnění účastníků vyplývající z hmotného práva. Věcnou legitimaci má ten z účastníků řízení, který je nositelem hmotného práva, o něž v řízení jde, tedy, jinak řečeno, kterému svědčí stav z hmotného práva (právo nebo povinnost), o něž se v řízení jedná; týká-li se žalobce, hovoří se o „aktivní věcné legitimaci“, a týká-li se žalovaného, hovoří se o „pasivní věcné legitimaci“. Nedostatek aktivní věcné legitimace je dán tehdy, jestliže žalobci nenáleží jím v řízení tvrzené hmotné právo (nárok) [srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2001, sp. zn. 21 Cdo 763/2000].
Závěr, podle něhož jsou soudy v občanském soudním řízení povinny poskytnout účastníku řízení poučení výlučně o jeho procesních právech a povinnostech, a nikoliv o právu hmotném, plyne z ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. ve vztahu k poučení o nedostatku věcné legitimace usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99, uveřejněné pod číslem 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2005, sp. zn. 29 Odo 1335/2004, a ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 1426/2010, anebo nález Ústavního soudu ze dne 3. ledna 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 2, popřípadě usnesení Ústavního soudu ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. I. ÚS 3544/12). Jeho přezkoumání tudíž napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Ani z námitky, podle níž bylo v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 42 Cm 25/2002 „konstatováno porušení předkupního práva“, nelze usuzovat na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelka totiž přehlíží, že účastníky označeného řízení (jehož předmětem bylo vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti KAVEX-GRANIT HOLDING, a. s.) nebyli všichni účastníci řízení v projednávané věci. Ostatně ani v případě, že by obě řízení byla vedena mezi týmiž účastníky, nelze (podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu) vyloučit, že soudy dospějí (ohledně jimi řešené předběžné otázky) k odlišným závěrům. Jakkoliv totiž obecně platí, že tam, kde soudy v různých věcech mezi týmiž účastníky řeší jako předběžnou stejnou otázku, by měly postupovat tak, aby při posuzování stejné skutečnosti nedospívaly k rozdílným právním závěrům, nelze (s přihlédnutím k tomu, že skutkový stav věci může být v různých řízeních zjištěn odlišně) vyloučit ani možnost, že si různé soudy vyřeší tutéž předběžnou otázku rozdílně (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3298/2011, uveřejněného pod číslem 50/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o nákladech řízení se opírá o §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012), se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Petr Šuk předseda senátu