ECLI:CZ:NSS:2016:3.AS.121.2014:35
sp. zn. 3 As 121/2014 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce Města Vysoké
Mýto, se sídlem Vysoké Mýto, B. Smetany 92, proti žalovanému Úřadu pro ochranu osobních
údajů, se sídlem Praha 7, pplk. Sochora 27, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2014, č. j. 11 A 107/2013 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 9. 5. 2013,
č. j. SPR-10206/12-119 (dále též jen „rozhodnutí žalovaného“), byl na základě rozkladu žalobce
zčásti změněn výrok IV. rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 6. 3. 2013,
č. j. SPR-10206/12-108 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), ve smyslu zpřesnění specifikace
postihovaného skutku, a ve zbytku byl tento výrok potvrzen. Rozklad žalobce proti výrokům I.,
II., III. a V. prvostupňového rozhodnutí byl pro nepřípustnost zamítnut. Naposledy uvedeným
rozhodnutím, ve spojení s rozhodnutím o rozkladu, byl žalobce (výrokem IV.) uznán vinným
ze spáchání správního deliktu dle ustanovení §45 odst. 1 písm. h) zákona č. 101/2000 Sb.,
o ochraně osobních údajů, ve znění účinném do 1. 1. 2005 (dále jen „zákon o ochraně osobních
údajů“), neboť v blíže specifikovaných případech nezajistil a neověřil řádné provedení skartace
dokladů s osobními údaji předaných společnosti RTT, spol. s r. o.; za to mu byla uložena pokuta
ve výši 120.000 Kč a současně povi nnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1.000 Kč.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, kterou se dožadoval zrušení tohoto rozhodnutí,
jakož i zrušení rozhodnutí prvostupňového. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
26. 5. 2014, č. j. 11 A 107/2013 – 28, byla žaloba zamítnuta.
V napadeném rozsudku městský soud nejprve konstatoval, že ustanovení §13 zákona
o ochraně osobních údajů, ukládající správcům a zpracovatelům osobních údajů povinnost
přijmout taková opatření, která zabrání neoprávněnému přístupu k těmto informacím
či neoprávněnému nakládání s nimi, představuje dle důvodové zprávy k tomuto zákonu opatření
technická, organizační, právní a jiná. Pokud správce nebo zpracovatel při zpracování osobních
údajů nepřijme nebo neprovede opatření podle §13 zákona o ochraně osobních údajů, dopustí
se správního deliktu podle §45 odst. 1 písm. h) citovaného zákona. Přestože zákon ani důvodová
zpráva nekonkretizují, o jaká konkrétní opatření se má jít, dle názoru městského soudu se musí
jednat o vynaložení veškerého úsilí, které je po správci či zpracovateli možno požadovat,
aby porušení právní povinnosti zabránil; ve vztahu ke každému konkrétně posuzovanému
případu, se tak musí jednat o úsilí maximálně možné, které je správce objektivně scho pen
vynaložit. V případě žalobce dle názoru městského soudu nemůže pro případnou liberaci
postačovat fakt, že žalobce za účelem splnění svých povinností, plynoucích pro něj z §13 zákona
o ochraně osobních údajů, uzavřel smlouvu s jiným subjektem – zhotovitelem (společností RTT,
spol. s r. o.) o likvidaci vyřazených osobních dokladů a registračních značek (obsahujících osobní
údaje), na jejímž základě byly podrobně popsány povinnosti této osoby pro nakládání
s uvedenými doklady a značkami od jejich předání žalobcem do jejich ekologické likvidace.
Konkrétně čl. I písm. d) uzavřené smlouvy, týkající se dalšího bezprostředního nakládání
s předměty obsahujícími citlivé údaje, detailně upravuje postup od převzetí takového specifického
odpadu odpovědnou osobou zhotovitele, to však, dle názoru městského soudu, lze považovat
jen za jedno z opatření zajišťující ochranu osobních údajů ve smyslu §13 zákona o ochraně
osobních údajů. V nyní posuzované věci tedy sice došlo k zapracování příslušných pokynů
do smluvního textu, prokazatelně ale nedošlo k jejich dostatečnému provedení zhotovitelem,
neboť některé převzaté doklady byly nalezeny na veřejné skládce, čímž fakticky došlo k úniku
osobních údajů. Žalobce tedy nevynaložil veškeré úsilí, jež bylo po něm pro splnění povinnosti
plynoucí z §13 zákona o ochraně osobních údajů požadovat (a jež by mohly představovat
liberační důvod), neboť nepochybně existovaly další možnosti postupu, aby neoprávněnému
nakládání s osobními údaji zabránil. Účelem povinnosti uložené §13 zákona o ochraně osobních
údajů totiž není primárně to, aby správce osobních údajů přijal formálně bezpečnostní předpisy,
ale zajištění toho, aby reálně nedošlo k neoprávněnému přístupu k osobním údajům. Jelikož tedy
v posuzované věci žalobce předal dokumenty ke skartaci, avšak její reálné provedení nezajistil
ani nekontroloval, městský soud aproboval jeho odpovědnost nejen za předání dokumentů
ke skartaci, ale i za její průběh a kontrolu. Žalobce se totiž uzavřením soukromoprávní smlouvy
o dílo nemohl zprostit své objektivní veřejnoprávní odpovědnosti.
Částečně důvodnou shledal městský soud žalobní námitku o porušení pravidel správního
řízení, pokud jde o způsob vedení správního spisu, avšak konstatoval, že tato skutečnost
je bez vlivu na věcnou správnost vydaných rozhodnutí správních orgánů a nezakládá důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí pro nezákonnost nebo vady řízení. Městský soud žalobci
přisvědčil, že spisový materiál neobsahuje záznamy o provedení listinných důkazů, nicméně
se shoduje se žalovaným, že z obsahu vyjádření žalobce k podkladům rozhodnutí a ze zjištěných
a doložených skutečností z průběhu kontroly jednoznačně vyplývá závěr o tom, na základě jakých
skutečností měly správní orgány za prokázané, že se žalobce správního deliktu dopustil.
Konečně městský soud shledal nedůvodnou i žalobní námitku, dle níž žalovaný
nerespektoval zákonem stanovené prekluzivní lhůty pro zánik odpovědnosti za správní delikt.
Uvedl, že odpovědnost za uvedený správní delikt zaniká, jestliže o něm správní orgán nezahájil
řízení do jednoho roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do tří let ode dne,
kdy byl spáchán (§46 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů). V projednávaném případě
se správní orgán o nálezu dokumentů obsahujících osobní údaje dozvěděl z výsledku provedené
kontroly dne 17. 2. 2012, řízení o správním deliktu bylo zahájeno dne 15. 1. 2013. Městský soud
proto uzavřel, že roční subjektivní lhůta k zahájení řízení byla dodržena; stejně tak byla dodržena
i tříletá objektivní lhůta, neboť ke spáchání skutku došlo v říjnu 2011.
Proti tomuto rozsudku brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, odkazující
na důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti především namítá nesprávné posouzení právní otázky
městským soudem, neboť ten nezohlednil, že žalovaný vycházel v napadeném rozhodnutí
z nepravdivých, nedoložených a v řízení neprokázaných skutkových zjištění. V této souvislosti
stěžovatel poukazuje na rozdílnost počtu dokladů skutečně nalezených na skládce (dle úředního
záznamu založeného ve správním spise se jednalo pouze o několik kusů – pozn. NSS) a počtu
dokladů uvedených ve výrokové části prvostupňového rozhodnutí (mj. 6 050 ks občanských
průkazů a 3 390 řidičských průkazů – pozn. NSS), které žalovaný bez dalšího převzal
ze stěžovatelem dodaného materiálu, obsahujícího počty dokladů, jež byly za určité období
stěžovatelem předány společnosti RTT, spol. s. r. o. U všech těchto dokladů městský soud
aproboval porušení zákona; tyto počty však dle stěžovatele nebyly v řízení nijak prokázány a nelze
z nich při ukládání výše sankce vycházet. Současně stěžovatel namítá, že se městský soud nijak
nevyjádřil k nedostatečnému zdůvodnění výše uložené sankce, která nadto hrubě neodpovídá
počtu skutečně nalezených dokumentů.
V další části kasační stížnosti stěžovatel opětovně namítá závažná pochybení v celém
správním řízení, zejména pokud jde o zjištění, že spis neobsahuje žádný záznam o provedení
důkazu listinou, a není proto vůbec jasné, co bylo v řízení jako důkaz použito. Stěžovatel uvádí,
že nebyl proveden jediný důkaz v souladu se správním řádem, tzn. že ani jeden výrok rozhodnutí
není důkazně podložen. Tvrzení žalovaného, že správní orgán prvého stupně řádně uvedl,
na základě jakých dokladů a dokumentů postupoval, vypovídá dle stěžovatele o naprostém
nepochopení příslušných ustanovení správního řádu, upravujících provádění důkazů
a seznamování s těmito důkazy účastníky řízení. Současně s těžovatel opakovaně namítá, že spis
neobsahuje spisovou značku, což odporuje §17 odst. 1, větě druhé zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), k čemuž žalovaný nepřípadně
uvádí, že dokumenty jsou označeny číslem jednacím. Stěžovatel nadále rovněž namítá,
že rozhodnutí bylo vydáno výrazně po lhůtách uvedených v příslušných ustanoveních správního
řádu. Žalovaný sbíral téměř rok před zahájením řízení různé dok umenty a poté poukazoval
na to, že jde o zvláště složitý případ; z ustanovení §71 odst. 3 písm. a) správního řádu
pak dovodil, že má k vydání rozhodnutí delší lhůtu. Podle stěžovatele městský soud ve svém
rozhodnutí v podstatě legalizoval nedodržování základních pravidel správního řízení žalovaným
s konstatováním, že výsledek „odpovídá objektivní skutečnosti“. S tímto přístupem vyslovuje
stěžovatel zásadní nesouhlas a tvrdí, že uvedené nezákonnosti způsobují nezákonnost rozhodnutí
žalovaného i městského soudu, přičemž zdůrazňuje, že správní řád není pro správní orgány
normou k dobrovolnému použití dle vlastního uvážení, ale kogentní procesní normou.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že sám stěžovatel mu na jeho výzvu
sdělil a doložil počty dokladů, které předal společnosti RTT, spol. s. r. o. k likvidaci. Mezi těmito
doklady přitom byly i ty, které byly následně nalezeny na skládce odpadů. Žalovaný zdůraznil,
že stěžovatel nebyl postižen za správní delikt, spočívající v nálezu konkrétních dokladů na skládce
odpadu v Radimi, ale za to, že nezabezpečil řádnou likvidaci všech dokladů předaných
společnosti RTT, spol. s. r. o., neboť není schopen nijak doložit, co se s těmito doklady stalo
(jak byly fyzicky zlikvidovány). Dále žalovaný uvádí, že obě správní rozhodnutí (především
pak rozhodnutí prvostupňové) obsahují řádné a zákonné odůvodnění okolností, které vedly
k uložení sankce v dané výši. Uložená sankce odpovídá povaze a závažnosti skutku, kterého
se stěžovatel dopustil a který nespočívá (jak se stěžovatel mylně domnívá) v nálezu sedmi
dokumentů, ale v nezajištění řádné likvidace cca dvanácti tisíc dokumentů s osobními údaji.
Stěžovatel přitom nekonkretizuje, v čem je namítané zdůvodnění nedostatečné; tento argument
nebyl namítán v žalobě, a proto by měl být považován za nepřípustný kasační důvod. Žalovaný
taktéž zdůrazňuje, že stěžovatel zam ěňuje sběrný arch spisu (kontrolní spis z kontroly vedené
se společností Purum, s. r. o.) se samotným správním spisem. Správní spis obsahuje spisový
přehled, kde jsou uvedeny všechny písemnosti ve spise vložené , a je řádně označen spisovou
značkou. Kasační námitka vztahující se k této otázce je tedy dle žalovaného nesrozumitelná,
respektive vyvolaná zjevným omylem stěžovatele. Správní rozhodnutí vychází, v souladu s §50
správního řádu, z podkladů, které jsou součástí spisu a se kterým i měl stěžovatel možnost
se při nahlédnutí do spisu dne 15. 3. 2013 seznámit. Žalovanému tedy není zřejmé, jaký m
způsobem mohlo dojít k porušení jeho práv jako účastníka řízení. Správní rozhodnutí bylo taktéž
vydáno v rámci lhůt stanovených správním řádem, a i kdyby tomu tak nebylo, nem ělo by
to žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný proto navrhuje, aby kasační
stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Na rozdíl od žaloby, kde stěžovatel rozporoval svou deliktní odpovědnost
per se (s odkazem na to, že odpovědnost za doklady nalezené na skládce nese společnost RTT,
spol. s r. o., která se smluvně zavázala provést jejich likvidaci), s těžejní námitka předmětné
kasační stížnosti spočívá ve výhradě stěžovatele k rozsahu, v němž byl shledán zodpovědným
za spáchání správního deliktu. Má za to, že správní orgány jej bez seznatelných důvodů činí
odpovědným za nepřijetí dostatečných opatření zajišťujících řádnou likvidaci všech listin
obsahujících osobní údaje, které předal zmiňované společnosti k likvidaci, ačkoli reálně bylo
porušení povinnosti vyplývající z §13 zákona o ochraně osobních údajů zjištěno pouze
v několika případech (nalezených 7 ks dokladů na skládce).
Dle ustanovení §45 odst. 1 písm. h) zákona o ochraně osobních údajů platí,
že se právnická osoba nebo fyzická osoba podnikající podle zvláštních předpisů jako správce nebo zpracovatel
dopustí správního deliktu tím, že při zpracování osobních údajů nepřijme nebo neprovede opatření pro zajištění
bezpečnosti zpracování osobních údajů (§13). Podle §13 odst. 1 citovaného z ákona jsou správce
a zpracovatel povinni přijmout taková opatření, aby nemohlo dojít k neoprávně nému nebo nahodilému přístupu
k osobním údajům, k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům, k jejich jinému neoprávněnému
zpracování, jakož i k jinému zneužití osobních údajů. Tato povinnost platí i po ukončení zpracování osobních
údajů. Skutková podstata předmětného správního deliktu je tedy formulována jako nepřijetí nebo
neprovedení opatření k zajištění bezpečnosti zpracování osobních údajů a k jejímu naplnění
(a z toho vyplývající sankční odpovědnosti) proto postačí již pouhé ohrožení objektu daného
správního deliktu (tj. ochrana osobních údajů). Současně platí, že jde o povinnost veřejnoprávní,
které se správce či zpracovatel osobních údajů nemů že zprostit soukromoprávní dispozicí
(uzavřením smlouvy s jinou osobou), jak zcela správně konstatoval již městský soud.
V nyní posuzované věci, dle seznamů dokumentů určených ke skartaci, vyplývá,
že na základě smlouvy o dílo, uzavřené mezi stěžovatelem a společností RTT, spol. s. r. o., došlo
za účelem likvidace k předání tisíců dokumentů obsahujících osobní údaje, a to postupně
v několika sadách. Stěžovatel byl přitom odpovědný za dodržení obecné povinnosti vyplývající
z ustanovení §13 odst. 1 zákona ve vztahu k jednomu každému dokumentu, obsahujícímu
osobní údaje, které předával smluvnímu partnerovi k dalšímu zpracování – zde k likvidaci
[srov. §4 písm. e) věta druhá zákona]. Pokud tedy došlo k nalezení byť jen jediného dokumentu
z takto předané sady na skládce (tedy k neoprávněnému nakládání s osobními údaji), je naprosto
zřejmé, že minimálně při nakládání s touto sadou dokumentů jako celkem nedošlo
k dostatečnému zabezpečení, jež by zabránilo neoprávněnému či nahodilému přístupu,
zpracování a zneužívání (využívání) osobních údajů. Množství dokumentů z této sady, které
nebyly prokazatelně zlikvidovány (dokumenty fyzicky nalezené na skládce), tedy u tohoto deliktu
není imanentní podmínkou naplnění jeho skutkové podstaty a představuje jen kritérium intenzity
porušení zákonné povinnosti, které je nutno zohlednit při úvaze o výši ukládané sankce.
Z hlediska rozsahu (ne)splnění povinností vyplývajících z ustanovení §13 odst. 1 zákona
o ochraně osobních údajů [a tedy vzniku deliktní odpovědnosti dle §45 odst. 1 písm. h) zákona]
není dokonce rozhodné ani množství zmiňovaných sad předaných dokumentů, u nichž došlo
k nesprávnému nakládání (úniku dokumentů namísto jejich likvidace) s osobními údaji a není
tedy nutné prokazovat, ke které konkrétní sadě dokumentů se jednotlivé nalezené doklady
vztahují. Samotný fakt, že namísto likvidace dokladů došlo v několika případech k jejich vyhození
na skládku, totiž jasně prokazuje, že stěžovatelem zvolený způsob zpracování (zahrnu jící
i likvidaci) osobních údajů byl jako celek nedostatečný a nepředstavuje tedy opatření zabraňující
neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k osobním údajům, k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným
přenosům, k jejich jinému neoprávněnému zpracování, jakož i k jinému zneužití osobních údajů,
jak mu to kogentně ukládá zákon o ochraně osobních údajů v §13 odst. 1. Zde je nutno
upozornit, že posledně zmiňované ustanovení zákona expressis verbis vyžaduje přijetí takových
opatření, aby k uvedeným následkům nemohlo dojít. Pokud tedy byl tedy stěžovatel postižen za to,
že nepřijal, respektive neprovedl, opatření k zajištění bezpečnosti zpracování osobních údajů
ve všech případech, kdy smluvně svěřil likvidaci dokladů obsahujících osobní údaje společnosti
RTT, spol. s r. o., nelze takovému závěru z hlediska zákona ničeho vytknout, bylo-li zjištěno,
že minimálně v některých případech se zvolené opatření ukázalo jako neúčinné .
Jestliže dále stěžovatel namítá procesní pochybení při provádění dokazování ve smyslu
neprovedení listinného důkazu v souladu se zákonem, nepochybně tím poukazuje na porušení
§53 odst. 6, věty první správního řádu, dle kterého se o provedení důkazu listinou učiní záznam
do spisu. Způsobem, jak provádět dokazování listinou v průběhu správního řízení podle
citovaného ustanovení (ve vazbě na §18 odst. 1 správního řádu ), se Nejvyšší správní soud
již opakovaně zabýval (viz například rozsudky ze dne 11. 1. 2012, č. j. 1 As 125/2011 – 163,
ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/201 1 – 51, a ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014 – 25).
Společným znakem všech posuzovaných případů bylo zjištění, že správní orgány prováděly
dokazování listinou mimo ústní jednání tak, že listinu jednoduše vložily do spisu, jehož byla
součástí po celou dobu správního řízení, aniž by byl o provedení důkazu listinou vyhotoven
úřední záznam či protokol. Nejvyšší správní soud na tuto problematiku nahlížel optikou
možného zásahu do procesních práv účastníka řízení, kdy v centru jeho pozornosti stála otázka,
zda měl účastník možnost se s daným důkazem seznámit a vyjádřit se k němu, a nikoliv otázka,
zda byl ryze formálně dodržen postup stanovený správním řádem ve výše citovaných
ustanoveních. Dospěl přitom k závěru, že pokud (1) správní orgán založí listinu do spisu
dle §17 správního řádu a (2) účastník řízení má možnost se s touto listinou seznámit při nahlížení
do spisu postupem dle §36 odst. 3 správního řádu, lze dokazování provádět i tím, že listina byla
pouze vložena do spisu. I v nyní posuzované věci zdejší soud neshledává důvod se od dosavadní
judikatury odklonit. Je totiž nutné odmítnout cestu ryzího formalismu v případě, kdy veškeré
listinné podklady (o něž se správní rozhodnutí opírá) byly součástí správního spisu a účastník
řízení (stěžovatel) se s nimi před vydáním rozhodnutí dle §36 odst. 3 správního řádu seznámil
(viz čl. 76 a 77 správního spisu), tudíž mu prokazatelně bylo známo, z jakých podkladů může
při vydání rozhodnutí správní orgán vycházet. Požadovat, aby správní orgán i za tohoto stavu
věci před vydáním rozhodnutí vyhotovil úřední záznamu či protokol o tom, že listina byla
přečtena, by fakticky ztrácelo smysl.
Pokud jde o kasační námitku týkající se nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí, nelze
přehlédnout, že městský soud se ke stejné žalobní argumentaci explicitně nevyjádřil. Tento
argumentační deficit nicméně Nejvyšší správní soud nepovažuje za natolik zásadní, aby vedl
k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Vzhledem k tomu, že vypořádání
této námitky nevyžaduje žádné hodnocení skutkového stavu věci, lze bez dalšího odkázat
na dlouhodobou a ustálenou judikaturu správních soudů, podle které lhůty uvedené v ustanovení
§71 správního řádu jsou pouze lhůtami pořádkovými. Nevydání rozhodnutí v zákonem
stanovené lhůtě tak sice je sice deficitem správního řízení (proti němuž se lze ostatně bránit
samostatným typem správní žaloby), nejde však v žádném případě o vadu, která by sama o sobě
mohla vyvolat nezákonnost rozhodnutí o věci samé (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 6. 2009, č. j. 3 Ads 34/2008 – 74).
Stěžovatel také tvrdí porušení ustanovení §17 správního řádu (zásada spisového
pořádku), kdy namítá absenci spisové značky předmětné věci v předchozím správním řízení.
Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné především zdůraznit, že přezkum správních
rozhodnutí ve správním soudnictví není (co do svého rozsahu) přezkumem neomezeným. Řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je vystavěno na dispozitivní zásadě [§71 odst. 1
písm. d) s. ř. s., §75 odst. 2 s. ř. s. ] a není tedy úkolem soudů přezkoumávat správní rozhodnutí
bez zřetele na to, co konkrétně žalobce napadanému správnímu rozhodnutí vytýká. Je proto
nezbytné, aby žalobce rozhodné skutečnosti, které podle jeho názoru odůvodňují zrušení
napadeného správního rozhodnutí, v žalobě dostatečně konkretizoval. Povinností soudu není
za žalobce dovozovat tvrzení či dohledávat důvody možné nezákonnosti napadeného
rozhodnutí. V nyní posuzované věci stěžovatel sice již v řízení před městským soudem zmínil
porušení §17 správního řádu, nicméně ani v žalobě ani později v kasační stížnosti neuvedl,
jak tato tvrzená skutečnost měla negativně zasáhnout do sféry jeho veřejných subjektivních práv
(§2 s. ř. s.) a o která práva se jednalo. Za této situace se městský soud touto argumentací nemohl
věcně zabývat a logicky tak nemůže učinit ani Nejvyšší správní soud jako soud kasační
(srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 19. 12. 2012, č. j. 5 Ans 12/2012 – 30).
Konečně stěžovatel namítá, že se městský soud vůbec nevyjádřil k žalobní námitce
o nepřiměřené výši uložené pokuty. I v tomto případě platí, že kvalita formulace žalobních bodů
v zásadě předurčuje míru podrobnosti, s jakou jsou žalobní body vypořádány (viz rozsudek
tohoto soudu ze dne 23. 6. 2005, čj. 7 Afs 104/2004- 54. Je sice pravdou, že městský soud tuto
námitku výslovně nevypořádal, nelze ovšem současně přehlédnout, že šlo o jednu holou větu,
vyslovenou v kontextu výhrad stěžovatele proti rozsahu vytýkaného porušení povinností.
Za situace, kdy městský soud otázku rozsahu vytýkaného jednání přezkoumatelným způsobem
vypořádal (a závěry žalovaného paroboval), nelze mu vytýkat, že se výslovně k této (jinak
stěžovatelem nezdůvodněné) argumentaci samostatně nevyjádřil.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, in fine s. ř. s. zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví -li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení
o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud
jde o procesně úspěšného účastníka - žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jeho
případě rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. prosince 2016
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu