ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.3039.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 3039/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně ONSTEP s. r. o., se sídlem v Dolních Břežanech 8, PSČ 252 41, identifikační číslo osoby 65410670, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 39/51, PSČ 150 00, proti žalovanému I. Ch. , zastoupenému JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, PSČ 110 00, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 13 C 117/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2010, č. j. 29 Co 553/2009-219, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudek ze dne 8. září 2009, č. j. 13 C 117/2008-155, jímž Okresní soud Praha – západ určil, že ve výroku označené nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“) jsou ve vlastnictví žalobkyně, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním – jakožto mimořádným opravným prostředkem – napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, připouští-li to zákon. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve zbývajícím rozsahu, v němž směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, pak dovolání může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel však žádnou otázku, jež by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládá.
Zpochybňuje-li správnost závěru odvolacího soudu, podle něhož byl vztah mezi ním a jednatelem žalobkyně, jenž byl jeho zetěm, s ohledem na zjištěné skutečnosti „osobně a citově intenzivní“, uplatňuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jenž však u dovolání, jehož přípustnost může být založena toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá k dispozici (srov. §237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.) a jehož prostřednictvím na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat nelze (srov. shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Právní závěr, podle něhož tchán a zeť jsou osoby v poměru rodinném, a jelikož by s ohledem na skutková zjištění o kvalitě a intenzitě jejich vztahu újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní, jde o osoby blízké ve smyslu ustanovení §116 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), je zjevně v souladu s označeným ustanovením a napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Jelikož soudy nižších stupňů dovodily, že žalovaný byl osobou blízkou jednateli žalobkyně (tedy osobou uvedenou v ustanovení §196a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, dále jen „obch. zák.“), a na kupní smlouvu o převodu sporných nemovitostí bylo nutno aplikovat ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. (neboť byla uzavřena mezi společností a osobou blízkou jejímu jednateli), je zcela bez právního významu, zda mezi žalovaným a žalobkyní byl taktéž vztah osob blízkých; proto zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže založit ani námitka, podle níž soudy tuto otázku neřešily.
Námitku, podle které soudy měly zkoumat, zda převod sporných nemovitostí nebyl uskutečněn v rámci běžného obchodního styku, stejně jako námitku, že cena sporných nemovitostí činila podle znaleckého posudku, jenž si dovolatel nechal v únoru 2006 zpracovat „pro osobní účely“, 8,454.000,- Kč, dovolatel uplatnil v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř.; na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí z nich tudíž usuzovat nelze. Pouze na okraj Nejvyšší soud podotýká, že již z obsahu dovolání, podle něhož žalobkyně nebyla schopna uhradit své závazky vůči dovolateli, vyvíjela jen „minimální ekonomickou aktivitu“ a uzavřením kupní smlouvy strany sledovaly uspokojení pohledávek dovolatele za žalobkyní, je zjevné, že o transakci uskutečněnou v rámci běžného obchodního styku nemohlo jít.
Výhradami, podle kterých by Nejvyšší soud měl přehodnotit závěry formulované v rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněném pod číslem 53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dovodit případně i povinnost soudu v řízení o určení vlastnictví uložit žalobci postupem podle ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. povinnost vrátit žalovanému plnění přijaté podle neplatné smlouvy, dovolatel brojí proti ustálené judikatuře, na jejíchž závěrech nevidí Nejvyšší soud důvody ničeho měnit ani v projednávané věci; ani tyto výhrady proto nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
A konečně důvod připustit dovolání Nejvyšší soud nemá ani k zodpovězení otázky, zda jsou soudy povinny poučit účastníka řízení o možnosti uplatnit své právo vzájemným návrhem; z ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu plyne, že tomu tak není (srov. mutatis mutandis důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 3. ledna 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 2, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99, uveřejněného pod číslem 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu