ECLI:CZ:NS:2010:29.NSCR.24.2009.1
KSUL 69 INS XY
29 NSČR 24/2009-A 116
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka J. L. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Karlem Kolářem, advokátem, se sídlem v Mladé Boleslavi, Klaudiánova 135/I, PSČ 293 01, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 69 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele SLAVIA INVEST a. s. , se sídlem v Praze 6 - Veleslavíně, Křenova 439/7, PSČ 162 00, identifikační číslo osoby 25874501, zastoupeného Mgr. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 8, PSČ 110 00, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2009, č. j. KSUL 69 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 9. prosince 2008, č. j. KSUL 69 INS XY, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen „ insolvenční soud “) na základě insolvenčního návrhu věřitele SLAVIA INVEST a. s. ze dne 16. června 2008 zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku) a ustanovil insolvenčního správce (bod II. výroku).
Insolvenční soud - cituje ustanovení §3 odst. 1 až 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - uzavřel, že:
1/ Insolvenční navrhovatel doložil svou splatnou pohledávku za dlužníkem, vzešlou ze smlouvy o úvěru (dále též jen „úvěrová smlouva“) a ze smlouvy o zřízení B-konta, uzavřené mezi dlužníkem a Komerční bankou, a. s. (dále též jen „banka“) v březnu 2000, jak ji nabyl na základě smluv o postoupení pohledávky uzavřených nejprve mezi bankou a GE Money Bank, a. s. (dále též jen „GMB“) a následně mezi GMB a insolvenčním navrhovatelem.
2/ V řízení byly doloženy dlužníkovy závazky v celkové výši 7.736.112, Kč, přičemž vedle insolvenčního navrhovatele doložilo dosud své pohledávky (jež jsou několik let po lhůtě splatnosti) 12 dalších věřitelů.
3/ Dlužník - ač k tomu byl vyzván insolvenčním soudem - nepředložil seznamy uvedené v §104 odst. 1 insolvenčního zákona.
Odtud insolvenční soud dovodil, že platí zákonná domněnka, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, dodávaje, že tato zákonná domněnka plyne i z toho, že dlužník již před několika lety zastavil platby podstatné části svých závazků. Úpadek dlužníka měl proto insolvenční soud za osvědčený.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zjištění dlužníkova úpadku.
Odvolací soud - cituje ustanovení §3 odst. 1 až 3, §105, §136 odst. 1 a §141 insolvenčního zákona - rovněž uzavřel, že dlužníkův úpadek ve formě insolvence byl osvědčen.
Podle odvolacího soudu bylo v řízení osvědčeno, že dlužník má splatné závazky vůči vícerým věřitelům, a to jak vůči insolvenčnímu navrhovateli, tak minimálně i vůči městu Smržovka, UniCredit Bank Czech Republic, a. s., GMB a Santander Consumer Leasing, s. r. o., jejichž pohledávky jsou již i vykonatelné. Přitom nastala zákonná domněnka, že úhrady těchto závazků dlužník není schopen, jelikož zůstávají neuhrazeny déle než 3 měsíce po splatnosti (§3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona), a dlužník nesplnil povinnost předložit soudu v určené lhůtě seznamy uvedené v §104 insolvenčního zákona (§3 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona).
Byl-li zjištěn úpadek dlužníka ve formě insolvence, není důvodu zabývat se tím, zda je rovněž v úpadku ve formě předlužení, dodal odvolací soud.
Dlužník podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel oběma soudům vytýká, že se nevypořádaly s tím, že insolvenční navrhovatel podal insolvenční návrh pro pohledávky v celkové výši 1.469.570,- Kč, vzešlé z úvěrové smlouvy a ze smlouvy o zřízení B-konta (jež nabyl na základě smluv o postoupení pohledávky z 20. května 2003 a 23. července 2007). V této souvislosti tvrdí, že pohledávka z úvěrové smlouvy není dosud splatnou, když úvěr má být uhrazen do 25. dubna 2015. Dovolatel připouští, že pohledávka existuje a nezpochybňuje ani to, že neuhradil některé splátky, s jejichž zaplacením je v prodlení, namítá však, že splátky úvěru nebyly sjednány pod ztrátou výhody splátek.
Odtud dovolatel dovozuje, že insolvenční navrhovatel nesplnil základní podmínku pro podání insolvenčního návrhu, a to prokázání skutečnosti, že má vůči dlužníku splatnou pohledávku (tedy i prokázání výše pohledávky, která nebyla v době podání insolvenčního návrhu přesně zjištěna).
Dále dovolatel poukazuje na to, že v době podání insolvenčního návrhu ještě nebylo ukončeno směnečné řízení týkající se pohledávky banky, posléze získané insolvenčním navrhovatelem.
Podle dovolatele insolvenční navrhovatel neosvědčil existenci své pohledávky vůči dlužníku, neboť výše pohledávky byla v době podání insolvenčního návrhu sporná. Za tohoto stavu - pokračuje dovolatel - není podstatná ani existence pohledávek dalších věřitelů dlužníka, kteří přihlásili své pohledávky v insolvenčním řízení. U těchto pohledávek nadto dovolatel poukazuje na to, že ohledně většiny z nich byl sjednán splátkový kalendář, popřípadě, že věřitelé tyto pohledávky sami uplatňovali a k jejich uspokojení vedli exekuční řízení.
Na tomto základě má dovolatel rozhodnutí soudů nižších stupňů za nesprávná, jelikož insolvenční navrhovatel v rozporu s ustanovením §105 insolvenčního zákona nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku a nedoložil tedy ani aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu.
Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle §7 odst. 1 insolvenčního zákona.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení (26. února 2009) se rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 30. června 2009) podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Insolvenční zákon je na danou věc uplatnitelný ve znění účinném do 8. června 2009 (tj. naposledy ve znění zákona č. 458/2008 Sb.).
Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání v této věci není bez dalšího přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (jak nesprávně míní dovolatel). Prostřednictvím odkazu na §237 odst. 1 a 3 o. s. ř., obsaženého v §238a odst. 2 o. s. ř., se totiž prosadí podmínka, aby šlo o usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto v insolvenčním řízení a ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Napadené usnesení je sice usnesením, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu „ve věci samé“, dovolatel však Nejvyššímu soudu nepředkládá k řešení žádnou právní otázku, z níž by bylo lze usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Dovolání je jen polemikou se závěrem insolvenčního soudu, že insolvenční navrhovatel doložil (ve smyslu ustanovení §105 insolvenčního zákona) svou splatnou pohledávku vůči dlužníku (a tedy i svou aktivní věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu). Dovolatel dokonce argumentuje tím, že není-li osvědčena pohledávka insolvenčního navrhovatele, pak není podstatná ani existence pohledávek dalších věřitelů dlužníka, kteří přihlásili své pohledávky v insolvenčním řízení.
Již odvolací soud však v napadeném usnesení citoval ustanovení §141 insolvenčního zákona, které v případě rozhodnutí o úpadku vydaného na základě insolvenčního návrhu věřitele omezuje dlužníku (jako jediné osobě oprávněné se odvolat) odvolací důvody na námitku, že rozhodnutí o úpadku nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně (odstavec 1 věta druhá), dále vylučuje možnost přihlížet v odvolacím řízení ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně (odstavec 1 věta třetí) a v situaci, kdy je osvědčen úpadek dlužníka, vylučuje zrušení nebo změnu rozhodnutí o úpadku odvolacím soudem jen proto, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo proto, že insolvenční navrhovatel v průběhu odvolacího řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení (odstavec 2). Srov. k tomu též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu.
V situaci, kdy dovolatel nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že je v úpadku ve formě platební neschopnosti, a to vzhledem k 5 dalším věřitelům s vykonatelnými pohledávkami po lhůtě splatnosti delší tří měsíců a vzhledem k tomu, že nesplnil povinnost předložit soudu v určené lhůtě seznamy uvedené v §104 insolvenčního zákona (§3 odst. 2 písm. b/ a d/ insolvenčního zákona), je argumentace vážící se k otázce, zda insolvenční navrhovatel osvědčil svou splatnou pohledávku vůči dlužníku, pro výsledek dovolacího řízení právně bezvýznamná (bez významu byla již v odvolacím řízení). Dovolatel se přitom ani nepokouší polemizovat s jednoznačně formulovaným zněním §141 insolvenčního zákona, jež v daných souvislostech další výklad nevyžaduje.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu