ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.227.2002.1
sp. zn. 29 Odo 227/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce JUDr. J. K., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému T. V., s. p., o zaplacení částky 90.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 297/97, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2001, č. j. 3 Cmo 55/2001-93, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. prosince 2001, č. j. 3 Cmo 55/2001-93, potvrdil usnesení ze dne 12. února 2001, č. j. 26 Cm 297/1997-86, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem, zastavil řízení proto, že žalovaný T. V., s. p. (dále též jen „státní podnik“) byl k 31. prosinci 1998 zrušen bez právního nástupce a k 17. únoru 1999 byl vymazán z obchodního rejstříku. Odvolací soud poukázal na to, že v žalobě (podané u soudu 21. srpna 1995) byl jako žalovaný označen státní podnik, přičemž podání žalobce ze dne 26. února 1996 vyhodnotil jako oznámení o tom, že původní žalovaný zanikl bez likvidace a že jeho právním a procesním nástupcem je T. V. s. r. o. (dále též jen „společnost s ručením omezeným), s níž mělo být podle žalobce v řízení pokračováno. Dále odvolací soud uvedl, že obsah onoho podání je jasný a nelze je vyložit jako návrh na záměnu účastníků řízení (jak tvrdí žalobce v odvolání). O procesní nástupnictví však v daném případě nešlo, jelikož k přechodu práv a povinností ze státního podniku na Fond … a posléze na společnost s ručením omezeným (nyní akciovou společnost) došlo (privatizací) před podáním žaloby. O tom, zda došlo k procesnímu nástupnictví, soud prvního stupně podle platného znění §107 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) nerozhodoval usnesením, upozornil však žalobce, že státní podnik nezanikl. Nato žalobce podáním z 24. května 1996 navrhl, aby soud pokračoval v řízení s původně označeným žalovaným. Toto podání - pokračoval odvolací soud - nelze chápat jako návrh na přistoupení dalšího účastníka na straně žalovaného (jak nyní dovozuje žalobce), neboť slovní vyjádření je zcela jasné. Návrh na záměnu účastníka řízení nebyl podán ani později (až do rozhodnutí o zastavení řízení) a v odvolacím řízení již tato možnost není dána (se zřetelem k ustanovení §216 odst. 1 o. s. ř.). Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže nevydal usnesení o procesním nástupnictví na straně žalovaného a jestliže se zřetelem k tomu, že žalovaný ztratil způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení 19 o. s. ř., řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). V rámci této námitky poukazuje na to, že poté, co dne 18. srpna 1995 podal žalobu proti státnímu podniku, se z místního tisku dozvěděl, že ten byl privatizován a že jej koupila I. s. r. o. (dále též jen „I.“), jež později změnila obchodní jméno na T. V. s. r. o. a vzápětí i právní formu na T. V. a. s. (dále též jen „akciová společnost“). Návrhem z 26. února 1996 požádal soud o připuštění záměny účastníků na straně žalovaného (dle §92 odst. 2 o. s. ř.), ze státního podniku na společnost s ručením omezeným, a předpokládal, že soud tomuto návrhu vyhověl, jelikož mělo dojít k záměně žalovaného, což nevyžadovalo souhlas žalovaného. V opačném případě měl soud o návrhu rozhodnout tak, že záměnu nepřipouští, což se nestalo. Vzhledem k tomu, že 5. března 1996 byl soudem informován, že státní podnik nebyl vymazán z obchodního rejstříku, navrhl dovolatel podáním ze 16. května 1996, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka do řízení dle §92 odst. 1 o. s. ř. Na tomto základě vyslovuje dovolatel přesvědčení, že o obou těchto návrzích měl soud usnesením rozhodnout. Z obsahu spisu pak plyne, že soud prvního stupně se přiklonil ke správnému výkladu, že akciová společnost je právním i procesním nástupcem státního podniku. K tvrzení obsaženému v usnesení soudu prvního stupně – že smlouva o prodeji privatizovaného majetku mezi Fondem … České republiky a I. byla podepsána již 10. srpna 1995, tedy před podáním žaloby, dovolatel poukazuje na to, že podle údajů z obchodního rejstříku bylo obchodní jméno I. s. r. o. vymazáno z obchodního rejstříku již 9. srpna 1995, takže ke dni podpisu smlouvy již subjekt takového obchodního jména neexistoval. Obsah cit. smlouvy dovolatel neznal, takže nemohl tušit, kdo je vlastně dlužníkem. Měl-li krajský soud v uvedeném směru pochybnosti, měl dovolatele poučit dle §5 o. s. ř. V daném kontextu pak dovolatel vyslovuje domněnku, že není důležité, kdy byla smlouva podepsána, nýbrž to, kdy byla tato skutečnost zapsána do obchodního rejstříku (podle něj se tak stalo 29. března 1996). Dovolatel dále vytýká napadenému usnesení, že z jeho obsahu nelze jednoznačně vyložit, zda jde o usnesení procesní, kdy bylo zastaveno řízení proti státnímu podniku a řízení bude pokračovat jen proti akciové společnosti, nebo o rozhodnutí ve věci samé a tedy konečné.
Z výše uplatněných argumentů dovolatel dovozuje, že v době podání žaloby nepochybně státní podnik existoval, a to až do 17. února 1999, i když v srpnu 1995 byla zřejmě jeho část privatizována přímým prodejem. Nebyla-li provedena likvidace státního podniku, ručí za závazky státního podniku zakladatel, to jest ministerstvo průmyslu a obchodu, popřípadě český stát; tento subjekt tedy měly soudy označit za procesního nástupce zaniklého státního podniku, o čemž měl být dovolatel poučen dle §5 o. s. ř. Konečně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že ponechal bez povšimnutí skutečnost, že usnesení soudu prvního stupně neobsahuje poučení o opravném prostředku. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., avšak není důvodné.
Jelikož vady řízení, k nimž přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) dovoláním namítány nejsou a ze spisu neplynou, zabýval se Nejvyšší soud – v mezích právních otázek otevřených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §92 o. s. ř. (ve znění účinném před 1. lednem 2001, kdy byly učiněny procesní úkony, z nichž dovolatel usuzuje na postup podle uvedeného ustanovení), na návrh účastníka může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně navrhovatele (odstavec 1). Za souhlasu účastníků může soud připustit, aby navrhovatel nebo odpůrce z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn navrhovatel, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit (odstavec 2). S účinností od 1. ledna 2001 doznalo uvedené ustanovení změny toliko v tom, že pojem „navrhovatel“ byl nahrazen pojmem „žalobce a pojem „odpůrce“ pojmem „žalovaný“.
Podle ustanovení §107 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2001), jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (odstavec 1). Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde (odstavec 3). Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví. Řízení zastaví soud zejména tehdy, zemře-li manžel před pravomocným skončením řízení o rozvod, o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je nebo není, pokud zákon nedovoluje, aby se v řízení pokračovalo; bylo-li již o věci rozhodnuto, soud současně toto rozhodnutí zruší (odstavec 5).
Jak je patrno ze spisu, žalobou podanou 21. srpna 1995 se dovolatel domáhal po žalovaném státním podniku zaplacení částky 90.000,- Kč s příslušenstvím, coby dluhu ze smlouvy o právní pomoci ze dne 30. listopadu 1992. Podáním datovaným 26. února 1996 a došlým soudu 28. února 1996 (č l. 18) pak žalobce soudu oznámil, že se dozvěděl o privatizaci žalovaného smlouvou o prodeji podniku, s tím, že veškerá práva a povinnosti státního podniku převzal jeho právní nástupce T. V. spol s r. o., a že státní podnik byl zrušen bez likvidace, čímž došlo k tzv. universální sukcesi i procesnímu nástupnictví a navrhl, aby soud v řízení pokračoval s právním nástupcem státního podniku (se společností s ručením omezeným).
Jestliže odvolací soud na tomto základě uzavřel, že uvedené podání není návrhem na záměnu účastníků ve smyslu ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném před 1. lednem 2001) nýbrž oznámením o procesním nástupnictví (k němuž nedošlo), je tento jeho závěr správný. Pokouší-li se nyní dovolatel tvrdit, že uvedeným podáním sledoval jiný účel, pak je třeba jej odkázat na závěry, které Nejvyšší soud o povaze procesních úkonů formuloval a odůvodnil např. v usnesení ze dne ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, a které jsou v poměrech jeho rozhodovací činnosti závěry standardními. V onom rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že každý procesní úkon je nutno posuzovat z objektivního hlediska, to jest podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádného vlivu.
Posuzováno z obsahového hlediska (§41 odst. 2 o. s. ř.) nemá ani Nejvyšší soud důvod usuzovat, že označené podání je (bylo) návrhem podle §92 odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném před 1. lednem 2001) Ostatně, v reakci na sdělení soudu z 5. března 1996 (č. l. 26), dovolatel – jak sám uvádí v dovolání – podáním ze dne 16. května 1996, došlým 24. května 1996, soudu sdělil, že po zjištění, že státní podnik je stále zapsán v obchodním rejstříku a že k procesnímu nástupnictví tedy nedošlo, navrhuje, aby soud pokračoval v řízení s původně označeným žalovaným – státním podnikem. Také toto podání není podle svého obsahu návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované (dle §92 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001). I kdyby o takový návrh podle svého označení a obsahu šlo, tím, že o něm soudy nerozhodly, nemohly dovolateli – objektivně vzato – způsobit žádnou procesní újmu. Státní podnik, který se – jak tvrdí dovolatel – měl v důsledku onoho podání stát dalším (novým) žalovaným dle §92 odst. 1 o. s. ř., totiž již účastníkem řízení – jako původní žalovaný – byl.
Dovolání v tomto směru neobstojí ani v rovině dovolatelovy vlastní argumentace. Dovolatel staví své argumenty na konstrukci, podle které první z označených podání bylo jeho návrhem na záměnu žalovaného státního podniku za společnost s ručením omezeným (§92 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001) a druhé návrhem, aby do řízení jako další žalovaný (znovu) přistoupil (postupem dle §92 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001) státní podnik. Má-li dojít k záměně účastníků postupem podle §92 odst. 2 o. s. ř., pak původní (zaměňovaný) účastník řízení přestává být účastníkem řízení až právní mocí usnesení, jímž soud takovou záměnu připustí. Obdobně platí pro přistoupení dalšího účastníka do řízení dle §92 odst. 1 o. s. ř., že ten, jehož přístup do řízení je navržen, se stane účastníkem řízení až právní mocí usnesení, jímž soud takové přistoupení připustí. Přitom obě usnesení jsou usneseními proti kterým odvolání objektivně je (a v rozhodné době bylo) přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 9/2002“). Jinak řečeno, dokud o návrzích dle §92 odst. 1 nebo (a) §92 odst. 2 o. s. ř. není rozhodnuto, zůstává okruh účastníků řízení nezměněn.
Dojde-li v průběhu řízení k zániku žalovaného (jímž byl se zřetelem k výše uvedenému stále státní podnik) jeho výmazem z obchodního rejstříku bez právního nástupce, je to vskutku důvodem k zastavení řízení, a to podle §107 odst. 5 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2001). Soud prvního směru v tomto směru nepřesně hovoří o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. a odvolací soud pochybil, jestliže jeho závěry potud neopravil, nicméně pro výsledek dovolacího řízení je určující, zda daná procesní situace dovolovala řízení zastavit. K tomu zbývá prověřit argumentaci dovolatele, že závazek, jehož úhrady se po žalovaném státním podniku domáhal, přešel na společnost s ručením až zápisem v obchodním rejstříku (k 29. březnu 1996) a nikoli před podáním žaloby (10. srpna 1995).
V soudní praxi není sporu o tom, že k procesnímu nástupnictví dochází tehdy, jestliže práva nebo povinnosti účastníka řízení přešla po zahájení soudního řízení na jiného v důsledku některého z případů universální sukcese (srov. výše cit. §107 odst. 1 o. s. ř.); uvedené platí bez ohledu na to, zda k universální sukcesi došlo v souvislosti se zánikem účastníka (ztratil-li účastník způsobilost být účastníkem řízení) nebo zda universální sukcese nastala, aniž účastník přestal být způsobilý mít práva a povinnosti (např. při vyslovení trestu propadnutí majetku podle §51 a §52 tr. zák.). Závěr o tom, že universální sukcesor nastupuje do řízení jako jeho účastník na místo jeho předchůdce, vyplývá z toho, že sukcesor spolu s předmětem sukcese nabyl všechna (tedy i procesní) práva svého právního předchůdce. Sukcesor totiž nabyl práva v tom stavu, v jakém byla, a s vlastnostmi, které měla, v době sukcese; k těmto vlastnostem patří i to, že byla předmětem probíhajícího řízení (předmětem sporu). Universální sukcese práva proto má nejen hmotněprávní důsledky; v oblasti procesního práva má za následek procesní nástupnictví a soud je povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti, aniž byla některým z účastníků uplatněna.
Také v případě, že v průběhu občanského soudního řízení došlo k tzv. singulární sukcesi, přecházela na sukcesora (bez zřetele k tomu, že tento institut nebyl v občanském soudním řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 upraven výslovně) i práva a povinnosti dosavadního subjektu (dosavadního účastníka řízení) s uplatňováním nebo bráněním postoupených práv spojená, včetně práv a povinností procesních. Šlo o přímé procesní nástupnictví, takže ke změně v osobě účastníka řízení docházelo, aniž by o ní soud rozhodoval. Jedinou podmínkou tu bylo, aby singulární sukcese byla u soudu uplatněna. Od universální sukcese se singulární sukcese lišila jen tím, že při ní na nabyvatele přecházela jen jednotlivá práva a povinnosti vymezené předmětem sukcese. Z hlediska přechodu práv a povinností universální sukcese vyjadřuje (ve srovnání se sukcesí singulární) jen rozsah přechodu, nikoliv jeho kvalitu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1997, pod číslem 11, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1495/96, uveřejněný v témže časopise, č. 10, ročník 1997, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. I. ÚS 531/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 16, části I., pod číslem 171). Institut singulární sukcese přitom nelze směšovat s institutem záměny účastníků ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř., jenž se může uplatnit jen pro případy odstranění nedostatku věcné legitimace účastníka řízení, který tu byl již v době zahájení řízení (k sukcesi došlo před zahájením řízení).
Smlouva o prodeji privatizovaného majetku ze dne 10. srpna 1995 (č. l. 53-66), z níž ve svém rozhodnutí vychází soud prvního stupně, nabyla v souladu se svým článkem XII. platnosti a účinnosti 10. srpna 1995. Tvrdí-li dovolatel, že práva a povinnosti z této smlouvy přešla na nabyvatele až 29. března 1996, kdy bylo základní jmění společnosti akciové společnosti (coby právního nástupce společnosti s ručením omezeným) zvýšeno z 1.000.000,- Kč na 31.000.000,- Kč, nemá tento jeho závěr oporu v hmotném právu (účinnost smlouvy se nepojí se zápisem do obchodního rejstříku). Z hlediska úvah o účincích smlouvy nemá zásadní význam ani námitka, že kupující byl ve smlouvě označen obchodním jménem I. V. spol. s r. o., ačkoliv k 9. srpnu 1995 byla v obchodním rejstříku zapsána změna jeho obchodního jména na T. V. spol. s r. o. V tomto směru nejde o smlouvu uzavíranou nezpůsobilým subjektem, nýbrž právě a jen o smlouvu sjednanou pod bývalým obchodním jménem kupujícího, k jehož identifikaci coby T. V. spol. s r. o. bez obtíží vedou další znaky obsažené ve smlouvě (identifikační číslo, adresa sídla). Jestliže smlouva z 10. srpna 1995, která nabyla účinnosti téhož dne, závěr o procesním nástupnictví v řízení na straně žalovaného z titulu singulární sukcese založit nemohla (k sukcesi by podle ní došlo před zahájením řízení), je závěr, podle kterého státní podnik následně zanikl bez právního nástupce, závěrem správným. Osoba, která podle dovolatele ručí za závazky státního podniku (jeho zakladatel nebo český stát) právním nástupcem státního podniku není (ručitelský závazek právní nástupnictví ručitele po dlužníku nezakládá). K tvrzení dovolatele, že mu soudy neposkytly poučení dle §5 o. s. ř., zbývá dodat, že nedošlo-li v průběhu soudního řízení ke skutečnosti, z níž by bylo možné usuzovat na procesní nástupnictví na straně žalovaného, pak soudy nižších stupňů - objektivně vzato - neměly dovolatele ani o čem poučovat. Poučení, že ve věci může být žalována i jiná osoba (ve vazbě na institut přistoupení dalšího účastníka do řízení, obsažený v §92 odst. 1 o. s. ř.) nebo že namísto dosavadního žalovaného má být žalována jiná osoba (ve vazbě na institut záměny účastníků, obsažený v §92 odst. 2 o. s. ř.), součástí poučovací povinnosti soudů nebylo a není (srov. k tomu shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. ledna 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 2). Nejvyšší soud nemá též pochyb o tom, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou rozhodnutími, jimiž se řízení končí (že jimi bylo rozhodnuto o zastavení celého řízení).
Skutečnost, že odvolací soud výslovně nezmínil absenci poučení o odvolání v usnesení soudu prvního stupně, vliv na věcnou správnost jeho usnesení nemá. Absence poučení o odvolání v rozhodnutí soudu prvního stupně, proti němuž je odvolání přípustné, způsobuje ve smyslu §204 odst. 2 věty druhé o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2001) jen to, že odvolání lze podat do tří měsíců od doručení takového rozhodnutí. Žalobce podal odvolání včas, takže v důsledku absence poučení mu žádná procesní újma nevznikla a odvolací soud proto uvedenou otázku správně (jako nadbytečnou) neřešil (pro neexistenci poučení o odvolání usnesení soudu prvního stupně zrušit nelze).
Na výše uvedeném základě lze uzavřít, že žalovaný státní podnik skutečně zanikl v průběhu řízení bez právního nástupce, takže právní posouzení věci odvolacím soudem je správné. Otázka, zda soud mohl či měl v řízení rozhodnout o návrhu na přistoupení dalšího žalovaného do řízení nebo o záměně žalovaného, může mít - obecně - vliv jen při úvaze o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem soudu (jeho nečinností v době, kdy měl konat). Jestliže totiž jediný účastník řízení na straně žalované ztratí způsobilost být účastníkem řízení před rozhodnutím o návrhu na jeho záměnu nebo předtím, než soud rozhodne o přistoupení dalšího žalovaného a není-li zde žádného procesního nástupce, pak soud nemá k dispozici jiné rozhodnutí než rozhodnutí podle §107 odst. 5 o. s. ř.
Jelikož dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu §243b odst. 5, §224 a §142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že procesně neúspěšnému dovolateli právo na jejich náhradu nevzniklo a žalovanému, který nemá způsobilost být účastníkem řízení, je pojmově vzato ani nelze přiznat.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. března 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu