ECLI:CZ:NSS:2007:3.AS.32.2006
sp. zn. 3 As 32/2006 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce A.
K., zast. Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem Třebíč, Bráfova 50, proti
žalovanému Krajskému úřadu kraje Vysočina, se sídlem Jihlava, Žižkova 57, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 57 Ca 2/2005 – 25, ze dne
20. 2. 2006,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina č.j. KUJI 15043/2004 PS 223 KUJIP004BZOU,
ze dne 3. 12. 2004. Žalovaný tímto rozhodnutím zčásti změnil výrokovou část rozhodnutí
Městského úřadu v Třebíči ze dne 15. 6. 2004, č. j. ORTR-152/HR-PŘ-2004, jímž byl
stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupků podle ust. §23a odst. 1 písm. a), §22 odst. 1
písm. f) a §30 odst. 1 písm. i) bod 1, 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), a byla mu uložena pokuta ve výši
10 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 12
měsíců. Současně byla stěžovateli uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč.
Krajský soud v Brně neshledal důvodnou námitku stěžovatele, že správní orgán
nezjistil skutečný stav věci, neboť neprovedl výslechy jím navrhovaných svědků. Soud
se ztotožnil se závěrem žalovaného, že tento důkaz by byl ve věci nadbytečný. Žalobce
nepopíral, že ve chvíli provádění kontroly byl ve vozidle sám, nebylo proto přínosné,
aby správní orgán vyslýchal navržené osoby, které v místě kontroly nebyly a tudíž se nemohly
vyjádřit k okolnostem podstatným pro posouzení věci. Žalovaný v odůvodnění svého
rozhodnutí řádně objasnil, proč nevyslechl svědka K., přičemž s jeho zdůvodněním se soud
ztotožnil. S ohledem na odvolací námitky stěžovatele doplnil žalovaný dokazování, a to
výslechem policistů. Policisté potvrdili, že vozidlo muselo být pojízdné, neboť jelo
v protisměru a mělo nastartovaný motor, v době kontroly se na místě kontroly nevyskytovaly
žádné jiné osoby či vozidlo. Soud považoval za stěžejní, že provedeným dokazováním byla
vyvrácena hlavní námitka žalobce, že v uvedené době vozidlo neřídil. Dospěl k závěru,
že žalovaný shromáždil dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí, v hodnocení těchto
podkladů soud neshledal žádných pochybení. Žalobu proto podle ust. §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)
jako nedůvodnou zamítl.
Kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Brně z důvodů podle
ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Uvedl, že od počátku správního řízení navrhoval a výslovně
požadoval doplnění dokazování výslechem svědků S. a K. s tím, že tito mohou prokázat jeho
tvrzení, a vyvrátit tak či výrazně zpochybnit skutečnosti vyplývající z výpovědí již
vyslechnutých svědků. Tím, že správní orgán odmítl provést jím navržené důkazy, došlo ke
zkrácení stěžovatelova práva na spravedlivý proces a popření významu a smyslu ust. §32
a §33 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů,
(dále jen „správní řád“). Soud tuto jeho argumentaci neuznal s odůvodněním, že navrhovaní
svědci nebyli přítomni policejní kontrole Policie ČR a nemohli se tak vyjádřit k jejímu
průběhu a přispět ke zjištění skutečného stavu věci. Stěžovatel s takovým závěrem soudu
nesouhlasí. Namítl, že jím uvedení svědci se mohli vyjádřit k takovým významným
skutečnostem jako pojízdnost vozidla, funkčnost motoru či řízení vozidla do doby jeho
nuceného odstavení. Uvedl, že soud mu v odůvodnění rozsudku vytýkal neunesení důkazního
břemene. Stěžovateli však nebylo umožněno doložit svá tvrzení vztahující
se k nejzávažnějšímu z projednávaných přestupků. Navrženými důkazy chtěl prokázat,
že nefunkční vozidlo nelze řídit a provozovat, a nebyla tudíž dána ani povinnost podrobit
se zkoušce na požití alkoholu. Kromě toho by uvedená zjištění měla zcela jistě význam
při posuzování materiální stránky přestupku a význam při ukládání trestu.
Na podporu svých názorů stěžovatel odkázal rovněž na prvorepublikovou judikaturu
Nevyššího správního soudu, podle níž je povinností správních úřadů vyšetřit i okolnosti
svědčící ve prospěch obviněného. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně stěžovatel požádal
o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti stručné vyjádření, ve kterém uvedl, že napadený
rozsudek považuje za správný a ztotožňuje se rovněž s důvody, které soud k jeho vydání
vedly. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek Krajského soudu v Brně v mezích
uplatněných stížních bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující pro posouzení případu
rozhodné skutečnosti:
Podle úředních záznamů ze dne 21. 3. 2004 zaregistrovala hlídka Policie ČR dne
20. 3. 2004 ve 23.30 hod. vozidlo, které ohrožovalo silniční provoz nebezpečnou jízdou
v protisměru a přejíždělo z jedné strany vozovky na druhou, přičemž málem došlo k jeho
střetu se služebním vozidlem. Vozidlo náhle zastavilo v protisměrném jízdním pruhu. Řidič,
ve kterém byl zjištěn stěžovatel, se snažil opětovně uvést vozidlo do chodu. Jevil známky
značné opilosti, sám přiznal, že před jízdou požil jedno pivo. Byl vyzván, aby se podrobil
dechové zkoušce na alkohol, což odmítl. Následně stěžovatel odmítl lékařské vyšetření
a odběr krve nebo moči. Bylo sepsáno oznámení o přestupku, k němuž se odmítl vyjádřit
a podepsat ho.
V rámci ústního jednání u Městského úřadu Třebíč stěžovatel uvedl, že dne
20. 3. 2004 spolu s panem S. a dalším mužem, kterého nezná, odtahovali jeho nepojízdné
vozidlo k opravě. Stěžovatel seděl ve vozidle pana S. jako spolujezdec, v jeho nepojízdném
vozidle seděl druhý muž. Vozidlo neřídil, protože před tím vypil jedno pivo. Najednou se lano
přetrhlo a tak zastavili. Pan S. spolu s druhým mužem odjeli do D. pro nové lano. Stěžovatel
zůstal u svého vozidla. Najednou přijela hlídka JE D. Stěžovatel v té době ve vozidle neseděl,
stál u přední části vozidla u kapoty. Policistům sdělil, že vozidlo je nepojízdné. Policisté mu
řekli, aby vozidlo uzamkl a nechal stát. Poté zavolali druhou hlídku Policie ČR. Po příjezdu
tato provedla kontrolu dokladů, stěžovatel u sebe žádný doklad neměl. Policisté jej vyzvali
k dechové zkoušce, kterou odmítl, protože vozidlo neřídil. Ze stejných důvodů odmítl i
lékařské vyšetření a odběr krve.
Správní orgán prvního stupně vydal v předmětné věci dne 15. 6. 2004 rozhodnutí,
jímž uznal stěžovatele vinným ze spáchání přestupků dle §23a odst. 1 písm. a), §22 odst. 1
písm. f) a §30 odst. 1 písm. i) bod 1, 2 zákona o přestupcích, kterých se měl dopustit
tím, že dne 20. 3. 2004 v 23.30 hod. řídil osobní motorové vozidlo po předchozím požití
alkoholických nápojů. Odmítl se podrobit dechové zkoušce na alkohol a následně
i lékařskému vyšetření s odběrem krve nebo moči. Při kontrole nepředložil doklady potřebné
k řízení motorového vozidla. Vozidlo bylo dočasně vyřazeno z provozu, registrační značka
neodpovídala danému vozidlu. Stěžovatel rovněž vozidlo provozoval na pozemní komunikaci
bez pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Tímto jednáním porušil
ust. §5 odst. 1 písm. a) a f) a §6 odst. 3 písm. a) a b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích, a ust. §1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Za to mu byla uložena pokuta ve výši
10 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu
12 měsíců. Současně byla stěžovateli uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši
1000 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, v němž zejména zopakoval svou
verzi události, podle níž nebyl řidičem vozidla, ani je neprovozoval. K prokázání svých
tvrzení navrhl provedení výslechu pana S., který řídil tažné vozidlo, a dále pana K., který by
mohl potvrdit, že stěžovatel u něj měl domluvenou opravu svého vozidla.
O tomto odvolání rozhodl žalovaný výše uvedeným rozhodnutím ze dne 3. 12. 2004,
jímž změnil výrok prvoinstančního rozhodnutí tak, že v právní kvalifikaci jednání podle §30
odst. 1 písm. i) bod 1, 2 zákona o přestupcích vypustil odkaz na bod 2, upřesnil popis skutku
a vymezil znění zákona, podle něhož bylo o přestupcích stěžovatele rozhodováno.
K návrhu stěžovatele na výslech svědků žalovaný uvedl, že svědek K. by nemohl
k události sdělit nic podstatného, neboť policejní kontrole nebyl přítomen, ani uvést,
zda stěžovatel vozidlo řídil. Mohl by pouze potvrdit, že obviněnému slíbil opravit vozidlo.
Návrh na výslech pana S. zhodnotil žalovaný jako účelový, vedený snahou stěžovatele řízení
záměrně protahovat. Na místo výslechu uvedených svědků přistoupil žalovaný k výslechu
policistů za zásahové jednotky B. – D. Po tomto doplnění dokazování dospěl žalovaný
k závěru, že podklady pro rozhodnutí ve věci jsou dostatečné a skutkový stav byl náležitě
zjištěn. Na základě výpovědí policistů bylo spolehlivě prokázáno, že stěžovatel vozidlo řídil.
Byl proto povinen podrobit se na výzvu policisty dechové zkoušce ke zjištění ovlivnění
alkoholem. Dechovou zkoušku však odmítl.
Ve věci samé pak uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Stěžovatel se ve své kasační stížnosti domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu
v Brně z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy pro vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Vadu řízení
stěžovatel spatřoval v tom, že správní orgán nevyslechl jím navrhované svědky, postupoval
tak v rozporu s ust. §32 a 33 správního řádu a zkrátil právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Rozhodnutí správních orgánů musí vycházet ze spolehlivě a úplně zjištěného stavu
věci. Rozsah a způsob zjišťování podkladů pro rozhodnutí ve správním řízení podle §32
správního řádu určuje správní orgán, přičemž není vázán návrhy účastníků. Pokud
však správní orgán nevyhoví určitému návrhu na provedení důkazů, má povinnost ve svém
rozhodnutí vyložit, jaké důvody jej k tomu vedly. Odmítnutí provedení navrhovaného důkazu
může být bezpochyby zdůvodněno jeho nadbytečností, a to tehdy, bylo-li již tvrzení, k jehož
ověření či vyvrácení je důkaz navrhován, v dosavadním řízení bez důvodných pochybností
ověřeno nebo vyvráceno.
Stěžovatel uvedl, že navrženými důkazy chtěl prokázat, že nefunkční vozidlo nelze
řídit a provozovat, a nebyla tudíž dána ani povinnost podrobit se zkoušce na požití alkoholu.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že námitka stěžovatele,
že vozidlo neřídil, byla na základě důkazů shromážděných ve správním řízení náležitě
vyvrácena. Z výpovědí policistů vyplývá, že vozidlo spatřili v pohybu s nastartovaným
motorem, vozidlo řídil stěžovatel, který byl jedinou osobou ve vozidle. Na základě tvrzení
policistů, která rovněž odpovídají údajům obsaženým v úředních záznamech, považuje
Nejvyšší správní soud za jednoznačně prokázané, že vozidlo bylo pojízdné, že stěžovatel
toto vozidlo řídil a byl proto povinen se podrobit dechové zkoušce. Žalovaný tedy nepochybil,
pokud vzal skutkový stav za náležitě zjištěný a výpovědi stěžovatelem navržených svědků
jako nadbytečné odmítl. Stejně tak nepochybil Krajský soud v Brně, který se s žalobní
námitkou stěžovatele dovozující vady řízení před správním orgánem řádně vypořádal.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že rozsudek Krajského soudu v Brně netrpí vadou
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1
s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O návrhu stěžovatele o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti rozhodl
Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 3. 1. 2007, č. j. 3 As 32/2006 - 47.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 7. března 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu