ECLI:CZ:NSS:2015:3.AS.51.2015:16
sp. zn. 3 As 51/2015 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce P. Č., proti
žalované České advokátní komoře, se sídlem Praha 1, Národní 118/16, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2015, č. j. 8 A 118/2011 –
78,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 24. 2. 2015, č. j. 8 A 118/2011 – 78, rozhodl Městský soud v Praze
(dále „městský soud“) o odejmutí úplného osvobození od soudních poplatků se zpětnou
účinností žalobci (dále „stěžovatel“), kterému přiznal částečné osvobození od soudních poplatků
ve výši 1.700 Kč s tím, že poplatková povinnost stěžovatele činí 300 Kč.
Městský soud v odůvodnění citovaného rozhodnutí uvedl, že se stěžovatel podanou
žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 27. 10. 2010, č. j. 2853/10. Žalobu
stěžovatel podal ke Krajskému soudu v Brně, který věc usnesením ze dne 2. 12. 2010 postoupil
k vyřízení městskému soudu. Toto usnesení stěžovatel napadl kasační stížností a v řízení o ní mu
bylo Krajským soudem v Brně přiznáno usnesením ze dne 5. 1. 2011 plné osvobození
od soudních poplatků. Toto osvobození od soudních poplatků se podle názoru Nejvyššího
správního soudu, vyjádřeného v usnesení ze dne 25. 3. 2013, č. j. 8 As 87/2013 – 12, vztahuje
rovněž na řízení o žalobě stěžovatele.
Podle názoru městského soudu však majetkové poměry stěžovatele již v době podání
žaloby neodůvodňovaly plné osvobození od soudních poplatků, proto je stěžovateli se zpětnou
účinností odňal.
Dále se městský soud zabýval otázkou, zda má být stěžovateli přiznáno částečné
osvobození od soudních poplatků. Přitom vycházel ze subjektivně upraveného prohlášení
stěžovatele o osobních, majetkových a výdělkových poměrech a potvrzení Úřadu práce, podle
něhož příjmy stěžovatele činí 3.410 Kč měsíčně. Městský soud při úvahách o přiznání částečného
osvobození od soudních poplatků vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu, podle níž je
účelem institutu osvobození od soudních zejména ochrana účastníka řízení v tíživé finanční
situaci před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona č, 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o soudních poplatcích“). Rovněž reflektoval novelizaci
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“) účinnou
od 1. 1. 2012, která umožnila přiznání osvobození od soudních poplatků zčásti. Z důvodové
zprávy k novelizačnímu zákonu (zákon č. 303/2011 Sb.) městský soud dovodil, že účelem změny
právní úpravy bylo posílení odpovědnosti navrhovatelů při podávání návrhů soudu s ohledem
na náklady, které projednávání těchto návrhů přináší státnímu aparátu. Podle nové právní úpravy
lze k úplnému osvobození od soudních poplatků přistoupit pouze výjimečně a ze zvlášť
závažných důvodů. Účelem institutu soudních poplatků je, aby se navrhovatel alespoň částečně
podílel na nákladech na soudní řízení s tím, že v případě úspěchu ve věci jsou mu náklady
zpravidla nahrazeny (srov. §60 odst. 1 s. ř. s.).
Městský soud rovněž citoval závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení
ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2009 a závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 8. 2012, č. j. 2 As 113/2012 – 12, ze kterých dovodil, že kromě majetkové situace
je při rozhodování o osvobození od soudních poplatků třeba brát v potaz i procesní postup
účastníka. Městský soud přitom eviduje v současné době 427 žalob stěžovatele. Zároveň městský
soud zohlednil správními soudy již po řadu let konstatovaný samoúčelný charakter sporů
vedených žalobcem, ze kterého není patrná snaha o vyřešení sporu ale spíše o neustálé
samoúčelné zpochybňování i jen dílčích úkonů správního orgánu i soudu. Původní smysl pře tak
ustupuje do pozadí a cílem procesu je proces samotný (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 10. 2013, č. j. 3 As 52/2013 – 18).
Městský soud dovodil, že podle předložených dokladů roční příjem stěžovatele odpovídá
částce zhruba 40.000 Kč (příspěvek na živobytí 3.410 Kč měsíčně), stěžovatel nedisponuje
významnějším majetkem a vzhledem k invaliditě III. stupně nelze očekávat, že by si zvýšil svůj
příjem prací. Rovněž dávky pomoci v hmotné nouzi jsou v určité míře účelově vázány. Městský
soud tak dospěl k závěru, že majetkové poměry stěžovatele nepostačují k úhradě soudního
poplatku ve výši 2.000 Kč. Neshledal však ani zvlášť závažné důvody k osvobození stěžovatele
od soudních poplatků zcela, neboť akcentoval zásadu vyplývající z judikatury i platné právní
úpravy, že navrhovatel má zásadně nést část nákladů řízení, aby pociťoval odpovědnost spjatou
s vedením řízení.
V případě stěžovatele má regulativní funkce soudních poplatků význam zejména
vzhledem k rozsahu a způsobu vedení jeho soudních sporů. Hodlá-li stěžovatel vymáhat svá
práva soudní cestou v tomto rozsahu a tímto způsobem, je spravedlivé po něm požadovat, aby
soudní řízení vedl s vědomím existence jeho nákladů. Zachování odpovědnosti za náklady řízení
(byť v omezené míře) je právě v tomto případě nezbytné a plně odpovídá smyslu současné právní
úpravy osvobození od soudních poplatků. Městský soud proto rozhodl, že stěžovatel je povinen
zaplatit soudní poplatek ve výši odpovídající přibližně jedné sedmině částky stanovené zákonem.
Částka 300 Kč podle názoru soudu nemůže pro stěžovatele vzhledem k jeho příjmům ve výši
zhruba 40.000 Kč ročně přestavovat neúnosnou zátěž.
Toto rozhodnutí městského soudu napadá stěžovatel kasační stížností, v níž uvádí
důvody podřaditelné pod důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Namítá, že zpětné odejmutí osvobození od soudních poplatků není řádně odůvodněno
a koliduje s usnesením městského soudu ze dne 12. 8. 2013, č. j. 8 A 118/2001 – 57.
Postoupením věci se podle stěžovatele řízení končí a usnesení o osvobození od soudních
poplatků vydané v řízení o předchozí kasační stížnosti nemůže být účinné ve skončeném řízení.
Stěžovatel zpochybňuje správnost užití termínu „osvobození od soudních poplatků“, neboť žádal
o osvobození pouze od jednoho soudního poplatku. Rozhodovací činnost městského soudu je
podle stěžovatele nepředvídatelná, neboť jiné jeho senáty stěžovateli v řízeních s týmž
předmětem řízení nepřiznávají osvobození od soudních poplatků vůbec, nebo jej osvobozují
zcela.
Poplatek byl podle stěžovatele také vyměřen místně nepříslušným soudem. Stěžovatel
také zpochybňuje pravomoc soudu „moderovat“ výši soudních poplatků, když stanovení
poplatků je vyhrazeno zákonu. Přitom zpochybňuje rovněž výklad novely s. ř. s. s ohledem
na text důvodové zprávy, která není závazná. Část soudního poplatku za žalobu, kterou
na základě napadeného usnesení musí stěžovatel zaplatit, je podle jeho názoru nepřiměřená jeho
příjmům.
Závěrem stěžovatel navrhuje zrušení kasační stížností napadeného usnesení městského
soudu a postoupení věci místně příslušnému soudu.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění podmínek
řízení. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.).
V kasační stížnosti, kterou podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. S ohledem na závěry rozšířeného senátu uvedené
v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 – 19, nevyžadoval
Nejvyšší správní soud zaplacení soudního poplatku, neboť kasační stížností je napadeno usnesení
o odejmutí osvobození od soudních poplatků. Taktéž v souladu se závěry ustálené judikatury
nevyžadoval splnění podmínky povinného zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37)
Kasační stížnost je tedy věcně projednatelná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížnost v souladu s ustanovením §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a konstatuje, že tato kasační stížnost
není důvodná.
Lze připustit, že rozhodnutí městského soudu v části, týkající se odejmutí osvobození
od soudních poplatků stěžovateli se zpětnou účinností, chybí přesvědčivé zdůvodnění zejména
v tom smyslu, z čeho městský soud dovodil, že poměry stěžovatele již při přiznání osvobození
od soudních poplatků rozhodnutím Krajského soudu v Brně takové rozhodnutí neodůvodňovaly
(srovnej §36 odst. 3 s. ř. s.). Na druhou stranu z odůvodnění usnesení městského soudu je
zřejmé, že soud posuzoval (s ohledem na změnu právní úpravy) znovu poměry stěžovatele a také
proč přistoupil k přiznání pouze částečného osvobození od soudních poplatků. Nelze rovněž
přehlédnout, že stěžovatel dosud v řízení žádný soudní poplatek nezaplatil, proto pro něj nemůže
mít žádný reálný význam, zda bylo rozhodnuto o odejmutí osvobození od soudních poplatků
se zpětnou účinností nebo ex nunc. Pro stěžovatele tak má význam zejména dopad napadeného
rozhodnutí do budoucna a ten je vyjádřen částečným osvobozením od soudních poplatků
dostatečně. Uvedený nedostatek odůvodnění rozhodnutí městského soudu tedy nepovažuje
Nejvyšší správní soud za zásadní.
K tvrzenému rozporu nyní napadeného usnesení s usnesením městského soudu
ze dne 12. 8. 2013, č. j. 8 A 118/2001 – 57, je třeba uvést, že citovaným usnesením byla zamítnuta
žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků, stěžovatel napadl toto usnesení kasační
stížností, která byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2013,
č. j. 8 As 87/2013 - 12, odmítnuta. Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovateli bylo již
v řízení osvobození od soudních poplatků přiznáno usnesením Krajského soudu v Brně
ze dne 5. 1. 2011, č. j. 30 A 122/2010 – 15, a to v řízení o jeho předchozí kasační stížnosti proti
usnesení o postoupení věci Krajským soudem v Brně městskému soudu. Z citovaného
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývá, že žádost stěžovatele o přiznání osvobození
od soudních poplatků byla opakovaná a jako taková byla zamítnuta správně. Nyní napadené
usnesení tedy pouze navazuje na názor vyjádřený v citovaném usnesení Nejvyššího správního
soudu, že stěžovateli již bylo osvobození od soudních poplatků v řízení jednou přiznáno. Za této
konkrétní situace není postup městského soudu rozporný s jeho předchozím usnesením
ze dne 12. 8. 2013, č. j. 8 A 118/2001 – 57.
Usnesením soudu o postoupení věci místně příslušnému soudu řízení o žalobě nekončí.
Věc je podle dikce §7 odst. 4 s. ř. s. pouze „postoupena k vyřízení soudu místně příslušnému“. Pokud
tedy bylo před postoupením věci v řízení rozhodnuto o osvobození od soudních poplatků, trvají
účinky tohoto rozhodnutí i v řízení před soudem, kterému byla věc postoupena, neboť jde
o pokračování jednoho řízení zahájeného žalobou podanou k místně nepříslušnému soudu.
Nejvyšší správní soud rovněž nespatřuje žádné pochybení v užití termínu „osvobození
od soudních poplatků“. Tuto terminologii užívá i zákon (srovnej §36 odst. 3 s. ř. s.), navíc užití
plurálu je logické například s ohledem na to, že přiznané osvobození od soudních poplatků
se podle §36 odst. 3 s. ř. s. vztahuje také na řízení o kasační stížnosti a tím pádem je stěžovatel
rozhodnutím krajského soudu de facto v příslušném rozsahu osvobozen od všech poplatků v řízení
před krajským soudem i v řízení o kasační stížnosti, nikoliv pouze od konkrétního soudního
poplatku za žalobu.
Námitka stěžovatele napadající nekonzistentní rozhodovací praxi městského soudu
v otázce přiznání osvobození od soudních poplatků je formulována pouze obecně. Stěžovatel
neodkázal na žádná konkrétní rozhodnutí městského soudu, která mají být výsledkem této
rozporné rozhodovací praxe. Ale ani sám fakt, že stěžovatel v některých řízeních městským
soudem osvobozen od soudních poplatků je a v jiných není, nepředstavuje rozpornou
rozhodovací praxi. Rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků je totiž pouze procesním
rozhodnutím, které je navíc významně závislé na konkrétních okolnostech každé projednávané
věci.
K dalším námitkám stěžovatele Nejvyšší správní soud konstatuje, že v projednávané věci
nejde o „moderaci“ soudního poplatku ale o přiznání částečného osvobození od soudních
poplatků. Přitom pravomoc soudu rozhodnout o přiznání osvobození od soudních poplatků
zčásti jasně vyplývá ze zákona s tím, že přiznávání částečného osvobození od soudních poplatků
by mělo být pravidlem, zatímco přiznání plného osvobození by mělo být výjimkou. To lze
dovodit i ze samotného textu §36 odst. 3 s. ř. s., podle něhož „[ú]častník, který doloží, že nemá
dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních
poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť
závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.“ Výklad novely s. ř. s., která zavedla institut
částečného osvobození od soudních poplatků, v souladu s její důvodovou zprávou je bezesporu
správným postupem, neboť z důvodové zprávy lze dovodit záměr zákonodárce, kterým byl
veden při příjímání právní úpravy.
Nejvyšší správní soud shledal rovněž přiznané částečné osvobození do soudních poplatků
jako přiměřené majetkovým poměrům stěžovatele. Činí-li jeho roční příjem zhruba 40.000 Kč,
není částka 300 Kč jako poplatek za žalobu ve správním soudnictví podle názoru Nejvyššího
správního soudu nepřiměřená. Městský soud rovněž řádně zdůvodnil, proč nemá být stěžovateli
přiznáno plné osvobození od soudních poplatků, ale pouze osvobození částečné.
K představě stěžovatele o místně příslušném soudu a námitce stran vydání rozhodnutí
místně nepříslušným soudem Nejvyšší správní soud uvádí, že nemá pochybnosti o místní
příslušnosti městského soudu k projednání a rozhodnutí věci. Stěžovatel žalobou napadá
rozhodnutí předsedy žalované, kterým bylo rozhodnuto o zrušení určení advokáta k poskytnutí
právní služby podle §18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.
Otázka místní příslušnosti soudů ve správním soudnictví k přezkumu těchto rozhodnutí žalované
již byla v minulosti opakovaně řešena tímto soudem, který dospěl k závěru, že místně příslušným
je městský soud nikoliv Krajský soud v Brně (srovnej například rozsudek ze dne 5. 1. 2012,
č. j. 2 As 141/2011 – 27).
Lze tedy uzavřít, že žádný z kasačních důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a d) nebyl
naplněn. Vzhledem k uvedeným závěrům Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §110
odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů
nenáleží. Toto právo by náleželo žalované, která však náhradu nákladů nežádala a ze spisu ani
nevyplývá, že by jí nějaké náklady vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. října 2015
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu