ECLI:CZ:NSS:2009:3.AO.2.2009:93
sp. zn. 3 Ao 2/2009 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally v právní věci navrhovatelů: 1) R. Ch., 2)
Ing. M. Z., 3) Ing. T. K., všichni zastoupeni advokátem JUDr. Petrem Kužvartem, se sídlem Za
zelenou liškou 967/2b, Praha 4, proti odpůrci: Magistrát hlavního města Prahy, Jungmannova
35/29, Praha 1, zastoupeným advokátem JUDr. Petrem Vališem, se sídlem Pplk. Sochora 4,
Praha 7, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy – úpravy číslo U 0646/2008 směrné části
územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy,
takto:
I. Návrh se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Návrhem, který byl doručen Nejvyššímu správnímu soudu dne 27. 4. 2009,
se navrhovatelé domáhají zrušení úpravy číslo U 0646/2008 směrné části územního plánu
sídelního útvaru Hlavního města Prahy vydané dne 27. 9. 2008 Magistrátem hlavního města
Prahy, odborem územního plánování, podle §101a a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“). V odůvodnění tohoto návrhu navrhovatelé uvedli, že touto
úpravou dochází na části pozemků parc. č. 3485 a 3466 v kat. ú. Chodov a parc. č. 2871 a 2882
v k.ú. Záběhlice k navýšení míry využití území z kódu B na kód E s tím, že koeficient podlažních
ploch je určen hodnotou 0,94 a koeficient zeleně hodnotou 0,53. Zatímco dosavadní míra využití
území umožňovala zástavbu dotčených pozemků odpovídající přízemní rozvolněné zástavbě
(1 nadzemní podlaží, zeleň min. 50 % plochy), rozvolněné zástavbě (2 nadzemní podlaží, zeleň
min. 65 % plochy), po navýšení kódu míry využití území je na dotčených pozemcích umožněna
realizace sídlištní zástavby s domy o výšce 5 nadzemních podlaží a více. Celková hmota přípustné
nadzemní zástavby vyjádřená koeficientem podlažních ploch na dotčených pozemcích narostla
více než trojnásobně.
Navrhovatelé dovozují svoji aktivní legitimaci k podání návrhu z následujících
skutečností:
První navrhovatelka je spoluvlastnicí rodinného domu se zahradou na adrese uvedené
v záhlaví tohoto rozsudku. Druhý navrhovatel je spoluvlastníkem bytové jednotky
a spoluvlastníkem budovy a pozemku na adrese uvedené v záhlaví tohoto rozsudku. Třetí
navrhovatel je spoluvlastníkem bytové jednotky č. 2238/37 v budově čp. 2240 v k.ú.Chodov
a spoluvlastníkem pozemků parc. č. 3503/2, 3503/3 a 3503/4 v k.ú. Chodov. K prokázání
uvedeného všichni navrhovatelé připojili výpisy z katastru nemovitostí.
Přímo do textu pak navrhovatelé včlenili plánek, v němž jsou orientačně zakresleny
nemovitosti v jejich vlastnictví, resp. poloha jejich nemovitostí a poloha území dotčeného shora
uvedenou úpravou. K tomu uvedli, že jejich nemovitosti jsou v bezprostřední blízkosti území
dotčeného shora uvedenou úpravou. Způsob a především míra využití dotčených pozemků
a z ní vyplývající, zejména dopravní zátěž projevující se zvýšenou hladinou akustického tlaku
a emisemi výfukových zplodin, mají přímý dopad na podmínky užívání nemovitostí ve vlastnictví
navrhovatelů. Jasnou představu si lze učinit na základě oznámení záměru „Obytný soubor
Trojmezí“ oznamovatele Central Group, a.s., podaného na základě zákona č. 100/2001 Sb.
Navrhovatelé tento záměr připojili k návrhu. Podle tohoto záměru má na dosud nezastavěných
pozemcích vyrůst 10 budov o 6 až 7 nadzemních podlažích s celkem 477 bytovými jednotkami
a s 483 parkovacími stáními. Ze záměru vyplývá, že jeho realizací by došlo k nárůstu dopravy ulicí
Klapálkovou o přibližně 966 jízd osobních vozů denně.
Nemovitost první navrhovatelky se nachází necelých 500 metrů severně od dotčených
pozemků, nemovitosti druhého a třetího navrhovatele se nacházejí přímo v ulici Klapálkově.
Navrhovatelé jsou tedy osobami, jejichž práva a povinnosti nebo zájmy související s výkonem
vlastnického práva mohou být předmětnou úpravou přímo dotčeny (§172 odst. 5 správního
řádu). Navrhovatelé jsou proto osobami oprávněnými podat námitky proti návrhu předmětné
úpravy. Tím, že odpůrce při vydání předmětné úpravy nepostupoval v souladu s §171
a násl. správního řádu, zejména nedoručil návrh opatření obecné povahy veřejnou vyhláškou,
nevyzval dotčené osoby k podání připomínek nebo námitek k návrhu, neuvedl v předmětné
úpravě žádné odůvodnění a neoznámil ji veřejnou vyhláškou, dopustil se zkrácení práv
navrhovatelů ve smyslu §101a odst. 1 věta první s. ř. s. Na základě těchto skutečností
se navrhovatelé považují za aktivně legitimované k podání návrhu.
Navrhovatelé celkově uzavírají, že odpůrce při vydávání předmětné úpravy porušil takřka
všechny své zákonné povinnosti, jejichž účelem je zajistit možnost realizace práv dotčených osob
v rámci procesu vydávání opatření obecné povahy. Vzhledem k tomu považují navrhovatelé
za nesporné, že předmětná úprava byla vydána nezákonným způsobem a navrhují, aby Nejvyšší
správní soud napadené opatření obecné povahy zrušil.
Odpůrce ve vyjádření k návrhu uvedl, že při vydání úpravy směrné části územního plánu
postupoval v souladu s platnými a účinnými právními předpisy a v souladu s judikaturou.
Odpůrce nepostupoval v souladu s §171 a násl. správního řádu proto, že v době vydání
územního plánu hl. m. Prahy – v době účinnosti zákona č. 50/1976 Sb., nebyl brán územní plán
za opatření obecné povahy. Odpůrce odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 3. 2007 č. j. 3 Ao 1/2007 - 44, podle něhož územní plán schválený na základě zákona
č. 50/1976 Sb. není opatřením obecné povahy. Na toto usnesení navazuje usnesení téhož soudu
ze dne 27. 3. 2007 č. j. 4 Ao 2/2007 - 61, v němž se mj. uvádí: Dospěl-li rozšířený senát k závěru
o tom, že územní plán schválený před 1. 1. 2007 není opatřením obecné povahy, nelze uzavřít
jinak, než že ani úpravu směrné části územně plánovací dokumentace za opatření obecné povahy
rovněž považovat nelze, neboť jde o úkon správního orgánu související s územně plánovací
dokumentací, která byla schválena podle stavebního zákona č. 50/1976 Sb. Pokud navrhovatelé
v žalobě odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 14/07, kterým
bylo zrušeno usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2007 č. j. 3 Ao 1/2007 - 44,
pak odpůrce namítá, že předmětnou úpravu vydal dříve, než byl vyhlášen Ústavním soudem
uvedený nález. Odpůrce navíc s tímto nálezem Ústavního soudu nesouhlasí z důvodů, které
ve vyjádření podrobněji uvedl.
Odpůrce dále odkázal na §188 odst. 3 zákona č. 191/2008 Sb., kterým se mění stavební
zákon, v němž se mj. uvádí, že o úpravě směrné části této dokumentace rozhoduje pro své území
obecní úřad, v ostatních případech úřad územního plánování. Při úpravě se postupuje podle
dosavadních právních předpisů. Odpůrce podle této právní úpravy postupoval a byla tedy vydána
zákonem stanoveným způsobem. Odpůrce dále namítl nedostatek aktivní legitimace
navrhovatelů, kteří nejsou předmětnou úpravou zkráceni na svých právech, a to ani na právech
procesních, protože jejich nemovitosti nejsou v bezprostřední blízkosti nemovitostí, na které
se vztahuje předmětná úprava. Odpůrce navrhl zamítnutí návrhu.
Navrhovatelé v replice k vyjádření odpůrce uvedli, že skutečnost, že výše uvedený nález
Ústavního soudu byl vydán později než předmětná úprava směrné části územního plánu, nehraje
žádnou roli, protože nález Ústavního soudu není legislativním aktem, nýbrž výkladem právní
úpravy platné již v době vydání předmětné úpravy směrné části územního plánu. Navrhovatelé
se neztotožňují s tvrzením odpůrce, že nebyli předmětnou úpravou zkráceni na svých právech.
Mimo pochybnost totiž je, že postupem odpůrce při vydávání předmětné úpravy došlo
ke zkrácení procesních práv navrhovatelů. Ust. §172 správního řádu nezahrnuje pouze osoby,
jejichž práva a povinnosti mohou být opatřením obecné povahy přímo dotčeny, ale také osoby,
jejichž zájmy mohou být opatřením obecné povahy přímo dotčeny, přičemž „zájem“ je čistě
subjektivní kategorií. Navrhovatelé mají zájem na tom, aby se nezhoršovaly podmínky k životu
v místě, kde bydlí, aby nedocházelo k navyšování automobilové dopravy a s ní spojených emisí
výfukových plynů a hluku. I v případě, že by odpůrce tvrdil, že navrhovatelé nemají právo
na to, aby tomuto jejich zájmu bylo v rámci vydávání předmětné úpravy vyhověno, nespornou
skutečností zůstává, že tento zájem navrhovatelů existuje a může být přímo dotčen vydáním
předmětné úpravy, jejímž obsahem je navýšení koeficientu míry využití území.
Navrhovatelé jsou tedy dotčenými osobami ve smyslu §172 správního řádu a odpůrce
svým postupem narušil jejich procesní práva vyplývající z tohoto ustanovení. Odpůrce
se nevypořádal s jejich připomínkami způsobem stanoveným v §171 a násl. správního řádu.
Navrhovatelé v této souvislosti odkázali na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 4. 2009 č. j. 1 Ao 1/ 2009 - 94. Pokud jde o tvrzené porušení hmotných práv navrhovatelů,
prokázali, že jsou vlastníky, resp. spoluvlastníky bytových jednotek, rodinného domu a pozemků
v blízkosti pozemků, jichž se předmětná úprava týká. Navýšení kódu míry využití území,
které je obsahem předmětné úpravy, by vedlo k zástavbě dotčených pozemků převážně
vysokopodlažními domy a parkovišti. Důsledkem by byl nárůst automobilové dopravy v okolí,
přičemž, jak vyplývá z důkazů připojených k návrhu, tento nárůst dopravy zatíží Klapálkovu ulici,
tedy ulici, v níž jsou nemovitosti ve vlastnictví druhého a třetího navrhovatele. Předmětné území
je navíc dotčeno hlukem ze Spořilovské radiály a je tedy pravděpodobné, že další zvýšení hluku
a emisí škodlivin povede k překročení příslušných hygienických limitů nebo ke stavu, který
je možno kvalifikovat z hlediska úpravy sousedských práv jako obtěžování hlukem, prachem,
popílkem, kouřem nebo plyny nad míru přiměřenou poměrům. Podle názoru navrhovatelů
tedy dojde ke stavu, který je neslučitelný s jejich právy, zejména s právem na příznivé životní
prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s vlastnickým právem podle
čl. 11 odst. 1 Listiny. Vydáním předmětné úpravy došlo tedy ke zkrácení práv navrhovatelů
také v rovině hmotněprávní.
Nejvyšší správní soud projednal věc bez nařízení jednání, když navrhovatelé s takovýmto
postupem souhlasili a odpůrce dodatečně od žádosti o nařízení jednání upustil.
Z dokumentace předložené odpůrcem Nejvyšší správní soud zjistil, že odpůrce provedl
úpravu směrné části územního plánu sídelního útvaru hl.m. Prahy č. U 0646/2008 v lokalitě
k.ú. Záběhlice, Chodov-území čistě obytné (OB-B) v prostoru severně od ulice Divišovské.
Míra využití území byla upravena na kód E s koeficientem podlažních ploch KPP = 0,94
a koeficientem zeleně KZ = 0,53 pro část plochy OB (38 449 m2) na pozemcích parc. č. 3485
a 3466 v k.ú. Chodov a parc. č. 2871 a 2882 v k.ú. Záběhlice, v ostatní ploše zůstává kód B.
Dosavadní míra využití území byla stanovena kódem B. Podle „Tabulky míry využití
území“, kterou předložili navrhovatelé, míra využití území stanovená kódem B umožňuje
zástavbu pozemků v přízemní rozvolněné zástavbě, rozvolněné zástavbě nebo velmi rozvolněné
zástavbě. Míra využití území stanovená kódem E umožňuje stavby pro podnikání, činžovní vily
(viladomy), činžovní vily, rozvolněnou zástavbu městského typu.
Navrhovatelé předložili oznámení záměru podle přílohy č. 3 k zákonu č. 100/2001 Sb.
„Obytný soubor Trojmezí“, který zpracovala firma K+K enivromentální průzkum, s.r.o.,
v březnu 2009. Oznamovatelem záměru je obchodní firma Central Group, a.s. Z tohoto
materiálu vyplývá, že má být provedena výstavba obytného souboru, který obsahuje 12 bytových
domů s 477 bytovými jednotkami. Obytné domy mají mít 4 – 7 nadzemních podlaží. Celý soubor
počítá s parkováním v podzemních podlažích. Podle tohoto materiálu intenzita dopravy vyvolaná
posuzovaným záměrem po jeho realizaci (rok 2012) je odhadována na 966 jízd osobních
automobilů denně (dvojnásobek počtu parkovacích míst).
Nejvyšší správní soud zjistil z výpisu z katastru nemovitostí, který navrhovatelé předložili,
že jsou vlastníky, resp. spoluvlastníky těch nemovitostí, které uvedli v návrhu. Z příslušné
dokumentace Nejvyšší správní soud zjistil, že nemovitosti navrhovatelů nesousedí s pozemky,
na nichž má být výstavba provedena. Jak je uvedeno i v návrhu, nemovitost ve vlastnictví první
navrhovatelky je ve vzdálenosti necelých 500 m od dotčených pozemků, nemovitosti druhého
a třetího navrhovatele se nacházejí v ulici Klapálkově. Touto ulicí má být veden příjezd
k budoucím obytným domům.
Při posuzování podaného návrhu Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda jsou
splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci. Dospěl přitom k závěru, že má pravomoc
rozhodnout o návrhu a je k tomu i věcně příslušný. Při úvaze o tom, zda směrná část územního
plánu má jinou povahu než jeho závazná část, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že tomu
tak není. Vyšel z již uvedeného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/07 ze dne 19. 11. 2008,
v němž se Ústavní soud postavil na stanovisko akcentující tzv. materiální pojetí opatření obecné
povahy. Z tohoto nálezu Ústavního soudu vyplývá, že směrná část územního plánu může,
ale také nemusí být opatřením obecné povahy. Záleží na tom, zda v konkrétním případě směrná
část územního plánu, resp. její změna, skutečně má materiální prvky. V projednávané věci
tomu tak je, protože změna směrné části územního plánu je spojena se změnou směrných
regulativů týkajících se využití území, a je proto způsobilá zasáhnout do práv účastníků. Návrh
sám je přípustný, navrhovatelé splnili předepsanou povinnost tvrzení o zkrácení v právech.
Soud se však musel speciálně zabývat otázkou, zda navrhovatelé nejsou k podání návrhu osobami
zjevně neoprávněnými ve smyslu §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Při řešení této otázky vycházel soud ze své dosavadní judikatury, především z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005 č. j. 4 As 50/2004 - 59, uveřejněného pod číslo
1043/2007 Sb. NSS. Podle tohoto rozsudku lze odmítnutí návrhu z důvodu, že byl podán osobou k tomu
zjevně neoprávněnou, vyhradit případům nedostatku procesní legitimace a jen zcela zjevným případům nedostatku
legitimace hmotné, který je zjistitelný bez pochyb okamžitě, zpravidla již z návrhu samotného. O takový případ
půjde např. tehdy, jestliže žalobce (navrhovatel) tvrdí porušení práva, jehož pojmově vůbec
nemůže být nositelem (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 1995 č. j. 6 A 56/94)
nebo tehdy, pokud napadeným rozhodnutím vůbec nebylo rozhodováno o jeho právech
a povinnostech, jejichž zkrácení tvrdí (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 1994
č. j. 6 A 255/93 - 18). Pokud tomu tak není, musí soud návrh věcně projednat. I v případě, že nedostatek
aktivní legitimace posléze vyjde najevo, musí o věci rozhodnout rozsudkem.
V projednávané věci je nesporná aktivní procesní legitimace navrhovatelů, neboť
ta je založena na povinnosti tvrzení zkrácení na právech a tuto povinnost navrhovatelé splnili.
Spornou je však legitimace věcná (hmotná). Nutno předeslat, že podle §188 odst. 3 zákona
č. 191/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu (stavební zákon) ve znění zákona č. 68/2007 Sb., který nabyl účinnosti dne 3. 6. 2008,
při projednání a vydání návrhu změny územního plánu obce, regulačního plánu nebo územně
plánovací dokumentace sídelního útvaru nebo zóny schválené do 31. prosince 2006 se postupuje
podle tohoto zákona. O úpravě směrné části této dokumentace rozhoduje pro své území obecní
úřad, v ostatních případech úřad územního plánování. Při úpravě se postupuje podle dosavadních
právních předpisů (tedy podle stavebního zákona č. 50/1976 Sb.). Podle §22 odst. 4 zákona
č. 50/1976 Sb. k návrhu regulačního plánu, územního plánu obce a k vymezení veřejně
prospěšných staveb v návrhu územního plánu velkého územního celku mohou vlastníci
dotčených pozemků a staveb uplatnit do 15 dnů od posledního dne vystavení návrhu námitky
nebo nesouhlas s vyřízením svých námitek podaných ke konceptu řešení. Otázkou je, zda vedle
osob uvedených v §22 odst. 4 zákona č. 50/1976 Sb., dotčeným vlastníkem může být i majitel
pozemku sousedního či dokonce pozemku, jež se zastavitelnou plochou vůbec nesousedí.
K této otázce se Nejvyšší správní soud vyjádřil ve své předešlé judikatuře, konkrétně
v rozsudku ze dne 9. 10. 2007 č. j. 2 Ao 2/2007 - 73. Svůj názor opřel o judikaturu Ústavního
soudu i bývalého nejvyššího správního soudu a na tomto základě dospěl k závěru, že pojem
„dotčenosti“ je nutno vykládat šířeji nežli jen tak, že může být naplněn pouze u vlastníků pozemků a staveb,
na které změna územního plánu přímo dopadá. Dotčenost se ovšem nevyčerpává ani v hranicích mechanicky
vnímaného „sousedění“ pozemků či staveb určitých vlastníků s těmi pozemky a stavbami, na něž přímo dopadá
změna územního plánu; dotčen totiž může být – ovšem spíše výjimečně – i vlastník pozemku (stavby) vzdálenější,
má-li zamýšlená změna územního plánu takovou povahu, že při jejím provedení je reálné podstatné ovlivnění
poměrů i na tomto pozemku (stavbě). „Dotčení“ se proto musí posuzovat materiálně, s důkladným uvážením
poměrů příslušné lokality, konkrétních pozemků (staveb), ve vztahu k nimž se dotčenost posuzuje, a povahy
územního plánu.
Byť tedy v projednávaném případě zůstává prozatím sporné, zda napadeným opatřením
obecné povahy byla skutečně dotčena práva navrhovatelů, lze uzavřít, že pro podání návrhu
nejsou osobami zjevně neoprávněnými. Z povahy věci totiž není vyloučeno, aby vlastníkem
dotčeným změnou směrné části územního plánu byl i vlastník pozemku přímo nesousedícího
s územím, na které se vztahují nové směrné regulativy, a zároveň není na první pohled
bez pochyb zřejmé, že napadené opatření obecné povahy do jeho práv nezasáhlo.
Pro další fázi považuje Nejvyšší správní soud za nutné nejprve stručně objasnit charakter
napadeného správního aktu a poté se zaměřit na posouzení otázky, zda jsou navrhovatelé
k podání návrhu aktivně legitimováni i věcně a následně v jakém rozsahu napadené opatření
obecné povahy přezkoumat. Doktrinálně je opatření obecné povahy správní akt s konkrétně
určeným předmětem a obecně vymezeným okruhem adresátů. Jakkoliv je však okruh adresátů
obecný, pro věcnou legitimaci k podání návrhu je nutno trvat na zákonném požadavku dotčení
na právech přímo napadeným opatřením, jak ostatně vyplývá z §101a s. ř. s. Zákon totiž vychází
z toho, že možnost podat návrh na zrušení opatření obecné povahy je primárně procesním
prostředkem ochrany proti výslednému aktu, nikoliv proti procesu jeho přijímání. Teprve
poté, kdy je najisto postaveno, že k zásahu do hmotných práv navrhovatelů došlo, je možno
se zabývat i zákonností procedury přijetí. V projednávané věci to znamená, že je třeba posoudit,
zda navrhovatelé spadají do onoho obecně vymezeného okruhu osob, jež jsou vydaným
opatřením obecné povahy dotčeny a zda tedy u nich skutečně nastala ona výjimečná situace,
kdy realizací změny směrné části územního plánu dojde nepochybně k podstatnému ovlivnění
poměrů i na jejich nesousedících pozemcích.
Po zhodnocení skutkového stavu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že změnou
směrné části územního plánu hmotná práva navrhovatelů dotčena nebyla. Z přijaté změny
směrné části územního plánu nevyhnutelně nevyplývá pro navrhovatele žádný z negativních
důsledků uvedených v návrhu. V daném případě došlo změnou směrné části územního plánu
k tomu, že, jak je již shora vícekrát uvedeno, byla změněna míra využití území, takže by bylo
možno provést výstavbu „Obytného souboru Trojmezí“. Konkrétní podobu tohoto obytného
souboru však bude možno posoudit až po předložení projektové dokumentace ve fázi územního
řízení. Teprve tehdy bude rovněž možno posoudit, zda realizací záměru dojde k dotčení práv
navrhovatelů a zda tedy budou mít alespoň v územním řízení postavení účastníka podle §85
odst. 2 písm. b) stavebního zákona. Nutno znovu zdůraznit, že věcnou legitimaci k podání
návrhu na zrušení opatření obecné povahy může mít vlastník nesousedícího pozemku jen zcela
výjimečně, např. tehdy, pokud by z konkrétních okolností bylo již v této fázi nepochybné,
že při jakémkoli způsobu realizace změny územního plánu dojde k dotčení vlastnických práv
majitelů pozemků a staveb, a to nejen sousedních, ale i vzdálenějších. Nejvyšší správní soud
proto uzavírá, že navrhovatelé nejsou věcně legitimováni k podání návrhu na zrušení tohoto
opatření obecné povahy, neboť přijatou změnou směrné části územního plánu k dotčení jejich
vlastnických práv ještě nedošlo. Za této situace se Nejvyšší správní soud pro účely posouzení
zákonnosti přijaté změny územního plánu nezabýval námitkami navrhovatelů proti proceduře
přijetí této změny a návrh podle §101d odst. 2 s. ř. s. zamítl (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 12. 2007 č. j. 3 Ao 4/2007 - 84 a usnesení Ústavního soudu ze dne
19. 3. 2008 sp. zn. II. ÚS 449/08, jímž byla ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítnuta).
Proto jen v rámci poznámky obiter dictum Nejvyšší správní soud ještě poznamenává,
že i kdyby k dotčení na právech navrhovatelů došlo, nebyly by jejich námitky důvodné. To, že je
změna směrné části územního plánu v daném případě po materiální stránce opatřením obecné
povahy, ještě neznamená, že se na proces jejího přijetí vztahuje zákon č. 500/2004 Sb., správní
řád. Ten se vztahuje jen na případy, kdy podle §171 zvláštní zákon ukládá vydat opatření obecné
povahy. To však v daném případě zvláštní zákon neukládá, protože, jak je již shora uvedeno,
přechodné ustanovení §188 odst. 3 nového stavebního zákona (zákon č. 183/2006 Sb. ve znění
zákona č. 68/2007 Sb. a zákona č. 191/2008 Sb.) odkazuje ohledně procedury změny směrné
části územního plánu na stavební zákon č. 50/1976 Sb., který institut opatření obecné povahy
neznal.
Podle §101d odst. 5 s. ř. s. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu